Hlavní strana » Rozhovory » Měkké přistávání Václava…

Měkké přistávání Václava Klause

Rozhovory, 30. 10. 2002

Když nevyjde Hrad, chtěl bych skončit jako vysokoškolský profesor  

Před dvěma týdny Václav Klaus stroze oznámil svou kandidaturu na prezidenta a definitivní odchod z čela ODS. Hned nato odletěl na řadu dní do Mexika. Nyní už je zpět a vyslovuje vážné obavy o další osud své strany. 

Václav Havel odchází z Hradu za ovací světových celebrit, Miloš Zeman končil jako relativně úspěšný premiér. Počítáte s tím, že u vás jako jediného ze tří velkých politických hráčů devadesátých let může být konec v politice velmi rozpačitý?

Na rozdíl od nich nesu já na svých bedrech obhajobu unikátní dekády radikálních změn v naší zemi, v níž se ne všichni stali vítězi. Václava Havla nikdo neviní za miliony konkrétností v naší zemi a Miloš Zeman se od všeho mistrovským způsobem distancoval. Srovnání těchto tří lidí nemůže dopadnout jinak. 

Je to těžká životní etapa? Pokud vám nevyjde pokus o Hrad, ukončíte kariéru sérií politických proher.

Pro mě byla klíčovou érou života léta 1989 až 1997 - z pohledu mého postavení i toho, co se v naší zemi odehrálo. Naděje, že by se pro mě tato éra vrátila, tady už není a já v tom žádný problém nevidím. Necítím se ale vyčerpaný a nemyslím si, že bych měl zmizet na pomyslnou Vysočinu a nedělat nic. Minulý týden jsem v Praze potkal bývalého předsedu Evropské komise Jacquese Santera a ptal jsem se ho, jak se teď má a co dělá. A on řekl - mám takové softlanding, tedy měkké přistávání po špičkové kariéře. A já jsem také spíše pro takové měkké přistávání než pro tvrdý závěrečný úder. 

Jak se vám při tom měkkém přistávání poslouchají slova z ODS, že už nelze dál papouškovat názory jednoho člověka, že Klaus už ODS volby nevyhraje a že je třeba dotlačit ho k odchodu?

Mým oznámením, že nebudu kandidovat na předsedu, poztrácela ODS svou identitu. A jakkoliv někteří lidé měli silácká slova už od voleb, nyní nastala fáze naprostého chaosu a v rámci toho padají různá slova – a asi nemohou nepadat. ODS se musí hledat, musí se najít. Má na to čas do prosincového kongresu: pokud se jí to podaří, bude to dobře, když ne, bude to horší. 

Je vůbec možné, aby takový chaos nastal ve straně, která fungovala normálně a nestála jen na vůdcovském principu?

Nálepku strana jednoho muže dostala ODS od médií a některých politiků. Já jsem nikdy nemilosrdným způsobem nevelel vládě ani ODS. Teď na konferenci v Mexiku o zkušenostech transformujících se zemí jsem si při projevu bývalého jihoafrického prezidenta Frederika de Klerka zaznamenal jeho obrovský důraz na slovo leadership, vůdcovství. A připsal jsem si k tomu: To není věc, kterou bych já někdy moc dobře uměl. 

Jak to, že tedy ODS vaším odchodem přišla o svou identitu?

Jeden člen výkonné rady mi řekl, že ODS mým odchodem ztrácí jakýsi svorník. Proto je možné, že v ní budou dominovat dílčí zájmy lokálně-regionální nebo různých zájmových skupin. Jestli jsem ale já za ta léta o něco usiloval, bylo to právě toto - nehrát žádnou kartu parciální, ale celostní. A skoro můžu říci, že tuto kartu nehrál v naší zemi nikdo jiný než já. 

Když jste byl premiérem, mluvil jste o tom, jak tvrdým lídrem opozice byste uměl být. Myslíte, že jím dnes skutečně jste?

ODS je pořád v trochu zvláštní situaci. Za Zemanovy vlády to bylo opoziční smlouvou, teď miniaturní převahou koalice, v níž absurdním způsobem hraje opoziční kartu Hana Marvanová. Když si ale pročtete má vystoupení ve sněmovně, jsou to vystoupení jasná a razantní. Problém je, že zatímco ve Velké Británii by byla slova lídra opozice druhý den dominantní zprávou všech médií, u nás se k občanům dostanou jen málokdy. Druhá věc je, že máme ve sněmovně naprosto špičkovou osobnost toho navýsost parlamentního typu, která tuto roli za ODS ideálně hraje – a to je Vlastimil Tlustý. I kvůli dělbě práce někdy zásadní stanovisko řeknu já a někdy on. 

Ptám se proto, že vaše váhání, zda kandidovat na předsedu nebo na prezidenta, působilo dost nejistě, stejně jako rychlé vyklizení bojiště, jakmile se objevil první silný uchazeč o vedení ODS. Je to ještě vůbec ten starý Klaus, který se nebál jít do tvrdých střetů nebo bouchnout do stolu?

Nechme stranou otázku, zda pana Tošenovského považuji za silného soupeře. Moje rozhodování ale probíhalo jinak. Od začátku roku jsem věděl, že prezidentskou kandidaturu nemohu vypustit. Nešlo tedy o to zda, ale kdy to oznámit. Že to bylo na začátku října, nemá žádnou souvislost s oznámením kandidatury Evžena Tošenovského, jen s tím, že tuto roli prostě nejde spojovat s výkonným předsedáním politické straně. 

Efekt „ubývání Klause“ tedy vy osobně nepociťujete?

Ne, stále ještě svých osmdesát kilo mám a opravdu neubývám.  

Co říkáte tomu, že ODS přes noc změnila názor na přímou volbu prezidenta? Není to u konzervativní strany nedůstojný přemet?

To je zbytečně silné slovo. Návrh na přímou volbu vytáhla po mém oznámení kandidatury skupina kolem Vlastimila Tlustého, z jejíchž úst toto zaznívalo už delší dobu. Pouze se ta debata dostala na jednání výkonné rady – a ta ten návrh akceptovala.

Ale asi by to neudělala proti vaší vůli?

Ano, mohl bych držet hladovku a říkat, že přímou volbu ne. 

Není to stejné, jako byste oznámil, že v ekonomických názorech končíte s monetarismem a přestupujete ke keynesovské škole?

To určitě ne, způsob volby prezidenta je záležitost relativně okrajová. Přímá volba není žádnou výhrou, průlomem, zárukou, že bude zvolen prezident lepší. Já dokážu žít v obou systémech a mé oznámení kandidovat nemělo žádnou vazbu na metodu volby. 

Co vás na funkci prezidenta, která je víc reprezentativní než exekutivní, vlastně tolik láká?

Za prvé jsme nevyhráli volby a já nemám šanci hrát exekutivní roli. Za druhé nesdílím názor, že funkce prezidenta je u nás převážně reprezentativní. Je daleko obsažnější než většina lidí v naší zemi tuší – a já to nepovažuji za správné, protože i přes svou kandidaturu jsem zastáncem systému parlamentního a ne prezidentského. A za třetí je to funkce lidsky nepochybně zajímavá, která umožňuje usilovat o spoustu věcí. 

Kdy vás úplně poprvé napadlo, že byste mohl být prezidentem?

Nevybavím si přesný moment, ale úvahy na toto téma v mém okolí a v dopisech občanů se točí už mnoho, mnoho let. 

Sám říkáte, že prezident by neměl polarizovat zemi. Znáte u nás člověka, který více polarizuje lidi než vy?

Odlišme mé skutečné působení od jeho mediálního démonizování. Reálně daleko méně polarizuji lidi a hledám domluvu, což jsem demonstroval několika lety složitého řízení koaliční vlády. 

Média v poslední době dost propírala váš osobní život. Jakou váhu tomu při své kandidatuře přikládáte? Češi mají tendenci si prezidenta idealizovat jako nejvyšší morální autoritu.

Tento faktor jsem v rozhodování, zda kandidovat, zásadním způsobem nepoužil. 

Mimomanželský vztah by tedy v této funkci nebyl problémem?

Nemyslím si, že by byl nějak rozhodující. 

Co plánujete dál, když v boji o Hrad neuspějete? Být řadovým poslancem asi není to, o čem byste dlouhodobě snil.

Jednak je to předčasné a jednak nepřijímám degradování této pozice. Pro mě poslancování není urážkou a považoval bych za nefér, kdybych po důrazném tažení v jarních volbách hodil poslaneckou funkci za hlavu. Ale když jsem hovořil o tom měkkém přistávání: za vyvrcholení kariéry bych považoval stát se vysokoškolským profesorem. A mám už několik vážných nabídek na profesury u nás i na třech místech v zahraničí. Navíc jsem už před pár lety založil Centrum pro ekonomiku a politiku s vědomím, že to je pro mě východisko, kam se jednou jít jako výkonný ředitel posadit. Chtěl bych také mnohem víc publikovat a nemám tedy strach, že bych neměl co dělat. 

Miroslav Macek v den vzniku ODS řekl, že se děsí dne, kdy tato strana bude muset hledat svého lídra, protože ten buď je, nebo není. Máte dnes strach o budoucnost ODS?

Tu Mackovu větu si dobře pamatuji a myslím, že je pravdivá. V tomto smyslu problém ODS určitě cítím, ale dávám si velký pozor, abych to neříkal moc zvysoka, protože by se hned řeklo: Klaus si myslí, že to bez něj nepůjde. Ale strach a vážné obavy o budoucnost ODS mám a vývoj v posledních dnech a týdnech mi bohužel spíš dává za pravdu.

Miroslav Korecký, TÝDEN, 29.10.2002