Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor pro magazín Práva: …

Rozhovor pro magazín Práva: "Václav Klaus dědeček, chalupář, čtenář"

Rozhovory, 7. 1. 2002

Předsedu Poslanecké sněmovny a ODS Václava Klause lidé znají jako nekompromisního, přímočarého a leckdy arogantního politika. Málokdo si ho dovede představit jako dědečka dvou vnoučat nebo chalupáře s kolečkem malty. A přesto i taková může být jeho podoba.

Už deset let jste terčem pozornosti novinářů. Existuje něco, co o vás ještě nebylo zveřejněno a vy jste tomu rád?

Určitě je víc toho, co zveřejněno nebylo a co jsem rád, že zveřejněno nebylo. Myslím, že je dobře, že není zveřejňováno takové to běžné soukromí, které si každý člověk musí hájit. Má manželka se třeba nesmírně brání pozvat novináře na chalupu a zatáhnout tu poklidnou vesničku na Táborsku do mediálních hrátek. Tam člověk mluví se sousedy, které zná dlouhá léta, kteří vyrůstají, kteří byli dětmi. A teď jsou rodiči. S nimi člověk zedničí, tahá kolečka s maltou a podobně. To jsou světy, o kterých veřejnost nemá ani ponětí, a myslí si, že jsou tam nějaké čety pracovníků, které to za člověka dělají. Ale to vůbec není pravda.

Takže vy tedy na chalupě i manuálně pracujete?

Já jsem tam samozřejmě méně a méně. A už jsem mnohokrát říkal, že jsem strašně nešikovný a že manuálně zvládám spíše ty druhy prací, kde je potřeba fyzický výdej energie než nějaká zručnost. Tu já opravdu nemám.

A před rokem 1989, když jste ještě býval více doma, uklízel jste? Pomáhal jste například manželce s domácností?

Přiměřeně. Určitě ne nadprůměrně, ale zase ne podprůměrně. Navíc v sedmdesátých letech, kdy jsme měli dvě malé děti, moje manželka zůstala pracovat v Akademii věd a já nezůstal. Měl jsem proto pocit, že nejsem zase až tak vytížený, takže v tu dobu jsem se o dětičky staral určitě víc než průměrná osoba rodu mužského. Ale to bylo spíše dáno mou zvláštní situací, než něčím jiným.

Takže jste např. chodil na třídní schůzky a podobně?

Určitě, vždycky. V éře mateřských škol a jesliček jsem vyzvedával dětičky každý den. To znamená, že v tomto smyslu se jednalo o systematickou aktivitu. Tříleté, nebo kolikaleté dětičky jsem s sebou bral na volejbalové zápasy a ony smutně stály vedle hřiště a neuměly se samy vyčurat. Spoluhráči, kteří v té chvíli seděli na střídačce, museli za tatínka zaskočit. Později jsem si říkal: koneckonců, já bych měl chodit na nějaký sportovní trénink s nimi, ne ony se mnou. Ale takhle jsem je tahal všude možně.

A chodil jste tedy i vy se svými syny na nějaký jejich sport?

Začali závodně lyžovat a lyžování, pokud nejste Stenmarkem, je tatínkovský sport. To znamená, že tatínek s nimi musí každý víkend jet na hory. To jsme nabalili trabanta až na vršek a jeli do Krkonoš. Takže já jsem s nimi byl léta, bez výjimky, od prvního do posledního sněhu na trénincích a závodech. Takhle jsem dětičky vypiplal. A i když toho závodění v jejich mužském věku ubývalo a nikdy nepřekročilo úroveň krajských závodů, tak když jedou na lyžích, každý se otočí.

Máte od staršího syna dvě vnoučata – Kateřinu a Vojtěcha. Hlídáte je?

Vnoučátka opravdu vidím zločinným způsobem málo. Ta mě znají více z televize. Nedávno mě pobavilo, když mně volal syn a říkal: „Vojtík (kterému bylo tak čtyři a půl) tě poznal i v rozhlase.“ Takže to je žalostný výsledek. Strávím s nimi pár víkendů, to je asi maximum, co mohu říci.

Jako dítě jste zpíval ve sboru u pana Kulínského. Zpíváte i teď, třeba právě vnoučatům?

Nedávno jsem byl v Radioforu a procházel jsem budovou Českého rozhlasu. I když má novou část, tak musím říci, že ta stará část je identická, ale tak, že má stejné krabice na chodbách, stejné vařiče na chodbách. Se stejným linoleem a vymalováním, jako někdy kolem roku 1950, kdy jsem tam chodil jako desetileté dítko několikrát týdně na zkoušky a na natáčení. To je první poznámka, kterou bych chtěl říct, to je fascinující pocit, tam se čas opravdu zastavil.

Vnoučátkům moc nezpívám. Občas jim musím říci pohádku, když nechtějí v poledne usnout. A zjistil jsem, že už ty pohádky ale vůbec neumím. To mám tak zatlačené v hlavě někam jinam, že kdybych si ji četl, tak by mi naskakovalo každé slovo, ale ta vytlačenost na okraj je taková, že si musím absolutně vymýšlet. A vůbec nejsem schopen zopakovat některou standardní pohádku. To se musím ptát dětiček, jak to je dál. A ony mi to rády říkají.

Jste sportovec, hrál jste závodně basketbal, volejbal, hrajete tenis. Říkají vám něco extrémní sporty?

Zas takový velký hrdina nejsem. To říkám naprosto bez postranních úmyslů. Já bych nebyl na horolezení, já jsem tak na tu vysokohorskou turistiku do momentu toho horolezení. Když už je pode mnou 300 metrů volného pádu, tak nejsem ten, který by si přitom pohvizdoval. To jsem ten, který se ustrašeně tiskne k té skále, aby byl co nejdál. To říkám naprosto upřímně a vážně.

A co golf, kterému se říká sport gentlemanů?

Golf mi připadá jako statická, nekontaktní hra a vyžaduje strašně moc času, který nemám. Je v krásných prostředích, to by mě určitě moc těšilo, ale i když mi každý říká: ze všech tvých sportů a vztahů k míčkům různé velikosti by ses` ten golf určitě naučil, já si tím tak úplně jistý nejsem. A uvádím to na příkladu z mé basketbalové éry, kdy jsem byl ten člověk, který se uměl v posledních deseti vteřinách hry prodrat ke koši a dát, tísněn pěti protihráči, rozhodující body. V pádu, v leže, faulován a tak dále. Ale nebyl jsem ten, který v libovolné chvíli hry spolehlivě proměňoval jeden trestný hod za druhým, když u něj nebyl žádný obránce a nic se nedělo. A myslím si, že golf je spíš to druhé než to první.

Někteří vaši tenisoví protihráči si stěžují, že nerad prohráváte, a někteří tvrdí, že vás raději nechají vyhrát…

Ale já zase tak velký tenista nejsem a zdaleka ne vždycky vyhrávám. A určitě jsem spíš víckrát prohrál než vyhrál. Protože jsem tenis vážněji začal hrát až tak po padesátce. To jsou takové zkazky, že mě někdo nechává vyhrávat. Já myslím, že o tom to opravdu není. Pro mě je zadostiučinění, když hraju – jako nedávno – třeba s Pavlem Huťkou, naším tenisovým reprezentantem, a jakkoli on, navíc o deset let mladší, hraje na tři čtvrtě plynu, nebo tak něco, tak pro mě je zadostiučinění, že se taky zpotí. Že to pro něj není úplná procházka. To je jediná věc.

Jak trávíte Štědrý den?

Protože manželka byla z pěti dětí, tak ta rodina je opravdu velká. Takže se stalo tradicí, že takové ty velké Vánoce, kdy se sešly široké rodiny, se slavily den dva před Štědrým večerem. A střídalo se to každý rok u jiného z těch sourozenců. To nám zůstalo, ale přece jen nyní, jak mám tu výsadu bydlet buď ve vládních, nebo parlamentních vilách, je evidentní, že ten největší byt máme my, a tím pádem je naprosto automatické, že tyto akce se někdy kolem 22. prosince konají u nás. Je to akce s vánoční atmosférou, s dárky a stromečkem, tak pro 30 lidí, od malých dětiček, po babičky. Mé mamince je například letos už 87 let. Vlastní Štědrý večer je potom velmi, velmi zúžený.

Váš vztah s matkou není u syna úplně obvyklý. Prý jí například nosíte často květiny, jste v každodenním kontaktu?

Maminka tady zrovna včera byla, jednou za čas ji sem vezmu na oběd. Ona se pořád snaží vnímat svět. Včera jsem jí dal všechny asi desatery noviny, které jsem měl na stole. A před chvílí, než jste přišla, jsem s ní hovořil a ona říkala: „Právě jsem si přečetla celostránkový rozhovor s Mackem, ale je strašně sebevědomý a zas tak moc pěkně o tobě nemluví.“ Já jsem říkal: „Mami, to jsi přecitlivělá, to tak určitě nebylo.“ (Já jsem ten rozhovor nečetl.) Ona se snaží plně vnímat realitu a vnímat svět a to je, myslím, velmi dobře.

Ona tvrdí, že jste si velmi povahově podobní.

V jistém smyslu možná ano. Navíc můj tatínek – byl o 13 let starší než moje maminka – zemřel už v roce 1974. A ona už 27 let žije sama. Takže u nás, v naší rodině, se vždy považovalo za standardní takové to každodenní zatelefonování. Když už nic jiného, tak vědět, jaká je nálada a atmosféra a podobné věci. To tam bylo vždycky a zůstává to. Jsem rád, že to zůstává i u obou mých synů. To znamená, že oba, ač už mají rodinu, se snaží babičku navštěvovat.

Už jste se zmínil, že střídáte bydliště. Nevadí vám, že jste všude vždy jen dočasně?

Je to samozřejmě v mnohém absurdní. On mi to nikdo nebude věřit a vlastně nevím, jestli to pro mě nevyzní negativně, ale já vůbec nevlastním klíče od našeho bytu, domu a poštovní schránky v Kobylisích. Já tam mohu jít jenom s manželkou. Například před časem jsme v podvečer jeli s manželkou zalít a přendat truhlíky z balkónu do chodby, protože byl první mrazík. Když jsme odcházeli, tak jsem říkal: „Prosím tě, ještě otevři poštovní schránku,“ a ona říkala: „Udělej to sám.“ Ale já nemám klíče.

Když ona odjede někam do ciziny, tak já zůstávám v parlamentní vile. Ona, když já odjedu na týden do ciziny, tak se přestěhuje do našeho bytu, do své postele a ke svému nočnímu stolku. Já to nějak v sobě nemám. Je to i tím, že to je byt vzniklý v průběhu mé politické kariéry, a tím pádem k němu ani nemám ten naprosto hluboký vztah, jako má člověk ke svému dlouhodobému bytu. Já nevím, co je moje postel. Myslím, že tam je nová postel, moje, krásná, ale já jsem tam nikdy neležel.

Já ani nevím, kde mám své knihy. Hromadu knih mám tady v parlamentní kanceláři, hromadu jich mám naproti v kanceláři ODS. A za tři roky bytí na Ladronce, v té parlamentní vile, mám velikou knihovnu. A knihovnu mám i v bytě v Kobylisích. Mám strach, že jsem ponechával knihy tam či onde a rozdával je různým knihovnám a podobně. Já ani nevím přesně, kde mám knížky z dětství. Do značné míry si je rozebrali mí synové, takže já nemám ani tohleto.

Na jaké knížce z dětství jste lpěl?

Musím říci, že i toto se poztrácelo. Nejde mi o jednu knížku. Určitě bych se nechtěl rozžehnat se svými Karly Čapky, záměrně říkám v množném čísle, a se svými Dostojevskými. Vždycky jsem si myslel, že s těmito ohmatanými a přečtenými knížkami budu putovat nepřetržitě dál. A já se vám musím přiznat, že nevím, ve které z těch knihoven tyto knížky teď jsou, a kdo ví, jestli také už nejsou v knihovnách obou mých synů. Což by koneckonců nebyla absolutní ztráta.

Za hroznou věc ale považuji, že geometrickou řadou narůstá počet nepřečtených knih.

Co jste četl naposledy?

Přesně si vzpomenu, co jsem četl naposledy, a budete se asi divit. Jsem v tragické situaci člověka, který přestal kupovat týdeník Nové knihy nebo měsíčník Přehled kulturních pořadů v Praze, což považuji za obrovskou životní újmu. Nicméně jsem člověk, který dostává týdně pět deset knih z nejrůznějších zemí světa a který je zván denně na tři pět koncertů, divadelních představení, vernisáží, premiér apod. A který si vlastně vybírá z toho, co k němu tímto způsobem putuje. Ale nevybírá si ze skutečné nabídky.

Naprostou výjimkou je, že jednou měsíčně je v naší parlamentní budově otevřen pult jednoho knihkupectví, kde mám, kdykoli jdu kolem, tendenci si jednu knížku koupit. A minule jsem šel kolem a paní knihkupkyně mi říká: „Už je skoro všechno pryč, už jste přišel pozdě, poslanci si toho hodně nakoupili.“ Tak abych ji nezklamal, prohlížel jsem si ty zbylé knihy a sáhnul jsem po jedné, která je zdánlivě nednešní a neaktuální a odtažitá: Konstantin Biebl – Cesta na Jávu a S lodí, jež přiváží čaj a kávu. Koupil jsem si ji a považuji ji za šokující. Je ke čtení s otevřenou pusou, jak je moderní, jak si člověk přečte i ty básničky, ale i fejetonové psaní o putování na lodi Středozemním, Rudým mořem, Indickým oceánem. Já jsem byl úplně uchvácen, a kdybyste tomu věřila, tak jsem posledních deset stránek přečetl dnes ráno.

Máte z něčeho strach, například po 11. září?

Takový ten osobní strach, takový abstraktní strach, ten bezprostředně necítím. Dokonce si myslím – a to není žádné hrdinství ani stylizování se do určité role –, že jsem si vědom toho, že hraní takové ostré politické karty, jakou já hraju, vyvolává takové vášně. Vím, že politikovi se může vždycky něco stát. A neříkám nijak frajersky a nijak rambovsky, že mně to nevadí. Ale vnímám to a jsem si toho vědom. Mám pocit, že to mé riziko – i osobní – je jiné než vaše, vašeho pana fotografa, mé tiskové tajemnice. Toho jsem si vědom a vím to.

Máte obavy o budoucnost?

Já si myslím, že ta bláznivost dnešní doby v jisté chvíli poleví a zase opadne. Vždycky byly v lidských dějinách éry travičů studní a podobných věcí. Myslím, že se to zase někdy vyrovná. Ale o křehkost naší civilizace, našeho světa, naší země se bojím. Jsem si velmi vědom její zranitelnosti, a to jak v tom fyzickém slova smyslu, tak v tom smyslu společenského řádu a pořádku. Ti lidé, kteří si myslí, že už je konec historie, se strašlivě mýlili. A já musím trvat na tom, že jsem to říkal celých dvanáct let, v jednom živém projevu za druhým. Že se hluboce mýlí, že žádný konec historie nenastal a že se různé věci opakují, v nejrůznějších kruzích. Takže tuto obavu mám. Ale to není fyzická obava z toho, co se stane zítra na ulici.

Andrea Zunová, magazín Práva, 5.1.2002