Hlavní strana » Rozhovory » Evropa nepotřebuje zrychlenou…

Evropa nepotřebuje zrychlenou integraci

Rozhovory, 23. 12. 2003

Český prezident Klaus diagnostikuje v EU nedostatek vůle po reformách. „Klaus, nový hradní pán“ zněl titulek deníku Mladá fronta Dnes 19. prosince, který vyjmenoval „Václava II.“ „Mužem roku“. Průzkumy skutečně dokládají, že prezident Václav Klaus je v Česku daleko populárnější než jeho předchůdce Havel. K tomu přispívá také jeho euroskepticismus, jenž s ním sdílí mnoho Čechů. S Klausem rozmlouval dopisovatel NZZ pro východní střední Evropu, Ulrich Schmid.

Česká republika učinila od „Sametové revoluce“ v roce 1989 enormní pokroky, hospodářské stejně jako politické. V květnu vstoupí tato země do EU. Očekáváte od tohoto vstupu impulsy pro zemi, nebo si myslíte, že nejdůležitější kroky již byly učiněny?

To rozhodující se již událo. Vstup je už jen pouhou formalitou. Rovněž strukturální přizpůsobení Česka EU již více či méně proběhlo.

Zastáváte názor, že peníze, které Česko v příštích letech obdrží z rozpočtu EU, mohou být smysluplně použity?

Praha nemá na tyto peníze EU žádný nárok. Podpora přijde jen tehdy, když budou existovat projekty, s nimiž bude Brusel souhlasit, a proto není jisté, zda dostaneme všechno, co bychom dostat mohli. Navíc musím, žel, říci, že peníze nebudou použity podle mých priorit. Kam půjdou, bude velkou měrou závislé na lobování institucí a municipalit v Bruselu. Pravděpodobně se tam prosadí partikulární zájmy, nikoli rozumná, racionální organizace. Nemohu dokonce ani říci, že peníze Bruselu jsou určeny pro Českou republiku – prospěch z nich budou mít jednotlivé skupiny.

Rozhodnutí vlády v Praze solidarizovat se během tažení proti Saddámu Husajnovi s USA vyvolalo pobouření v Berlíně a Paříži . Na druhé straně se tím Česko stalo součástí Rumsfeldovy „Nové Evropy“. Vzdálila pochvala z Ameriky Česko Německu a Francii?

Ne. My jsme pouze dělali svoji politiku. Bránili jsme své národní zájmy, a když to děláme, nemůžeme očekávat aplaus ze všech stran. Zcela jasně jsme ukázali svoji solidaritu s Bushem, ale nepodpořili jsme tažení na sto procent. A tomu odpovídá skutečnost, že také není nikoho, kdo by s námi byl stoprocentně spokojen. Zachovali jsme se loajálně vůči Americe, nebyla to však žádná subordinace. Pohybujeme se v jistém koridoru, nejsme žádní provazochodci. Musím být vždy schopen jít několik kroků doleva nebo doprava.

Náhražková aktivita a eskapismus

Jistou dobu to vypadalo, jako by Česko chtělo ve sporu o ústavu EU sdílet postoj Polska. Nyní Praha dala jasně najevo, že chce jít s většinou, a stanovisko Varšavy bylo několika českými politiky kritizováno. Proč tato změna?

Já si nemyslím, že to byla nějaká změna. Debata o variantách kvalifikované většiny je důležitá, ale sekundární. Nejdůležitější je přece otázka, zda nějakou evropskou ústavu potřebujeme, jak bude vypadat a kam nás povede. K tomu mám jasný postoj a jsem rád, že bruselská konference ústavu nepřijala. Detaily polského stanoviska jsou nedůležité. Co však podporuji, je ochota Polska tak pevně hájit své zájmy. Tomuto postoji tleskám.

Potřebuje EU vůbec nějakou ústavu?

Určitě ne. Evropská ústava je jen metoda – metoda, s níž by někteří politici chtěli prosadit zrychlení integračního procesu. Já jsem zcela jasně proti takovému zrychlování.

Mnozí Evropané nepovažují za nejnaléhavější úkol Evropy integraci, nýbrž uskutečnění hlubokosáhlých strukturálních reforem. Brusel se však nejeví právě jako zdroj inspirace pro fiskální disciplinu a úspornost, nýbrž jako dosti těžkopádný byrokratický systém, který získává daňové peníze a opět je, podle ne vždy pochopitelných kritérií, rozděluje.

A nejen to. Bruselská integrační horečka je typickou náhražkovou činností, jakousi formou eskapismu. Po integraci volají především ti, kteří nechtějí provádět nutné strukturální reformy.

Švýcarsko je zemí s omezenými sympatiemi pro EU, jak ukázalo několik hlasování.

To my, Češi, víme. A můžeme Vám říci, že tak je tomu v podstatě ve všech zemích Evropy. Švýcaři jsou v tom prostě jen upřímnější.

Kosmetika místo reforem

V minulosti docházelo v Česku nezřídka k třenicím mezi prezidentem a šéfem vlády. Vzpomínám si na Vaše konflikty ve funkci šéfa vlády s dřívějším prezidentem Havlem. Jaký je Váš vztah z ministerskému předsedovi Špidlovi? Podporujete jeho reformy?

Já žádné reformy nevidím. Co dělá Špidla, je kosmetika; slovo „reformy“ nemohu dávat se Špidlou dohromady. Máme však, jak to já pociťuji, absolutně korektní vztahy. Tyto konflikty jsou zcela jiné než ty, které jsem míval dříve s Václavem Havlem. Rozdíl je v tom, že jak já, tak i Špidla, hledáme standardní politická řešení. Oba jsme standardní politici. Havel tyto konflikty řešil úplně jinak; v jeho schématu nebylo možné udržovat normální vztahy.

Průzkumy ukazují, že Vy jste u Čechů více populární než Havel. Proč?

Hodně cestuji, mluvím s lidmi o jejich starostech. To vždy býval můj recept, který jsem nezměnil.

Říkají Vám něco jména Viktor Lippert a Maria Knapp?

Ne.

Viktor Lippert a Maria Knapp byli před druhou světovou válkou majiteli vily, ve které nyní bydlíte.

Já v té vile ještě nežiji. Žiji ve svém soukromém bytě.

Vy jste vehementní zastánce privatizace. Současně jste se často a zřetelně vyslovil proti restitucím – navrácení majetku těm, kterým byl vyvlastněn. Nespatřujete v tom žádný rozpor?

Ne. Chtěli jsme demontovat komunismus, privatizovat státní vlastnictví. Otázka restitucí je něco jiného. Měnit následky minulého je téměř nemožné. Sotva možno vědět, kde se má začít: ve čtrnáctém století, v sedmnáctém, v osmnáctém? Mnozí chtěli anulovat reformy, které v letech 1919 až 1920 uskutečnil Masaryk. Jiní chtějí měnit to, co způsobila druhá světová válka, jiní zase to, co zavedli komunisti. To je těžké. My jsme zavedli širší a hlubší restituční zákony než mnohé jiné země, ale, přirozeně, nejsou to restituce pro všechny, za všechna časová období a ve všech oblastech. Žijeme v kontinuitě dějin. Já si například nemohu být jistý, že v osmnáctém, devatenáctém, dvacátém století seděli v této místnosti na Pražském hradě jen tací lidé, na které bychom mohli nahlížet jako na postavy pozitivní.

Státy Visegrádu (Česká republika, Polsko, Slovensko a Maďarsko) výborně zvládly přechod od totalitarismu z občanské společnosti a k parlamentní demokracii přes veškeré problémy, které se sporadicky objevovaly. Ve státech bývalého Sovětského svazu, na Ukrajině, v Bělorusku, v Rusku, je to s demokracii o hodně těžší. proč?

To má důvody v geografické poloze. My jsme v srdci Evropy, přesně tolik co Švýcarsko. To se neustále projevovalo. Také v nejtěžších komunistických dobách byla návštěva Prahy pro někoho ze Sovětského svazu cestou na Západ. Praha se pro tyto lidi nacházela někde uprostřed mezi Moskvou a New Yorkem. Navíc, my jsme měli „jen“ čtyřicet let komunismu; před válkou u nás již kvetl kapitalismus. Ne, tento rozdíl pro mne není žádným překvapením. Naopak, já považuji za neuvěřitelně překvapivé, jak dobře a elegantně se podařila transformace v Rusku. Mohlo tam dojít i k něčemu zcela jinému.

Ulrich Schmidt, Neue Zürcher Zeitung,  23. prosince 2003