---

Hlavní strana » Ekonomické texty » Dynamika postkomunistické…

---

Dynamika postkomunistické transformace a její alternativní výklady

Ekonomické texty, 1. 4. 2004

Vysvětlit poněkud nečekaný a navíc velmi proměnlivý ekonomický vývoj první postkomunistické dekády v naší zemi i v celém postkomunistickém světě – jak prvotní ekonomický propad, který byl důsledkem nutného zbavení se v nových podmínkách neudržitelných ekonomických aktivit zděděných z komunistické éry (viz moje nedávná polemika s J. Švejnarem – „Mylné koncepce Jana Švejnara“, Euro, č. 41/2002 a navazující „Neargumenty“, Euro, č. 45/2002, ale i obdobně argumentující práce A. Aslunda a J. Winieckého) a stejně tak sekundární ekonomické zpomalení či dokonce recesi druhé poloviny devadesátých let (diskutované např. v mé studii „Tři roky po měnové krizi“, sborník CEPu, č. 5/2000) – znamená pro ekonomy dlouhodobý oříšek a inspirativní výzkumný předmět, kterému se budou jistě věnovat dlouhá léta.

Pro politiky představuje interpretace tohoto vývoje aktuální politický problém, který vyhrává či prohrává volby a který občas vede k pádu vlád a k oslavě či diskreditaci s tím spojených politiků, protože jde o proces, který probíhá v reálném životě a dotýká se desítek či stovek miliónů lidí. Takových zřetelných událostí, takových evidentních zvratů poměrů v historii příliš mnoho není, alespoň ne v historii moderní doby. Ta bývala charakterizována opakovanými souboji ekonomického liberalismu (již od éry Adama Smithe) s pokusy ekonomiku centrálně reglementovat a dvě staletí trvající - občas „plíživou“ a jindy i radikální - centralizací, jejíž vyvrcholení nastalo v administrativních systémech komunismu a fašismu.

Tento mimořádně zajímavý a nepochybně unikátní zvrat či dokonce téměř „experiment“ (toto slovo je samozřejmě nadsázkou, protože nikdo s nikým neexperimentoval, ale v jasně vymezeném období, za „svitu reflektorů“ novinářů a za existence veřejně přístupných, protože publikovaných statistických dat došlo ve více než 20 zemích k řešení v podstatě stejného úkolu) vyžaduje seriózní ekonomickou analýzu a explicitní formulaci alternativních výkladových schémat, protože jedině tak může jít o vážné akademické hodnocení nebo dokonce o testování (či verifikaci) explicitních hypotéz.
O tomto mnohovrstevnatém procesu jsem se pokoušel v průběhu celého uplynulého desetiletí psát a přednášet mnohokrát, naposledy např. v těchto textech:

-           „Aktuální stav hospodářských reforem v České republice: hledání vhodného referenčního rámce pro jeho hodnocení“ (přednáška na konferenci nadace Konrada-Adenauera a CERGE, Praha, 19.10.2000); )

-           „Reforma a transformace: Německo v 50. letech a Česká republika v 90. letech“ (vystoupení na kolokviu Liberálního institutu a nadace Friedricha Naumanna, Praha, 6.3.2001);
-           „Demontáž centrálně plánované ekonomiky a cíle transformace“ (projev na konferenci Mladých konzervativců, Brno, 12.2.2002). 
V tomto textu se chci pokusit podívat se na některé z těchto věcí z poněkud jiné stránky než dosud, jinak než jak to bývá obvyklé v současné ekonomické publicistice a zařadit to - pokud to půjde - do jistých známých škatulek ekonomické teorie, protože bez jejího kompasu se ve vážné analýze nikdy obejít nemůžeme. K vyhodnocení takového systémového zvratu není v žádném případě možné přistupovat s pouhou znalostí empirie, tedy bez teoretického návodu a bez aplikace standardního ekonomického instumentária. Musí to být pohled ekonoma (přiměřeně „disciplinovaného“ svou vědou) a nikoliv pohled empirika, který – navíc – nikdy není a nemůže být nepopsaným listem a který svůj „empirismus“ může jen předstírat. 

A. STANDARDNÍ PŘÍSTUPY EKONOMŮ

Od nepaměti hledají ekonomové vysvětlení toho či onoho tempa ekonomického růstu, vysvětlení jeho urychlení či zpomalení, vysvětlení zvratu té či oné tendence, ale nejčastěji ze všeho hledají vysvětlení dlouhodobě úspěšného či naopak dlouhodobě nedostatečného výkonu té které ekonomiky. Konkurenčních teorií, které se o to pokoušejí, je nespočet.
Patří mezi ně tradiční „technokratické“ přístupy, budované převážně na bázi produkční funkce, která vychází ze standardně definovaných výrobních faktorů (a jejich produktivit či efektivností), včetně nejrůznějších variant modelového uchopení technického pokroku. Ty se v ekonomii pěstují minimálně od roku 1956, od slavného Solowova článku, za který nakonec dostal Nobelovu cenu (viz můj pokus o výklad Solowova přínosu, který byl přetisknut v mé knize „Ekonomická věda a ekonomická reforma, Gennex & Top Agency, Praha, 1991, str. 48-52.) Nemohu si odpustit ocitovat svou tehdejší větu, publikovanou v roce 1987, odmítající „názory, které vytrhávají technický pokrok z kontextu ekonomického systému, zapomínají na jeho systémovou podmíněnost, ztotožňují ho s výdaji na vědu a výzkum a přispívají tak k vytváření či přetrvávání falešných a svádějících představ o pravých a nezastupitelných příčinách ekonomického růstu“ (str. 50).  
Tehdy jsem tím mířil na chiméry o záchraně socialismu vědou a technikou, dnes to prakticky stejným směrem míří na tolik módní úvahy o „nové ekonomice“ a o vědě a technice. R. Solow už v roce 1971 kritizoval podobně koncipovanou „novou ekonomii“ (neboť nic nového není pod sluncem), protože ta „dosud obsahuje více frází, více apriorních stanovisek a méně pozornosti k faktům než teorie konvenční. Tuto ekonomii můžeme zanedbávat prostě proto, že je skutečně zanedbatelná“. Produkčními funkcemi se ale v tomto textu zabývat nebudu hlavně proto, že se v  případě nás zajímajícího zvratu ekonomických trendů evidentně jedná o systémovou změnu, čili o naprostou změnu parametrů takové produkční funkce. Staré odhady parametrů přestaly mít jakýkoli smysl a ač byly i u nás spoustou autorů odhadovány již od druhé poloviny 60. let, bylo na ně rychle zapomenuto. Dodávám, že muselo být.

Mezi standardní přístupy patří i přístupy „institucionalistické“, porovnávající institucionální (neboli systémové) uspořádání ve velkém, což ve dvacátém století nemohlo být nic jiného než porovnávání efektivnosti socialismu a kapitalismu. Tím se zabývala ekonomická subdisciplína tzv. „comparative economics“ neboli komparativní ekonomie (o níž už ale poslední generace ekonomů mluví jako o „staré“ komparativní ekonomii). To bylo spojeno zejména se jmény Mises, Hayek, Lange, Lerner v rané, meziválečné fázi diskuse a se jmény W. Eucken, A. Bergson, G. Grossman, M. Bornstein, M. Montias ve druhé polovině 20. století.  

V posledním desetiletí však tato „pře o socialismus“ přestala být zajímavá. Práce a jména známých sovětologů nesmírně rychle upadly v zapomnění, což se ostatně dá velmi snadno vysvětlit tím, že socialismus (=administrativně řízená ekonomika s absencí soukromého vlastnictví) de facto přestal existovat a kapitalismus proto nemá s kým soutěžit, ani s kým být komparován. Tato větev ekonomie - pro mnohé „znalce“ Východu v minulosti velmi lákavá a výhodná - proto více méně „uschla“. Zájem o ni ztratili i teoretici, neboť se vytratila jakákoli společenská objednávka po jejich práci. I proto nemám žádnou ambici právě teď analyzovat nesmírně různorodé, i když v řadě případů plodné příspěvky řady starších i  novějších autorů (např. u nás dříve dobře známý a populární J. Kornai a jeho důraz na fenomén permanentní deficitnosti, neboli stavu neuspokojené a neuspokojitelné nadměrné poptávky, vznikající díky logice plánovacího systému, tedy nikoli chybami makropolitiky, nebo raný L. Mlčoch, hledající již před čtvrt stoletím logiku a důsledky úplně jinak motivovaných plánovačů  a plánovaných v jejich „hrách o plán“ a „hrách na plánování“), protože - díky explicitně i implicitně postulovanému „konci historie“, resp. konci explicitního socialismu jako smysluplné alternativy dnes dominantního ekonomického (a společenského) uspořádání - chybí dostatečný čtenářský zájem neboli poptávka. Přesto doufám, že se na příspěvky této školy a těchto ekonomů úplně nezapomene, protože historie určitě ještě neskončila. A není důvod si ji jejím zapomenutím zopakovat. Dvacáté století - zdá se – potvrdilo vizionářskou větu Santayany z roku 1905:„Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali“. 

V posledním desetiletí – převážně jako reflexe na ztrátu relativně vysoké míry homogenity kapitalismu (dříve omezeného na západní Evropu, Severní Ameriku a Austrálii) díky zrodu nových „emerging markets“ v postkomunistických a postrozvojových zemích – se objevila „nová institucionální ekonomie“, nedávno představená v souhrnném, stejně nazvaném textu A. Shleifera (NBER Reporter, podzim 2002). Ta klade důraz na dokonalost či nedokonalost institucionálního uspořádání jednotlivých, formálně nepochybně kapitalistických či alespoň nesocialistických zemí a nově zdůrazňuje property rights (majetková práva), rule of law (právní stát a vynucování práva), regulaci trhu, korupci a klientelismus, atd. I tento přístup vnitrosystémového komparování měl své předchůdce, např. v pracech o samosprávném socialismu (labour-managed economy), kdy je nutné připomenout zejména práce E. Domara, B. Warda a J. Vaneka a ve vizích spojujících trh s plánem, založených na (pro mne vždy zcela pochybné) myšlence konvergence ekonomických systémů (Galbraith, Tinbergen). Ani tento, dnes velice módní směr ekonomické literatury nechci podrobně diskutovat – s výjimkou uvedení stručné, podle mého názoru však klíčové poznámky. 

Nová komparativní teorie žije nebezpečně blízko politiky a vměšuje se do transformačních procesů tu v Malajsku a Indonésii, tu v Číně a Rusku, tu v Argentině a Mexiku, ale v neposlední řadě i v České republice. Ztrácí tím květinku teoretické neposkvrněnosti a navíc se přitom chová zcela ahistoricky. Vytýkal bych jí hlavně to, že je paradigmaticky založena na konceptu sociálního inženýrství tvorby světa à la design (abych parafrázoval slavnou Misesovu a Hayekovu větu) a že vůbec nedoceňuje evoluční charakter kapitalistického (a samozřejmě každého jiného složitého) systému. Hayeka si tito lidé prostě nepřečetli nebo ho nedomysleli, eventuálně nepochopili. Nebo ho pochopit nechtěli. Institucionální defekty rodícího se kapitalismu – v Bangladéši, v Bulharsku, v Bolívii, v Bosně i v Botswaně (a samozřejmě i kdekoli jinde) – jsou převážně evolučního a nikoli konstrukčního rázu a jsou výrazem  a potvrzením toho, že společenský systém nelze nadiktovat nebo nadekretovat shora, zejména jedná-li se o systém demokratický (viz mé texty o transformaci jako mixáži spontaneity a konstruktivismu, zejména původně jen v anglickém originále existující přednáška z roku 1994 „Systémová změna: Křehká směs úmyslného a spontánního“, publikovaná v CATO Journal, 14, č. 2, podzim 1994, přetisknutá v české verzi v mé knize „Mezi minulostí a budoucností“, Nadace Universitas Masarykiana, Brno 1996).

Chtěl bych obrátit pozornost jiným směrem, protože v literatuře tohoto typu o krátko- a střednědobé dynamice transformace není napsáno vůbec nic a opět dodávám, ani být nic napsáno nemůže. 

B. VÝKLAD PROSTŘEDNICTVÍM DESAGREGACE SUBJEKTŮ A OBJEKTŮ TRANSFORMACE

Skupina ekonomů, spíše institucionálního zaměření, se snaží vysvětlit ekonomické výkyvy první transformační dekády politickým střetem různě motivovaných ekonomických skupin, které podle těchto autorů mají – vzhledem ke svému odlišnému postavení v ekonomice a ve společnosti vůbec - diametrálně protichůdné zájmy ohledně průběhu transformačního procesu, resp. prováděných institucionálních změn. Automaticky si při tom vzpomínám na kdysi velmi známou Šikovu knihu „Ekonomika, zájmy, politika“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1962), která vlastně představovala počátek československé „nové ekonomické reformy“ šedesátých let a která do tehdy výlučně objektové a více méně jen naturálně chápané ekonomie marxiánského typu a do tehdejších politických a společenskovědních diskusí velmi přínosně vracela člověka a jeho zájmy – byť opět z marxistického hlediska. 

Prvně jsem se s myšlenkou jedné takové zvláštní a v každém případě poněkud nestandardní desagregace ekonomických subjektů setkal v práci J. S. Hellmana „Winners Take All“ (World Politics, 50, leden, 1998). Autor v ní – podobně jako celá řada dalších ekonomů, v tom nic originálního není – vychází z více méně banální hypotézy, že všechny ekonomické reformy mají nejdříve dočasné, krátkodobé náklady a že teprve po dosažení jistého minimálního rozsahu (či kritické masy) těchto reforem a po uplynutí času nezbytného k tomu, aby v reálné ekonomice skutečně začaly působit, dochází k nárůstu efektivnosti a tedy k jejich střednědobým a dlouhodobým pozitivním efektům. To bývá schematicky vyjadřováno tzv. reformní J-křivkou, která obvykle mívá zhruba následující tvar: 

Po zahájení reformního procesu (v bodě Ro) nastává evidentní pokles HDP (či jakkoli jinak definovaného blahobytu či spotřeby či bohatství) - označme W - a teprve po dosažení kritické masy či rozsahu reforem (v bodě R%) nastává vzestup ekonomického výkonu a tím i bohatství země. Křivku tohoto typu jsme mnozí z nás kreslili již na počátku 90. let – tedy neprodleně po opuštění bodu Ro - a pomocí ní jsme se pokoušeli předpovídat pravděpodobný  průběh dopadů transformačního procesu a jeho nevyhnutelné fáze. Tím jsme se snažili před veřejností obhájit z počátku nevyhnutelně nepříznivý ekonomický vývoj.

Hellman přišel i se zdůrazněním další jednoduché teze, že prvotním důsledkem dílčích reforem jsou „concentrated gains and dispersed losses“ neboli s názorem, že se na počátku – v čase mezi Ro a R% - do rukou menší skupiny lidí (kterým on říká „net winners“) dostávají koncentrované zisky či efekty a do rukou velkého počtu lidí (net losers) rozptýlené ztráty. Tuto jednoduchou tezi však použil k poněkud překvapivému a určitě kontraintuitivnímu závěru: průběh reforem nebrzdí ti, kteří na počátku ztrácejí (což byl a dosud je standardní názor většiny ekonomů, a to i u nás), ale naopak ti, kteří na počátku vyhrávají. Ti podle této logiky umně využívají nedokonalostí trhu (i nedokonalostí celého institucionálního uspořádání transformující se země) a nemají zájem na jejich odstranění. Tito „počáteční vítězové“ proto mají - podle Hellmana (str. 219) - obrácenou J-křivku, zhruba tohoto tvaru: 

Jejich výnosy (či výhry) s prvotními liberalizačními a deregulačními procesy rychle rostou a ten vůbec nejlepší okamžik pro ně nastává v bodě R1 (Hellman dokonce mluví o „zvláštním dílčím reformním ekvilibriu“). Tento bod – pro ně „rovnovážný“ - proto nechtějí opustit a je pro ně dostatečnou motivací další reformy brzdit. Srozumitelným příkladem je zájem managementu monopolních podniků na zabránění vzniku konkurenčního prostředí, zájem neefektivních výrobců na neotevírání trhu pro zahraniční vývozce, zájem prvních domácích majitelů kapitálu na uzavření země před vstupem kapitálu zahraničního, atd. 

Tato Hellmanova myšlenka byla v následujících letech používána řadou autorů zejména pro analýzu velmi rozkouskovaného a sekvenčně nepochybně zcela chybně pojatého reformního procesu v Rusku (charakterizovaného např. liberalizací cen v situaci obrovské inflační nerovnováhy, nekonsolidovaných státních financí a naprosté pasivity, resp. dokonce plně akomodativního chování centrální banky) a např. A. Aslund v knize „Building Capitalism“ (Cambridge University Press, New York, 2002) podobným způsobem říká, že při „postkomunistické transformaci existuje fundamentální konflikt mezi skutečnými protržními reformátory a pouhými hledači zisků (rent-seekers)“ a argumentuje,  že právě to zásadním způsobem negativně ovlivňovalo celkovou dynamiku tamního reformního procesu. 

Proč se mnoho postkomunistických zemí v jisté transformační chvíli ocitlo v zemi nikoho, neboli v „no-man`s land between plan and market“ se snaží vysvětlit i dvojice ekonomů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (P. K. Mitra a M. Selowsky, Lessons from a Decade of Transition in Eastern Europe and the Former Soviet Union, Finance and Development, sv. 39, č. 2, červen, 2002), která používá obdobný, Hellmanem nepochybně inspirovaný, byť necitovaný přístup. Autoři - na rozdíl od Hellmana, který uvádí pouze 2 typy subjektů, net winners a net losers - rozlišují 3 typové skupiny relevantních subjektů (str. 50):

-           zaměstnance původně státních podniků, zejména ty méně kvalifikované a schopné, kteří mají méně šancí nalézt uplatnění v nově vznikajících podnicích a kteří proto v průběhu transformace čelí trvalému poklesu příjmů v návaznosti na to, jak s postupem reforem staré podniky končí nebo se radikálně zmenšují;

-           nové, nadějné pracovníky nebo manažery, schopné nalézt uplatnění v nových nebo restrukturalizovaných podnicích, kteří sice - spolu s první skupinou - na počátku také ztrácejí, ale na dalším postupu reforem na rozdíl od nich vydělávají;

-           oligarchové a insideři, manageři původních státních podniků, kteří mají na počátku obrovské zisky jak díky nedostatečné kontrole vlastníků – jak státu, tak rozptýlených malých akcionářů, tak díky využívání řady imperfekcí trhu, legislativního rámce a fungování státního aparátu.

Označme tyto tři skupiny Z, N a M a pokusme se spolu s Mitrou a Selowskym v následujícím schématickém zobrazení vyjádřit jejich hypotetické „výnosové“ (neboli W) křivky, ukazující jejich příjmy v závislosti na průběhu (vlastně extenzitě) reformního procesu: 

                                           

Přijmeme-li v zájmu další analýzy tohoto typu výše nakreslený tvar těchto křivek, který má nepochybně jen velmi hypotetický, i když intuitivně možný průběh, dá se z nich udělat celá řada zajímavých závěrů:

1.         Pro skupinu Z (zaměstnanci upadajících podniků a odvětví) je ideálním okamžikem bod Ro, čili žádné reformy. Tito lidé proto tvoří hlavní voličský kádr antireformních politických sil, což se konec konců dá velmi snadno aplikovat i na českou zkušenost.

2.         Pro skupinu M (managementy těch existujících podniků, které přežily prvotní transformační šok) je ideální bod R1. Tito lidé jsou ochotni podporovat reformy až do tohoto bodu a teprve pak o ně ztrácejí zájem. Je však evidentní, že se jim blokace reforem může dařit spíše jen ve velkých, více uzavřených zemích, v ekonomikách bohatých na přírodní zdroje a se silným energetickým průmyslem a v zemích s méně vyspělým politickým systémem (právě tam pak vlastně může vzniknout ono nepříznivé Hellmanovo „dílčí reformní ekvilibrium“) než v malých, otevřených, politicky liberálních zemích. Proto je – nikoli náhodou – tento model uváděn častěji v souvislosti s Ruskem než s Českou republikou. (Jinak řečeno, trval bych na tom, že hodnota efektů pro skupinu M v bodě R1 byla a je u nás nižší než v Rusku a že je bod R1 u nás výrazně blíže k bodu Ro než v Rusku.)

3.         Pro skupinu N (na nové, rozvíjející se ekonomice aktivně se podílející lidé) je optimem pokračování reforem za bod R1, řekněme do bodu R2 a dále. (Pak už ale ani pro ně relativní efekty nerostou tak rychle jako na počátku.) 

Myslím, že i tento pohled leccos přináší a osvětluje, i když i on má svá nesporná omezení:

-           je založen na skutečném či pouze fiktivně démonizovaném postavení ruských oligarchů („antihrdinů“ nové ruskologické politologické, sociologické a ekonomické literatury), kteří – podle mého názoru – v České republice podobné postavení nikdy neměli a reformní proces proto u nás žádným zásadním způsobem nikdy ovlivňovat nemohli. Kvalita našeho politického systému jejich významnější vliv nikdy nedopustila, i když i u nás byla tato, z ciziny přenesená karta politicky zneužívána v souboji politických stran (zejména v druhé polovině 90. let) a i když ji intenzivně hrála jistá mediální, umělecká, vědecká, učitelská, lékařská, atd. skupina lidí, zkratkovitě řečeno, část inteligence, jejíž výnosová křivka sice byla v průběhu 90. let obdobná křivce N, ale asi na nižší úrovni hodnot W (zatímco oni si myslí, že by měla být položena daleko výše). Tato skupina nespokojených (pozor, nepatřících do skupiny Z a Mitrou a Selowskym proto nezmiňovaná) u nás průběh 90. let nepochybně - a já bych řekl, že zjevně negativně - ovlivnila;

-           je založen na přílišné víře v konstruktivismus (viz výše v části A), na představě, že je možné reformní proces ve složitém systému jakým je lidská společnost řídit, kontrolovat, dávkovat, což považuji za velký omyl. Reformní (transformační) proces má - jak ukazuje empirie - svou velmi netriviální dynamiku a své vnitřní zákonitosti, které eliminovat nelze. Proto průběh reforem nevidím jako kontinuum, jako hladkou přímku, ale spíše jako několik fází, které se lišily tím, že v nich nastaly jisté „prahové“ hodnoty nového institucionálního uspořádání. Kontinuální vývoj je snad v prohlubování (a tím i v zefektivňování) trhů, a díky tomu v efektech, ale určitě ne v reformních krocích.

Přes tyto námitky věřím, že má i tento pohled podle různých kritérií prováděného desagregování subjektů transformujících se zemí v odhalování jednotlivých stránek průběhu transformačního procesu svou užitečnost a že je vhodné pokračovat v  jeho zjemňování a prohlubování. 

C. DEBATA O VÝZNAMU ŘAZENÍ JEDNOTLIVÝCH REFORMNÍCH KROKŮ

Ekonomická literatura o struktuře reforem - vynechám-li původní, zcela neplodné a přespříliš zpolitizované úvahy o gradualismu či šokové terapii - začínala debatou o tzv. sequencing, o optimálním řazení reformních kroků, a jedním z jejich závěrů bylo to, že problémy transformujících se zemí vyvolává právě ono chybné řazení těchto kroků. To je samozřejmě téměř banální závěr, ale protiargumentem je zejména to, že v reálné ekonomice o žádném optimálním řazení podle učebnice nemůže být ani řeči. To řada z nás vycítila ihned a takto jsem se snažil argumentovat hned v počátcích transformace, což je evidentní např. v textu „The Ten Commandments of Systemic Reform“ (který byl původně přednesen v dubnu 1993 ve Vídni na zasedání Group of Thirty a opakovaně publikován v různých zemích, viz kap. 8 mé knihy „The Rebirth of Liberty in the Heart of Europe, CATO Institute, Washington, D.C., 1997) a v „The Ten Commandments of Systemic Reform Revisited“ (z prosince 1995, IFC Annual Lecture, Washington, D.C., česky v knize „Ekonomická teorie a realita transformačních procesů“, Management Press, Praha, 1995), v nichž jsem se snažil ukázat, že určitý smysl mají jen základní hrubá pravidla a že detaily – v demokratické společnosti – nelze organizovat nikdy.
Tento můj názor byl napadán nejen politicky, ale i od některých seriózních ekonomů, kteří předpokládají, že to možné je. Sem patří např. postoje ekonomů kolem J. Stiglitze (viz má polemika „Nobelova cena, prof. Stiglitz a jeho soudy o české ekonomice“, Lidové noviny, 3. 1. 2002) nebo J. Švejnara. Jim se zdá, že je právě proto vhodným příkladem úspěšných reforem Čína a ne střední Evropa. Podle nich Čína reformy racionálně dávkuje, my nikoli. Myslím, že důvodem těchto jejich názorů je odlišný obecný postoj ke světu – zastávají elitářský konstruktivismus a nikoli důvěru v pluralitní společnost – daleko více než odlišnost původních ekonomických teorií, které v jiných souvislostech hlásají, vyučují, publikují. Ve svém desateru jsem o tom již před 10 lety říkal toto:

-           „kdykoli je příležitost udělat to či ono reformní opatření, je třeba ho udělat, protože lepší příležitost nikdy nenastane;

-           dříve, než je zcela zrušen starý koordinační mechanismus, je třeba mít pevně v rukou makroekonomickou situaci, protože jinak vzniká chaos a anarchie;
-           liberalizační a deregulační opatření musí být radikální, rychlá a s minimem výjimek, protože jinak jsou vytvářeny nové poruchy a nerovnovážné stavy;

-           privatizace, která znamená konečnou dělící čáru mezi starým a novým systémem, musí být organizována i za pomoci nestandardních (a proto daleko rychlejších) metod. Když tomu tak není, stává se předprivatizační agónie hlavní překážkou restrukturalizace jednotlivých firem i celé ekonomiky“ (viz již citovaná kniha „Ekonomická teorie…“, 1995, str. 23). Na těchto větách nemám co měnit i po uplynutí dalších deseti let, které nám přinesly úplně jinou zkušenost, kterou jsem v lecčems nepředvídal.
Zůstaňme však aspoň u oněch „hrubých“ pravidel, když už ta jemná nejsou z pragmatických hledisek jakkoli zajímavá. Vůbec si nejsem jist ani o tom, že je správné dnes módní členění reforem na tzv. „generace“, kdy je za 1. generaci reforem považována liberalizace, deregulace, privatizace, restriktivní makroopatření, racionalizace rozpočtu a daní, eliminace subvencí, atd. a za 2. generaci nový právní řád, reforma soudnictví, veřejné správy, sociální politiky, penzijního a zdravotního systému, atd. (jak píše např. B. B. de Mesquito, The 21st Century Puzzle, The Hoover Institution Newsletter, léto, 1998). I toto členění je podle mého názoru umělé a kritizovat jednotlivé země, že dopustily opoždění 2. generace za 1., je – jak správně říká N. Birdsallová – jako když říkáme: „dáte-li všechno do pořádku, pak bude všechno v pořádku“, což je zcela konstruktivistický a ahistorický přístup. Tyto „generace“ jsou v realitě neoddělitelné a navíc ani zdaleka nemají stejně dlouhé časové nároky. Liberalizace cen má časový nárok nula, reforma veřejné správy nikoli rok, ale spíše desetiletí.

Přesto se domnívám, že by alespoň hypotéza „prahových hodnot“ reformního procesu měla být pozorně zkoumána. Právě v tomto směru vidím možnost formulace několika jednoduchých sekvenčních pravidel. 
D. VÝZNAM PROMĚNLIVÉ MÍRY SPOKOJENOSTI VEŘEJNOSTI

V červnu 1997 jsem se v rámci prestižní Annual Hayek Memorial Lecture (v londýnském Institute of Economic Affairs s názvem: „The Transformation of the Czech Society, Retrospect and Prospect“) pokoušel formulovat hypotézu o akceleraci a deceleraci našeho reformního procesu ve vazbě na proměňující se míru spokojenosti veřejnosti. Vyšel jsem z myšlenky měnícího se tzv. E-R gapu (expectations-reality gap) neboli z proměnlivostí mezery mezi očekáváním a skutečností. Je zjevnou empirickou zkušeností (byť obtížně měřitelnou), že se tato mezera v čase vyvíjí a já jsem přesvědčen, že tento její vývoj ovlivňuje všeobecnou atmosféru a náladu v zemi, hospodářskou politiku a samo tempo reforem. Zdá se evidentní, že čím je tato mezera menší, tím je motivace a prostor pro reformní kroky větší, tím mají reformátoři větší šanci a naopak.

V první fázi po pádu komunismu byla v případě naší země tato mezera relativně malá, protože očekávání lidí ohledně bezprostředně následujícího vývoje byla - revoluční euforií a všeobecnou ochotou k potřebným změnám nějak přispět - viditelně přibrzděna. Vědělo se, že bude muset jít o něco jako „utahování opasků“, i když to v žádném případě nebylo utahování opasků chtěné a i když ony pomyslné opasky určitě svévolně nikomu neutahovali politici a reformátoři. Ti podporu veřejnosti velmi potřebovali a proto měli zájem na pravém opaku. Tato výchozí, ve smyslu společenské atmosféry relativně příznivá situace umožnila rychlý rozjezd reforem a provedení prvních výrazných liberalizačních a deregulačních kroků, které znamenaly definitivní opuštění starého systému. Ty jsme provedli rychle a důrazně. Příznivá atmosféra však netrvala příliš dlouho.
Následný, provedenými změnami a rozpadem východních trhů vyvolaný ekonomický propad – v terminologii předcházejících grafů v rámci časového posunu od Ro k R% - vedl k evidentnímu nárůstu E-R mezery a k prvním větším pokusům reformní proces blokovat a postupovat jinou než liberalizační a deregulační cestou – cestou daleko vyšší míry státního intervencionismu.
Ekonomická data jsou v tomto směru jasná a velmi přehledně je demonstruje následující tabulka (jedná se o vývoj HDP ve stálých cenách roku 1995, převzato ze Statistické ročenky ČR, 2002):
rok       1989     1990     1991     1992

HDP     100       98,8      87,3      86,8

Znamená to tedy, že za toto první tříleté období hrubý domácí produkt poklesl o 13%, zhruba o jednu osminu. To není pokles malý. Pokles tohoto rozsahu u nás ještě nikdy nenastal a byl to vlastně vůbec první pokles HDP od počátku šedesátých let, od oné známé „Novotného“ recese, která umožnila start tehdejší ekonomické reformy. Jakkoli si myslím, že je toto číslo ekonomického propadu ovlivněno (ve směru „zveličeno“) velmi komplikovaným a proto poněkud sporným výpočtem cenových indexů v okamžiku liberalizace cen (uskutečněné k 1. 1. 1991), složitostí odfiltrování změn kvality a šíře nabídky v zastaralých cenových indexech, obrovským zvýšením cenové nejednotnosti provedenou demonopolizací, novými prodejními praktikami, atd., kvalitativně je určitě v principu pravdivé. Jeho pravdivost však podle mého názoru není tak vysoká, aby bylo možné provádět důvěryhodné mezinárodní srovnávání.  

Tato fáze byla ukončena posunem země za bod R% a nastartováním ekonomického růstu. Mezera mezi E a R se díky tomu opět začala zmenšovat a nastávala naše „zlatá“ transformační éra.

I to se dá statisticky demonstrovat poměrně jednoduše:

rok       1993     1994     1995     1996

HDP     100       102,2    108,3    112,4
V této fázi našeho ekonomického vývoje došlo – zcela opačně než ve fázi předcházející – k růstu HDP, a to o více než 12%. To je jistě růst velmi solidní a to si ještě myslím, že je i tento růst díky komplikovanosti cenových indexů spíše podceněn než přeceněn (o tom více ve sborníku CEPu č. 10/2001, který přináší 5 příspěvků různých autorů na téma „Měříme správně inflaci?“), což je obecný problém, který se týká všech transformačních zemí. V menším měřítku i zemí netransformujících se, jak ukazuje diskuse zejména v USA (kolem zprávy tzv. Boskinovy komise).

Brzy ale nastal další ekonomický problém. Pozitivní, relativně rychlý ekonomický růst a spolu s ním i zvyšování reálných mezd a životní úrovně enormně zvýšilo expektace (růst E) a mezera se díky tomu opět začala zvětšovat. Ve stejné chvíli zasáhla centrální banka a – nyní mi nejde o diskusi motivů jejího chování (viz dále) – ekonomiku razantně přibrzdila (pokles R). Paralelní růst expektací a evidentní zhoršení reality nebezpečně zvýšilo E-R mezeru, což vyvolalo známé politické otřesy, změnu vlády a zastavení reforem, spojené s nárůstem regulace, etatismu a státního intervencionismu.
I tato data jsou velmi průkazná a protože jde více o pocity (perceptions) než o realitu, je vhodné, abych v následující tabulce uvedl pod  oficiálními, dnes platnými hodnotami HDP po všech možných opravách a dopočtech (tedy z poslední statistické ročenky), které jsou v 1. řádce, i hodnoty z tehdejší doby (převzaté z ročenky roku 2000), protože s těmi jsme tehdy všichni pracovali – jak analytici, tak politici, tak občané. Označíme je HDP%:

rok       1996     1997     1998     1999

HDP     100       99,2      98,-      98,5

HDP%    100       99,-      96,8      96,6
Jakkoli se ukazuje, že skutečná stagnace či pokles HDP tak velké - jak se původně zdálo - nebyly (1. řádka), i když byly nesporné, vnímání veřejnosti bylo úplně jiné a spíše se blížilo 2. řádce nebo bylo dokonce extrémním politickým rozhádáním celé naší země předváděno jako ještě daleko větší. (Ukazuje se mimo jiné, že problém ČSÚ z ledna 2003 nebyl ani zdaleka jediným. Radši ani nezmiňuji rok 1995, dnes už skoro zapomenutý.)

Jsem si samozřejmě vědom toho, že jsem uvedl jen velmi hrubá data o našem ekonomickém vývoji a že ani E, ani E-R mezeru neumím přímo statisticky měřit. Přesto jsem přesvědčen o tom, že je intuitivní logika tohoto uvažování správná a že je českou zkušeností více méně ověřená. Ani tento pohled na vliv lidských pocitů, společenské atmosféry, politiky, tempa reforem a ekonomického růstu proto není nutné opomíjet.

E. VLIV CHOVÁNÍ ZÁJEMCŮ O PRIVATIZACI NA VÝVOJ EKONOMIKY

Je třeba povšimnout si ještě jednoho, a to zcela jiného pohledu na tyto věci, který bych vázal na souboj o privatizovaný majetek, na metody privatizace a na cenu státem prodávaných aktiv.

Zdá se mi totiž, že při pokusu o výklad ekonomického vývoje druhé poloviny 90. let s dosud známými a na předcházejících stránkách uvedenými hypotézami v naší zemi nevystačíme. Za uspokojivou nepovažuji ani častou diskusi, založenou na kombinaci kritiky vazby makroekonomiky a kvality bankovního systému a na - z ní vyplývajícího - konceptu tzv. „anatomy of a crisis“, kterou snad nejpřesvědčivěji rozvinul tehdejší hlavní ekonom Inter American Bank R. Hausmann ve svém často citovaném článku „Will Volatility Kill Market Democracy?“ (Foreign Policy, podzim 1997). V něm zdůrazňoval deficit obchodní bilance, apreciaci kursu díky privatizačnímu přílivu peněz do země, a slabý a - vůči zastavení ekonomického růstu a vůči skokovému vzestupu úrokových měr - zranitelný finanční a bankovní systém země (N. Birsdallová mluví o „weak banking“, R. Dornbusch o „shaky banking system“ a P. Krugman dokonce říká, že je všechno způsobeno „by bad banking“).

Obávám se, že toto všechno jsou pouhé symptomy (a nebo pouhé složky různých řetězových reakcí), ale nikoli pravé příčiny nestability transformujících se zemí a jejich navazujících problémů. Hlavní příčinu vidím jinde a dokonce i mnou často kritizované chování centrální banky bych viděl jako veličinu endogenní a ne exogenní. Její chování - podle mne chybné - totiž více odráželo určité ekonomické zájmy a jimi vytvořené politické klima než abstraktní ideje těch či oněch centrálních bankéřů. Proto bych se vrátil k privatizaci, která byla (a částečně ještě je) z hlediska ekonomických zájmů v centru veškerého dění a jejíž vliv na transformační proces (snad ještě více než na výkon ekonomiky!) byl a je enormní.

Privatizace zcela postátněné ekonomiky je unikátní a neopakovatelný proces (neexistuje asi žádný její lepší popis než nedávná studie D. Třísky „Východiska, cíle a principy provedení kupónové privatizace“, ve sborníku „Kupónová privatizace“, CEP č. 13/2002), který je velmi nevděčný pro politiky, neboť ti jsou vždy osočováni za jeho neúspěchy a za všechny případné „privatizační nehody“, ale který je nesmírně lákavý pro všechny ty, kteří chtějí státem k privatizaci nabízená aktiva získat, a to co nejlaciněji. K tomuto výkladu je povinným čtením i dovětek J. Weigla „Problém a úskalí české privatizace posledních let“ (Newsletter CEP, únor, 2003). 

V naší zemi jsme hned od počátku vycházeli ze zcela jasné a vědomě zastávané představy, že masová privatizace zcela postátněné ekonomiky musí být provedena co nejrychleji, aby nenastala tzv. privatizace živelná (do rukou existujícího managementu), jako se to stalo zejména v Maďarsku. To se nám zdálo být politicky zcela neúnosné. Čeští reformátoři proto věděli, že privatizace musí být neživelná, že musí být organizovaná, a to na základě jasného a politicky více méně alespoň částečně konsenzuálně akceptovaného schématu. To se – přijetím našich privatizačních zákonů parlamentem – stalo.  

Druhou výchozí představou byla myšlenka, že klíčovou roli v transformaci a v hospodářství země vůbec mají sehrát domácí ekonomické subjekty a že ekonomika nemá a nesmí být „vyprodána“ do zahraničí. Nikoli z důvodů okamžité vyšší či nižší ekonomické efektivnosti, ale z důvodu zajištění nezbytného pocitu „spolupodílení se“. (Odlišme proto velmi ostře a rezolutně spontánní evoluci majetkových struktur ve standardní liberalizované ekonomice od státem organizované privatizace po desetiletích postátněné ekonomiky, čili nepřipusťme námitku, že hájíme uzavřenou ekonomiku a neliberalizované kapitálové toky!) Aby ono „spolupodílení se“ vůbec bylo možné, bylo třeba, aby byla privatizovaná aktiva uměle zlevněna a aby byla tato záměrně zlevněná aktiva prodávána „jen“ do rukou domácích subjektů (aby tedy došlo k jistému znevýhodnění či „diskriminaci“ zájemců zahraničních). Říkám-li „uměle zlevněna“, nemám na mysli jejich zlevnění ekonomickou recesí, krachy podniků, pádem kapitálového trhu, atd., jak se to u nás bohužel stalo.  
V České republice byl zvolen smíšený model privatizace – restituce, malá a velká privatizace, kupónová i standardní privatizace – který měl umožnit rychlou vlastnickou změnu a díky tomu vytvoření úplně jiného ekonomického systému. Tento vědomě použitý model, který byl v realitě z nejrůznějších důvodů samozřejmě aplikován v daleko méně čisté podobě, než jak jsme zamýšleli,  jeden typ ekonomických subjektů, zájemců o privatizaci, uspokojil (a připusťme diskusi, zda dostatečně, resp. kvalitně k zacházení s podniky motivoval), zatímco jiné ponechal velmi neuspokojené. Vyslovuji hypotézu, že se to tyto subjekty pokusily změnit a v další fázi tato původně privatizovaná - v té chvíli již většinou zprivatizovaná – nebo reziduální, ještě neprivatizovaná aktiva, získat. Tito lidé museli dříve zvolené metody privatizace zdiskreditovat a museli existující (soukromá či stále ještě státní) aktiva zlevnit jejich poškozením. To se nedalo udělat jinak než vyvoláním ekonomické recese. Mnohé z toho, co se u nás stalo kolem roku 1996, naznačuje, že se více méně právě o to jistá velmi heterogenní a samozřejmě nikoli organizovaná skupina, jistá amorfní koalice domácích a zahraničních subjektů, pokusila a že byla do značné míry úspěšná. Cenou za to bylo evidentní poškození ekonomiky jako celku, a tím i miliónů občanů naší země.

Popsat mechaniku tohoto procesu není snadné.

Prvním krokem, ke kterému jsem měl kolem roku 1995 mnoho, i veřejně vyslovovaných námitek, bylo prosazení vysoké míry liberalizace zahraničních finančních vztahů, tedy provedení liberalizace nejen běžného, ale i kapitálového účtu platební bilance. To umožnilo rychlé pohyby kapitálu přes hranice a to v obou směrech, to přispělo k vytvoření nevhodné struktury krátkodobých a dlouhodobých finančních aktiv a pasiv, to způsobilo příznivý příliv peněz do země (z makrohlediska), ale současně s tím i zranitelnost v zahraničí si  půjčujících podniků a bank. Ve stejném směru působila i extrémní liberalizace vstupu na bankovní trh (více než 50 bankovních licencí udělených ve velmi krátké době), vstupu na trh investičních fondů, pojišťoven, kampeliček, atd. – s velmi odlišnou a leckdy spornou zodpovědností různých institucí za vydávání povolení k obchodům tohoto typu. 

Druhým krokem bylo přijetí ambiciózního a v podstatě zbytečného antiinflačního programu, aniž byly brány v úvahu jeho náklady. Již v roce 1995 jsem v projevu „Hospodářská politika státu v současném období“ (v cit. knize „Ekonomická teorie…“, 1995) říkal: „Inflace se bude snižovat jen velmi pomalu. Desinflace je obtížný proces. Pokračující inflace není způsobena nadměrným růstem agregátní poptávky, ale neukončeností cenových postliberalizačních přizpůsobovacích procesů v kombinaci s málo pružnou ekonomikou na straně nabídky“ (str. 41-42). 

Standardní ekonomie o tom má zcela jasné a přesvědčivé závěry. Hodně o tom psal např. M. King z britské centrální banky („How Should Central Banks Reduce Inflation?“, Federal Reserve Bank of Kansas City, Economic Review, sv. 81, č. 4, 1996), který říká: „Desinflace snižuje output, protože trvá určitou dobu než se mzdy  a ceny přizpůsobí nové cenové hladině nebo novému, nižšímu tempu růstu cen čili míře inflace“ (str. 28) a – co je snad ještě důležitější – „náklady desinflace rostou více než proporcionálně než míra desinflace“ (tamtéž). Ve stejném čtvrtletníku (č. 3, 1998) zkouší o 2 roky později A. J. Filardo v článku „New Evidence on the Output Costs of Fighting Inflation“ tyto náklady měřit na základě mezinárodní komparace. (Všechno však začal již A. Okun, Efficient Disinflationary Policy, American Economic Review, květen, 1978.)

Třetím krokem byl útok několika neúspěšných zahraničních investorů, převážně z USA (viz můj článek „Úctyhodný pan Golden a jeho tehdejší útok na naši transformaci, Euro, č. 40, 2001), na náš kapitálový trh, jehož výsledkem bylo prudké snížení jeho kredibility a tím i kursu obchodovaných akcií. (Chtěl bych dodat, že jsme v těchto věcech naivní a neinformovaní nebyli, což snad může demonstrovat i můj projev na pražské konferenci o kapitálových trzích s názvem „Comments on Capital Markets and Their Size, Structure and Regulation“, 6. května 1997, kde jsem diskutoval s J. Stiglitzem.)
Čtvrtým krokem bylo – pod heslem ozdravování našeho systému komerčních bank – zvýšení minimálních povinných rezerv (a dalších „rezerv“ či podmínek úvěrování) i úrokových měr v červnu 1996, což znamenalo velký a nečekaný úder na naše, nepochybně zranitelné komerční banky (o nichž jsem neměl sebemenší iluze, ale podstatou naší ekonomiky určitě nebylo Krugmanovo (a Tošovského, Mládka, Lípy a Dřevíče) „bad banking“). Podstatou byla transformace od ekonomiky centrálně plánované a postátněné k ekonomice tržní. (O tom více v mé již zmíněné studii „Tři roky od měnové krize“.)

Pátým krokem bylo při prvních signálech o zpomalení a výpadcích rozpočtových příjmů naše přijetí rozpočtových balíčků a St. Fischerem a Mezinárodním měnovým fondem vynucené rasantní zvýšení úrokových sazeb, obojí v první polovině roku 1997. Ekonomika, úvěrová kreace a nabídka peněz se zastavily.
To všechno vedlo k řadě řetězových reakcí v měnové, finanční i reálné podnikové sféře, k ekonomické recesi a k nuceným prodejům (od soukromého sektoru) i k levným privatizacím (od státu). Zájmy koalice domácích a zahraničních subjektů, kterým šlo právě o to, byly uspokojeny. Za obrovskou cenu.
Jednou věcí je proto analýza „symptomů“ (a analyticky čisté zkoumání naší české „anatomie měnové krize“ na základě dostupných statistických makroveličin) a druhou věcí je hledání příčin toho, proč se různé ekonomické subjekty chovaly v různých chvílích tak, jak se chovaly a jaké toto jejich chování mělo důsledky. Mně v této souvislosti a v kontextu tohoto textu jde výlučně o to druhé. Za hlavní a relevantní subjekty považuji:

-           centrální banku (ČNB),

-           zahraniční komerční banky jako zájemce o český bankovní trh a o české komerční banky a o ČSOB,

-           čeští exponenti různých zahraničních finančních skupin,

-           zahraniční finanční skupiny a individuální zahraniční investoři,

-           opoziční, nevládní politici a politické strany, menší koaliční (vládní) strany a jejich političtí představitelé,

-           zástupci médií, vystupující vědomě nebo nevědomě na straně těchto subjektů.

Mám velkou obavu, že právě z realizace těchto zájmů došlo k onomu sekundárnímu zakolísání naší ekonomiky v druhé polovině devadesátých let. Podobný rozbor aktivit těchto skupin subjektů jde nad rámec této studie, ale řekněme aspoň to, že snaha urychleně zavádět instituce, mechanismy a systémy, které jsou dnes v podmínkách nejvyspělejších zemí nepochybně významné a funkční, ale vyvíjely se tam evolučně desítky let v závislosti na rozvoji těchto ekonomik, přinesla u nás, v transformační chvíli, obrovské problémy.

Velmi silně byl tímto postupem zasažen především finanční sektor. Nepochybně správná myšlenka nezávislé centrální banky, která má ve standardních podmínkách bránit – volebnímu cyklu poplatné – rozhazovačnosti vlády, vedla při uplatnění v transformačních poměrech k parcelaci tvorby ekonomických rozhodnutí v době, kdy byla nezbytností silná makroekonomická politika. Na politice okázale jakoby nezávislá a nikomu nepodléhající centrální banka přistupovala k oblastem svojí kompetence – tj. k měnové politice i k regulaci bankovního sektoru – posilována vědomím, že politické důsledky problémů neponese před obyvatelstvem ona, ale vždy vláda. Praktickým projevem tohoto jejího postoje bylo naprosto autonomní stanovování cílů a nástrojů měnové politiky bez ohledu na vládní politiku na straně jedné, a  nesmírně ambiciózní představy o možnostech standardizace bankovního sektoru bez ohledu na dědictví komunismu a transformační břemena. Aniž by byly brány v úvahu dopady na finanční sektor, urychleně byla přebírána kompletní regulační pravidla BIS a jiných mezinárodních institucí, často s odůvodněním, že posilování regulace je prevencí finančních problémů. Viděl jsem to, a vidím i dnes, přesně opačně.
Myšlenka, že čerstvě privatizovaná transformující se česká ekonomika skokovou standardizaci finančního sektoru (neboť ten ve zhutnělé podobě odráží problémy celé ekonomiky) bez rozsáhlých ztrát neumožňuje přestát, nenašla zastánce. Troufám si však tvrdit, že někteří z těch, kteří to dobře chápali, zřejmě právě proto opatření, která vedla ekonomiku neodvratně do krize, zaváděli a propagovali.

Vhodným příkladem tohoto postupu může být tlak ČNB na maximální liberalizaci kapitálového účtu platební bilance v kombinaci s režimem pevného kursu koruny, což otevíralo prostor ke spekulačním útokům, nebo zavedení mimořádně tvrdé měnové restrikce (v situaci zřetelného oslabení ekonomiky a přijetí úsporných balíčků v roce 1997) či navazující skokové zpřísnění pravidel obezřetného hospodaření bank (především povinnosti stoprocentního oprávkování delikventních úvěrů jištěných nemovitostmi komerčními bankami, což vehnalo všechny bankovní ústavy, které na českém trhu působily, do astronomických ztrát).
Ekonomika po masové privatizaci, kdy v ní začaly působit tisíce nových soukromých ekonomických subjektů v situaci teprve vznikajících tržních pravidel a zásadně se měnících vnějších vztahů, potřebovala několik relativně příznivých let ke své stabilizaci. Zvolení regulační a antiinflační strategie centrální bankou životnost vznikajícího soukromého podnikání zásadním způsobem zredukovalo. Se skokovým zdražením peněz se finančně slabé a na cizích zdrojích závislé podniky nebyly schopny vyrovnat. Zpřísnění regulace pak podrazilo nohy i velkým bankám.
Zamýšlím-li se nad motivy tohoto jednání, které se jeví jako nepochopitelné, přicházení v úvahu tři motivy.

První je nepochybně již zmíněný motiv politický, pramenící z osobní angažovanosti některých představitelů centrální banky v mocenských skupinách bojujících o moc ve státě.

Druhým je zcela jistě nedostatek zkušeností a mechanické přebírání pravidel a předpisů ze zahraničí bez přihlédnutí k jejich domácím efektům. Na tomto pocitu kolektivní neodpovědnosti se velmi podepsalo ad absurdum extendované pojetí nezávislosti centrální banky, které se u nás prosadilo.
Konečně třetím, již zmíněným motivem může být vědomé ovlivnění politiky státu a centrální banky zájmovými lobby, a to jak domácími, tak cizími. Cizí finanční a podnikatelské skupiny, včetně dnes všude ve světě tolik kritizovaných mezinárodních poradenských a auditorských firem, které při masové privatizaci s převahou kupónové metody přišly zkrátka, byly velmi vlivné. Není náhodou, že privatizace bankovního sektoru byla v polovině devadesátých let napříč politickým spektrem neprosaditelná, ačkoliv dnes je to politicky velmi účelově hraná karta. Následný vývoj snížil hodnotu bankovního sektoru takovým způsobem, že jeho pozdější privatizace umožnila de facto obdarování zahraničních investorů českým státem.
Vláda se v roce 1998 rozhodla privatizovat banky velmi kontroverzní cestou – tj. shánět zájemce v okamžiku, kdy jsou banky v problémech, současně je očišťovat a po prodeji poskytnout zahraničním investorům volný prostor pro další převody tzv. sporných aktiv na stát. Efekt této privatizace pro veřejné finance je zásadní. Naprosto nepochopitelné je, že při tomto prodeji stát de facto kompenzoval kupujícím minulé ztráty, které sám s větší části vytvořil, místo toho, aby prodával budoucí výnosy institucí ovládajících rozhodující část  našeho finančního trhu. Již po dvou letech tuto tezi realita potvrzuje. Zatímco státní ČKA zápasí s gigantickými ztrátami, noví akcionáři privatizovaných bank si rozdělují rekordní mnohamiliardové zisky, které ony „špatné“ banky nyní přinášejí. Stát si tímto způsobem pro sebe vytvořil velký problém, který je však požehnáním pro vlastníky privatizovaných bank. Obrovský schodek státního rozpočtu, k němuž – vedle expanzivní rozpočtové politiky u běžných výdajů – výrazně napomáhá uhrazování ztráty ČKA, otevírá bankám ideální prostor ke snadným ziskům při financování rychle rostoucího státního dluhu. Že takto vznikající crowding out effect je pro domácí podnikání zničující, to je těmto ekonomickým lobby a jejich exponentům ve státním aparátu jedno. Velkorysým očištěním stát de facto vyvázal banky z ekonomiky. Banky nesdílejí problémy klientů, nemusejí se podílet na restrukturalizaci podniků, aby dostaly své peníze zpět, nemusejí se svými klienty nést žádné riziko. Stát jim umožňuje bezrizikové a velmi snadné zdroje zisku. Ani dnes fakticky deflační politika ČNB těmto bankám nepůsobí vážnější potíže. Reálně záporné úroky z vkladů a neuvěřitelně drahá poplatková politika jim na úkor vkladatelů zajišťují další příjmy. České bankovnictví přestalo být podnikáním.
Na tomto řešení však nemuseli mít zájem pouze zahraniční investoři. Zvolený způsob privatizace bank je velmi výhodný i pro dlužníky z privatizace, tedy pro ty, kteří bývají nazýváni „tuneláři“. Jejich dluhy, nesplacené bankám, byly převedeny na ČKA v gigantickém rozměru zhruba 300 mld. Kč. Je naprosto jasné, že žádná státní instituce nebude schopna peníze v podobném objemu vymáhat. Řešením je dobře známý tzv. deblokační byznys, kdy se za obrovské disažio dluh prodá prostředníkům, aby nakonec, stále ještě velmi výhodně, skončil u původních dlužníků. Ztráta pochopitelně zůstane na ČKA a na státním rozpočtu. Zde se propojují zájmy zahraničních lobbiystů, poradenských firem a investičních bank s domácími opovrhovanými „tuneláři“, protože toto geniální schéma dá vydělat všem, ba dokonce přinese masové oddlužení velké části domácího podnikání na úkor daňových poplatníků.
Netvrdím, že tato finanční a majetková přesmyčka – počínající zvyšováním sazeb a zpřísňováním regulace v recesi, pokračující přes očišťování, nucené správy a prodeje a končící v ziscích na účet ČKA – bylo dlouhodobě dopředu plánované řešení. Vzniklo spíše synergií zájmů a příležitostí. Důvodem „blbé nálady“ by však mělo být pro všechny daňové poplatníky.
Závěr

Mnohodimenzionální proces transformace nemůže mít žádné jednoduché, monokauzální vysvětlení, ale potřebná syntéza spíše komplementárních než substitučních hypotéz je stále ještě věcí budoucnosti.

Václav Klaus, 4. února  2003