Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Václav Klaus na VŠE: I dnešní…

Václav Klaus na VŠE: I dnešní studenti by měli vědět, kdo je Margaret Thatcherová a co historického vykonala

Projevy a vystoupení, 22. 10. 2025

Děkuji za zorganizování této vzpomínkové akce a za pozvání zde vystoupit. Před více než týdnem jsme si – alespoň někteří – připomínali významné výročí: uplynulo 100 let od narození jedné z největších osobností světové politiky 70. a 80. let minulého století, Margaret Thatcherové. Její historická úloha musí být známá i dnešním studentům. A vzhledem k tomu, kam dnešní svět směřuje, je to o to důležitější. 

Na toto téma jsem v posledních týdnech mluvil už dvakrát. Nejdříve to bylo na konferenci, kterou v Budapešti zorganizoval můj dlouholetý přítel, blízký spolupracovník Margaret Thatcherové, John O’Sullivan. Je jedním z autentických pamětníků, neboť byl významným speechwriterem této velké britské premiérky. Konference se konala za účasti velmi reprezentativní skupiny britských politiků tehdejší doby a dokonce i členů nejužšího týmu Margaret Thatcherové. 

Ve svém projevu jsem tam mimo jiné vyjádřil obavu, že u nás toto výročí výrazně připomínáno nebude. Pak mne napadlo zorganizovat v rámci IVK vzpomínkové setkání a jsem moc rád, že je dnes na VŠE Národohospodářskou fakultou zorganizováno setkání další. Myšlenky této zcela mimořádné britské premiérky se musí dostat i do podvědomí dnešní vysokoškolské generace. Tím, co vykonala, není politikem už dávno zapomenuté minulosti. O co usilovala, je vysoce aktuální i dnes. Ideové a politické souboje, které vedla, mají svou platnost a svou relevanci stále. 

Na VŠE jsou jistě ještě pamětníci mimořádné události, kdy Margaret Thatcherová spolu se mnou – tehdy předsedou Poslanecké sněmovny našeho Parlamentu – odhalovala na náměstí před budovou školy sochu Winstona Churchilla. Bylo to ve velmi mrazivý den 17. listopadu 1999, v okamžiku 10. výročí listopadu 1989, který ona svým oblečením, vhodným snad pro Londýn, ale ne pro Prahu, velmi podcenila. Museli jsme ji potom dlouho „rozmrazovat“ v mé parlamentní kanceláři. 

Ekonomové by si hlavně měli pamatovat a své studenty vyučovat, jaké ekonomické postoje Margaret Thatcherová zastávala a jaké významné bitvy v době svého premiérování – od roku 1979 do roku 1990 – vyhrála. 

V každém případě je mimo veškerou pochybnost, že svou vlastní zemi právě ona – a z pohledu mnohých z nás výrazně pozitivně – ovlivnila a změnila. Je smutné, že v její politické straně, v britské Konzervativní straně, žádné velké oslavy letos nebyly. Tato strana se jejího odkazu zřekla. Jev, který v politice není nijak výjimečný. 

Určitě toto stoleté výročí neměla důvod slavit současná labouristická vláda a její premiér, který – při evidentním nezvládání své vládní funkce (anebo právě proto) – o to usilovněji zakládá koalice ochotných a zcela nezodpovědně přispívá k vyvolání války v Evropě. Ať ale dnešek nesrovnává s Mnichovem v roce 1938. Tehdy šlo o něco úplně jiného. Když jsem před týdnem podobné věty říkal na vzpomínkovém shromáždění v našem institutu, seděl v první řadě současný britský velvyslanec a nijak neprotestoval. 

I v komunistickém Československu sedmdesátých a osmdesátých let u nás nebylo málo těch, kteří Lady Thatcher vnímali jako zcela mimořádnou osobnost. Nebylo to obtížné. Bylo zřejmé na první pohled, že byla v mnoha ohledech jiná než běžní politikové Západu:

1. Byli jsme si už tehdy vědomi toho, že se jí podařilo vrátit Velkou Británii zpět ke kapitalismu, od něhož se začala tato země v poválečné době více a více odvracet.

2. Věděli jsme, že rozhodně hájila to, na co Evropa začínala stále více zapomínat: byly to základní konzervativní hodnoty jako svobodný trh, volný obchod, politická svoboda a pluralita.

3. Věděli jsme, že vyhrála mnohé i námi za komunismu sledované bitvy, zejména zcela klíčovou stávku horníků, která porážkou mocných odborů změnila ekonomickou a politickou atmosféru v zemi. Do té doby odbory diktovaly i soukromým firmám. Opírala se o názory takových velikánů ekonomie, jakými byli Hayek a Friedman. Díky tomu byla v permanentním střetu s většinou britských keynesiánských ekonomů, což prozradil i slavný protestní dopis 364 britských ekonomů v roce 1981.

4. Věděli jsme, že se důsledně stavěla proti komunismu a socialismu ve všech jejich podobách a převlecích a že, spolu s Ronaldem Reaganem, svým neústupným postojem vůči sovětskému komunismu významně přispěla k jeho pádu.

Až do listopadu 1989 jsme měli možnost Margaret Thatcherovou sledovat pouze na dálku a zprostředkovaně. Dnešní mladé generace jen těžko mohou pochopit a domyslet, že se člověk jako já dostal do Velké Británie poprvé až v roce 1990, tedy ve věku svých téměř padesáti let. Byl jsem tam tehdy jako ministr financí nově svobodného Československa, abych s tehdejším britským ministrem financí, dnes lordem, Normanem Lamontem podepsal smlouvu o zamezení dvojího zdanění mezi našimi zeměmi. (Mimochodem, smlouvu připravenou už předchozí komunistickou vládou. Tyto aspekty před- a polistopadové nenulové kontinuity fungování našeho státu lidé u nás dnes netuší a neznají. Studenti VŠE by to vědět měli.) 

Do pádu komunismu byla pro nás Margaret Thatcherová velmi daleko a nedostupně. Vůbec by mne ani nenapadlo pomyslet na to, že bych se s ní někdy mohl setkat. Přesto jsme ji mnozí vnímali jako někoho, kdo změnil svět a běh dějin. 

Obdivovali jsme její názory, postoje a politiku. Ve všech těchto třech věcech byla mimořádná. O významných kontinentálních politicích tehdejší doby – kteří propadli iluzi tzv. helsinského procesu a věřili, že se s komunistickým Sovětským svazem dá domluvit – jsme si mysleli, že podstatu socialismu a komunismu vůbec nepochopili. Už tehdy jsme byli přesvědčeni, že nám jen rasantní politické postoje Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové mohou pomoci změnit naše životy, i když jsme – a musím smutně říci, že bohužel jen někteří – věděli, že největší úkol je na nás samotných. V tomto ohledu mnohým otevřel oči asi ne listopad 1989, ale roky po něm. 

Margaret Thatcherovou jsem vysoce oceňoval a považoval ji za svůj politický vzor. V posledních letech už unavené, slabé, měkké a evidentně málo funkční komunistické éry v naší zemi (a v celé střední a východní Evropě) se pro nás stala jedním ze symbolů nadějné budoucnosti. Jak před pádem komunismu, tak po něm jsme ji vnímali jako někoho, kdo k nám promlouvá a kdo nám rozumí více než jiní západní lídři. Důležité pro nás bylo zejména to, že nám i naslouchala. V politice vzácný jev. 

Důsledně se stavěla proti všem variantám tzv. „třetích cest“ – a právě o totéž tehdy usilovala první generace našich polistopadových politiků. Chtěli jsme „cestu první“ – a tou byl kapitalismus. Z té doby pochází i můj dodnes citovaný výrok, který jsem řekl v Davosu v lednu 1990, že třetí cesta je tou nejrychlejší cestou do třetího světa. 

Důraz paní Thatcherové na deregulaci a privatizaci britské ekonomiky se výrazně prosadil i v naší ekonomické transformaci. I ve Velké Británie bylo díky poválečné socializační éře co deregulovat a co privatizovat. Po II. světové válce byly ve Velké Británii znárodňovány hutě, doly, elektrárny a doprava. Pomoc britské premiérky byla pro nás ve složité transformační chvíli důležitá. Pomohla nám nejenom silnými slovy, ale i tím, že na naše ministerstvo financí, které jsem tehdy řídil, poslala svůj tým. Aby tam s námi seděl. Nejenom aby přijel, řekl několik moudrých slov, a zase odjel. Tak to dělali všichni ostatní – nám údajně pomáhající – země a politici Západu. 

Dovoluji si zmínit i to, že jsme i v době komunismu měli – alespoň někteří – nemalé pochybnosti o nekriticky přijímaném projektu evropské integrace, který už tehdy prodělával velmi problematické posuny. Už dávno to nebylo ono původní – pro nás velmi přijatelné – EHS. Evropské společenství se postupně stále více posouvalo od ekonomické integrace k politické unifikaci. I to je klíčem k porozumění dnešní době. 

Někteří dodnes tvrdí, že to bylo v rozporu s myšlenkami poválečných, v Bruselu dodnes velebených tzv. otců-zakladatelů evropské integrace. Já jsem však přesvědčen, že to bylo a je s nimi v souladu. Lidé jako Schuman a Monnet se to tehdy pouze neodvažovali říkat tak přímo a bezprostředně, jak by chtěli, protože by pro to v 50. letech nemohli získat v Evropě podporu. Věděli, že to musí teprve uzrát, že si na to lidé v Evropě musí zvyknout. 

Tyto změny byly – jak víme – institucionalizovány Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou, což nikdy nebylo a ani nemohlo být cílem demokraticky uvažujících obyvatel Evropy. Už tehdy jsme mnozí chápali význam projevu Margaret Thatcherové v Bruggách (v roce 1988) a byli jsme zklamáni, že se mu v západní Evropě nedostalo zasloužené podpory. Západoevropané, kterým chyběla naše zkušenost s komunismem, narůstající rizika a hrozby k naší velké lítosti necítili. 

Dovolím si přidat ještě jeden – pro mne nikoli zanedbatelný – tehdejší politický spor. Margaret Thatcherová byla jediným významným západním politikem, který si dovolil vyjádřit pochybnost o jednostranné, zcela pozitivní reakci Západu na německé sjednocení, které výrazně zvýšilo sílu a roli Německa v evropských záležitostech. Margaret Thatcherová to viděla jinak hned od počátku. My, Češi, se svými staletými historickými zkušenostmi s tímto naším sousedem, jsme měli – a někteří máme dodnes – obavy podobného typu. Nedávné zvolení Friedricha Merze německým kancléřem a jeho dosavadní politické kroky tyto obavy – v každém případě u mne – jenom posílily. 

Měl jsem příležitost setkávat se s Margaret Thatcherovou opakovaně a byl jsem nesmírně poctěn, když mne jednou nazvala svým „nejlepším žákem“ v nově svobodných zemích střední a východní Evropy. Jejím stoupencem a následovníkem jsem opravdu byl. A jsem dodnes. 

Na oficiální návštěvu do Prahy přijela jako premiérka v září 1990 a velmi rychle jsme si porozuměli. V mém domácím politickém sporu s Václavem Havlem, který ve skutečnosti nechtěl kapitalismus, svobodné trhy a opravdové politické strany a jejich soupeření, se jednoznačně postavila na mou stranu – a řekla mu to v mé přítomnosti. 

Její odchod z politiky v listopadu 1990 rozhodně nebyl dobrovolný. Jejím náhlým politickým pádem jsme byli mnozí zcela šokováni, i když někteří z vlastní zkušenosti dobře víme, jak se život politika pohybuje stále na hraně. Byla to velká ztráta pro nás všechny. Nebylo to rozhodnutí voličů. Byl to důsledek dlouhodobě velmi křehké situace v britské Konzervativní straně, především pokud šlo o evropskou integraci v době, kdy se rozhodovalo o tom, jestli se má Evropské společenství změnit v Evropskou unii. Mnoho předních britských konzervativců tehdy stále ještě věřilo, a někteří věří dodnes, v krásu a kouzlo evropské unifikace a z ní plynoucího podvolení se Bruselu. 

Nemám k dispozici žádný seznam našich vzájemných setkání, ale několik jich zmíním. V úvodu jsem mluvil o nezapomenutelném odhalování Churchillovy sochy tady nedaleko. Nemohu nepřipomenout ani to, jak jsme vedle sebe seděli několik hodin na vratkých a tvrdých dřevěných židlích za chladného prosincového dne před budovou maďarského parlamentu na pohřbu JózsefaAntalla, prvního postkomunistického premiéra Maďarska. Pamatuji se dobře na její silný projev u příležitosti toho, kdy mi předávala čestný titul „Doctor of Science“ na „své“ University of Buckingham, kde tehdy působila jako kancléřka. 

Nikdy nezapomenu na náš rozhovor v roce 2004 v hotelu kdesi ve Washingtonu. Bylo to ve chvíli, kdy jsme tam přijeli na pohřeb Ronalda Reagana, se kterým si byla mimořádně blízká. Vedli jsme tam spolu dlouhou debatu o tom, zda má druhý den ve Washingtonské katedrále nad Reaganovou rakví promluvit živě, nebo použít předem nahrané video. Viděl jsem, že už přestávala věřit ve svou schopnost promluvit před mnoha lidmi naživo. To jsem se jí sice snažil rozmluvit, ale marně. 

Paní Thatcherová si velmi pečlivě zorganizovala i svůj vlastní pohřeb (kdo má mluvit, kdo kde sedět, jaká hudba se má hrát) a jako výraz jejího přátelství a našeho vzájemného porozumění jsem vnímal to, že mne v katedrále sv. Pavla posadila do první řady nedaleko bývalých britských premiérů, vedle Henryho Kissingera. 

Jsem si jist, že jsem na některé důležité okamžiky zapomněl, budu ale vždy zastávat názor, že relevantní a hodné zmínky je jen to, co z minulosti zůstává v naší paměti. Když si na něco nevzpomínáme, asi to tak významné nebylo. 

Odkaz Margaret Thatcherové žije a zůstane s námi — pokud ho my živí, živým budeme udržovat. K mému velkému zklamání se dnešní politická realita, současné intelektuální klima i nálada veřejnosti od jejích názorů a od její doby velmi vzdálily. Platí to jak pro naší zemi, tak pro Evropu jako celek. 

Jsem přesvědčen, že potřebujeme nový Bruggský projev. Já sám jsem se o něco takového kdysi pokoušel v Evropském parlamentu. Viktor Orbán to odvážně dělá v Bruselu a Štrasburku opakovaně. Nově vzniklí „Patrioti pro Evropu“ slibují v něčem podobný postoj. Přesto se obávám, že – pomalu, ale jistě – směřujeme do levičáckého progresivistického světa, do světa, proti kterému Margaret Thatcherová během svého života a politické kariéry tak úspěšně bojovala. Potřebovali bychom ji v Evropě i dnes. Zejména by se měla opět narodit v nějaké velké evropské zemi. Ty malé oni moc vážně neberou. 

Václav Klaus, přednáška ke stému výročí od narození Margaret Thatcherové, VŠE, Praha, 22. 10. 2025