Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Úvodní vystoupení prezidenta…


Úvodní vystoupení prezidenta republiky Václava Klause při představení nové knihy Makroekonomická fakta české transformace na semináři Centra pro ekonomiku a politiku

Ekonomické texty, 29. 1. 2008

Jsme velmi rádi, že máme možnost uvést touto formou tuto naši knížku. My jsme se se spoluautorem kolegou Tomšíkem domluvili, že každý řekneme tak asi napůl úvodní slovo. Chtěl bych zahájit tím, že myšlenka této knihy vznikla někdy na jaře loňského roku a že kniha byla psána zhruba od loňského května do loňského září. Samozřejmě je třeba dodat, že kniha navazuje na celou řadu textů nás obou v minulosti a proto bylo z čeho čerpat.

Důvody, proč napsat tuto knihu, jsou zřejmé. Je to už osmnáct let, kdy to všechno začalo a musím říci, že ty staré spory čas ještě nikam neodnesl. Jsou tady pořád s námi. Přesto je tu dnes výhoda zpětného pohledu a jistého odstupu a právě to jsme v této knize chtěli demonstrovat. Zajímavá je i generační kombinace dvojice autorů. Já už jsem z těch seniorů a Vladimír Tomšík je z těch juniorů, takže tato koprodukce je jistou zajímavostí. Oba máme strach, že se mnohé zapomíná. Máme strach, že už jsou tady nové generace ekonomů, které o těchto věcech mají jenom velmi zprostředkované informace. I proto tento pokus.

Chtěl bych zdůraznit ještě jednu další věc, která je sice banální a triviální. Chtěl bych říci, že kniha není vůbec politická. Někdy loni v květnu nás vůbec nemohlo napadnout, že by byla míněna jako příspěvek do dnešní prezidentské kampaně. Jestli tam někdo objevíte jednu jedinou politizující větu, tak, prosím vás, zaškrtněte ji a přineste nám ji. Ta kniha je napsaná velmi suchým, ekonomickým jazykem. Víme, že není pro nositele Nobelovy ceny, ale není ani pro úplně běžného čtenáře. Předpokládá jistou znalost ekonomické teorie. Musel jsem na tiskové konferenci vysvětlovat, proč tam nikde není zmiňován pan Švejnar. Nás to v polovině května, června opravdu ani nenapadlo. Nenapadlo nás, kdo bude kandidátem do prezidentských voleb. Neměli jsme sebemenší důvod toto jméno zmiňovat. Zabývali jsme se reálnými osobami naší transformace – to on nebyl. A zabývali jsme se reálnými autory, kteří v té době a k té době něco zásadního řekli a tam jsme také necítili žádnou potřebu jeho jméno zmínit.
Ta kniha je do jisté míry knihou parciální, to znamená, ona není a nemůže být o celku transformace. Na to je nepochybně relativně velmi útlá. Není o všech aspektech transformace, zejména není o privatizaci, ale tady musím říci, že je k dispozici nedávný rozsáhlý příspěvek, který jsme s Dušanem Třískou publikovali v Politické ekonomii, takže ať si to někdo eventuálně přečte. Chtěl bych ještě zopakovat, že kniha nevznikla ve vzduchoprázdnu, a že navazuje na předcházející práce obou autorů. A hlavně bych chtěl říci, že kniha je daleko složitější, než bude naše dnešní prezentace. Jako poslední úvodní poznámku bych chtěl říci, že jsme se opírali výlučně - při vší spornosti - o oficiální data. Říkám to velmi důrazně. Nevytváříme nějaká svá originální data, protože nám v podstatě jde o trendy, o tendence – ne o desetiny procenta té či oné veličiny. V debatě o globálním oteplování diskutujeme o tom, zda se průměrná globální teplota na celém světě za sto let zvýšila o 0,74 stupňů Celsia. My v našem tématu diskutujeme o radikálních zvratech, které v průběhu toho transformačního období nastaly, kde šlo o změny v řádu desítek procent a nikoliv v řádu desetin či setin procenta.

První tabulka přináší výchozí data. V prvním sloupci jsou další transformující se země a ekonomiky. Ve druhém sloupci nestejná období, jsou to léta, kdy docházelo k transformačnímu propadu. Některé země se z toho „vydrápaly“ k plusovým hodnotám ekonomického růstu dříve. Např. na Ukrajině propad HDP o 61 procent trval od roku 1991 do 1999. Ta tabulka je velmi zajímavá.

Transformační pokles a vývoj inflace (kumulované údaje v %)


Vzájemně se u nás strašíme tím, jak složitě probíhala naše transformace. Pokles našeho HDP trval pouze tři roční období a byl pouze o 12 procent, a vidíte, jaký byl pokles v dalších zemích (a to bych si ještě dovolil poznamenat, že ten polský údaj je poněkud nepřesný, protože ekonomové mezi námi vědí, že ekonomický pokles v Polsku existoval už v dobách Jaruzelského vlády v průběhu osmdesátých let, takže správné číslo pro Polsko by bylo daleko nižší, než jak to vypadá tady). Tento třetí sloupec je velmi výmluvný. Čtvrtý sloupec je kumulovaná inflace. Zase vidíte, že náš vzestup v tomto období o 110 procent byl daleko nejnižší mírou inflace ze všech transformujících se zemí. Velmi podobný průběh mělo Slovensko, takže vidíte, že Slovensko by bylo druhé se 118 %. Ale pak ta čísla rostou nebetyčně vysoko a když jsem někomu ukazoval v té knížce Ukrajinu – těch 46 miliónů, tak tomu nikdo nevěřil. Ale je tomu skutečně tak, protože když se inflace kumuluje, tak se dojde velmi snadno k takovýmto velikánským, zdánlivě absurdním číslem. Podstatné z těch dat je to, že jakkoli ta čísla jsou odlišná, podobné procesy probíhaly ve všech těchto zemích. Transformační pokles byl bez výjimky všude. Také prudké zrychlení cen po půlstoletí uměle, nesmyslně udržovaných cen na absurdní úrovni proběhlo také ve všech zemích. Česká republika je na tom v obou ukazatelích evidentně nejlépe.

V knížce se pokoušíme o jistou interpretaci transformačního poklesu. Co bych teď chtěl říci v úvodu, je snad jen a jedině to, že vyzýváme všechny, aby opatrně zacházeli se slovem recese. Slovo recese je ze standardní teorie hospodářského cyklu. A my jsme přesvědčeni, že tento transformační pokles nebyla standardní recese způsobená poklesem agregátní poptávky tak, jak se to učíme ve standardních makroekonomických učebnicích, ale že to byla systémová změna. Prostě fenomén úplně jiného řádu. V Americe si myslí, že to je standardní recese, kterou znají, což je totální desinterpretace toho, co se u nás tehdy dělo.

Ještě je třeba zmínit problém statistik ekonomického výkonu při tak fundamentální ekonomické změny. Důvodů je mnoho. My už jsme mimochodem měli asi dva semináře CEPu na toto téma, jak ohledně interpretace ekonomického výkonu, tak ohledně výpočtu cenových indexů. Je všeobecným pocitem ekonomů, že realita byla lepší, než ukazují statistická data. Ale nepokoušíme se o nějakou samostatnou alternativní tvorbu dát, vycházíme z těch dat, která jsou k dispozici.

Druhá tabulka ukazuje několik dalších údajů.

Makroekonomická fakta české transformace

Pvním je reálný kurs naší koruny vůči německé marce. Jsou to složité propočty, protože v roce 1990 nebyla koruna česká, ale československá. V roce 2006 už zase není marka, ale je euro. Tyto věci dát dohromady je netriviální statistický úkol. Nicméně je pikantní, že jsme se fakticky dotáhli ke slavné komárkově marce za tři koruny. Což je fenomén, který skoro nikdo vážně nediskutuje, ale já si myslím, že se o tomto úspěchu mělo mluvit. Průměrná reálná mzda ukazuje vzestup o 56 procent. Pak máme vývoj produktivity a vývoj cenové hladiny. Cenovou hladinu jsme měli před osmnácti lety na 27 procentech úrovně Německa, teď na 59 a my, chceme-li přijmout euro, bychom potřebovali, aby byla co nejblíže ke 100. Ideální by bylo přijmout euro v momentu, až se dostaneme z 27 na 59 a z 59 na 100, což ještě chvíli bude trvat. Mimochodem zajímavý je i enormní nárůst našeho exportu. Nikdo něco takového skoro vůbec neví. Zajímavý je i vývoj podílu soukromého sektoru na HDP.

Nyní hlavní témata knihy. Je to jistá teorie transformačního poklesu, je to debata o řazení či sekvenci transformačních kroků, kapitola o měření výkonu ekonomiky, kapitola o inflaci, kapitola o režimu měnové politiky, a o kursovém režimu. Dostáváme se k možnému vstupu do měnové unie a k dalšímu velmi citlivému tématu, a tím je otázka měnové politiky založené na tak zvaném cílování inflace.

Formulovali jsme jistou teorii transformačního poklesu založenou na radikální změně zcela pokřivených relativních cen. My známe alternativní hypotézy transformačního poklesu, my jsme si vědomi role ztráty poptávky na zahraničních, východních, měkkých trzích, a proto naši hypotézu formulujeme nikoliv jako náhražku dalších koncepcí a teorií, ale jako jistý doplněk. Dalším tématem, kterému věnujeme kapitolu, je otázka vývoje dvou klíčových veličin, které měly velký vliv na inflaci a vůbec měnový kurs, a těmi jsou produktivita práce a reálné mzdy. Zásadní věcí byla výrazná realokace výrobních faktorů. Došlo k nutnému poklesu reálných mezd vzhledem k výrazně rychlejšímu růstu cen než nominálních mezd.

Poslední téma, které bych uvedl a zmínil, je řazení transformačních kroků. Mnozí si vzpomínají, že to bylo jedno z klíčových témat počáteční éry a tady jsou naše hlavní teze. Efektivní cenový systém není možné dosáhnout sebedůmyslnější reformou cen, ale pouze jejich liberalizací. Liberalizace cen musí být souběžná a dobře víte, že u nás také souběžná byla s liberalizací zahraničního obchodu. Obojí musí předcházet masové privatizaci, protože ta je dlouhodobějším procesem a má zcela odlišné časové nároky než jakýkoli liberalizační krok, který může mít časový nárok nula. Privatizace je proces vyžadující dlouhou dobu. Diskutujeme také o správném načasování liberalizace pohybů na finančním účtu platební bilance a úplné uvolnění měnového kursu a jsme přesvědčeni, že privatizace musí předcházet restrukturalizaci firem, protože myšlenka, že by státem organizovaný management začal dělat zázraky, je nerealistická. A teď, abychom se přesně podělili o polovičku, tak bych se vzdal slova a dal slovo panu kolegovi Tomšíkovi, se kterým jsem byl velmi rád, že jsme našli společný jazyk, a kterého považuji za jednoho z našich špičkových mladých ekonomů, jak z oblasti teorie, tak praxe. Děkuji za pozornost.

(Odpovědi prezidenta Václava Klause na otázky)

Tak my se nedomluvíme, ale každý se pokusíme něco odpovědět. Za prvé, jestli bude spolupráce autorů, tak já očekávám, že po 8. únoru budu mít dostatek času věnovat se ekonomické teorii, takže předpokládám, že něco takového bude možné. Prognostiku jsme nedělali v této práci, já myslím, že paní Zamrazilová to ví. Ale to, že jsme například kladli právě takový zásadní důraz na problematiku té měnové unie, na vstup do té eurozóny, tak myslím, že jsme tím jasně naznačovali, že podobně jako ona za jeden z nejriskantnějších momentů vůbec toho dalšího vývoje naší zeměkoule považujeme právě to předčasné, naprosto chybné zafixování kursu na nějaké úrovni, zbavení se autonomní měnové politiky. A já vždycky říkám, že případy, které v historii lidstva za posledních několik století známe, toto ukazují velmi jasně. A nevím, jestli máme říkat zrovna Itálii, jak si zafixovali měnový kurs mezi severní a jižní Itálií někdy v roce 1861, když to Garibaldi tam tehdy sjednotil. A co to vedlo, jak to zafixovalo by odlišné poměry. Takže toto vidíme jako jednu z rizik, ale debata o tom, jaké jsou bariéry a limity pokračování dnešního mimořádně rychlého ekonomického růstu u nás, to je debata, která by byla mimo rámec této knihy a já bych určitě diskutoval o problematice pracovních sil a jisté zafixovanosti této veličiny u nás. A jestli ono se stane Achillovou patou české ekonomiky – ale opakuji, nebylo to v žádném případě tématem naší práce. K tomu termínu měnová krize, pan kolega Ševčík se ptá. Když to takhle nastolil, tak já bych řekl, že kdybychom dvakrát přemýšleli, tak to budeme třeba nazývat jinak, něčím jiným. Já připouštím, že to Ivan Kočárník tady nabízí turbulence vznikly a takhle. Možná, že kdybychom o tom více diskutovali, tak možná budeme diskutovat, budeme hledat nějaký vhodný termín. V každém případě nás zajímá ten nový fenomén toho, co se stalo právě v těch letech 1996, 1997, 1998 – k čemu to vedlo, jak to pokazilo některé naše doháněcí procesy vůči zemím eurozóny. To nás zajímalo nesmírně a proto, když se tomu teď věnovali v tom jednom hezkém grafu, který tady znovu můžeme ukázat, tak to je něco, čemu aspoň za nás, kteří jsme tehdy byli u toho, a vidím tady nejméně tři ministry tehdejší vlády, tak to nás trápilo nesmírně. My jsme pocítili, že dochází prostě k jistému poklesu a já vždycky říkám, že kdybych to ukazoval …, ale já vždycky říkám, že když jsme zaregistrovali tenhleten moment tohoto zlomu a tady je to jasně ukázáno, uprostřed druhého čtvrtletí roku 1996, tak já musím říkat, že by přes týden – protože to bylo 19. června, když já jsem měl narozeniny a měli jsme oslavu mých narozenin na trávníku před Strakovou akademií a opožděně přišla celá tehdejší Bankovní rada a pan guvernér Tošovský tehdejší mně říkal, že se omlouvá, že jde později, že mně nese nějakou flašku a že se omlouvá, že jde pozdě, protože měli důležité zasedání Bankovní rady a tam udělali zásadní zásah. My jsme s Ivanem Kočárníkem, Vladimírem Dlouhým zesinali hrůzou. Zmohl jsem se v té chvíli jedině na větu: To jste vůbec nepovažovali za nutné nám to sdělit, že něco takového… Takže oni - napřed pro méně zasvěcené: Ta červená čára, tak to prostě oni zpunktovali bez nás a my jsme se hned začali obávat, k čemu to povede. Takže to je pro mě fenomén naprosto zásadní. Ale jestli to tedy … měnová krize, já myslím, že to byl cílený zásah měnové politiky, cílený zásah centrální banky, protože tohleto se nestane samo - mluvíme o té červené čáře, to se nestane samo, to musí ta centrální banka …naordinovat a přesně to se stalo u nás. Neboli tohle je téma pěkné, ale my jsme se při psaní té práce znovu podívali na to, co tady bylo připomenuto a to je ten sborníček CEPu, který jsme udělali v roce 2000 a kde řada z přítomných tam velmi přispěla. A já myslím, že jsme tam tyhlety věci docela obšírně diskutovali. Dvě slovíčka malinká, abych nevzal všechno: cílování inflace a jaký je na to názor. My jsme se tím moc nezabývali, že bychom tohle diskutovali filosofii cílování. Zase by to byla úplně jiná práce. A my jsme vzali ten fakt, který tady byl napsaný na první řádce té stránky, která se toho týkala, kdo si na to vzpomíná, že to respektujeme, že ten proces tam prostě je a že nemáme sebemenší důvod to nějakým způsobem mrskat, to bude ještě asi další nezpochybňovat. Prostě že ten mechanismus prostě politiku cílování inflace – teda ne jako fakt v naší zemi, který tady je, … s tímto faktem, pouze se mu snažíme nastavit zrcadlo. Takže já bych řekl a psal o tom také, že cílování inflace je takový polonástroj. Že já bych to jako srdečnou metodu měnové politiky vůbec neodvážil se nazvat. Poslední věta: Implicitní kritika fixního kursu Ivana Kočárníka. Tam je implicitní ta kritika, já vím, že jsme si zoufali, co se děje v lednu 1997- někteří přítomní zde. Jestli by to okamžité uvolnění absolutně vyřešil, to už se teď můžeme jenom dodatečně dohadovat. Ale myslím, že to bylo na místě a to, jak říkal Ivan Kočárník, že banka se tvářila, že o tom nechce ani slyšet, že byla v totálním zajetí tehdejší politiky Mezinárodního měnového fondu, který přísahal na fixní měnový kurs, než došlo k celému tomu dramatu těch krizí asijských zemí a podobně a než měnový fond přiznal, že dělal velkou chybu, že nutil těmto zemím fixní kurs, tak tohle jsme prostě věděli.

Mohu já slovíčko? Ale Ivan Kočárník dobře ví, že když jsme vůbec k tomu 1. lednu 1991 volili systém měnového kursu, tak on přece ví, co jsme bojovali v Mezinárodním měnovým fondem, že jsme se báli zafixovat ten kurs. A tenkrát to bylo …. Tenkrát vůbec nebyla debata, že bychom mohli být transformační ekonomikou, která vynechala floating, která vynechala pohyblivý kurs. A my jsme se strašně bránili. Já jsem přece se strašlivě bál zafixovat ten kurs bez toho, co se stane 1. ledna 1991. Já jsem říkal: Když tak nechme prolítnout liberalizaci cen a zahraničního obchodu a ten kurs se nám tam potom někde ustálí a eventuálně tam si ho nechme. Ale to se zdálo, to by nás …

Tak já zase začnu, jestli pan kolega Tomšík dovolí. Já nemyslím, že bychom měli rozebírat to Slovensko tady specificky. My jsme si to nekladli jako cíl v žádném případě. My jsme pouze používali některá slovenská data, ale já bych si troufnul říci, že jak ukazují makroekonomická data to dělení, oddělení mimo jiné ... pomohlo a v podstatě bych řekl, že někteří jsme si to mysleli. Přece všeobecný názor byl, že na to Slovensko strašně doplatí a byli jsme někteří zde přítomní, kteří jsme říkali: nic takového není třeba, není třeba očekávat. Já když už mám mikrofon na toto téma, tak myslím, že je jedna zajímavá věc. My jsme byli před deseti nebo čtrnácti dny na Slovensku a tam nonstop se diskutuje vstup Slovenska do eurozóny. A já jsem si jenom uvědomil jednu pozoruhodnou věc: a to sice tu, že jsme tehdy před těmi šestnácti lety čelili nesmírnému ataku Slovenska. Já jako federální ministr financí a ostatní pánové přítomní v různých jiných rolích, ataku Slovenska, že je na Slovensku zcela odlišná ekonomická úroveň než v českých zemích a že je pro ně naprosto nevhodná jednotná měnová politika a jeden měnový kurs. A my jsme se snažili jim vysvětlovat, že to tak hrozné není. My jsme tehdy přece byli, i když lidé si to neuvědomují, my jsme tehdy byli československou měnovou unií. Já to pořád opakuji, ale někdo to tak nechápe prostě. My jsme byli československou měnovou unií a pro československou měnovou unii zvanou Československo platily stejné zákonitosti jako pro jakoukoliv jinou měnovou unii v historii lidstva minulou i budoucí prostě. Takže tam probíhaly ty stejné procesy konvergenční, které probíhaly jinde. Mě trápí něco jiného. Já jsem říkal slovenským ekonomům v Bratislavě před čtrnácti dny: Tak vy jste před šestnácti léty mysleli, že váš diferenciál ekonomický oproti České republice je tak veliký, že potřebujete před šestnácti lety samostatnou měnu, odlišný měnový kurs, odlišnou úrokovou politiku a tak dále. A teď si myslíte, že váš rozdíl dnešního Slovenska proti Německu je tak malý, že se vám vyplatí vstoupit do Evropské měnové unie. To se mně zdá opravdu naprosto nesmyslná, neobhajitelná úvaha, ale je to rozhodnutí svébytné země a na nás vůbec není, abychom to jakýmkoliv způsobem komentovali. Myslím, že tohleto porovnání je docela pěkné. Já jsem stoprocentně přesvědčen, že Slovensko bylo v roce 1991 blíže české ekonomice, než je v roce 2007 blíže ekonomice německé. To se mi zdá naprosto, naprosto evidentní fakt. Knihu … někdo napíše. Fixní kurs „kotva“. Vladimír připomněl ten termín, že se pořád hledala ta kotva, a my jsme uvěřili v této chvíli, že ten fixní měnový kurs je tou kotvou, když se všechno ostatní v té ekonomice hýbá a že právě tím měnovým kursem je ta naše ekonomika ukotvena. To jsme pronášeli v nesčíslném počtu projevů po celém světě - i Vladimír i já určitě; takže tohleto připomněl. On se ptal, co bylo spouštěčem liberalizace, že to byla liberalizace kapitálového účtu. Já si také myslím, že ano. Jedině bych doopravil jednu věc. Já myslím, že nás v tu chvíli netlačil IMF, teda Mezinárodní měnový fond, ale tlačila nás OECD. Tlačila nás OECD, která to měla jako podmínku vstupu a my jsme byli docela nervózní – já jsem se velmi toho bál. Ale myslím, že to všichni vědí. Tehdy začínaly první ataky, že ten Klaus je nedostatečně liberální. Já si na to ještě z té doby pamatuji, že se bojí liberalizace kapitálového účtu platební bilance a já jsem se toho skutečně bál. Já už jsem mnohokrát snad i tady citoval velkého přítele řady z nás Jakoba Frankela, slavného ekonoma, makroekonoma, mezinárodního makroekonoma, který prostě když jsem se s ním jednou o tom bavil, tak on říkal: No, vyskočit z letadla bez padáku, to je docela odvážný. Takže my jsme vyskočili bez padáku v téhle té chvíli. A jestli to bylo předčasně, zpětně by se dalo říci, že možná ano. Takže to asi to, co bych chtěl říci já.

Já nevím, jestli máme nějaké závěrečné slovo, my bychom si přáli, kdyby jste tu knihu četli. My bychom si přáli, kdyby ji četli ještě někteří jiní, kteří tady dneska nejsou. My bychom si velmi přáli to, co tady naznačoval Jirka Weigl, kdyby se kolem tohoto tématu nevytvářely stále nové a nové fámy, které nejsou založeny na faktech a na reálných datech a kdyby ty konkurenční knihy se nesly v takovém přísně ekonomickém duchu, jako se snad nesla tato kniha naše. Takže já žádné širší závěrečné slovo nemám. Ale děkuji, že jste nás vyslechli.''

Václav Klaus, Praha, Autoklub, 23. ledna 2008

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu