Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

Rozhovor prezidenta republiky pro iDnes o kultuře

Rozhovory, 8. 7. 2008

Zkuste odhadnout, kolik knih jste přečetl za svůj dosavadní život. A kolik asi tak knih máte doma? Počítal jste to někdy? A kterou knihu čtete právě teď?

Knih jsem přečetl spíše tisíce než stovky, ale špatně se to odhaduje. Knih mám v celé řadě knihoven – doma, v Lánech, v prezidentské vile na Brusnici, v kanceláři na Hradě – tisíce a to jich týdně svým přátelům a spolupracovníkům několik rozdám. Jsem právě v nemocnici, a proto mám čas. Přečetl jsem tu dlouhou, odbornou knihu Alana Greenspana „Éra turbulence“, protože jsem v těchto dnech musel napsat slíbenou předmluvu pro její české vydání. S chutí si čtu Deníky mého oblíbeného autora, maďarského spisovatele Sándora Máraie, které u nás před několika týdny vyšly. A jedna spolupacientka mi věnovala knihu, kterou bych sám určitě nečetl – Löwensköldův prsten, od slavné švédské spisovatelky Selmy Lagerlöfové. A čtu to s velkým zájmem.

Které výtvarné dílo byste toužil mít ve svém obývacím pokoji? A koupil jste si někdy nějaké? Kdy jste byl naposledy na výstavě? Na které? A proč?

Doma máme spoustu obrazů od našich současných výtvarníků – od Josefa Jíry, Adolfa Borna, Tomáše Bíma či Kristiána Kodeta, přes Anderleho až k Milanu Knížákovi. Ale to jsem jich určitě spoustu zapomněl. Miluji karikatury Vladimíra Jiránka, Jiřího Slívy, Ivana Steigera. Poslední výstavou, kterou jsem viděl, asi byla nová expozice Výtvarného umění 19. století (v Jiřském klášteře) a malá, milá výstava Vladimíra Komárka v Lomnici nad Popelkou. Musím se ale přiznat, že to bylo v obou případech na vernisáže. Na výstavy jsem spíše zván, než že bych něco sám novátorsky vyhledával. Vybírám si z velkého počtu pozvání, která dnes a denně dostávám.

Máte svoji oblíbenou divadelní scénu? Kolikrát jste byl letos v divadle? A na čem?

Divadlo mi – v mé politické éře posledních dvou desetiletí – v podstatě ze života vypadlo. Nemám šanci ho sledovat. Jestli se nemýlím, v divadle jsem letos nebyl. Částečnou omluvou je prezidentská volba a bolavá kyčel. Nevím kam a na co jít. Ztratil jsem přehled a nemám v médiích takového divadelního recenzenta, který každý týden napíše jednu recenzi a já mu důvěřuji.

Vlastně jsem letos v divadle byl. V lednu jsem viděl v Bratislavě, v Slovenském národním divadle, jejich verzi Tančírny. Slavný film E. Scoly jsem považoval za geniální, bratislavskou aktualizující inscenaci nikoli.

Při které hudbě se odvážete? Posloucháte ji raději doma v klidu, nebo na koncertě?

Odvázat se je silné slovo, to by tak musel být nějaký rock´n´roll. Poslouchám jazz a vážnou hudbu. Jazz dokonce organizuji a „můj“ Jazz na Hradě měl už 44 koncertů (a já byl na všech s výjimkou posledního, kdy už jsem ležel po operaci kyčle). Se smutkem přiznávám, že posledním koncertem vážné hudby byla Má vlast při zahájení Pražského jara. Mám doma stovky CD, běžně poslouchám soudobý jazz.

Chodíte se do kina hlavně bát, pobavit, nebo snad i poučit, ba povznést? Na čem jste byl v kině naposledy sám od sebe, dobrovolně? A co jste tomu říkal?

Hledám film s myšlenkou, nápadem, poselstvím. Naposledy jsem byl na americkém filmu bratří Coenových „Tahle země není pro starý“ (podle románu Cormacka McCarthyho). Je to mimořádně kvalitní film, na první pohled thriller, ale v podstatě velmi vážný film. Ani nechápu, jak mohl loni vyhrát Cannes. V televizi mne nedávno zaujal film „O Schmidtovi“, o prvních chvílích člověka, který odešel do důchodu s Jackem Nicholsonem v hlavní roli.

Kolik hodin týdně strávíte sledováním televize? Na jakou stanici se díváte především? Máte svůj oblíbený pořad?

Televizi nesleduji vůbec a vlastně jsem ji nikdy nesledoval. Určitě by se tam našly dobré programy, ale já je nehledám. Večer čtu (a píšu). Může klidně být týden, kdy televizi neotevřu. Nicméně, můj nemocniční pobyt byl v éře fotbalového mistrovství Evropy. Nikdy v životě jsem neviděl tolik fotbalu jako teď, při bezmocném ležení na lůžku. A v tom je ta televize bezvadná.

Zkuste zcela subjektivně, jen sám za sebe, jmenovat tři až pět nejvýznamnějších uměleckých děl, která v České republice po listopadu 1989 podle vás vznikla.

To je těžké. V umění se nesoutěží. Nechci si také hrát na znalce, v roli politika sleduji umění výrazně méně, než ve svém předchozím životě. Skoro mne nic nenapadá. Snad Jakubiskova Nejasná zpráva o konci světa, nějaké filmy Alice Nelis, Brabcova Kytice. Nikomu se nepovedlo pochopit a reflektovat naši dobu. Neznám žádnou skutečnou a hlubokou reflexi současnosti, je na ni možná příliš brzy. Bohužel nic vážného nevzniklo ani o minulosti, o éře komunismu. Je to všechno strašně povrchní, je to skoro karikatura, laciná kritika evidentních nesmyslností tehdejší doby, žádná hluboká sonda do podstaty systému. V tomto smyslu je mé zklamání obrovské.

Stanislava Bočanová, iDnes.cz, 8.7.2008