Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Může společná evropská měna…


Může společná evropská měna přežít?

Ekonomické texty, 1. 12. 2005

Dnešní debata o Evropské unii, což je vlastně debata o budoucnosti nás všech, mi připadá poněkud zvláštní. Je nesmírně plochá a zúžená, a v každém případě nedostačující.

Diskutují se, nebo snad již můžeme říci – diskutovaly se, některé aspekty Evropské ústavy, zejména vzájemné vztahy institucí Evropské unie, avšak skutečný obsah Ústavy se nediskutoval. Debata probíhá také o rozšiřování EU, ale používané argumenty jsou protekcionistické, ne-li merkantilistické. Občas bývá zmiňována také tzv. Lisabonská agenda, ale tu nikdo nebere vážně. Tato agenda, jak je dnes chápána, předpokládá, že je možné k dnešnímu, tedy nezměněnému evropskému socioekonomickému systému bezbolestně přilepit nějaké účinné změny. To bohužel nejde. Tento systém je koherentní, je vnitřně provázaný, má zřetelnou ideologickou bázi, má mnohé, dobře motivované a organizované zastánce, kteří jsou připraveni jej bránit, a má odpůrce, kteří jsou neorganizovaní a rozptýlení.

Jsem přesvědčen, že musíme jít dále, že se musíme podívat hlouběji do spodnějších poschodí řádu, který dnes v Evropě panuje. Díky nim jsou v Evropě problémy, které nemůžeme nevidět. Ekonomický růst je pomalý. Konkurenceschopnost klesá. Nezaměstnanost je vysoká. Zažíváme tzv. „aging“ (stárnutí) populace a v některých zemích dokonce její úbytek. Jsme svědky krizí penzijního systému a systému zdravotní péče. Máme – jak je v současné době vidět zejména ve Francii – velké problémy s imigrací a s multikulturalismem. Cítíme, nebo aspoň někteří z nás cítí, velký deficit demokracie.

Hlavní příčinu všech těchto problémů spatřuji v samotném evropském socioekonomickém systému. Nevidím ji v jednotlivých chybách politiky či politiků, v nedostatku finančních prostředků na rozvoj vědeckého výzkumu, v nízké kvalitě evropských universit či snad v malém počtu počítačů pro nadané školáky. Problémem je systém jako takový.

Tento relativně (a hlavně falešně) „přátelský“ systém slibuje Evropanům dnešní a stále rostoucí prosperitu bez přímé vazby k jejich vlastnímu ekonomickému výkonu. Evropané mu uvěřili, přijali ho za svůj a nárokují si jej. My ovšem víme, že to dlouhodobě možné není. Není to ale pouze otázkou demotivujícího paternalismu. Jsem přesvědčen, že tento systém – a nikoliv globalizace či americký unilateralismus – je odpovědný také za dnešní rigiditu a neflexibilitu evropské ekonomiky, která blokuje její dynamiku. Tato rigidita a neflexibilita ekonomiky má mnoho dimenzí, ale o těch zde dnes večer hovořit nechci. To by bylo příliš ambiciózní. Mohu se zde věnovat pouze jednomu tématu, a tématem, které jsem si zvolil, je vztah společné evropské měny, eura, k dnešní evropské hospodářské realitě.

Euro – jako všechna další institucionální uspořádání – má své výhody a nevýhody, přínosy a ztráty, výnosy i náklady. Každá mince mívá dvě strany a ani euro není výjimkou. V Evropě by se proto nemělo hovořit pouze o výhodách a přínosech eura, jak tomu bohužel tak často bývá, a jak je to „politicky korektní“.

Má všeobecná kritika eura je relativně známá a dostatečně publikovaná.x Dnes bych se proto rád zaměřil jen na dvě dílčí věci:

- na roli eura ve zvyšování rigidity evropské ekonomiky;

- na vztah mezi eurem a dnes neexistující Evropskou ústavou.

1) Zavedení eura ve dvanácti členských zemích Evropské unie znamenalo snížení transakčních nákladů pro některé průmyslníky, obchodníky a jejich firmy a spolu s nimi i pro mnohé turisty. Obě tyto skupiny lidí tímto obdržely dar, jehož cenu přímo neplatí. Jsou „černými pasažéry“ (free riders), neboť cena za tento dar existuje. Zavedení eura Evropanům odebralo jednu důležitou proměnnou – měnový kurz, a jednu důležitou politiku – měnovou politiku. A to něco stojí. Míra volnosti celého systému tím byla snížena.

Musím asi rychle dovysvětlit, co mám na mysli. Měnový kurz je v každé ekonomice jednou z nejdůležitějších cen a navíc pouze ve stacionární ekonomice mohou ceny – a tedy i kurz - zůstat konstantní. To všichni víme a za komunismu jsme tomu na vlastní kůži dobře porozuměli. Měnový kurz proto nevidím jako objekt manipulace, zejména ne v rukou politiků. Nehájím také žádné úmyslné znehodnocování měn. Hájím „pouze“ flexibilitu měnového kurzu. To samé platí pro měnovou politiku. Nejsem zastáncem toho, abychom penězi řídili ekonomiku, ale úrokové sazby a množství peněz musí odpovídat ekonomickým podmínkám té které země. Tyto podmínky se ale v jednotlivých zemích liší a v čase se rozdílně pohybují. Konstantní a uniformní proto zůstat nemohou.

Existence eura sama o sobě zvětšuje rigiditu evropské ekonomiky. To by mohlo být kompenzováno flexibilitou jiných proměnných veličin, v realitě se ale nic takového v Evropě neděje. Ceny a mzdy jsou neflexibilní a mobilita pracovních sil je také velmi malá. Rigidita se proto zvětšila.

Dokázat to je složité, protože ekonomický růst je komplexním jevem, který je ovlivněný – zejména krátkodobě – velkým množstvím vnitřních a vnějších faktorů. Moje předběžná hypotéza však říká toto: zpomalení tempa růstu v téměř všech evropských zemích v prvních letech tohoto desetiletí s eurem souvisí. Tato hypotéza by měla být empiricky analyzována a buď potvrzena nebo odmítnuta. Čekám a těším se na tyto výsledky.

V každém případě flexibilitu Evropa potřebuje a jsem pevně přesvědčen o tom, že je právě nyní třeba v tomto směru provést potřebné reformy. V Evropě ale dnes žádný „sklon k reformování“ nevidím. Buď chybí motivace, nebo jsou síly, hájící dnešní systém, silnější. Případné reformy také nebudou mít žádné pozitivní krátkodobé účinky a jejich potenciální výnosy jistě není možné očekávat v rámci jednoho volebního období. Proto jsou pro politiky tak nezajímavé. Různé silné a hlasité zájmové skupiny (rent-seeking groups) totiž žádnou změnu nepotřebují. Jsou s existujícím status quo spokojeny; případné reformy by zvýhodňovaly jiná, méně dobře organizovaná seskupení. Mám proto strach, že s námi rigidita a neflexibilita zůstane. euro nám v tomto ohledu nepomohlo.

2) Měnové unie byly v minulosti vždy spojeny s politickými (a fiskálními) uniemi. Krátkodobě a střednědobě samostatně existovat mohou, dlouhodobě ale ne. Toto tvrzení je více než jen nepotvrzenou hypotézou, je to učebnicová pravda.

Jsem známým odpůrcem supranacionalismu v Evropě, státu Evropa, tzv. ever-closer Europe, evropské politické unie. Souvisí to s tím. Významná skupina evropských politiků přišla v minulosti s myšlenkou použít měnovou unii jako instrument pro vytvoření unie politické. Měnová unie pro ně nebyla cílem, nýbrž pouhým prostředkem. Ekonomické argumenty pro ně nebyly rozhodující. Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet k tomu v roce 2004 v Dublinu řekl: „My Evropané jsme prokázali velkou odvahu ve vytvoření jednotné měny za absence politické federace, federální vlády a federálního rozpočtu.“xx O žádnou odvahu zde však – podle mne - nešlo. Politici, kteří měnové politice a politice směnných kurzů dobře nerozumějí a považují je za něco nedůležitého, „pouze“ byli ochotni vyjmout tyto politiky z národních kompetencí. Nebyli ale ochotni stejným způsobem odevzdat i politiku fiskální, což má důsledky, které měli vzít v úvahu. To, co udělali, nebylo statečné. To bylo nezodpovědné.

Ti samí politici chtěli prosadit myšlenku politické unie i s pomocí Evropské ústavy. Jak všichni víme, Ústava – po referendech ve Francii a Holandsku – neexistuje a my si musíme položit vážnou otázku: potřebuje měnová unie Evropskou ústavu? A tím politickou unii? Krátkodobě pravděpodobně ne, ale dlouhodobě si zachování měnové unie bez unie politické nedokážu představit. (Otázka by se dala formulovat měkčeji; např. může mít taková měnová unie větší výnosy než náklady?). Tyto vážné otázky by měly být diskutovány seriózně.

Nemyslím si, že je správná pozitivní odpověď na tyto otázky. Prognózy (nebo snad přání), že bude společná měna harmonizovat hospodářský cyklus, čímž sníží nutnost různých měnových politik a výkyvy měnových kurzů, se nenaplnily. Bylo přesvědčivě prokázáno, že politika Evropské centrální banky je pro některé země (Itálie, Francie, Německo) příliš přísná, zatímco pro jiné (Irsko nebo některé skandinávské země) příliš volná.

Je proto možné formulovat téměř zákon: dlouhodobá existence eura (a především dobrá kvalita jeho fungování) předpokládá buď vysokou mobilitu pracovních sil a flexibilitu cen a mezd (které v Evropě ale neexistují), nebo hlubší politickou integraci. To není moje přání či doporučení, pouze mé varování.

Vyšší stupeň politické integrace má v tomto smyslu dva hlavní úkoly:

· disciplinovat hospodářské politiky jednotlivých zemí (což byla původní myšlenka Paktu stability);

· umožnit extenzivní přerozdělování finančních prostředků mezi zeměmi EU v případě rozdílného hospodářského růstu.

Osud Paktu stability je známý. Realita zcela jasně ukázala nedostatek vůle evropských politiků ke společné rozpočtové disciplíně. Relativizace Paktu stability v posledních letech se proto stala silnou překážkou evropské politické integrace a evropské měnové unie.

Takovou překážkou se stala i referenda ve Francii a v Holandsku. Jejich výsledek politickou integraci Evropské unie bezpochyby zpomalil a odhalil také nevoli či neochotu lidí podílet se na ambiciózním a vykonstruovaném projektu evropských politických elit. Znamenal také jasné NE dalším evropským přerozdělovacím procesům, které jsou nezbytnou součástí každé politické unie. Projekt eura v sobě skrývá ambici nahradit spontánní tržní procesy politickými přerozdělovacími mechanismy. Jak vidíme, není to tak jednoduché. Když není možná diferencovaná politika, musí přijít solidarita. Ta ale v referendech nebyla „ratifikována“.

Dovolím si proto – jako shrnutí – tvrdit, že jsou politické předpoklady eura dlouhodobě primární, nikoliv sekundární. Evropská ústava byla v tomto ohledu předpokladem pro úspěšné dlouhodobé fungování evropské měnové unie. Toho bychom si měli být všichni vědomi.

x Má kniha On the Road to Democracy, zejména kapitola “The Future of the Euro: A View of a Concerned Outsider”, NCPA, Dallas, 2005, s. 132 – 138; nebo projev na universitě v Pasově „Die Zukunft des Euro: Ansichten eines betroffenen Außenseiters“, 7. 2. 2004; česky moje kniha „Rok druhý“, Knižní klub, Praha, 2005, str. 245 - 253.

xx „We Europeans have been very bold in creating a single currency in the absence of a political federation, a federal government and a federal budget.“

Projev prezidenta republiky Václava Klause v Rakouské centrální bance, Vídeň, 24. listopadu 2005. Přeloženo z němčiny M. Dvořákovou.

Zkrácená verze byla publikována 1. prosince 2005 v Hospodářských novinách.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu