Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Nekontrolovaná globalizace…

Nekontrolovaná globalizace nebo nová vlna protekcionismu?

Projevy a vystoupení, 25. 4. 2006

Děkuji, že jste mi dali šanci, abych zde – před tak váženým publikem – promluvil. Přijal jsem pozvání, abych se účastnil úvodního panelu Vaší konference, ačkoliv se zpravidla zdráhám diskutovat o globálních, kosmických, universálních – více či méně nedefinovaných či nedefinovatelných – tématech, protože to obvykle bývá únik od reálných věcí, které nás obklopují a od věcí, se kterými můžeme alespoň potenciálně něco udělat.

Obecná témata mi připomínají smutné dny komunistické éry, kdy nebylo možné otevřeně hovořit o našich vlastních vnitropolitických problémech, ale směli jsme, či dokonce jsme byli povzbuzováni k tomu, abychom se kriticky vyjadřovali k potížím zemědělců v Indii, horníků v Jižní Africe, a zejména ke špatným životním podmínkám dělnické třídy v Americe.

Dnes žijeme v úzce propojeném světě, jehož propojenost je v důsledku vývoje dopravních a komunikačních technologií a v důsledku celosvětových, půl století trvajících liberalizačních procesů větší než kdykoliv v minulosti. Jsem přesvědčen, že nás to značně obohacuje, ačkoliv ne všechny věci, které k nám přicházejí ze vzdálených částí světa, jsou pozitivní.

Celkový efekt tohoto velmi vysokého stupně propojení v zásadě pozitivní je. Neměli bychom proto naslouchat antiglobalistům, jejichž cílem je blokovat přirozený a spontánní vývoj lidské společnosti. Můj vlastní postoj k těmto věcem byl do značné míry formován na základě mé dlouhá desetiletí trvající osobní zkušenosti s životem v uzavřené, téměř autarkní komunistické společnosti. Tato zkušenost – kterou jsem sdílel s mnoha dalšími lidmi – vypovídá mnohé o významu svobody a otevřenosti, tedy těch ideálů, které my vnímáme daleko silněji než ti, kteří měli to štěstí a takovou smutnou zkušeností neprošli. Pokud je tento můj – a vztáhnu-li to na střední a východní Evropu, odvažuji se říci, že „náš“ – pocit obsažen v termínu „Nová Evropa“, mohu ho přijmout a pracovat s ním, i když si nejsem jist, zda to přesně odpovídá prvotnímu významu tohoto slovního spojení, tak jak bylo před několika lety použito v USA.

Po pádu komunismu mnozí z nás – jak v bývalých komunistických zemích, tak i jinde – očekávali světlou budoucnost, konec mnoha existujících problémů, ne-li konec historie. Realita byla jiná a měla za následek nárůst mezery mezi očekáváním a realitou a rostoucí deziluzi. Stali jsme se svědky mnoha nových pokusů potlačit svobodu a otevřenost. Komunismus je věcí minulosti, ale svoboda a otevřenost se základními principy dnešního světa nestaly.

Lze to říci o různých částech světa, ale já osobně to vnímám velmi silně v Evropě. Její současný politický a socioekonomický systém není o svobodě, ani o otevřenosti. Je o etatismu, o regulaci a o nových formách protekcionismu.

Před měsícem jsem se s překvapením dozvěděl o rozhodnutí summitu EU garantovat do konce roku 2007 každému absolventovi či absolventce v kterékoliv zemi Evropské unie do šesti měsíců po ukončení studia nabídku zaměstnání. Protože by to nemohlo být zajištěno soukromým sektorem – alespoň předpokládám, že nikoliv – musí to udělat stát. To pokládám za nový krok směrem k centrálně řízené ekonomice a společnosti.

Jeden z komisařů EU nedávno předložil návrh na založení fondu EU pro „oběti globalizace“, čímž byly míněny oběti evropské. To je naprosto absurdní. Já bych naopak navrhl vytvoření fondu pro oběti evropského protekcionismu v méně vyspělých afrických zemích.

Co považuji za hlavní hrozby současnosti? Rozhodně ne globální oteplování či podobné iracionální hrozby ekologů, ani rychlé vyčerpání světových zdrojů ropy, terorismus, nedostatečné využívání internetu, nedostatek veřejných prostředků na vzdělání, ani nic podobného. Problém vidím – jako vždy – ve sféře idejí, v nových verzích víry v etatismus, ve víře ve výhody státního zasahování do lidských aktivit a v paternalistické přerozdělování příjmů. Problém spatřuji v politické korektnosti, v problémech současné postdemokratické politiky založené na uspokojování silných zájmových skupin a nikoliv jednotlivých (neorganizovaných, protože rozptýlených) občanů, v ambicích těch, kteří se považují za lepší než jsme my ostatní, a kteří mají pocit, že si zaslouží být našimi učiteli, vůdci, regulátory či kontrolory.

Doufám, že toto setkání, které každoročně organizuje Milken Institute, přijde s odlišným poselstvím. S vírou ve staré, osvědčené hodnoty jakými je svoboda, volný obchod a otevřenost (hodnoty, které jsou v současné době běžně a módně nazývány globalizace). Je to více než třeba, protože opět mají mnoho mocných nepřátel.

Václav Klaus, Milken Institute Global Conference, úvodní panel, Los Angeles, 25. dubna 2006