Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Poznámky k dnešní fázi…

Poznámky k dnešní fázi společenské přeměny

Projevy a vystoupení, 2. 3. 1995

Od památných listopadových dnů roku 1989 uplynulo již více než pět let a začíná se blížit okamžik, kdy bude možné zašít seriózně hodnotiti jak období, které jim bezprostředně předcházelo, tak jednotlivé fáze období, které následovalo po nich.

Toto hodnocení vyžaduje schopnost odpoutání se od jednotlivostí (i když nesmí vést k jejich podceňování), vyžaduje získání patřičného nadhledu, vyžaduje zbavit se zjednodušených klišé a líbivých, i když analyticky neuchopitelných nálepek, které sice vystačí v politickém dialogu, ale které nestačí k seriózní analýze a vyžaduje i důsledné odlišení kritiky našich životů a světa kolem nás jako neodmyslitelného a věčného atributu zdravé lidské nespokojenosti a usilování o pozitivní změnu od politicky motivované nespokojenosti, spojené se ztrátou výsad, poskytovaných některým z nás minulým režimem, i od neschopnosti zasadit rychle probíhající změny do patřičného kontextu.

Mohl bych teď pronášet jednotlivé, více méně izolované soudy o tom, kde jsme ve sféře politické či ekonomické, jak málo či moc jsme už transformovali naše školství nebo zdravotnictví, ale radši bych využil této přednášky k obecnějšímu zamyšlení se nad metodou hodnocení a vůbec uchopení všech těchto jevů, protože je zřejmé, že bez patřičného instrumentária a bez vhodného teoretického rámce nejsme schopni o těchto věcech vůbec vážně diskutovat.

Vy všichni, učitelé a studenti Vysokého učení technického, dobře víte, že se v oborech vašeho studia nemůžete pohybovat bez výchozí předmětné teorie (tedy že nevystačíte ani se zdravým selským rozumem, ani s obecnými, kvaziuniverzalistickými pohledy, nabízenými pod rouškou falešně chápané interdisciplinarity či tzv. systémových věd), bez nezbytné terminologie a bez základních hypotéz o kauzálních závislostech jednotlivých veličin, které jsou touto teorií postulovány. Přesto se všichni, a to opakovaně, při diskusi společenských jevů této chyby dopouštíme, přesto jednotlivé, leckdy aktuální a vyhrocené věci diskutujeme bez explicitní teorie, bez tohoto nezbytného návodu. To má jen dva možné důsledky:

- buď se, a to je velmi málo pravděpodobné, jako nepopsané listy papíru, tedy nezasaženi žádnou apriorní teorií, pokoušíme o věc nemožnou, o formulování originálních hypotéz o velmi složitém společenském jevu

- nebo se nevědomky dopouštíme chyby v tom, že z nás mluví jistá teorie (a na ni založené hypotézy) a my o tom pouze nevíme. Necituji často jednoho z nejvýznamnějších ekonomů první poloviny tohoto století J. M. Keynese, protože to byl právě on, kdo obhajoval potřebnost státních zásahů do tržní, kapitalistické ekonomiky a kdo konec konců - po boku vědomých socialistů - zasazoval semínka, ze kterých vyklíčil dnešní přeregulovaný, paternalistický stát, který je - k naší libosti nebo nelibosti - dominantním modelem soudobého světa, či spíše jeho dnešní západoevropské nebo severoamerické varianty. Keynes nicméně v posledních větách své „Obecné teorie“ velmi přesně kritizoval falešnost víry v nezasaženost člověka jakýmikoli teoretickými představami a v jakousi údajnou otevřenost a nezaujatost člověka vůči „mluvě faktů“. My víme, že i fakta jsou důsledkem určitého apriorního vidění světa a že jiné vidění vyžaduje, a jak dobře víme, i nabízí fakta jiná.

Hodnocení toho, kde jsme, jak rychle jdeme a vůbec kam jdeme, je v naší zemi (a nejen v ní) nesmírně konfliktní a hledání nejvyššího společného jmenovatele názoru na tyto věci vyžaduje permanentní vyjasňování základních pojmů, kauzálních závislostí i cílů tohoto pohybu.

Pokusím se právě k tomuto tématu ve své dnešní přednášce učinit několik, nepochybně spíše jen úvodních poznámek a námětů k dalšímu přemýšlení.

1. Začal bych tezí, že polistopadová transformace naší země, která u nás v dnešní době stále ještě probíhá, je transformací systému a nikoli transformací lidí. Toto je sice jednoduchá, ale velmi netriviální teze a jsem si dobře vědom toho, že je to teze, která bohužel ani není přijímána většinou z nás. Já jsem však přesvědčen o tom, že měníme nikoli jednotlivce, tedy nás, jak by chtěli někteří z nás, ale že měníme „pouze“ prostředí, ve kterém se odvíjejí naše životy. Toto zdánlivě abstraktní téma samozřejmě není až tak odtažité od našich každodenních diskusí. Stalo se módou a symptomem jistého „zařazování se“ říkat, že jsou lidé špatní a nedokonalí, že jsou nedospělí, neiniciativní, nezodpovědní (Tomáš Halík, Hospodářské noviny, 23.12.1994), a je to navíc vyslovováno s implicitní hypotézou, že jsou právě proto ty či ony věci v naší společnosti dnes špatné a nedokonalé. Kdyby byli lidé lepší, pak by - podle tohoto názoru - byly lepší i věci kolem. (Odpustím si v tuto chvíli laciný komentář, že právě tak bylo v minulých desetiletích vysvětlováno selhání socialismu. I tehdy se jeho zastáncům zdálo, že je ideál dobrý, ale že jsou pouze lidé špatní, že ještě do tohoto ideálu nedorostli).

Jakkoli může být tento postoj líbivý, je ve fatálním rozporu s poznatky moderních společenských věd a v každém případě - přes svůj zdánlivý demokratismus - nesmírně podceňuje člověka, jeho individualitu a vnitřní motivy jeho chování. Vychází z předpokladu o snadné změnitelnosti lidského chování (např. k chování lepšímu a morálnějšímu), snaží se poučovat, nabádat, kárat. To je sice bohulibé, ale nemíří to k samotné podstatě věci.

Člověk je motivován a hnán dopředu svými preferencemi, návyky, zvyklostmi a je limitován a brzděn omezeními, kterým je vystaven. Řekněme si jasně, že systémová změna, transformace společnosti, je změnou těchto omezení, nikoli změnou osobních motivů člověka a diskuse o tom,

- nakolik jsou tyto osobní motivy konstantní v čase (nakolik jsou více méně antropologickými konstantami),

- nakolik se jen velmi pomalu mění (např. ve vazbě na životní styl a posuny společně sdílených hodnot),

- nakolik jsou náchylné na změnu díky vnějšímu nátlaku (propaganda, výuka, příklad),

- nakolik jsou zpětně ovlivňované společenským systémem, je už trochu něco jiného. V každém případě je svět osobních motivů, návyků, vkusů a preferencí něco daleko konstantnějšího než společenský systém, než omezení, kterým je každý z nás vystaven.

Změnit osobní motivy lidí nemůže být cílem žádného zodpovědného politika, organizujícího společenskou změnu. Jeho úkolem musí být nastolit takovou míru individuální svobody, která by umožnila realizaci osobních projektů jednotlivců. Mluvím-li o míře individuální svobody, tedy nejen o individuální svobodě, říkám tím, že v rámci zajištění svobody druhého člověka musí nutně být v jistém smyslu omezena svoboda moje.

2. Tím se dostávám k dalšímu tématu. Chceme-li změnit omezení, kladená lidskému životu a lidské svobodě, a právě to bylo cílem našeho transformačního procesu, pak je jasné, že naším cílem muselo být vytvoření nových podmínek našich životů a naší vzájemné společenské interakce, a nikoli dosažení určitých konkrétních výsledků (takový či onaký produkt na hlavu, podíl koncertů vážné hudby oproti koncertům popmusic, počet vysokoškolských studentů v rámci jedné generace atd.). Přesto je od nás stále vyžadováno právě toto. I tento rozdíl - podmínky vs. výsledky - je velmi netriviální a jeho uvědomění si je důležitým aspektem pro hodnocení transformačního procesu.

3. Stále jsem tázán, jak daleko jsme v transformaci, když jsem před časem prohlásil, že jsme již v rané posttransformační fázi. Řekněme tedy, že se omezení, resp. podmínky našich životů změnily už zásadně, že se budou sice měnit dále, ale už pouze marginálně. I to je nesmírně důležitý závěr. Plyne z něho, že už toho více a více závisí na každém z nás.

K detailnější diskusi všech těchto věcí si můžeme v něčem pomoci i odlišením pasivních a aktivních transformačních opatření.

Pasivní transformační opatření, opatření směřující k „pouhé“ liberalizaci a deregulaci, už u nás byla v drtivé většině provedena. V politické oblasti byla provedena úplně, v ekonomické nám zbývá ještě několik deregulačních kroků cenového typu, ale čeká nás ještě něco daleko těžšího, čeká nás nemalý střet o deregulační prvky legislativního typu, týkající se svobody ekonomického (i jiného) podnikání a jednání. V tomto ohledu si ani zdaleka nemyslím, že jsme u konce, ale jsem přesvědčen, že to není v rozporu s tvrzením, že už u nás byla naprostá většina pasivních transformačních opatření provedena. Dereguloval bych mnohé věci daleko dále než je tomu dnes, nemá však pocit, že k podpoře tohoto kroku v naší zemi existuje potřebná většina (nemyslím pouze parlamentně) a už vůbec nemám pocit, že jsou pro další deregulační procesy příznivé vnější podmínky (mám tím na mysli existující míru regulace v zemích Evropské unie, kam zjevně směřujeme).

Aktivní transformační opatření, znamenající organizovanou přeměnu existujících institucí, jsou už také více méně za námi. V politické oblasti tento jev nenastal (a také ostatně nebylo třeba, aby nastal, tam stačila liberalizace a občanské odepření podpory institucím - politickým stranám - minulého režimu), v ekonomické oblasti se privatizace státního sektoru více méně blíží ke konci.

4. Dělení na aktivní a pasivní opatření je nepochybně jedním z důležitých řadících principů (neboli prvků teorie) systémové změny. Dalším důležitým principem je dělení na procesy záměrné, organizované a na procesy samovolné, spontánní, více méně evoluční (viz můj projev v Cannes v září 1994 na výročním zasedání Montpelerinské společnosti, přetisknutý v brněnských Univerzitních listech, č. 1, 1995). Naše transformace byla unikátní kombinací intence a spontaneity, záměru a živelnosti. Intence však už dnes ubývá a narůstá váha spontánní evoluce. krátkodobá výchylka od hayekovského procesu „spontánního řádu“ směrem k větší systémové konstruktivnosti je už za námi a i to představuje konec jedné transformační fáze - výrazný pokles systémotvorné úlohy státu (vlády i parlamentu) ospravedlňuje říci, že už jsme ve fázi posttransformační.

5. Neméně významný posun můžeme odhalit, podíváme-li se na obsah transformačních procesů. Řekli jsme již, že nejde o transformaci lidí, ale o transformaci systému. To zahrnuje problém

- institucí systému,
- pravidel chování účastníků systému,
- parametrů systému.

Věřím, že je v současnosti systémová transformace institucí v podstatě za námi. Vznikly subjekty zcela nové, fungují subjekty transformované (např. privatizované) a některé staré subjekty přežily prováděné změny. Nechystáme již žádnou shora organizovanou změnu institucí. Některé se osvědčí, jiné nikoli, půjde již však o změny uvnitř systému, nikoli o změny systém přetvářející.

Pravidla chování (v nejširším slova smyslu legislativa všeho druhu, ale i nepsaná behaviorální pravidla) již byla též v podstatě změněna a žádný další pronikavý průlom se nechystá. Legislativní proces bude pokračovat cestou plynulých změn, ale - jak už bylo zmíněno výše - nepůjde o změny přetvářející systém, vedle drobných vylepšování spíše půjde o pokusy nátlakových skupin (a jim naslouchajících politických stran) na straně jedné a o pokusy důsledně liberálních a konzervativních politických stran na straně druhé o mírné posuny vlevo a vpravo, o více a méně regulace, o více a méně státního paternalismu. Tento souboj bude věčný, ten nemá s vlastní transformací systému již nic společného, nicméně výrazný posun tam či onam by mohl mít zcela zásadní dopady - jak na efektivnost celého našeho systému, tak na míru, zejména ekonomické, svobody.

Ukončen však není proces dolaďování a „usazování se“ parametrů systému. Parametrů je mnoho druhů a typů a cílem je - v situaci vůči světu otevřeného systému - mít parametry se světem maximálně konzistentní. Nejzřetelnějším příkladem parametrů jsou nepochybně ceny. Ty už jsou dnes úplně jinde než před pěti lety, ale zdá se evidentní, že je proces jejich přizpůsobování neukončen, že má četnost přizpůsobování cen stále ještě nadstandardní rozsah (což je - mimochodem - důvodem pro vyšší míru inflace u nás než v západní Evropě) a že bude tento proces ještě nějakou dobu pokračovat. Bude doprovázen deregulací zbývajících kontrolovaných cen. S výjimkou dílčí, a v podstatě okrajové cenové regulace (a podobných jevů v necenové oblasti) - a já doufám, že všichni rozumí, že mezi parametry patří i výše školného, spolupodílení se pacienta na financování zdravotnictví, podmínky pobírání rodinných přídavků, atd. - se už také začínáme blížit chvíli, kdy převáží spontánní procesy a kdy bude parametrotvorná úloha státu ustupovat. Ale zde ještě transformace plně neskončila.

Domnívám se, že tato předvedená strukturalizace problému může dát alespoň základ pro serióznější diskusi všech těchto věci jak mezi politiky navzájem, tak mezi politiky a veřejností. Opakuji, že na základě všeho, co jsem dnes řekl, nevidím důvod, proč bych opravil svůj nedávný výrok, že jsme do rané posttransformační fáze již skutečně vstoupili.

Václav Klaus, Brno, 2. března 1995

Přednáška u příležitosti udělení zlaté plakety na Vysokém učení technickém v Brně