Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Úryvky z rozhovoru prezidenta…


Úryvky z rozhovoru prezidenta republiky Václava Klause pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál

Rozhovory, 2. 1. 2006

Moderátor (Hana Hikelová): Pane prezidente, dnes jste se setkal s premiérem Jiřím Paroubkem. Apeloval jste na něj, abyste společně přispěli k umírněnosti nadcházejí volební kampaně. Co Vám na tuto výzvu premiér řekl?

VK: Hned v úvodu jsme si vymezili, že náš rozhovor není tahanice o každodenních politických kausách, ale že je to koncepčnější rozhovor, jednou za rok. Premiér má jinou ambici než já. Má ambici vyhrát volby. Mám ambici, nenechat tuto zemi příliš rozhádat, protože se bude po volbách špatně slepovat dohromady. V tomto smyslu je náš logický zájem odlišný, není identický. Nicméně jsme si to řekli, to je první krok kupředu.

Moderátor (Jan Pokorný): A když namítneme, že jakkoliv byly předvolební kampaně, jichž jste se i v minulosti aktivně zúčastnil, ostré, po volbách se vždycky politici dokázali dohodnout. Jakou máte obavu z toho, jestli by šla situace zase slepit?

VK: Politici po volbách většinou mají zájem nalézt nějaké schůdné řešení. A v podstatě vědí, že ho nalézt musí. Ale mně spíš jde o veřejnost a občany, aby míra rozhádanosti nevedla k narůstání jejich nedůvěry v politiku a v politiky. To bych považoval za špatné, a proto bych byl vždy pro kampaň pozitivní a ne negativní.

H.H: Budete se, jako hlava státu, po volbách řídit zvyklostí, že prezident pověřuje sestavením vlády předsedu vítězné strany?

VK: Myslím, že to je zvyklost, která má své opodstatnění. Tomu, kdo vyhrál, se má dát šance. Je to logické a zatím mě vůbec nenapadlo, že bych to měl udělat jinak.

J.P.: Asi musíte být připraven na různé varianty povolebního výsledku, včetně té, když by Vám představitel vítězné strany předložil variantu menšinové vlády. Byla by to pro Vás nejobtížněji řešitelná varianta?

VK: Ono těch variant může být ještě dost. A proto myslím, že je předčasné, abychom něco říkali. Jasným a logickým způsobem jsem se zachoval už v situaci, když byla vládní krize. Řekl jsem, že chci podporu explicitní, viditelnou, podepsanou. Řekl jsem: přineste mi podpisy, že to tak opravdu máte dohodnuto. To by pro mne bylo východisko i v červnu.

H.H.: Za jakých okolností je pro Vás, pane prezidente, přijatelná vláda velké koalice?

VK: To není myšlenka, o které bych tu dnes měl spekulovat a jakýmkoliv způsobem ji komentovat. Volby nám prostě řeknou, jak je vůbec možné nějaké koalice sestavit. Pak nastane politický dialog, politická negociace. Nikdo v Německu asi neočekával, že vznikne to, co vzniklo. Nikdo v Polsku neočekával, že vznikne to, co vzniklo. V tomto smyslu se nechme překvapit a řešme to, až to nastane. Kdybychom teď vysílali nějaké informace dopředu, tak bychom mohli předurčovat výsledek voleb a to bychom neměli.

J.P.: Ještě jednu podotázku k té první otázce, kterou jsme Vám dali, pane prezidente. Jak jste apeloval na Jiřího Paroubka, abyste společně přispěli k umírněnosti nadcházející volební kampaně. Budete v tomto směru uklidňovat, řečeno s nadsázkou, i horké hlavy dalších politických stran?

VK: Pokud budou hlavy tak horké, že budu mít pocit, že se mají uklidňovat, tak to budu dělat též.

H.H.: Souhlasíte s názorem, že bez změny volebního zákona nebude v České republice sestavování vlády po volbách v podstatě nikdy jednoduché?

VK: Zkušenost nám za deset let říká, že to opravdu jednoduché není. Za deset let jsme ještě neměli jasnou většinovou vládu. Víme všichni, že to je špatně. Všichni současně víme, že východiskem by byla dílčí změna volebního systému. Někdo možná tuto patovou situaci chce, protože jistá slabost standardního parlamentního systému vytváří možnosti, aby se leccos řešilo jinak. Tento názor já nezastávám.

J.P.: Můžete být konkrétnější? Kdo podle Vás tuto patovou situaci chce?

VK: Ti lidé, kteří zrovna moc politickým stranám nefandí. Nemám sebemenší důvod, abych je jmenoval, ale je jasné, že ti, kteří věří v systém politických stran jako v základní východisko parlamentní demokracie a dodal bych demokracie vůbec, si patovou situaci určitě nemohou přát. Ti si přejí, aby někdo vyhrál a měl šanci čtyři roky vládnout a aby mu to potom voliči mohli „spočítat“. Patová situace, kdy vznikne podivná protichůdná vládní koalice, je situace, kdy se každý může vymlouvat, že vlastně toto prosadil ten druhý a on, kdyby sám byl dominantní stranou v Parlamentu, tak by udělal vlastně něco úplně jiného, než co musel udělat jako politický partner ve vládní koalici. To jsou všechno zbytečné věci, které život komplikují.

H.H.: Bývalý prezident Václav Havel se včera v otázkách Václava Moravce v České televizi vyjádřil, že by soutěžící politické strany měly už v předvolební kampani seznámit veřejnost se svými kandidáty na hlavu státu. Jak byste vnímal takové volební téma, v němž by šlo i v podstatě o vás?

VK: Nechápu, že se bývalý prezident najednou tak aktivizuje a plete do prezidentských voleb. Nevím, jestli je k tomu ponoukán Vámi novináři, ač on by to vlastně dělat nechtěl nebo nevím, zda tuto debatu sám vyvolává? Jinak myslím, že se dnes nevolí prezident. Letos budeme mít troje volby a dělat z nich volby prezidentské není potřeba. Byl bych radši, kdyby se politické strany soustředily na to, aby se ve volbách do Poslanecké sněmovny pokusily vyhrát a byly schopny sestavit jasnou, zřetelnou, čistou vládu a nějakým způsobem rozumně v zemi vládnout. Přidávat si do toho teď otázku prezidenta je trochu únik z problému.

J.P.: Asi ani tímto rozhovorem, byť byste si to možná přál, tuto otázku z veřejného prostoru už nesundáme. Václav Havel včera jasně řekl, že podle jeho názoru je možné jedno prezidentské volební období jakoby vynechat a pak usilovat o funkci hlavy státu znovu. On to neudělá. Říkal jste si, pokud jste tuto informaci měl, tak o jednoho protikandidáta eventuálně méně?

VK: Přiznám se, že jsem si tohoto výroku ani nevšiml, protože jsem ten pořad nesledoval. A ani mne to nevzrušuje. Takže no comment.

H.H.: Na podobné téma nám poslal po internetu dotaz pan Blažek z Vrchlabí a ptal se, jestli se pokusíte o znovuzvolení, i když parlamentní volby opět vyhraje levice?

VK: Všeho bych se nadál, že tu dnes budu diskutovat, druhého ledna, při eventuálním bilancování roku 2005 a nakukování do roku 2006, jen ne že budeme diskutovat o prezidentských volbách v únoru 2008. Trochu mě popoháníte někam dopředu. Opravdu nemám pocit, že je potřeba, abych k tomu něco zásadního říkal.

J.P.: Nechoďme tedy až tak daleko, jako jsou další prezidentské volby. Přispělo podle Vás setkání s Jiřím Paroubkem k obroušení hran. Zkuste nám, pane prezidente, prosím říci, jak se to podle Vás může projevit v politické praxi? A teď jsou zřejmě míněny hrany, ať už mediální, virtuální a nebo konkrétní reálné mezi Vámi a premiérem.

VK: První věc je, že není optimální, aby se prezident a předseda vlády nesešli řadu měsíců a občas si vyměnili nějakou vzájemnou „milou“ zprávičku nepřímou cestou přes média. To není dobře. Sednout si k jednomu stolu a bavit se o různých věcech je proto samo o sobě dobře. Už toto ty hrany obrušuje a zná to každý ze svých osobních životů. S tím druhým se má mluvit. Větší přínos bych tomu nedával.

H.H.: Pane prezidente, jsou hrany obroušeny tak, že byste třeba přijal pozvání ČSSD na jejich květnový sjezd, kde bude předsedou pravděpodobně zvolen Jiří Paroubek?

VK: Vy mne opět ženete dopředu. Vůbec mne nenapadlo o tom uvažovat. Mimochodem, dávám dohromady knihu svých textů z roku 2005, která se bude jmenovat (stejně jako ty předchozí) Rok třetí. Mám tam i různé projevy a zdravice. Je docela zajímavé porovnat si mé tři zdravice, které jsem zaslal na sjezd ČSSD, přednesl na sjezdu KDU-ČSL a přednesl na sjezdu ODS. Čtenář si může porovnat mé výroky a myslím, že ani zpětně nemám důvod, abych na nich něco měnil.


J.P.:
V novoročním projevu jste, pane prezidente, včera řekl, že „za dva a tři čtvrtě roku ve funkci jste dostal k podpisu téměř 350 zákonů. Tím je, podle Vás, zužován prostor pro svobodné jednání a podnikání lidí, tím klesá úcta k zákonům a k jejich dodržování. To změnit je velkou výzvou pro naši budoucnost.“ Konec citátu. Je tohle svým způsobem i kritika práce Parlamentu?

VK: Parlament se svou lidovou tvořivostí k tomu přidává. To víme všichni. Uvnitř těch zákonů vznikají různé patvary, které v původním návrhu zákona nebyly, které konec konců do toho zákona vůbec nepatří a které tam někdo proloboval, vyměnil za něco jiného a podobně. Tento jev existuje, to bych nepodceňoval. Velký počet zákonů vede k tomu, že vůbec není v absorpční kapacitě člověka, ale ani středně velké instituce, firmy, organizace, aby zákony obsáhla, pokud nemá obrovská právní oddělení, která jsou schopna toto zvládat. Tím se ty zákony degradují a lidé mávnou rukou, protože si ten zákon ani nepřečtou. To je špatně.

H.H.: Pane prezidente, přijímáte protiargument, že řada norem souvisela se vstupem České republiky do Evropské unie a některé zákony prostě nahrazovaly ty, které už nevyhovovaly?

VK: Nepřijímám. Některé jsou žádoucí a některé nežádoucí. Všechno jsme z té Evropské unie také přebírat nemuseli. Hlavně jsme si k tomu nemuseli přidávat vlastní iniciativou našich úředníků a byrokratů. Směrnice z Evropské unie, která je většinou základem zákona, bývá velmi tvořivě dopracovávána našimi politiky či spíše úředníky a byrokraty z ministerstev a ti si k tomu přidávají své vlastní ambice a schovávají se v daném případě za Evropskou unii. Některé věci, které jsou napsány v těch směrnicích pouze jako alternativy, jsou nám předkládány jako nezbytný příkaz Evropské unie. Tohle je samostatné velké téma pro naši politickou scénu.

J.P.: Rýpavý našinec by se zeptal, proč jste tedy podepisoval ty zákony.

VK: To je hezká otázka. Kdybych měl podepisovat nebo nepodepisovat zákony jenom podle toho, jestli já bych s nimi souhlasil nebo nesouhlasil, jestli bych pro ně, jako jeden z dvou set členného Parlamentu, zdvihl nebo nezdvihl ruku, tak jich nepodepíšu drtivou většinu. Ale velmi odlišuji, co je takové hlasování od prezidentského nepodpisu zákona. Tím velmi šetřím a mám s tím docela hezkou vzpomínku. Když šlo o zákon o středních školách, o tom, jak se mohou děti hlásit na střední školy, tak jsem se dostal i mediálně do sporu se svým synem, který významně bojoval s paní ministryní Buzkovou a říkal mi: tatínku, to určitě nepodepíšeš. Dlouze jsem mu vysvětloval, že jsem stoprocentně na jeho straně, ale že to jsou argumenty, které bych měl uplatnit jako poslanec Parlamentu, s těmi svými argumenty vyhrát nebo prohrát a pak přijmout, že jsem byl přehlasován. Nejsou to argumenty na prezidentské veto zákona. Myslím, že tenhle rodinný příklad je docela jasným vysvětlením toho, jak se dívám na celou řadu dalších zákonů.

H.H.: V projevu jste kromě jiného řekl, cituji: „Ani v roce 2006 se žádných velkých zvratů obávat nemusíme. Jsme zemí vnitřně stabilní a naši stabilitu posiluje členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci.“ Pane prezidente, může se odrazit na vnitřní stabilitě členských zemí i další chystané rozšiřování Evropské unie?

VK: Vy citujete z mého projevu. Za to Vám děkuji, protože mne nesmírně zaujaly dnešní komentáře k tomuto projevu. Tam natěšení redaktůrci a komentátoři už měli předem napsané texty, jak aktivistický Klaus, čestný předseda ODS, pronáší novoroční projev. Měli je již napsané, aby je ve tři hodiny odnesli do redakce a najednou ten projev byl jiný. Oni tam nemohli tyto věty nalézt. Proto začali říkat, že v tom projevu nic nebylo. Že Vy z něj alespoň citujete a vybíráte nějaké věci, kterých jste si všimli, to jsem rád. Děkuji.

J.P.: Nicméně taková drobnost, odpověď na tu otázku.

VK: Určitě ne. To je zbytečná panika. Jestli bude nějaké brzké rozšíření, tak to bude rozšíření o Bulharsko a Rumunsko. Předpokládám, že v řadě věcí jsou to už do jisté míry normální evropské země. Tam žádný problém opravdu nevidím. Myslím, že to nikdo ani nezaregistruje. Bude maximálně debata o tom, jestli má více dotací dostat Bulharsko než my nebo někdo ze starých členů. Ale jinak žádný velký problém nevidím a jestli narážíte na Turecko, tak bych se ani toho nebál. To nebude žádným prvkem nestability. Eventuálním vstupem Turecka, kterému já mimochodem fandím, žádné vtažení jiné civilizace do Evropy nenastane. To už bylo učiněno nesmyslným sociálním pečovatelským státem v Evropě. Spousta těch gastarbeitrů, jak se říkávalo v minulosti, připutovalo z těchto různých zemí, protože Evropané, kteří si zvykli na to, že jsou „lepší“ lidé, už ty různé „horší“ práce nechtěli vykonávat a to sem nasálo miliony lidí. Tím vzniká problém. Problém si už Evropa udělala za poslední dvě, tři dekády sama.

J.P.: Pojďme, pane prezidente prosím, před telefonickou částí k jedné ze zajímavých zpráv dnešního dne. Stát loni hospodařil s deficitem 56 miliard 400 milionů, což je o 27 miliard 200 milionů méně než schválila Poslanecká sněmovna. Po dnešním setkání s premiérem Paroubkem jste řekl, že jste sice rád, že deficit rozpočtu je nižší než bylo v plánu, ale kdyby se premiér s ministrem financí snažili, mohl být výsledek ještě lepší. Jaké snažení jste měl na mysli?

VK: Řekl jsem to s úsměvem a neudělal z toho nějaký střet prezidenta a premiéra. Byl jsem ministrem financí a něco tuším o tom, jak jsme do posledního dne čekali, až se to dopočítá. To, že teď najednou překvapeně tato vláda objeví, že se uspořilo 27 miliard, je důkaz neuvěřitelné vaty. Neuvěřitelné vaty, kterou si sociální demokracie do rozpočtu na rok 2005 dala. mVzpomeňte na hysterické debaty v Parlamentu. Kdyby se škrtlo sto tisíc, tak ministři podávali demisi. A teď se najednou zjistilo, že tam byla vata 27 miliard a jakoby se nechumelilo. Je to docela milá zpráva, na kterou je premiér a ministr financí dnes pyšný. Pro lidi je dobře, že ten deficit je menší, než kolik byl plánován, ale pýcha pro vládu to v žádném případě není. To je totální selhání vlády, totální selhání Ministerstva financí. Jestli ty peníze opravdu byly tak potřebné, jak nám bylo před rokem tvrzeno, tak pak je zločin, že je vláda nevydala. Nebo byla lživá argumentace, že jsou ty peníze nezbytně potřeba. Žádný jiný třetí výklad není.

H.H.: Je ta vata podle vás, pane prezidente, když použiji vaši terminologii i v tom rozpočtu pro rok 2006?

VK: Nejsem analytik Ministerstva financí, abych sahal do jednotlivých kapitol. Ale něco tuším o rozpočtovém procesu, který se provádí stejně jako kdysi za komunismu indexovou metodou. Loni to bylo tolik, tak letos tedy o 5 % více. Jsem stoprocentně přesvědčen, že stejná vata vznikla i v rozpočtu na rok 2006.

J.P.: Ještě jedno ekonomické téma, když dovolíte, pane prezidente. Vy jste patřil v minulosti ke kritikům některých kroků centrální banky. Ta na posledním zasedání bankovní rady koncem loňského roku kritizovala některé návrhy nových výdajů státu. Vyhodnotila daný vývoj jako nepříznivý a riskantní pro dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Nynější premiér zapochyboval o politické neutralitě centrální banky. Byly závěry bankovní rady i podle Vás nad rámec toho, co Česká národní banka může a smí?

VK: Jak politika rozpočtová, tak politika měnová jsou státní politikou. Není pravda, že jedna je stát a druhá je něco úplně jiného. Jenom jsou ty instituce každá jiná a jiným způsobem vznikají. Jedna metodou voleb, druhá nějakou jinou, ústavně definovanou metodou je povinností těchto dvou institucí spolupracovat a když se rozutečou, což se přesně událo v roce 1996, 1997 u nás, tak to vyvolalo peněžní krizi, která u nás v roce 1997 nastala. Když se rozutečou, je to špatně, ale že by centrální banka neměla právo, aby řekla, že analyzuje jevy a vidí nebezpečné narůstání deficitu, které může výrazným způsobem destabilizovat veřejné finance, to nemohu přijmout. To každý centrální bankéř světa říká jako svůj standardní výrok. Myslím, že nikdo z toho nedělá tezi o tom, že je ta banka někomu politicky zaprodaná.


Dotaz posluchače: Pane prezidente, prosím vás, já bych se chtěl pozeptat, jestli jste si už doplnil vzdělání a znáte pojem špinavý peníze, když jako ministr financí jste ho neznal. Děkuju.


Dotaz posluchače: Pane prezidente, jste graduovaný ekonom a profesor v daném oboru. Můžete veřejnosti sdělit svůj názor na Modrou šanci?

Dotaz posluchače: Já mám dotaz na pana prezidenta. Co bude mít dneska k večeři a jakou má rozečtenou knížku?

Dotaz posluchače: Já bych chtěl panu prezidentovi nejdřív moc poděkovat za milou návštěvu v Pardubicích a moje otázka je. Jestli je spokojený s kroky, které teď dělá ministr zdravotnictví Rath a jestli by to mohl okomentovat trošku? Děkuju a nashledanou.

Dotaz posluchače: Já přeju panu prezidentovi hodně zdravíčka a štěstí do nového roku. Moje otázka. Jak se dívá na změnu volebního zákona, jestli stále je pro změnu volebního zákona? Děkuju a nashledanou.

Dotaz posluchače: Prosím vás, já bych měl jeden dotaz. Jaký má názor pan prezident na regulaci nájemného, který se týká vlastně prakticky v nejhorším případě majitelů baráků? Děkuji.

H.H.:
Vezmeme-li otázky popořadě. Pan Šnyrch se ptal, jestli znáte termín špinavé peníze, když jste je jako ministr financí neznal.

VK: Už jsem unaven na toto odpovídat. A abych si doplnil vzdělání… Chtěl bych tohoto pána ubezpečit a opakuji to po tisící, že jsem nikdy neřekl, že neznám, co znamená slovo špinavé peníze. Že jsem jenom říkal, že je to velmi těžko nalezitelné, protože to na těch penězích není napsané a že ministr financí tak snadno nerozpozná, které peníze jsou čisté a které špinavé. Ale o tom bych mohl hodinu kázat a mám pocit, že to někteří lidé prostě slyšet nechtějí. Skoro rezignuji, nemá to žádný smysl.

H.H.:
Druhý posluchač se Vás ptal jako ekonoma, jestli můžete říci svůj názor na Modrou šanci?

VK: Určitě teď jako čestný předseda urazím spoustu členů ODS. Přiznám se, že tu Modrou šanci znám opravdu jen nadpisově. Do detailu jsem ji nestudoval. Teď čekám, že se někdo u rozhlasových přijímačů mračí, ale abych nelhal, tak musím říci, že to je pravda. Myslím si, že Modrá šance je založena na celé řadě myšlenek, které považuji za rozumné: více člověk jednotlivec, méně stát, který by ho vodil za ručičku, říkal mu, co má dělat, odebíral mu co nejvíce peněz svými daněmi, co nejvíce je zase podivným způsobem přerozděloval a podobně. Na těchto myšlenkách je Modrá šance samozřejmě založena. V tomto smyslu s ní solidarizuji. Ale že bych analyzoval jednotlivé subkapitoly Modré šance a chtěl říci, že se mi stoprocentně líbí návrh na zdravotní reformu nebo jinou, to opravdu nejsem připraven a ani by to nebylo vhodné.


J.P.: Možná se to dá interpretovat, že je to i výraz Vaší prezidentské nadstranickosti. Budete takto přistupovat ke všem programům politických stran? Potřebuje vůbec prezident republiky znát programy politických stran, které soutěží ve volebním klání?

VK: Prezident republiky jak z minulosti, tak z přítomnosti, politické strany přece jenom vnímá o kousek více než standardní občan. Proto nemusím studovat detaily. Všiml jsem si, že v Modré šanci je nějaká sociální dávka založena na myšlence negativní daně. Text jsem opravdu nečetl ten vlastní, ale protože negativní daň navrhoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman před pár desítkami let a já přesně vím, na čem je ta myšlenka založena, tak negativní daň vítám, ale že bych zkoumal, jestli to tam mají dobře vymyšlené, jestli to má být o trochu jinak a s jinou sazbou, od jiné výše úrovně příjmů na hlavu, do toho se nepletu.

H.H.: Další, tentokráte posluchačka, se ptala, co máte za rozečtenou knihu a co budete mít k večeři?

VK: K večeři bych si toho měl dát skoro co nejméně.

J.P.: Pardon. Česká tisková kancelář a kancelář citovala z Vašeho dnešního jídelníčku, které měla rodina Klausova s manžely Paroubkovými.

VK: To právě byl tak extenzivní oběd, že už bych si skoro neměl dát nic. Ale vždy v pondělí večer od šesti chodím hrát tenis a když dnes jsem kývnul na to, že jsem v Radiožurnálu, dojedu tam později a určitě si chvíli zahraji. Jestli potom nabydu dojmu, že si něco zasloužím, tak si něco dám, ale určitě to bude něco malého a lehkého. Knížka, kterou mám rozečtenou? Nevím, jestli je to zrovna výslovná knížka, kterou bych měl jmenovat. Zase jsem začal číst několik docela vážných, ekonomických časopisů. Nečtu jen takové ty plytké deníky a týdeníky a přece jenom jsem se ponořil do textů, které je třeba číst s tužkou v ruce a dělat si poznámky. Docela mě to těší. Pak se musím přiznat, že jsem propadl – jako spousta Vašich posluchačů – hře zvané Sudoku a jestli je nějaká knížka vedle mého stolu a chci se před večerem zklidnit a vypustit z hlavy myšlenky celého dne, tak si určitě jednu Sudoku zahraji a vyplním.

H.H.: Pan Machů se ptal, jak jste spokojen s kroky, které dělá současný nový ministr zdravotnictví David Rath?

VK: Nevím, jestli se mám pouštět do nějakého obšírného hodnocení pana Ratha. Jedna věc je, jak se stal ministrem a věci spojené s jeho rétorikou. Druhá věc jsou jeho konkrétní ekonomické nebo zdravotně ekonomické postoje. Tady si myslím, že je veliké nebezpečí. To, co dělá a říká a navrhuje jako ministr zdravotnictví, je v podstatě známé, banální, samozřejmé, učebnicově jasné. Nicméně je to jeden z modelů financování zdravotnictví, jeden z modelů typu uspokojování zdravotní péče. Pan Rath si nic nevymýšlí. Myslím si ale, že je to model absolutně principiálně špatný, protože je to model, který je založen na jednom jediném zájmu a to je zájem Rathů v množném čísle, neboli lékařů. Zatímco účastníkem procesu zdravotnictví je samozřejmě více subjektů. Je tam též pacient a to, co pan Rath dělá, to je antipacientovský postoj. Opakuji, že mně známý. To si nevymyslel on, to je standardně popsáno v literatuře.

H.H.: Pan Popelka se ptal, jaký máte názor na regulaci nájemného? Respektive na pozvolnou deregulaci.

VK: Přeskočili jsme tu změnu volebního zákona. Už jsem ale v podstatě řekl, že si myslím, že chceme-li jasnější vlády, tak by se volební zákon změnit měl. Předpokládám, že tazatel měl na mysli zákon do Poslanecké sněmovny, ne prezidentský. Regulace nájemného? V těchto dnech oslavujeme, ale málo, 15. výročí výrazného deregulačního kroku, který se udál 1. ledna 1991. Je to 15 let od revoluční liberalizace cen a zahraničního obchodu. Myšlenka liberalizace cen byla založena na základní tezi, že regulace cen je špatná. Nájemné je samozřejmě cena a v tomto smyslu je regulace nájemného špatná. Nicméně nejsem hloupý a nejsem člověk, který nevnímá realitu. Dobře vím, že nájemné je specifická cena. Proto jsme i my, kteří jsme byli pro radikální deregulaci cen, zacházeli s nájemným opatrně. Projekt, který jsme kdysi měli založený, postupné uvolňování nájemného, byl bohužel neshodami v tehdejší koaliční vládě přerušen; kdyby doběhl, tak už jsme v roce 2006 2. ledna vůbec žádný problém deregulace nájemného neznali a neřešili. Je to opožděné o jedno desetiletí. Samozřejmě, že vedle deregulace nájemného by muselo dojít k nějakému vytvoření smysluplně definovaných sociálních dávek pro tu skupinu lidí, která by nebyla schopna deregulované nájemné zaplatit. Není to otázka deregulace nájemného. Jediný problém, o kterém nediskutují naši politici je, zda již mají vymyšlený ten doplňkový, doprovodný systém sociálních dávek, který zabrání největším tvrdostem. O deregulaci nájemného vůbec není co diskutovat. Tam zůstává otázka ano nebo ne. Diskuse musí být o tom, jak má vypadat doplňkový sociální systém.


J.P.: V téhle dílčí reminiscenci na uplynulých 15 let, když dovolíte, ocituji tady z pozvánky Centra pro ekonomiky a politiku, jehož jste spoluzakladatelem, které pořádá konferenci pod názvem Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi: liberalizace cen a zahraničního obchodu, zahájení privatizace očima tehdejších aktérů. Co je na tom kromě titulu zajímavého, je že jedním z hostů bude bývalý předseda vlády České a Slovenské federativní republiky Marian Čalfa. Co si od něj slibujete?

VK: Musím docela férově přiznat, že už mnoho let si kupujeme od Českého rozhlasu seznam, kulatých výročí dalšího roku. Vždy je velmi pečlivě studuji a v Centru pro ekonomiku a politiku pak děláme plán akcí. Je to 15 let a nabyl jsem dojmu, že je škoda to nepřipomenout, nezbavit to různých desinterpretací. Přišel jsem na to, že by bylo dobré pozvat aktéry tehdejších dnů. Vystoupí tam kromě mne tehdejší ministři Dyba, Dlouhý, náměstci Kočárník, Tříska, Fürstová, ale najednou nás napadlo, že už dlouho nikdo, 13 let, neslyšel tehdejšího předsedu Federální vlády Čalfu a že by bylo docela dobré dát mu šanci, aby řekl, jak to vidí dnes. Jak to viděl tehdy. Musím se přiznat, že když jsem mu telefonoval, tak to vzal jako mimořádnou poctu a říkal, už 13 let ho nikdo nikam na takovouto akci nepozval. Takže přijeďte, přijeďte i s rozhlasovým vozem, můžete to rovnou celé vysílat přímým přenosem.

J.P.: Děkujeme za nabídku, to se koná nedaleko v Národním domě na Vinohradech. Ten signál z Národního domu sem na Vinohradskou třídu je skutečně dostatečně kvalitní. Co ale čekáte, že nového Marian Čalfa může říci? Jednou větou.

VK: Teď se ptejte férově, co řekne Milan Kočárník, co řekne nového Dlouhý, co řeknu já nového? O to nejde. Je to prostě odstup patnácti let, je to reinterpretace. Výklad, na co jsme navazovali, jak jsme to viděli tehdy, čeho jsme se strašlivě báli a nespali pár nocí, co vidíme dnes, eventuálně trochu jinak? To, že jsme se báli zbytečně, nebo že jsme se báli málo. Myslím, že to bude klasická debata tohoto typu.

Hana Hikelová, Jan Pokorný, Český rozhlas 1 - Radiožurnál, pořad „Radiofórum“, 2.1.2006

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu