Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Úvodní slovo prezidenta…

Úvodní slovo prezidenta republiky Václava Klause na semináři CEPu k desátému výročí česko-německé deklarace

Projevy a vystoupení, 24. 1. 2007

Dovolte mi nejenom formálně uvést řečníky dnešního semináře, ale říci do úvodu pár slov. Domnívám se, že na to mám nárok, a to nejen proto, že jsem Deklaraci za Českou republiku podepsal, ale i proto, že jsem – spolu se svými tehdejšími spolupracovníky na Úřadu vlády v čele s dr. Weiglem – v závěrečné fázi osobně dolaďoval její jednotlivé formulace a slova.

Byli jsme si vědomi, že Deklarace je věcí mimořádnou a že náš partner – Německo – s žádnou jinou zemí podobný dokument nepodepsal. Byla pokusem udělat to, co se nepodařilo „Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ z roku 1992 – udělat jistou, nechci říci „tlustou“, ale určitě výraznou čáru za minulostí. Proto jsme za klíčovou považovali větu z paragrafu 4, že „obě strany nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“.

Věděli jsme, že s minulostí nic neuděláme. Věděli jsme, že pocity individuálních křivd či nespravedlností žádnými slovy není možné odstranit. Věděli jsme, že jsou tyto pocity neodstranitelné a na rozdíl od některých jiných lidí jsme se je líbivými slůvky nepokoušeli fiktivně odstraňovat. Politické pozérství tohoto typu jsme s kancléřem Kohlem předvádět nechtěli.

Chtěli jsme nalézt řešení politické a zejména jsme chtěli zabránit budoucímu politickému zneužití minulosti, o které – jak vidíme i dnes – se leckteří stále pokoušejí. Věděli jsme i to, že minulost nemá žádné legislativistické řešení. Nechtěli jsme se také schovávat za různé historické dokumenty, protože šlo o něco jiného. Nepovažovali jsme za nutné citovat z Postupimské dohody z roku 1945, z tzv. „Převodní smlouvy“ z roku 1952, ve které se říká, že Německo nesmí mít žádné majetkové nároky proti zemím jako je Československo, ani z prohlášení původních spojenců – Spojených států, Velké Británie a Ruska – které vydaly před podepsáním česko-německé deklarace na podzim roku 1996 jako reakci na zpochybňování právní závaznosti výsledků Postupimské konference, které se objevily na německé straně.

Na závěr ještě dvě poznámky. Tyto věci nelze podceňovat a za mylný považuji názor, že členství obou zemí – jak České republiky, tak Spolkové republiky Německo – v Evropské unii znamená, že už je to najednou všechno jedno. Takový postoj je zcela mylný. Vzájemné pocity křivd a nespravedlností členství v Evropské unii nejen neruší, ale u těch, kteří tyto pocity mají, vyvolává nové naděje.

Druhou závěrečnou poznámkou je připomenutí schvalování Deklarace v obou parlamentech. V německém se z 672 poslanců vyslovilo pro 578 poslanců (51 bylo nepřítomných), v českém se z 200 poslanců vyslovilo pro 131 (při pouze třech nepřítomných). Měl bych ještě dodat, že proti byli u nás komunisté, Sládkovi republikáni a menší počet sociálně-demokratických poslanců.

To je tedy můj stručný úvod.

Václav Klaus, Autoklub, Praha,  23. ledna 2007