---

Hlavní strana » Jinýma očima » Klaus, velký český samotář

---

Klaus, velký český samotář

Jinýma očima, 12. 6. 2026

Pánové, dokázali byste každý z vás Václava Klause charakterizovat nějakou zkratkou?

Uhde: Pro mě Václav Klaus byl ten, kdo nás v 90. letech převedl z ekonomické bezvýchodnosti a nesvobody do svobody a ekonomické perspektivy.

Kysilka: S Dušanem Třískou a spoustou dalších reformátorů jsme v roce 1990 měli sdílené ekonomické know-how, v tom nebyl problém. Ale Václav Klaus měl jediný personu silnou tak, že na rozdíl od spousty sousedních zemí u nás mohl prosadit ortodoxní reformy do reálného života v dostatečném balíku tak, aby přežily všechny vážné testy.

Tříska: Pavel Kysilka řekl, že jsme v zásadě věděli, co máme dělat. Ale ani to nevzniklo jen tak. My jsme předtím na tom dvacet let pracovali, denně jsme o tom mluvili. Tudíž že jsme si v roce 1990 víceméně rozuměli a věděli, v jakém jsme stavu a co nás čeká, to je nekonečná zásluha Klause. On organizoval semináře a nutil nás číst autory, jejichž texty nám do seminářů fyzicky nosil.

Čili jeho stěžejní zásluhu datujete před rok 1989.

Tříska: On byl vůdčí osobou už 60. let, kdy nebyl zařazen mezi reformátory proto, že lidé jako Ota Šik byli levičáci, kteří nechtěli kapitalismus.

Kysilka: Když byl Klaus vypráskán bičem z Ekonomického ústavu a uchýlil se do státní banky, začal pořádat režimu velmi nemilé semináře. V Ekonomickém ústavu pro nás mladé pořádal vynikající nobelovské semináře. Bral si jednoho nobelistu po druhém a nás mladé skutečně vyučil. VŠE tehdy západní ekonomii neučila. S Ritou Klímovou, s Josefem Zieleniecem, tady s Dušanem dělali bytové semináře, to už jsem i já zažil. A bylo to super. Ale pro mě je stejně důležité hlavně to, jak v roce 1990 zvedl prapor, objezdil celé Československo a politicky prosadil reformu v ortodoxním pojetí.

Nečas: Pro mě byl pan prezident Klaus hlavní architekt polistopadové České republiky postavené na třech pilířích. Prvním je politický systém jako soutěž demokratických politických stran, tedy nikoli jako soutěž charismatických osobností a ad hoc vytvářených občanských hnutí. Pak ekonomika založená na trhu a posazená na principu soukromého vlastnictví, tedy žádná transformace polosocialistických podniků nebo pokusy o zaměstnanecké vlastnictví. A třetí pilíř: žádný most mezi Východem a Západem, ale integrální součást Západu včetně klíčových institucí EU a NATO. Ty tři pilíře musel prosadit v někdy velmi těžkých politických soubojích. Vzpomeňme si, jak začátkem 90. let někteří hlásali, že by měla být rozpuštěna nejenom Varšavská smlouva, ale i NATO – ano, říkal to například i pan prezident Havel.

Nejsou ty zásady, které jste teď jmenoval, byť třeba důležité, ale vlastně triviální?

Nečas: Nejsou. Tak se nám jeví zpětně. My je dnes považujeme za samozřejmost tak jako vzduch, který dýcháme. Ty věci se staly samozřejmostí proto, že byly zabudovány do základů českého státu, ale prosadit každou z nich stálo obrovský politický boj, to, co zmínil pan Kysilka: Václav Klaus objíždějící celou republiku, formující za sebou lidi s tímto názorem a voličskou koalici, která to byla schopna prosadit a udržet.

Zůstaňme chvíli u ekonomické transformace. Dnes bývá kladena otázka, jak česká cesta, která vypadala jako rychlejší, lepší zkratka k volnému trhu a prosperitě, vypadá po letech. Nedošly nakonec všechny země středovýchodní Evropy zhruba ke stejným výsledkům?

Tříska: Vždycky jsem říkal, že náš úkol byl nejtěžší institucionální úkol v historii lidstva a že jsme se s ním vypořádali nejrychleji a nejlépe. Ale i my jsme si po těch revolučních dobách 90. let museli přiznat, že pro kapitalismus ryzího typu, pro ekonomiku bez přívlastků, jak tomu říkal Klaus, ve střední Evropě chybí kulturní a sociální zázemí. Prostě tenkrát byl na jedné straně angloamerický kapitalismus a na druhé kontinentální, německo-francouzský pseudosocialismus. A ten i tady všechno pohltil a tím víceméně vyrovnal situaci u nás, v Polsku, v Maďarsku tak, že jsme nakonec dopadli všichni podobně.

Nečas: Uvědomme si, že v jednom ohledu byli Václav Klaus a generace ekonomů, z nichž dva tu sedí, v dějinách českého ekonomického myšlení revoluční. Oni obhajovali volný obchod. Václav Klaus a jeho generace byli první freetraderisté v českých dějinách. Do té doby největší freetraderista byl ministr průmyslu, obchodu a živností druhé vlády Černého (v roce 1926 – pozn. red.), který se jmenoval Rudolf Hotowetz a který podal rezignaci na úřad ministra proto, že Národní shromáždění odhlasovalo na dovoz zahraničních aut 450procentní clo, zatímco on chtěl pouze 250procentní clo. Hotowetz byl největší freetraderista před příchodem Václava Klause a jeho generace. To máme první věc, kde byl Klaus revoluční.

A přestože 90. léta jsou haněna, transformace je haněna, pan prezident Klaus je haněn, a přestože ano, sešli jsme se ve střední Evropě nakonec víceméně na stejném bodě, tak my jsme pořád vepředu. Česká republika je spolu se Slovinskem co se týká HDP na obyvatele v paritě kupní síly pořád ta nejúspěšnější. Je to dáno přirozeným náskokem, který české země proti zbytku střední a východní Evropy měly, ale i tím, že transformace byla veskrze úspěšná.

Což se projevilo mimo jiné i tím, že lidé u nás na rozdíl od zbytku střední Evropy nepřišli o úspory. Z České republiky nikdy nebyla masová emigrace, na rozdíl od Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, baltských zemí, ale i Slovenska. Což není dáno jen neochotou stěhovat se za prací, ale i tím, že u nás vždycky životní úroveň byla nějak saturována a že tu od počátku 90. let vznikl jakýsi stát blahobytu, který lidi dokázal zabezpečit. A protože lidé, jak známo, hlasují i nohama, tady lidé hlasovali nohama ve prospěch ekonomické transformace.

Kysilka: Že jsme v zásadě všichni dosáhli podobného výsledku, je trochu mýtus, který bych chtěl napravit. Václav Klaus tím, že všechny tři pilíře – obezřetnou makroekonomickou politiku, liberalizaci cen a obchodu, změnu vlastnických vztahů – spojil dohromady, se vyhnul polské pasti. V Polsku došlo k tomu, co připomněl pan Nečas: totální smazání úspor skrze obrovskou inflaci.

A jak se to Polákům stalo?

Kysilka: Liberalizovali ceny, aniž liberalizovali obchod. Lidi tam transformaci zaplatili svými úsporami. O Slovensku se nemusíme bavit, proto se rozpadlo Československo, že Slováci chtěli mít svoje špecifiká, což v tržní ekonomice nelze. V marasmu se ocitla transformace východního Německa, to je dodnes vylidněný stát, jako kdyby tam dopadla atomová bomba. Ti nás už nikdy nedoženou, to je tragédie daná mizerným Kohlovým nastavením kurzu východní a západní marky jedna ku jedné. Čili tvrdit, že jsme na tom po transformaci byli všichni plus minus stejně, je iluze.

Ještě na jednu věc dodnes vzpomínám: v roce 1991, v největší euforii, kdy už jako by bylo vyhráno politicky i ekonomicky, Václav Klaus u jednoho stolu řekl: A my ty tři pilíře musíme ještě navíc udělat rychle, než se zformují politické síly a než se ta odborářská a sociálnědemokratická opozice postaví na nohy. Nechtěl jsem věřit svým uším, ale to já jsem byl ten hloupej. Od roku ’95, ’96 – stávka železničářů, kterou už si mohli dovolit, protože média začala být na druhé straně – se ukázalo, jak byl Klaus jasnozřivý.

Tříska: Důraz na rychlost – že sice money matters, ale speed matters taky – byl proti hlavnímu proudu veškerého ekonomického myšlení. Převažoval gradualistický, postupný model.

Kysilka: V letech 1990–91 vznikl pod záštitou české vlády alternativní scénář ekonomické reformy a ten by nás dovedl k hyperinflaci a totálnímu chaosu. Naštěstí byl politicky odsunut. Klaus se poučil z osudu tehdejšího polského ministra financí Balcerowicze. Leszek Balcerowicz byl politicky odstaven socialistou Wałęsou. Klaus založil ODS, aby nedopadl jako Balcerowicz. Tady připomínám, že už v roce 1990 měl být Klaus odklizen z role jakéhosi hlavního ekonoma Občanského fóra do čela státní banky. Pochopil, co hrozí.

Nečas: A ještě ho poslali na porážku do Severomoravského kraje plného horníků a hutníků. A on tam vyhrál.

Kysilka: Přesně. Tehdy tu byla opozicí – Šik, Šilhán a další – obstavena úzká skupinka lidí, kteří nakonec úžasným způsobem politicky transformaci prodali. A to je výlučně Klausova zásluha. A ještě ji i udělali. Na ministerstvech se pracovalo, doslova svítilo do noci. A připomenu v roce ’93 díky Ivanu Kočárníkovi fantasticky, ještě bez počítačů zavedenou DPH. V letech ’91, ’92, ’93 byl ten balík skvěle postaven a velmi rychle a velmi dobře implementován.

Tříska: Rychlost byla tehdy vykládána jako útěk ekonomů před právníky. My jsme namítali: Ne, to bude trvat několik generací, než to právo budeme mít. My to musíme udělat rychle. Ale abych zaujal, řeknu, že kromě právníků to byl i útěk před lidmi jako Zdeněk Bakala. Ten přijel z Ameriky, měl pět dolarů v kapse, my jsme mu otevřeli dveře, on se stal, čímkoli si zamanul. A hned za sebou zatahoval roletu.

Aby nepřišli další Bakalové?

Tříska: Aby nepřišli další Bakalové. Hned ať zavedeme makléřské zkoušky, licenční řízení pro to či ono. Samozřejmě že naše rychlá transformace byla i útěk před právníky, ale před Bakaly taky.

Kysilka: Nebyla to přitom šoková terapie. V české transformaci byl zabudován polštář mzdové regulace pro firmy, polštář regulace nájmů, kdy tedy já jsem skřípal zubama, ale asi byl politicky nutný. Dalším polštářem byl pevný kurz koruny, který mimochodem nastavil zase geniálním způsobem Václav Klaus proti větší devalvaci, již navrhoval Mezinárodní měnový fond. Ta by vedla k velké inflaci.

Tříska: Celé to byla bitva se západními poradci.

Kysilka: A s domácí opozicí. Komárek z druhé strany navrhoval pomalu paritu s markou. To bychom dopadli jak ve východním Německu. Takže mezitím jste se pohyboval a potřeboval jste tím proplout rychle, protože politický prostor se zužoval.

Pane Uhde, Petr Nečas tu vnesl do debaty obrat hanění 90. let. Bez ohledu na to, jak je dnes kdo hodnotí, byl jejich tvůrcem víc Havel, nebo Klaus?

Uhde: Já myslím, že 90. léta byla léta Václava Klause. To jsou léta velikých vyhlídek, velikých perspektiv, a byla probojována – já to vidím na rozdíl od vás z hlediska člověka, který to pozoroval z úplně jiného prostředí. Seděl jsem v české vládě, v níž převládali lidé přesvědčení, že, abych tak řekl, trocha socialismu nám rozhodně prospěje, to nás nezabije. Ozývalo se okamžitě volání po sociálně-tržní ekonomice, přičemž na to sociální byl kladen důraz. Václav Klaus si to velice dobře uvědomoval a já bych strašně nerad, kdyby z vašeho znamenitého podání vysvitlo, že všechno bylo probojováno a všechno bylo na vítězné cestě. Já to vidím tak, že těch odpůrců, pochybovačů, kteří překáželi vývoji, o který Klaus usiloval, bylo hodně a jejich argumenty zněly citově neobyčejně přitažlivě. Pro mě Klaus byl představitelem naprosto neúprosného trvání na principech, na nichž chtěl společnost založit, a ono se to opravdu dařilo. Dnešní konce, to je samozřejmě jiná kapitola. Vývoj došel k velmi kompromisnímu evropskému provedení. Za premiérování Václava Klause by nepřipadalo v úvahu, aby místo trhu někdo diktoval obyvatelstvu, jaké motorové vozidlo si má koupit. Proti tomu by se Klaus premiér postavil neméně radikálně, než jak se k tomu staví dnes.

Vy jste vzešel z jiného prostředí než tady ekonomové, kteří s ním na počátku 90. let transformaci prováděli. Jako člověk z umělecko-intelektuálního prostředí máte asi lepší vhled do fenoménu, který pobyt Václava Klause ve veřejném životě taky hodně charakterizuje. A to je fenomén prudkého odmítání Klause jako osoby.

Uhde: Můžu tu svědčit velmi konkrétně. Zasedalo vedení Občanského fóra, Václav Klaus se střídal v řízení, a já jsem si všiml jako Brňák a jako ministr kultury, že když řídil schůzi on, byli jsme za hodinu, za půldruhé hodiny hotovi. Odnímal slovo řečníkům, což byla bezprecedentní praxe. Otevřeně říkal: Nemluvíš k věci, já ti beru slovo. A řídil schůzi k projednání bodů, jak byly na programu. On totiž měl poté ještě mítink. Každý odpoledne jezdil na mítink. Když odjel, zůstala v místnosti skupinka lidí a já jsem se chystal odejít. Pavel Rychetský na mě volal: Milane, počkej! My se musíme domluvit. A měla to být domluva na Václava Klause – my se musíme domluvit, jak my tu jeho přitažlivou sílu, jeho pevné vědomí, kam směřovat, omezit. A to mně bylo proti srsti. To byl pramen mých sympatií pro Václava Klause: oni se na něho domlouvají a mně se to nelíbí. Což mě nakonec přivedlo do ODS.

A co je tedy podle vás základní kámen klausofobie?

Uhde: Že on nikdy, a platí to dodneška, neužíval citové argumentace. Na některé lidi citová argumentace velice platí, na umělce, na některé lidi humanitně orientované. A platí na řadového občana, jenž nestuduje ani ekonomii, ani se nezabývá dějinami a je odkázán na tu sympatičnost. Václav Klaus se prostě neuměl vemlouvat lidem, kteří čekají na citové apely. Nepoužíval jich. Já nevím, jestli to bylo k jeho škodě, prostě je to jeho charakteristika a ta charakteristika ho samozřejmě z jistých konkurenčních zápasů a priori vyřazovala. Citová argumentace má v Evropě včetně českého prostředí vynikající ohlasy, Václav Klaus na tomto poli nepracoval a rozhodující úspěchy zaznamenával jinde.

Pane Třísko, vy znáte Klause zhruba od roku 1980, každopádně hodně dlouho. Jak si ten odpor, který někdy vyvolává, vysvětlujete vy?

Tříska: Máme konkrétní příklady roztržky Klaus versus Zieleniec, Klaus versus Ježek. S Tomášem Ježkem byli kamarádi od dětství. Snášet Klausovy specifické charakterové vlastnosti… Mně občas udělal věci, například mě veřejně vyválel v bahně: Jsi úplnej mimoň. To jsi vůbec nepochopil. Nic neumíš. Nečteš. Běž domů se doučit. A tohle vám klidně řekne na veřejnosti. V takové situaci musí zaprvé mít člověk nějakou sebedůvěru a zadruhé, jako v mém případě, vědět, že chcete udělat kuponovou privatizaci a že bez něj ji neuděláte. Pak Klausovi odpustíte cokoli. Josef Zieleniec to nesnesl, Tomáš Ježek taky ne, bohužel. Ale vydržet to není jednoduché.

Pane Nečasi, umenšují některé Klausovy vlastnosti pozitivní obraz, jaký mu na základě jeho práce náleží?

Nečas: Začnu tím, že pan prezident Klaus samozřejmě je sršatá osobnost. Vyzařuje myšlenky, názory, argumentaci a jako sršatá osobnost může někoho, kdo zrovna nemá svůj den nebo nemá obecně dost sebevědomí, zasáhnout. Na rozdíl od mých spolubesedníků byla moje výhoda v tom, že jsem o generaci mladší, a tudíž jsem ho od začátku bral v mnoha ohledech jako svého politického mentora. Strašně moc věcí jsem se od něho naučil. A naučil jsem se i to, že když jste pracovitý a máte argumenty, dokážete jeho sršatost udolat. Kde jsem já považoval něco za důležité, troufnu si říct, že jsem ho mnohokrát přesvědčil. A dostal na svou stranu buď jeho, nebo vedení ODS, v němž jsem byl od roku 1999.

Dáte konkrétní příklad?

Nečas: Některé věci, které se týkaly bezpečnosti a výdajů na obranu, větší důraz na NATO, přechod k profesionální armádě, který jsem zvedl jako první. Ale když se mě ptáte vyloženě na lidské pocity, tak jsem mnohokrát zažil pana prezidenta Klause, a to dokonce i po mém odchodu z politiky, kdy nebylo úplně samozřejmé, že se k vám lidé chovají hezky a laskavě, že on se tak choval vždycky. To je jeden z mých základních dojmů z něho.

Tříska: Klaus lidský a laskavý? Tak to bude nějaký jiný Klaus, ne? Blahopřeju a závidím.

Kysilka: Musím podpořit pana Nečase. Klaus umí být neuvěřitelně příjemný, neuvěřitelně laskavý. Naše setkávání na Smetanově Litomyšli, na Pražském jaru, na jazzu, to je obyčejná lidská radost.

Tím, že politická kariéra vás obou končila zhruba ve stejnou dobu, jste asi hodně zblízka viděl, v jaké atmosféře Klaus odcházel. Řekl bych, že poslední rok jeho prezidentování se mu už dělala ulička hanby, v divadle dávali hru o jeho smrti, panoval až davový antiklausismus.

Nečas: Ale to plyne z toho, co jsem říkal. Řada lidí neunesla jeho sršatost a neměla dost sebevědomí, aby se s ním utkala argumentačně. Zadruhé s tím, jak začalo snižování významu transformace, takové to plivání na 90. léta, tak v onom roce 2013, poté, co už umřel Václav Havel, na něhož by si to navíc nedovolili, byl symbolem 90. let už jen Václav Klaus. A stal se hromosvodem této zášti.

Poslední roky do hodnocení Klause dost vstupuje geopolitika. Není to už jen jeho kritický pohled na evropskou integraci, ale i jiný pohled na příčiny války Rusko–Západ. Odchyluje se v dalších věcech, jako je Blízký východ a války Izraele s Palestinci a Íránem. Dokáže český veřejný prostor vydýchat lidi, kteří se takto odchylují od mainstreamu?

Uhde: Jako starý člověk si všímám, že na politickém jevišti dnes vítězí sympaťák, který se vemluví lidem. To je strašná situace. Klaus se lidem nikdy nevemlouval, nikdy se nesnažil jim zalíbit. Jemu to vždy bylo cizí. A já dneska s ním velmi nesouhlasím, ale právě proto – a doufám, že to nevyzní jako laciný paradox – mu usilovně naslouchám. Protože hlas mimo mainstream je neobyčejně cenný. Je to hlas člověka vzdělaného, který má zkušenost, který má určitou zásluhu a který je osobnost. Česká společnost lidi mimo mainstream nemá ráda. Vyčleňuje je, prohlašuje je za zrádce a sluhy cizích zájmů. Pro mě je to naopak důvod, abych se o Václava Klause zajímal, četl jeho knihy. On mně posílá letters Institutu Václava Klause, čtu je od začátku do konce. Velmi často nesouhlasím, ale to poznání je nesmírně užitečné.

Já jsem tedy slyšel, že vaše brněnská intelektuální skupina, lidé kolem Petra Fialy, ty letters IVK nedávno demonstrativně odhlásila.

Uhde: O tom nevím. Rozhodně doufám, že mě Václav Klaus, se kterým jsme si teď vyměnili nějaké maily, neškrtne ze seznamu příjemců. Já bych jejich letters každému doporučil.

Mluvil jste o malé schopnosti české společnosti tolerovat názory mimo mainstream. Řekl byste, že tato tendence u nás spíš posiluje, nebo zeslabuje?

Uhde: Jako člověk divadla a literatury mám tuto znalost spíš z dějin české literatury než politiky. Mácha byl vyčleňován, okamžitě se psalo: Takového nechceme. Dokonce Josef Kajetán Tyl, který pochopil, že Mácha je geniální, psal: Je to dobrý básník, ale my takového nepotřebujeme. Ladislav Klíma. Jaroslav Hašek, geniální autor světového románu, je považován i velkými kritiky za bezcharakterního opilce, který byl obětí alkoholu a jehož literatura měla pokleslý charakter. Všichni tito velcí samotáři byli k samotě předurčeni svým osudem, svou volbou. Velké osobnosti byly vyčleňovány a naslouchalo se jim s padesátiletým opožděním. Tato tendence se v politice projevuje také. Převaha sympaťáků, kteří vyhazují z národa ty, kdo jsou mimo mainstream, podle mě sílí.

A vy řadíte Václava Klause k těm velkým samotářům českých dějin?

Uhde: On byl člověk k lidem, jak se říká. Zažil jsem ho v Břeclavi, kde se ho jedna starší paní ptala, proč se u nás francouzské jogurty prodávají levněji než české. A on jí vysvětloval, že Francouzi své jogurty dotují, že tím narušují trh a že to není dobré. On jí během tří minut vysvětlil velké principy ekonomie tak, že všichni žasli, jak je to prosté. V tu chvíli byl s tou paní, s obecenstvem jedna duše. Ale to on říkal to svoje. A on nadále říká to svoje, a co říká jako svoje, nejenže mainstream odmítá, ale dokonce ho za to považuje za zrádce, hlupáka… Já vůbec nechci všechna pseudojména, jimiž ho častují, uvádět.

Kysilka: Je otázka, co je vlastně mainstream v české společnosti. Mainstream viditelný, reprezentovaný některými médii a pražskými intelektuály, někdy možná polovzdělanci, je to mainstream? Není náhodou Václav Klaus daleko blíž běžnému normálnímu zdravému rozumu? Co ho znám od roku 1985, principy, které zastával tehdy, zastává dodnes. Dospěl k nim zřejmě pracně a intelektuálně poctivě. A to, že se dostal z intelektuálního mainstreamu do zdánlivě menšinové pozice, nevypovídá tolik o něm, jako spíš o tom, kam uhýbá západní svět. Klausovy hodnoty a pilíře, na nichž pořád stojí, to byl ten Západ, jak jsme ho znali. Když se setkal s Miltonem Friedmanem nebo Margaret Thatcherovou, tak si notovali a nikomu to nepřipadalo zvláštní. Uhnul svět, uhnul Západ k nesvobodě v diskusích, k woke kultuře, ke cancel kultuře. A to v České republice na tom ještě nejsme tak špatně. Nevím, jestli by médium jako vaše přežilo v Německu nebo v Británii, kterou jsme kdysi obdivovali coby ztělesnění západních hodnot.

Pane Nečasi, vy se s Václavem Klausem v pohledu na válku na východě docela rozcházíte. Ubírá jeho pohled na vztahy Západu a Ruska ve vašich očích něco na Klausově statusu zasloužilého státníka?

Nečas: Nesouhlasím s vaší tezí, že je to válka Ruska se Západem. Je to ruská agrese proti Ukrajině, jíž se Ukrajina s podporou Západu brání. Jinak souhlasím s tím, co říkal pan Uhde: nejenom v české literatuře, ale i v české politické kultuře jsou osudy lidí s neortodoxními názory známé. Alois Rašín byl ve své době velmi nepochopen. T. G. Masaryk s hilsneriádou, při sporech o Rukopisy, vůbec jeho idea československé samostatnosti, s tou byl roku 1914 jediný. Koneckonců sem patří i mnohé názory Václava Havla. Neortodoxnost a nemainstreamovost významných českých politiků je delší tradice. Byť se s některými názory pana prezidenta Klause neztotožňuji, pořád má význam jeho názorům naslouchat a číst ho. Navíc některé názory, které byly mimo mainstream a které jsem s ním sdílel, třeba od počátku velmi kritický náhled na Green Deal, se dnes na české politické scéně staly naprosto mainstreamové.

Dušan Tříska z nás zná Václava Klause nejdéle. Souhlasil by s tezí Milana Uhdeho, že Klaus stojí v řadě velkých českých samotářů?

Tříska: Určitě ne. Kdykoli jsme napsali nějaký odborný, vědecký text, Klaus říkal: Ale ty tam nikoho z nás necituješ. On vždycky věděl, že má-li něco prosadit, potřebuje k tomu partu, že síla je v tom, když máte spolupracovníky. Z tohohle důvodu založil ODS. On nechtěl být samotář, on chtěl měnit svět, a k tomu potřeboval partaj. Nebo si vybavuji moment ještě z ministerstva financí, já vedle něj běžím po chodbě a říkám mu nějaký svůj senzační nápad, on říká, že to je největší pitomost, kterou kdy slyšel, aby to za hodinu pronášel v televizi. On byl nejefektivnější sběratel cizích myšlenek – což vůbec nesedí s představou samotáře. Věděl totiž, že i sebelepší myšlenka je bezcenná, když nemáte partu, která ji bude sdílet.

Daniel Kaiser, Salon Echa, 10. června 2026