---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozpočtové provizorium…

---

Rozpočtové provizorium neprospěje nikomu

Rozhovory, 17. 8. 2001

Evropa vjela na špatnou kolej. Václav Klaus ale netuší, jak to napravit. České politiky navíc čeká jiný úkol - klíčovou událostí je podle šéfa ODS a předsedy Poslanecké sněmovny příprava státního rozpočtu na příští rok.

Praha 17.srpna - Vyprázdněná budova dolního zákonodárného sboru. Zatímco poslanci užívají letní dovolené, jejich šéf je už zpátky v kanceláři a připravuje se na dvě konference, které proběhnou v Rakousku ještě koncem léta. V Oberguglu bude několik špičkových ekonomů diskutovat o aktuálnosti díla Friedricha Hayeka "Ústava svobody", napsaného před 40 lety. Pro mezinárodní fórum v Alpbachu si Václav Klaus připravuje úvahu na téma "Udrží Evropa své postavení ve světové ekonomické konkurenci?".

Státní rozpočet

O dovolené má člověk odpočívat. Ale přesto jste si možná alespoň v duchu probíral nadcházející úkoly?

Jste-li v cizině, máte nepochybně určitý odstup a díváte se na věci doma s jinou perspektivou. Je naprosto jasné, že klíčovou politickou událostí bude rozpočet na příští rok. Také je jasné, že udělat rozpočet je vždycky těžké. A zvláště tehdy, když se veřejné finance řítí do deficitu. Navíc se jedná o volební rok. Proto nechci prorokovat ani nabízet nějaké zásadní inspirativní návrhy. To ani není moje úloha. Vláda musí přibrzdit své výdaje. Nárůst inflace v současnosti signalizuje, že se ekonomika přehřívá, dosud to signalizoval jen deficit zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance.

Mezinárodní instituce nás kvůli vývoji veřejných financí kritizují. Myslíte si, že ta kritika je oprávněná, nebo že nedokáže pochopit česká specifika typu Fondu národního majetku, Fondu dopravy a podobných institucí?

Musím odpovědět ano i ne. Vznik dvojího deficitu tvrdě kritizuji již rok. Svou kritiku pouze mohu zesilovat postupně s tím, jak dostávám nová a nová čísla. Takže v tomto smyslu s nimi souhlasím a doufejme, že i vláda vyslyší jejich kritiku.

Na druhé straně je komplikovanost naší rozpočtové struktury pořád ještě ovlivněna transformačními institucemi a v tomto smyslu je to situace nestandardní. Komentátoři tuto nestandardnost plně nechápou. O tom, že vlády v jednotlivých zemích západní Evropy občas něco zprivatizují a že ty peníze samozřejmě použijí do rozpočtu - to je bráno za naprostou samozřejmost. Proč by to mělo být zakázáno u nás?

Přesto - u nás je kromě státního rozpočtu několik transformačních organizací, ať už je to Konsolidační banka, FNM a další. Nově přibyly fondy dopravy nebo bydlení. Je to v pořádku, nebo by se měly privatizační a transformační příjmy a výdaje spíše koncentrovat v jednom místě?

Jsem finančník a už jako bývalý ministr financí jsem se děsil pokaždé, když se jakékoliv financování oddělilo od státního rozpočtu. Ztrácí se tím veřejná kontrola. A to se netýká jenom těch jmenovaných příkladů, to se týká každého fondu. Třeba Fondu životního prostředí nebo Fondu kinematografie, abych jmenoval zcela mimo stojící případy. Každý ministr financí si zoufá, když se mu bortí jednota veřejných financí. U nás to dosáhlo naprosto neúnosné míry a myslím, že poslední hřebíček do rakve byly fondy bydlení a fondy dopravy. Zde se veřejné finance rozlézají neskutečným způsobem.

Takže náš systém je složitý ...

Veřejnými financemi se zabývám celý život. Dneska bych přitom z hlavy neuměl říci, jak na tom veřejné finance fakticky jsou. Nemám totiž žádnou jednoduchou metodu, jak bych všechny tyto mimorozpočtové toky sečetl dohromady. A dá se očekávat, že drtivá většina občanů je na tom ve znalosti těchto věcí spíše hůř než já.

Sněmovna začne v září jednat o státním rozpočtu na příští rok. Budete i v těchto souvislostech po vládě požadovat ještě něco jiného než domluvených deset miliard schodku? Například zjednodušení a zprůhlednění toku veřejných prostředků?

Neočekávám, že je možné v tomto "meziroce" udělat nějaký zásadní revoluční průlom. Příští rok je rokem, kdy tento kabinet bude vládnout pouze pět měsíců. V druhé půlce roku bude v každém případě jiná vláda a nechci spekulovat jaká. Mně se zdá naprosto evidentní, že je možné pro příští rok vytvořit jenom něco, co bych nazval zajišťovacím rozpočtem. V něm nikdo nemůže prosadit svoje extrémní pohledy a názory. Zdá se mi ale, že by mělo být v zájmu všech politických stran starat se o to, jak bude rozpočet sestaven. Každá z těchto stran se přece může dostat do vlády.

Naopak se objevují hlasy, že rozpočtové provizorium by leckomu mohlo vyhovovat - a to nejen sociální demokracii, ale i některým následnickým vládám.

Já bych rozpočtové provizorium nepovažoval za výhodu pro nikoho. Určitě ne pro naši zemi v očích světa, určitě ne z hlediska její makroekonomické stability, určitě ne téměř pro žádný resort. Protože pokus ponechat výdaje stejné jako v roce 2001 se musí velmi nelíbit každému resortu. Navíc jsou změněna rozpočtová pravidla a není to tak jednoduché, že by se v provizoriu postupovalo podle vládou nově předloženého rozpočtu.

Rozpočty let budoucích se odvíjejí od minulosti, tedy i od letošního hospodaření. V této chvíli to vypadá, že plánované příjmy z prodeje licencí UMTS a některé další nebudou naplněny. Cítíte to jako velký problém?

O této věci nechci spekulovat. Nevím, jak to definitivně dopadne. My nejsme ve vládě, nejednáme s těmito firmami a nemám o tom žádný silný soud. Nerad z rozpočtu vytahuji jednotlivosti, protože žádná vláda se nesmí vymlouvat na to, že vypadla jedna věc nebo naopak že narostla jedna potřeba, a proto nám to nevyšlo. To je pro rozpočtové hospodaření, které se pohybuje v řádu sedmi set miliard korun, naprosto nepřijatelné. Vláda musí zajistit celek v každém případě, takže mě ty jednotlivosti tolik nepálí.

Přece jen jedna z oněch jednotlivostí: Podle údajů ČSÚ ekonomika roste, je tažena domácí spotřebou, ale výběr DPH zrovna závratně neroste.

Nejsem si úplně jist o tom velikánském růstu domácí spotřeby, respektive růstu spotřeby těch položek, ze kterých se platí daň z přidané hodnoty. To číslo zas tak velké není a možná, že rozpočtu může paradoxně pomoci spíše dnešní inflace než skutečný reálný růst spotřeby. Nemyslím si, že mohlo dojít k nějakému zhoršení výběru DPH, není k tomu žádný důvod ekonomický ani správní. Pouze sociální demokracie, když byla v opozici, démonizovala tuto otázku. Zatím všichni dobře víme, že se žádná změna za tři roky jejího vládnutí nestala.

Měnová politika

Zmínil jste se o růstu inflace. Už jsme zažili dobu, kdy se měnová politika proti inflaci silně postavila. Tehdy se nepodařilo sladit fiskální a měnová opatření v správném mixu. Hrozí znovu něco podobného?

Hrozí. Zásah měnové politiky se udělá strašně snadno. Sejde se vedení České národní banky a oproštěno od jakýchkoliv veřejných, sociálních, politických a civilizačních tlaků provede ze dne na den měnové rozhodnutí. Aby mohla něco podobného udělat vláda, znamená to půl roku trvající boj o tu či onu položku státního rozpočtu, hrozby pádu kabinetu, hrozby odstoupení jednotlivých ministrů atd. Jakákoliv šance vlády změnit fiskální politiku se pohybuje v úplně jiných časových kategoriích a vláda je bez šance být neutrálním ekonomickým mozkem, který rozhoduje. Proto je evidentní, že fiskální politika by neměla být používána jako politika makroekonomického stabilizačního typu. Měli bychom žít ve světě vyrovnaného rozpočtu (jako dlouhodobého principu) a vláda by neměla zkoušet nic jiného. Tento princip však u nás přijat nebyl, poslední pokus o vyrovnání rozpočtu jsem provedl v dubnu, květnu 1997 rozpočtovými balíčky a od té doby žádný takový pokus nenastal.

Takže v podstatě souhlasíte s tím, že centrální banka musí nějakým způsobem reagovat?

Takto jednoduše s tím nesouhlasím. Myslím si hlavně, že centrální banka musí udělat něco úplně jiného, než co dělala v minulosti. Neměla by říkat: "Protože hloupí politikové nic nedělají, tak my to uděláme za ně, ať to stojí ekonomiku země, co chce!" Centrální banka musí uvažovat jinak, musí říkat: "Protože jsou politikové omezeni ve svém krátkém a střednědobém rozhodování udělat nějaký radikální krok, tak já smím zasáhnout jenom velmi opatrným způsobem, aby se ekonomika nevykolejila." To je velmi odlišný přístup. Bohužel v roce 1996 - 97 centrální banka provedla celý svůj návrh zásadně a tragickým způsobem špatně. Mohu jenom doufat, že nová bankovní rada stejnou tragickou chybu už podruhé neudělá.

Poslední zvýšení sazeb ČNB o 250 bazických bodů považujete

Jedna věc je stanovisko předsedy Poslanecké sněmovny a předsedy politické strany. Druhá věc je stanovisko ekonoma, kterému se promítají v hlavě křivky, poptávky po úvěrech, tvar těchto křivek a úvaha o tom, jaká je elasticita poptávky po úvěrech na jednotkovou změnu úrokové sazby. Musím říci, že máme ještě strašnou spoustu neznámých, které vyžadují opatrné akademické diskuse.

Kromě rozdrobenosti veřejných financí do fondů tady existuje ještě rozdělení veřejných prostředků mezi stát, regiony a obce.

Ano, začínáme mít dvě rozdrobenosti. Jedna je ta horizontální, kdy vedle sebe existují různé celostátní fondy či rozpočty a začíná se ztrácet jejich celek. Celek je opravdu jen statistickým artefaktem, který nějaký úředník spočte, ale který nežije žádným svým politickým a ekonomickým životem. Druhá je rozdrobenost vertikální, což je drobení rozpočtového procesu vertikálou z centra na regiony, obce, města. Z hlediska finančního je v každém případě tato dvojí rozdrobenost mínusem. To říkám zcela jednoznačně. Zdůrazňuji slovo z hlediska finančního. Nediskutuji o oprávněnosti regionů mít své peníze, to je úplně jiná otázka. Já žádný jednoduchý provozuschopný model tohoto vertikálního financování nevidím, protože vím, že nejsme spolkovým státem. Vytvořili jsme si regiony, mezistrukturu, ale v jistém slova smyslu jsme stále unitárním státem, což je velký problém. Nemám pocit, že dnešní návrhy jsou správným řešením. Jsou to uspěchané kroky, které míří k tomu, aby fungovaly už zítra - ale nesměřují k vytvoření racionálního finančního systému.

Daňová reforma

Není ale čas - i kvůli vzniku krajů - na zásadní daňovou reformu?

V ekonomii vždycky uvažujeme v kategorii poptávky a nabídky. Nabídku daňových reforem si dovedu dobře představit, nabízí ji i moje politická strana, ale úplně něco jiného je poptávka po daňové reformě. Ta je v dnešní době velmi malá. Nemluvíme samozřejmě o standardním modelu takové poptávky: každý poplatník chce daně nižší, chce co nejvíce výjimek a odečitatelných položek. Poptávka tohoto typu v české populaci samozřejmě existuje. Není ovšem vyvážená poptávkou po snížení výdajů státu. Čili tam je obrovská diskrepance a já si myslím, že v dané chvíli čas pro radikální daňovou reformu bohužel nedozrál. To by musely revolučním způsobem dopadnout příští parlamentní volby. Musela by jedna strana získat enormně vysoký mandát, který by jí umožnil, aby během čtyř let provedla takovýto radikální zákrok. Ale pokud zůstane ta naše, v kleštích se držící pozice jedné politické strany proti druhé, nemám pocit, že reforma může vzniknout. Stejně jako nemám pocit, že může vzniknout důsledná reforma důchodového a penzijního zabezpečení.

Je šance, bez ohledu na konkrétní strany, aby se vytvořila taková většinová vláda, jaká tady byla na počátku 90. let s podporou většinového Parlamentu?

Taková šance tady je a za druhé - tato země to strašně moc potřebuje.

Vaše idea rovných daní tedy dnes nemá šanci?

Dnes asi nemá, ale z důvodů, které jsem uvedl. Nepřehlednost naší daňové soustavy dosáhla neskutečné úrovně, spoustě lidí to však samozřejmě vyhovuje. Proto se vracím k tezi, že není poptávka po radikální změně daňové soustavy. Taková reforma není v žádném případě neutrálním krokem, ale v každém případě krokem s velmi rozmanitými důsledky. Někteří v případě změn získávají a někteří ztrácejí. Opakuji: překonat tento problém by mohla pouze silná vláda.

Nebo vstup do Evropské unie v okamžiku, kdyby se tam dohodla harmonizace dani?

Nevím. Harmonizace daní v EU je podle mého názoru naštěstí ještě v nedohlednu. Dnešní rozdíly v jednotlivých členských zemích jsou obrovské. Jsou ještě větší, podíváme-li se do druhého, třetího patra daňových soustav, což je dáno všemi nestejnoměrnými úlevami, odpočitatelnými položkami a výjimkami.

Budoucnost Evropy

Koncem srpna se zúčastníte v Rakousku konference o postavení Evropy ve světě. Jacques Delors se podle rozhovoru pro náš list obává, že Evropa se v roce 2020 může stát ve světě druholigovou mocností. Jaká je vaše vize?

Mně se to zdá naprosto evidentní. Nemůže to dopadnout jinak, nedojde-li v Evropě k radikální změně. Ukazují to všechna statistická data, ale drtivá většina obyvatel Evropy si to neuvědomuje. Evropané žijí v nirváně jistého materiálního bohatství, bezstarostnosti, zkracující se pracovní doby a prodlužující se doby dovolených, žijí v relativním bezpečí. A nevidí, že jsou tím do budoucna podkopávány základy ekonomického růstu. Je tragédií, že se nepodařilo využít pádu komunismu k odstranění těch nejevidentnějších chybných prvků tzv. státu blahobytu, paternalistického státu.

Vidíte tedy ještě nějakou šanci nebo směr, jak by bylo možné dosáhnout změny?

Já ty šance dnes nevidím. Pokud bude Evropa sociálně demokratická, nemůže k žádné změně dojít bez nějaké krize, nebo katastrofy či nějakého podobného problému. To se ale nestane ani dnes, ani zítra. Nevidím žádnou mocnou sílu, která by změnila Evropu, vyhlásila projekt ekonomické renesance a liberalismu a její obyvatele probudila z té nirvány, o níž jsem hovořil.

Bývalý předseda Evropské komise přímo kritizuje váš skepticismus vůči maastrichtským dohodám, které považujete za socialistické. Delors naopak tvrdí, že politická struktura vlád, které vytvářely maastrichtskou dohodu, byla rozdílná. Problém je podle něj spíše v tom, že rozšířená Evropa vůbec nebude sto splnit tato kritéria.

Za prvé bych chtěl říci, že pro mne je Jacques Delors hlavním viníkem toho, že Evropa vyjela na špatnou kolej. On na ni Evropu zavedl, on přehodil onu výhybku a jsem přesvědčen, že historie mu to nepřipíše k dobru. Nevěřím, že v té době byla v Evropě nějaká silná politická protiváha. Margaret Thatcherovou neposlouchali, naopak dělali všechno zásadně proti ní. Ani Helmut Kohl nebyl v politickém a sociálním smyslu žádným velkým liberálem. Byl politikem německého typu, byl německým křesťanským demokratem, což se od Delorsova francouzského sociálního demokratismu bohužel moc nelišilo. Delors má pravdu v tom, že skutečně žádná velká politická protiváha jeho názorům v Evropě nebyla.

Rozvíjí se diskuse o budoucí podobě Evropské unie, která by se měla podle jistých představ uzavřít do roku 2004. Jaká je vaše vize?

Odlišme dvě věci: co bych si přál, tedy normativní soud, od soudu pozitivního, kdy se dívám kolem sebe, pozoruji existující tendence a mohu předvídat, co se asi stane. To první, co si myslím, jak by to mělo být, je strašně málo zajímavé. Podstatné je, zda dobře vidíme existující tendence a rozeznáváme je, zda si uvědomujeme to, čemu já říkám plíživá unifikace Evropy. Ta je založena na principu, který ekonomové nazývají efektem západky. Každým dalším summitem EU a každou další mezivládní konferencí se západka posune o jedno kolečko dál. Nezadržitelně se blížíme unifikované Evropě, superstátu a politické unii. Nevím, jestli existuje nějaký způsob, jak narušit, jak definitivně zastavit tento chod západky, případně ji vrátit zpět. Nejsem o tom přesvědčen, jakkoli bych si to velmi, velmi přál. Vychází se však ze zásadně mylných předpokladů a budoucnost Evropy je proto velmi nejistá, i když můj názor je v Evropě výrazně menšinový. Drtivá většina Evropanů žije, aniž by se nad touto věcí vážným způsobem zamýšlela, nebo se tím dokonce zabývala. Ale to je velmi nebezpečné.

Jiří Němeček, Milan Syruček, HN, Praha, 17.8.2001