Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky pro Ročenku Mladé fronty Dnes

Rozhovory, 28. 12. 2006


Letos vám bylo pětašedesát. Neměl jste někdy během vleklého jednání o vládě už chuť se vším seknout a jít na odpočinek?

Já si sebe na odpočinku nedovedu představit a myslím, že bych určitě neodpočíval. To byste se musel zeptat, jestli bych chtěl seknout s účastí v české vrcholové politice...

... a věnovat se něčemu jinému.

Mám pocit, že bych toho tolik potřeboval napsat a udělat. Na druhé straně jsem už za těch sedmnáct let natolik uvnitř našeho politického procesu, někdy se také říká rozjetého vlaku, že nějaká otázka vystupování z něj není aktuální. Ten vlak nemá zastávku, takže by to bylo spíš vyskakování za jízdy.

Uměl byste ještě po těch letech žít naplno něčím jiným než politikou?

Určitě ano. Například nedávno jsem dostal strašně zajímavou nabídku přečíst čtyřsetstránkovou knihu, biografii George Orwella, a napsat o tom celostránkový článek pro noviny. Podtrhávat si ve čtyřech stech stránek a napsat velký text o Orwellovi byla taková radost, až ve mně zní: "To jseš darebnej, že neděláš něco takového naprosto pravidelně."

Když ještě zůstaneme u letošní politické situace, bylo skutečně nutné, aby se to tak vleklo?

V jednom smyslu ty politiky beru pod ochranu. A to proto, že výsledek voleb byl opravdu unikátní. Ono kdyby to náhodou dopadlo všechno 101:99, tak jsme měli za týden dva všechno hotovo. V tom se musím politiků zastat. Druhou věcí je, že ve volební kampani vykopali opravdu hluboké příkopy. Varoval jsem, že se budou špatně zasypávat.

Říkal jste, že berete pod ochranu politiky. Já teď nebudu brát pod ochranu vás. Nepřispěl jste k tomu protahování také vy? Nešlo Topolánka jmenovat premiérem dříve než koncem léta?

Opravdu myslím, že nešlo. Formálně samozřejmě ano. Ale rozdíl mezi pověřením k jednání o vládě a jmenováním premiérem je - při snaze zprovoznit Poslaneckou sněmovnu - nulový. Klíčem ke všemu bylo zprůchodnit Sněmovnu, dosáhnout demise dosavadní vlády a nedopustit dvojvládí na několik měsíců, kdy by tu byl jak dosluhující premiér, tak jmenovaný premiér bez vlády. Nemohl jsem v žádném případě jmenovat vládu. A neviděl jsem důvod, aby se dva premiéři přetahovali o to, kdo má sedět ve které kanceláři.

Stal jste se téměř sběratelem premiérů. Potkáváte se už se čtvrtým během necelých čtyř let. Čím se ten dnešní liší od svých předchůdců?

První věcí je ten počet. To není žádné vítězství. To, že druhého ledna budu mít svůj čtvrtý lánský oběd s premiérem a že je to už čtvrtá osoba, není úspěch. Ale abych se pouštěl do osobní charakteristiky jednotlivých premiérů, to asi namístě není.

Zeptám se tedy trochu jinak. Je Mirek Topolánek něčím výjimečný premiér?

Ještě své premiérství nepředvedl. To by bylo možné hodnotit, až vláda začne normálně fungovat. On nepochybně přináší svůj styl, své způsoby, svou rozhodnost, razantnost, jistou míru otevřenosti. Nejde daleko pro slovo. Možná, že ukazuje i jistou míru suverenity vůči zbytku své vlády, ale to nechci hodnotit, to se ukáže teprve ve vládě koaliční.

Řeknu vám teď několik jmen z české politiky a zeptám se na váš názor na jejich letošní působení…

Ne, já nejsem pan učitel, který stojí s rákoskou u tabule a známkuje politiky. To po mně nemůžete chtít. Představte si, jak by si na tom komentátoři vašeho listu smlsnuli.

Smlsnuli by si hlavně čtenáři. Ale dobře. Řeknu jméno, které hodnotit můžete. Jak obstál letos Václav Klaus?

Bylo by to spíše na jiných. Myslím si, že jsem při klíčových politických jednáních zachovával vysokou míru nadstranickosti a že to tak hodnotí i většina veřejnosti. A jestli na mne někdo pořád zkoušel hrát, že jsem hlavně čestný předseda ODS, tak dokonce i toto vymizelo. Trvám na tom, že jsem všechna jednání vedl z této nadstranické pozice. Bohužel se mi nepodařilo přesvědčit politiky, aby se dohodli – tak jako v případě Sněmovny – třeba i jen na dočasném řešení, pokud jde o vládu.

A jak hodnotíte své působení mimo tato jednání o vládě?

Byl to pro mne rok celé řady cest. Byl jsem devětadvacetkrát v zahraničí, což je téměř smrtící dávka. Myslím, že jsme měli i několik výrazných vnitřních soubojů, které stály za zmínku a kde jsem velmi přispěl k veřejné debatě. Zmínil bych registrované partnerství nebo soudcokracii. Ty souboje třeba nevyhrávám, ale nikdo to nenastolí s takovou jasností.

Mimochodem, vetoval byste znovu zákon o registrovaném partnerství? I teď, když po půl roce vidíte, jak funguje?

Samozřejmě. To je naprostá absurdita, naprostý fatální omyl. Před čtrnácti dny jsem viděl v časopise The Economist článek na toto téma. Šokovala mě tabulka, která ukázala, že z více než dvou set zemí světa platí registrované partnerství jen asi v deseti. To, že jsme byli v první desítce, v naší vnitřní debatě nezaznělo. Obhájcům toho zákona se podařilo vytvořit dojem, že neakceptovat registrované partnerství je středověké tmářství nedůstojné takové vyspělé země, jako je Česká republika.

Byl to pro vás, kvůli povolebnímu patu, nejtěžší rok v roli prezidenta?

Určitě ne. Předtím byly roky pádu Špidlovy vlády, pádu Grossovy vlády spolu s otázkou, jak zacházet s tím, když uprostřed volebního období padá vláda a ještě k tomu v miniaturní parlamentní převaze… Tenhle rok rozhodně nebyl v něčem těžší, určitě ne.

Myslíte si, že příští rok poznáte zase nového premiéra? Aby  byla sbírka kompletní: co rok, to premiér.

O tom spekulovat nebudu. Ale jsem přesvědčen, že to bude zase rok plný událostí, jako byly ty předchozí.

Představte si, že se potkáte řekněme s Georgem Bushem na pár slov a on se vás zeptá: Tak jak se zrovna vaší zemi daří? Co byste mu odpověděl?

Georgi Bushovi a dalším říkám, že jsme ideální, bezvadní, v pohodě a že taková maličkost, kdy se nemůžeme dohodnout na vládě, je spíše jen taková piha na kráse. Tento dojem se snažím vytvářet permanentně. Proto mne mrzí a strašně se mě dotýká, když si někteří naši politici jedou stěžovat do ciziny. Přes všechny zádrhele našeho politického života, my jsme elementární prvky parlamentní demokracie vybudovali naprosto pevně.

A co byste řekl nějakému obyčejnému Čechovi, kdyby se vás zeptal na životní úroveň v zemi?

Jsem přesvědčen, že to s tou životní úrovní u nás tak špatné není. Nechci používat statistická čísla. Nechci argumentovat neskutečně nacpanými parkovišti před obchodními centry. Nechci mluvit o nacpanosti našich silnic ani o tom, jak kvalitní auta tu jezdí. Nechci používat údaje o počtu lidí, kteří tráví dovolenou v zahraničí. Ale to všechno jsou, myslím, taky docela zřetelné charakteristiky.

Jinými slovy, Češi podle vás bohatnou?

Dám příklad. Když si přijedu zalyžovat do libovolného alpského střediska, je tam kromě domácího dominantním jazykem čeština. To je přeci také výraz nesmírného bohatnutí společnosti. Máme tučnější ekonomická léta, jde o to, abychom si je nepokazili, nezardousili ekonomiku přemírou byrokracie, regulace, papírů, potvrzení. Toho se samozřejmě obávám, ale ta ekonomika docela funguje.

Je to podle vás také zásluha vlády?

To nemá bezprostředně s vládou opravdu žádnou souvislost. A budu to říkat, ať je to vláda Paroubkova, nebo Topolánkova. Vláda to může pokazit. V našem případě to může pokazit jen a pouze jedinou věcí - smrtícím přerozdělováním, které bude ubírat peníze z ekonomiky.

Říkáte, že se při jednáních o vládě neřídíte tím, jestli budete znovu zvolen. Ovšem vaše období za rok končí. Neříkejte, že jste ještě nemyslel na to, zda budete znovu kandidovat.

To jsou dvě odlišné věci. Myslím, že už jsem tím příměrem k jedoucímu vlaku řekl, že sám za sebe nemám důvod vyskakovat. Můžu ale být vystrčen z okénka. To je něco jiného, než že si svým jednáním pomáhám ke znovuzvolení. Myslím, že nezaujatý člověk musí potvrdit, že nedělám prezidentskou šedou myšičku, která nikoho neurazí jen proto, aby měla šanci na znovuzvolení.

Je taky otázka, nakolik by taktika šedé myši pomohla ke znovuzvolení.

To víte, že pomohla. Teď s vámi budu polemizovat. Když se podíváte na popularitu politiků, je naprosto jasné, že u nás dominuje nevadící prvek.

Řekněme, že vás z toho okénka nevystrčili a vy jste dojel až do roku 2013. Koho byste viděl jako rozumného nástupce v úřadě?

Tak daleko nedohlédnu, to bych potřeboval mnohem silnější brýle. Myslím, že kdybyste se ptal přesně před rokem jakéhokoli politického věštce, která čtveřice bude 22. prosince 2006 na čele žebříčku popularity, nikdo na světě by vám neřekl, že na prvním, třetím a čtvrtém místě budou jména Parkanová, Bursík a Čunek. Politické osobnosti se někdy umějí urodit strašlivě rychle. A já nepochybuji, že se v těch dalších letech dočkáme dalších překvapení.

Na začátku jsme se bavili o tom, jestli máte někdy chuť se vším seknout. Co vlastně dělá Václav Klaus, když má všeho plné zuby?

Nejsem typ, který by se takhle díval na svět. U mne je tento pocit spíše minutový, není ani celodenní, natož týdenní. Jsem typ, který povzdychne, zanadává, rozzlobí se, ale za pět minut pokračuje dál, jako by se nechumelilo.

Kdybych se zeptal, co pro vás osobně bylo nejsmutnější událostí letošního roku, řeknete mi bezpochyby, že to bylo úmrtí vaší maminky. Myslíte na ni často?

Řekl bych, že ano. Ona říkávala: "Ten náš hrob v těch Strašnicích, ten prosím tě zruš, ty tam nebudeš nikdy chodit, když vidím, jak tam nechodíš teď." A já vždycky odpovídal: "Teď vím, že tam chodíš ty, že se o to někdo stará, ale já se starat určitě začnu." A řekl bych, že tam chodím daleko častěji, než bych si myslel. Zjistil jsem takovou zajímavou věc. Najednou přiletím někam do tramtárie a netelefonuji. Zatímco dříve člověk vystoupil z letadla v Singapuru a měl tendenci zavolat mamince: "Přežil jsem dvanáctihodinový let...

... a hlásím, že jsem v pořádku...

... ano a zjišťuji, jestli ty, mami, jsi taky v pořádku." A najednou zjišťuji, že mi to telefonování opravdu chybí. Skoro bych řekl, že si to výrazněji uvědomuji při takovéhle cestě, než když ráno přijdu do práce.

Volají takhle vaši synové vám, když někam přijedou?

No, to myslím, že ne. Spíš jim volám já. To už je prostě jiná generace.

Oni tatínkovi nehlásí, že dobře dojeli?

Situace je taková: teď jsme byli s manželkou na africké cestě. Den předtím zavolal jeden ze synů, že mají pozítří děti besídku a jestli s maminkou přijdeme. A já říkám: "Ježíšmarjá, ty nevíš, že zítra v sedm ráno jedeme na osm dní do Afriky?" On odpoví: "To nám nikdo neřekl, to my vůbec nevíme." Naše komunikace už je leckdy taková...

Mluvili jsme o smutné události. Opačně - která byla pro vás osobně letos tou nejradostnější?

Jednu událost, která by natolik vyčnívala nad ostatní, asi nedovedu říci. Člověku udělá radost celá řada věcí... Když ho někdo pochválí, když dostane nějaké ocenění. Samozřejmě, že mi zalichotí, když časopis Time udělá sbírku osobností, které za padesát let ovlivnily svět, a požádá mě, abych napsal o Margaret Thatcherové. Kývnu, napíšu - a to ještě netuším, že vedle na stránce bude psát medailon o Helmutu Kohlovi George H. W. Bush a že požádali i Chiraka, aby napsal o de Gaullovi. To si říkám: "Hergot, mám tu sice vyvěšeny hromady cen, ale tohle je asi větší cena než doktorát nevím ve které věci. Nebo třeba přijedete do Řecka a zjistíte, že vydali vaši knihu v řečtině, což by mne ve snu nenapadlo. Takových věcí bych našel celou řadu. Ale jednu vypíchnout vážně neumím.

Robert Čásenský, Mladá fronta Dnes – Magazín, 28.12.2006

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu