Hlavní strana » Rozhovory » Václav Klaus euro téměř…

Václav Klaus euro téměř nepoužívá

Rozhovory, 11. 2. 2004

S prezidentem Václavem Klausem se novináři z pěti zemí, ve kterých působí vydavatelská skupina VGP, setkali minulou sobotu na univerzitě v dolnobavorském Pasově. Ten den přinášely tiskové agentury na prvním místě svého zpravodajství z České republiky informaci o bývalé prezidentově přítelkyni Kláře Lohniské, která se s více než ročním zpožděním náhle svěřila tisku, že si svého času připadala vedle Václava Klause jako Goethova Ulrika. V Pasově se prezident nicméně postaral o novinové titulky zcela jiného kalibru: v projevu k jubileu tamní ekonomické fakulty kriticky zhodnotil dosavadní bilanci společné evropské měny euro a naléhavě varoval budoucí členy unie před jeho překotným přijetím. V následném rozhovoru, který probíhal v němčině, zastupovala Deníky Bohemia, Deníky Moravia a Večerník Praha Lída Rakušanová.

Pane prezidente, jestli dovolíte, začneme malou zkouškou: Můžete nám prosím ukázat peněženku? Máte v ní eura? (Václav Klaus sahá ochotně do kapsy a vytahuje eurobankovky.)

V kapse mám eura. Ale dlouho jsem je nepoužíval. Dobře rok ne.

Poukázal jste na to, že euro přináší víc škody než užitku, hlavně pokud jde o rozvojové ekonomiky: znamená to, že doporučujete všem budoucím členům unie, aby zůstali pokud možno co nejdéle mimo eurozónu?

Ano, to je skutečně moje doporučení. Není v tom žádná politická výpověď, nýbrž je to můj ekonomický postoj, který zastávám už dávno. Určitě není nutné napochodovat co nejrychleji do eurozóny.

Co je na tom tak negativního pro nové státy EU připojit se rychle k euru?

Tyto země si musejí zachovat pružnost. Nepotřebují jen nominální přizpůsobení se unii, tedy nominální konvergenci, nýbrž reálnou. A jako národohospodář jsem stoprocentně přesvědčen, že rychlé nominální přizpůsobování a rychlé slaďování jsou brzdou reálného přizpůsobení společnosti i hospodářství.

Poukázal jste na to, že když dojde v důsledku eurozóny ke ztrátě měnové flexibility, je nutná větší pružnost na pracovních trzích. Ta se ale očividně nedostavila. Je tudíž oprávněný závěr, že euro produkuje v Evropě nezaměstnanost?

Takhle drasticky bych to neformuloval. Nicméně zavedení eura zapříčinilo v Evropě, ve členských zemích eurozóny, velké náklady.

Od zavedení eura není hospodářský růst v Evropě nijak zvlášť vysoký a nezaměstnanost je vyšší než dřív. Nechci to dávat do nějakých konečných příčinných souvislostí, ale náhoda to také není.

Jak vysoké jsou podle vašeho odhadu tyto náklady?

O přesných číslech nemohu mluvit. Ale lze vyjít z jednociferné procentuální oblasti hospodářského růstu.

Rozšíření EU je důvodem k pohledu zpět i kupředu. V jakou Evropu doufáte na konci tohoto století?

Tohoto století? Já jsem skromný člověk a přemýšlím v kratších časových úsecích než je století. Přemýšlím v horizontu let. Uvažuji o představitelné budoucnosti. Nejsem autor scifi. Proto myslím na problémy, které sebou nese urychlovaná unifikace Evropy. To je pro mě téma nejen mé politické kariéry, nýbrž mého života. Vidím potíže a vysoké náklady, které budou muset Evropané za tuto umělou a urychlovanou unifikaci zaplatit.

Unifikací myslíte sjednocení? Rozlišuji zcela jasně mezi evropskou integrací a unifikací neboli sjednocováním. Integrace je podle mne přirozeným evolučním procesem, který probíhá bez naší podpory nebo urychlování, bez zvláštních opatření. Unifikace neboli sjednocování je naproti tomu umělou záležitostí, kterou nepovažuji za potřebnou. Proto říkám výslovně: Jsem pro evropskou integraci, ale už ne tolik pro evropské sjednocování.

Je vám tedy bližší de Gaulleova vize Evropy národních států než spojené státy evropské?

Jsem stoprocentně pro otevření Evropy ve všech oblastech. Pro liberalizaci, odstranění všech možných bariér a brzd spolupráce mezi Evropany. Ale nejsem pro umělou unifikaci, harmonizaci, centralizaci shora. Jestli to takto říkal de Gaulle, to si nejsem jist. Proto nemohu říci, jestli jeho vizi Evropy sdílím. De Gaullea bych nikdy necitoval.

Jak velké rozpětí unese Evropská unie? Kde jsou hranice Evropy? Patří do ní z vašeho pohledu Turecko?

Jako národohospodář analyzuji a kritizuji nadcházející kroky a ne jakýsi cíl kdesi v budoucnosti. Podle mne tedy není otázka, jestli se Gruzie nebo Maroko někdy stanou členy EU. Otázka teď zní, kdy se přidruží noví členové? Kteří to budou? Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko? A kdy přijde na řadu Makedonie, Srbsko, Albánie?

K Turecku musím říci, že pro mne není z kulturní perspektivy součástí Evropy. Turecko si dovedu představit jako součást zóny volného obchodu, ve společenství zemí, které organizují propustnost hranic. Ale pokud bychom chtěli uvařit evropský "eintopf", pak by do něj Turecko nepatřilo. Vezmemeli kuchyně zemí jako je Bavorsko, Česko, Rakousko a další tady poblíž, byl by takový eintopf určitě k jídlu. S Tureckem však ne. Chtěl bych ale zdůraznit, že na rozdíl od eura je toto téma, které pro mne rozhodně není tak důležité, abych za něj bojoval.

Co se pro naše občany změní po 1. květnu?

Nic. To není žádná politická výpověď. Mluvím jako analytik. Před pár týdny jsem měl přednášku u nás doma na univerzitě a dostal jsem tam podobnou otázku. Mezi posluchači jsem spatřil objímající se pár a řekl jsem: podívejte se na tenhle mladý pár. Nejspíš spolu už pár let bydlí a nejsou svoji. A najednou by na ně přišla přísná babička a žádala, aby se okamžitě vzali. Pokud by to udělali, nic by se v jejich životě nezměnilo. Den před svatbou nebo po ní, nic se nezmění. Zrovna tak je to s našimi občany před a po prvním máji. Formální vstup a reálné přizpůsobení se jsou dvě různé stránky.

Česko dosahuje už teď skoro 70 procent průměrné hospodářské síly států EU. Jaké šance máme prosadit se v EU?

Tyhle dvě věci nepatří do jedné věty. Jedna otázka je, jak rychle dospějeme k ekonomické konvergenci. To ale nemá co dělat ani s pozicí české republiky v EU ani s identifikací našich občanů s unií. Ekonomické přizpůsobování bude trvat dlouhou dobu. Stačí podívat se na příklad Portugalska, Španělska nebo Řecka: tyto tři země jsou dneska v porovnání s průměrem unie v principu na stejné úrovni jako v roce 1983. Otázka hospodářského přibližování je tedy jedna věc. Jak budeme v unii hájit naše stanoviska, jak se tam prosadíme, je však něco jiného. To záleží v prvé řadě na naší politice. A když vidím pozici naší dnešní vlády, tak si tím bohužel vůbec nejsem jist.

V jakém rozsahu se podle vašeho názoru budou po prvním květnu Češi snažit o práci nebo o zakázky ve starých členských zemích, především v Německu a Rakousku? Bude to opravdu hrát tak důležitou roli? Nebo se tento problém přeceňuje?

Určitě se celý problém přeceňuje. Česká republika se od listopadu 1989 otevřela a přizpůsobila Evropě už v tolika ohledech, že tato formální změna, která nastane 1. května, je skoro nedůležitá. Pokud jde o občany současných členských zemí EU, musím říci, že už u nás jsou, a to ve všech možných rolích, které si jen dovedu představit. Jsou u nás jako turisté, obchodníci, investoři. Nevěřím, že po prvním květnu bude z Německa nebo z Itálie jezdit turistů víc. Zrovna tak nevěřím, že české supermarkety, které jsou plné západoevropského zboží, budou po prvním květnu ještě plnější. A obráceně: také české firmy, pokud jsou silné a schopné konkurence, už působí za hranicemi, například v dolním Bavorsku. A firmy, které konkurenceschopné nejsou, se tam nevydají ani po prvním květnu. Opravdu nečekám žádnou podstatnou změnu.

Německo neotevře po prvním květnu svůj pracovní trh novým členským zemím. Uvažuje Česko o podobném opatření?

I tady platí: na jedné straně mince je reálná situace a na druhé straně situace formální. Moc dobře si vzpomínám na debaty před čtrnácti lety. Na obavy, že se hranice otevřou a Češi zcela změní německý pracovní trh. Dneska pracují v Německu pravděpodobně tisíce Čechů, ale na situaci německého pracovního trhu to nic nezměnilo. A já nečekám žádné dramatické změny ani po prvním květnu.

Proč tedy už tolik států oznámilo, že své pracovní trhy přece jen zavře?

To jsou stínohry politiků, kteří pořádají představení, aby získali voliče. Prohlášení tohoto druhu by se neměla brát moc vážně.

Česko bude převážně patřit do oblastí, které obdrží z unijních fondů podpory první kategorie. To může přimět podniky ze zahraničí, aby se tu angažovaly, protože takové podmínky doma mít nebudou. Byly by vítány, nebo si spíše řekneme, že si to uděláme sami a nikoho nepotřebujeme?

Investory potřebujeme. Neměli bychom jim ale uměle vylepšovat podmínky. Kdo chce investovat, ať přijde. Neměli bychom je ani lákat, ani brzdit.

V loňském roce ztroskotala vrcholná konference EU v Bruselu na otázce evropské ústavy. Je tato ústava podle vás důležitá?

Evropská ústava je absolutně nedůležitá a nepotřebná. Evropské země určitě nepotřebují společnou ústavu. Jak je vidět, Evropa funguje i bez ní.

Před rokem jste se stavěl k americké politice vůči Iráku kriticky. Teď Američané připouštějí, že irácké zbraně hromadného ničení zřejmě neexistují. Viděno s odstupem času: byla válka v Iráku oprávněná?

Už jsem k tomu všechno řekl loni v březnu. Před několika dny jsem četl korektury své knihy projevů a článků z té doby a k mému překvapení jsem si říkal, že bych to přesně takto dnes stoprocentně podepsal znovu. Není nutné měnit jediné slovo. I ti, kteří tehdy byli proti mému postoji, musejí dnes přiznat, že jsem měl pravdu. Kladl jsem otázky ohledně motivace irácké války, které zůstávají platné. Totéž co loni bych dnes řekl i k otázce výstavby nové společnosti v poválečném Iráku. Tehdy jsem varoval, protože vím, co to je, když země prochází přeměnou z totalitní na svobodnou společnost. Vím, že se to nedá importovat zvenčí, ale musí to začít zevnitř.

Jak velký byl náš příspěvek k této válce?

Relativně hodně velký, měřeno počtem obyvatel České republiky.

Jak posuzujete reformy na Slovensku?

Jako liberální národohospodář musím říci, že odpovídají mé pozici víc než údajné reformy u nás. Na druhé straně však skutečnost, že všechna tato opatření byla prosazena tak rychle a hladce, svědčí podle mne o tom, že má politická situace na Slovensku ještě mělké kořeny. Nedovedu si představit, že by tak dramatická reforma prošla v Německu, Francii, Itálii anebo i v Česku tak rychle a bez velkých diskusí. V pluralistické společnosti to takto snadno nejde. Fakt, že to na Slovensku tak jednoduše šlo, je pro mě znamením, že se jednalo o skok vpřed, který nemá podporu společnosti.

Pane prezidente, ještě poslední otázka: lichotí vám být srovnáván s Goethem?

S Goethem? Goethe nebyl nikdy mým hrdinou.

Lída Rakušanová, Večerník Praha, 11.2.2004