Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení prezidenta…

Vystoupení prezidenta republiky u Ústavního soudu dne 8. září 2006

Projevy a vystoupení, 8. 9. 2006

Pane předsedo,

své rozhodnutí o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu jsem učinil dne 30. 1. 2006. Předseda vlády toto rozhodnutí spolupodepsal, a tím se podle čl. 63 odst. 2 Ústavy stalo platným. JUDr. I. Brožové bylo doručeno dne 2. 2. 2006 a tím okamžikem její funkce zanikla. To jsou elementární fakta.

Setrvávám na svém stanovisku, které jsem sdělil dne 23. 2. 2006 ve svém návrhu na zrušení usnesení Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti mého rozhodnutí. Ve stručnosti připomínám, že toto usnesení Ústavního soudu muselo zůstat bez právních následků. Okamžik zániku funkce předsedy soudu je stanoven zákonem jako bezprostřední efekt doručení prezidentova rozhodnutí o odvolání. Ústavní soud nemůže suspendovat účinky zákona procesním prostředkem, který je k dispozici pro typově zcela odlišná rozhodnutí.

Funkci předsedy Nejvyššího soudu považuji za neobsazenou. Ke jmenování nového předsedy Nejvyššího soudu jsem až dosud nepřikročil z důvodů, které jsem vyložil rovněž ve svém návrhu na zrušení usnesení Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti mého rozhodnutí ze dne 23. února 2006.

Řízení o zrušení § 106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, probíhalo bez mé účasti. Beru na vědomí, že ono sporné ustanovení zákona o soudech a soudcích bylo zrušeno dnem uveřejnění nálezu ve Sbírce zákonů, tedy 9. srpna 2006. Z toho plyne, že nyní už neplatí dosavadní zvláštní ustanovení o odvolání z funkce předsedů a místopředsedů soudů všech stupňů (prozatím s výjimkou předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu). Nemám ambici zde dnes analyzovat dopady této nové situace na naše soudnictví, chci pouze konstatovat, že je považuji za vážné. Už ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 3. 2006 jsem upozornil na to, že: „rozhodnutí Ústavního soudu v této věci považuji za zcela principiální pro výklad ústavních vztahů mezi mocí soudní a mocí výkonnou.“ Toho jsme si jistě všichni dobře vědomi.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu nově otevřel otázku vztahu funkce soudce a funkce předsedy soudu. Poukázal na to, že Ústava v čl. 82 odst. 3 jednoznačně stanoví neslučitelnost funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě. Přitom ale § 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích povoluje, aby soudci vykonávali funkci předsedů a místopředsedů soudů, která funkcí ve veřejné správě je. Tento rozpor zákona s Ústavou se stal právě po nálezu Ústavního soudu zcela zjevným. Z této, ale i z jiných úvah pro mne vyplývá, že otázku vykonávání správy soudů bude nutné řešit rychlou a zásadní zákonodárnou činností.

Pokud jde o vlastní předmět tohoto řízení, tedy ústavní stížnost na mé rozhodnutí o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové, zastávám stanovisko, které rekapituluji do pěti tezí, které jsou shrnutím mých předchozích stanovisek:

1. Zrušení § 106 zákona o soudech a soudcích, k němuž došlo publikací ve Sbírce zákonů dne 9. 8. 2006, nemá na mé rozhodnutí, které bylo učiněno dne 30. 1. 2006, a jehož účinky nastaly doručením dne 2. 2. 2006, tedy dávno předtím, žádný vliv.

2. Jsem přesvědčen, že rozhodnutí, a to se všemi svými účinky, není porušením žádného základního lidského práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Stěžovatelka ostatně nepoukazuje na žádné základní lidské právo, které by mělo být porušeno. Mezi základní lidská práva nepatří právo na funkci ve státní správě.

3. Není a nemůže být sporné, že rozhodnutí o odvolání splnilo veškeré náležitosti předepsané jak Ústavou, tak i zákonem. Není a nemůže být sporné, že bylo na prezidentovi republiky, aby uvážil, nakolik jsou splněny podmínky pro odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. Podmínky pro odvolání podle mého odpovědného přesvědčení nastaly, a tento názor mám až dosud. Nebyl sebemenší důvod je v textu mého formálního rozhodnutí popisovat.

4. Ani stěžovatelka netvrdí, že by doručení mého rozhodnutí mohlo mít jakékoliv jiné následky než to, že byla s okamžitým účinkem z funkce odvolána.

5. Stěžovatelka tvrdí, že jsem napadeným rozhodnutím jednal „mimo rozsah kompetencí prezidenta republiky“, neboť se asi domnívá, že by mohla být z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu odvolána jedině soudem. Dedukuji tak z toho, že svůj argument pro neústavnost § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích vidí „ve smyslu práva navrhovatelky na soud“. Tomuto tvrzení nelze přisvědčit z důvodů podrobněji rozvedených už v mém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 3.2006. Není v pravomoci žádného z našich soudů odvolávat předsedu Nejvyššího soudu z jeho funkce ve státní správě soudů. Prezident republiky naopak kompetenci k odvolání jednoznačně měl, protože byla založena v zákoně.

Ze všech těchto důvodů by Ústavní soud i nyní, po zrušení § 106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, měl ústavní stížnost JUDr. I. Brožové zamítnout.

Setrvávám tedy na svém návrhu učiněném v mém písemném vyjádření k této ústavní stížnosti.

Václav Klaus, Ústavní soud, Brno, 8.9.2006