Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení Václava Klause na…

Vystoupení Václava Klause na shromáždění k uctění 107. výročí vzniku samostatného československého státu

Projevy a vystoupení, 28. 10. 2025

Dámy a pánové, vážení přátelé,

na tomto místě, před budovou, ve které byla 28. října 1918 vyhlášena Československá republika, se scházíme již po šesté. Z obvyklých uzavřených sálů nás sem vyvedla covidová hysterie. Už na toto smutné a tolik ponižující období trochu zapomínáme.

Začala se trochu neplánovaně rodit tradice, kterou bychom se měli snažit udržet. Náš institut se organizací dnešního setkání k této tradici hlásí. Pro nás den 28. října 1918 znamená významný okamžik našich dějin. Po staletích cizí nadvlády jsme mohli začít rozhodovat o sobě sami. Nescházíme se tady, abychom připomínali den znárodnění nebo den federalizace našeho státu.

Dnešní setkání se koná ve dnech, kdy jsme ještě zahlceni událostmi kolem našich nedávných parlamentních voleb a kdy – ani po čtyřech týdnech – ještě není úplně jasné, jaká vláda a kdy na jejich základě vznikne. Nám, kteří se tu dnes setkáváme, však v tuto chvíli nejde o politickou agitaci, i když volby výraznou změnu v rozložení politických sil u nás přinesly. A my jsme tomu rádi. Je povinností vítězů voleb tuto změnu při konstrukci vlády prosadit, protože jinak by došlo k nesmírnému zklamání nemalé části voličů a mohlo by to vést až k poškození motivace účastnit se budoucích voleb. Nebude to snadné, když vidíme, že se poražení ve volbách vzdát nechtějí a že se – ve spolupráci s mocnými médii – snaží budování nové vlády co nejvíce komplikovat.

Chtěl bych dnešního svátku České republiky využít i k tomu, abych vyzval ke zklidnění společenské a politické atmosféry v zemi. Byli jsme svědky mimořádně agresivní předvolební kampaně, která zanechala nemalé bolavé rány, ale měli bychom všichni přijmout, že i kampaň, i volby jsou již za námi.

Nepokračujme ve stejné stylu. Musíme si přát, aby poražení přijali svoji porážku a aby se dále nepokoušeli jitřit napjatou atmosféru v zemi. Vítěze bychom měli vyzvat k tomu, aby se svým úspěchem nakládal pokorně a uvážlivě a aby lidem naší země nabídl optimistickou budoucnost. V dnešním rozpolceném světě to není a nebude lehké.

Dnes jsme se sešli, abychom si připomněli nejvýznamnější událost našich moderních dějin, kterou bylo nejen ukončení našeho velmi nesamostatného postavení v rámci Rakousko-uherské monarchie, ale současně pokus začít budovat nový, v minulosti nikdy neexistující, československý stát. Když jsem diktoval tuto větu, byl jsem svou asistentkou dotázán, zda ve slově československý má nebo nemá být pomlčka. Řekl jsem, že to chci bez pomlčky, protože debata o pomlčce mně, a jistě nejen mně, připomíná počátek roku 1990 a – se sporem o pomlčku spojený – zárodek rozpadu původního Československa. Připomínám, že se naše republika oficiálně jmenovala česko-slovenská (tedy s pomlčkou) jen v tragických měsících mezi listopadem 1938 a březnem 1939. V žádném jiném okamžiku.

Vznik našeho novodobého státu byl výsledkem staletého úsilí mnoha generací našich předků. I jim jsme povinni dbát o svobodnou a nezávislou existenci naší země i v budoucnosti.

Dnes už jsme úplně jinde. Dnes jsme Českou republikou. Před 107 lety bylo cílem, o který usilovala řada předcházejících generací, vytvoření samostatného a svrchovaného státu. Nestačilo zbavit se monarchie. Naši předkové před 107 lety dobře věděli, že musí vytvořit demokratický politický stát na republikánském základě. Cílem nebylo jen zbavit se podřízenosti na Vídni. Povinností bylo vytvořit předpoklady pro možnost dobře rozhodovat se o sobě sami, z Prahy. To první bylo snadnější než to druhé.

Naše první republika nevydržela dlouho, jen dvě desetiletí. Na konci třicátých let jsme se dostali do područí nacistického Berlína a – po krátkém nadechnutí se mezi koncem druhé světové války a únorem 1948 – jsme začali být řízeni z Moskvy. I v těchto nelehkých chvílích – a moje generace to může dosvědčit – si naši rodiče a prarodiče 28. říjen 1918 připomínali a snili o tom, že bude naše samostatnost a svrchovanost opět obnovena. To se stalo až pádem komunismu v listopadu 1989 a my tím dostali novou příležitost organizovat si události v zemi podle svého.

Devadesátá léta, která jsou v dnešní době politicky zcela záměrně znevažována a karikována, byla desetiletím mimořádné svobody. Takových okamžiků v našich dějinách nebylo mnoho. Měli bychom být na toto období pyšní a dělat všechno pro to, aby navždy nezvítězily jeho falešné interpretace, ke kterým bohužel hodně přidávala i minulá Fialova vláda. Věřím, že to Vy, kteří jste dnes před Obecní dům přišli, cítíte stejně.

Nejde však jen o léta devadesátá, i když bez jejich racionální interpretace další vývoj možný není, resp. bude nevyhnutelně zcela vychýlený. Musí nám jít hlavně o dnešek.

Stali jsme se – naší vlastní volbou, ale příliš možností pro volbu jinou jsme neměli – podílníkem na dnešní fázi vývoje evropského integračního procesu. Ten je charakterizován stále zesilující politickou unifikací členských zemí Evropské unie, což vytváří novou, jinou, zdánlivě moderní a starým tradicím a zvyklostem se vysmívající ztrátu svrchovanosti a samostatnosti evropských zemí. Nic nového na tom není. Náš dnešní stát je svrchovaný už jen formálně a stále více je podřizován a sám se podřizuje bruselské byrokracii. Tak jsou dnešní evropské parametry nastaveny a siláckými výkřiky je nezměníme.

Našimi defétisty i některými našimi sousedy je nám vnucováno, že jsme malí, málo významní, ve světě nedůležití a že se proto musíme přimknout k někomu nebo něčemu velkému a touto cestou se stát velkými. To je samozřejmě naprostá mystifikace. Tím se velkými nestaneme. Ani německý protektorát, ani příslušnost k sovětskému impériu z nás velké neudělaly. Naopak, byli jsme stále menšími. Až hrozilo, že nebudeme ničím.

Evropská unie samozřejmě není ani nacistickým Německem, ani komunistickým Sovětským svazem, ale její – v posledních desetiletích provedená transformace z ekonomické integrace na politickou unifikaci – vyvolává některé podobné důsledky.

Mezi ně patří neúměrná, a stále rostoucí centralizace rozhodování v Bruselu, přejímání nám cizích, neautentických ideologií, dnes zejména ideologie zelené, pouhá fiktivnost Evropského parlamentu, ač ten měl této unii dodávat demokratizační prvek, nedohlédnutelnost z centra do každého koutu evropského kontinentu, a v neposlední řadě přirozeně existující zájmová heterogennost tohoto seskupení.

To všechno nutně vede k tomu, že na každý „zájem“ i při nejlepší vůli není možné dovidět. Navíc jde strašně moc o to, jestli tam ona „nejlepší vůle“ vůbec je, nebo zda vítězí a rozhoduje vůle největší a nejsilnější. Zda nevítězí vůle, která veškerý nesouhlas označuje za populismus nebo extremismus.

Tady ale nejsme na politickém semináři. Proto už to dále nebudu prodlužovat. Svým vystoupením jsem chtěl přispět k tomu, abychom si i v den našeho státního svátku souvislosti tohoto typu uvědomovali a abychom o nich uvažovali. Abychom jen nevyvěsili prapory a nedali si za klopu trikolóru. Už řadu let hrozí, že se právě v toto oslavy 28. října proměňují. A že se – místo toho, aby byly oslavou toho, co se stalo v říjnu 1918 – proměňují v předávání státních vyznamenání. To nedopusťme.

Děkuji Vám za pozornost.

Václav Klaus na Shromáždění IVK k uctění výročí vzniku samostatného československého státu před pamětní deskou na pražském Obecním domě, 28. října 2025.