Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Ohlédnutí za…
Jinýma očima, 12. 10. 2026
Letošní komunální a senátní volby měly u nás do značné míry charakter jakýchsi předčasných americkou terminologií „midterms“, přestože vládní politici po jejich skončení tvrdí, že o žádné referendum o vládě nešlo a svou podstatou nemohlo jít. Ti opoziční budou tvrdit pochopitelně opak. Platí však, že alespoň celkovým politickým rámcem jsou tyto volby „velkou“ politikou ovlivněny a vztahují se k ní, přestože se primárně týkají lokálních a regionálních témat a problémů.
Parlamentní volby před rokem přinesly v naší zemi velkou politickou změnu, a tím upustily páru z přetopeného kotle společenské nespokojenosti většiny voličů s Fialovou koaliční vládou. Jejich efekt stále trvá, a to se projevilo ve volební účasti v letošním senátním a komunálním klání, která nedosáhla ani 50% (komunální volby 47%, senátní 43%). Tento výsledek lze číst tak, že významná část těch nespokojených, kteří loni dopomohli svou vysokou účastí ve volbách současné vládní koalici k vítězství, letos zůstala doma a přenechala prostor té části voličů bývalé Fialovy vlády, kterou současné poměry více mobilizují projevit své preference. Touto optikou lze interpretovat volební účast i výsledky. Rozhodně nejde o žádné politické zemětřesení, i pro zdánlivě drtivé vítěze ve skutečnosti hlasovala jenom malá menšina oprávněných voličů, takže vyvozovat z těchto výsledků zásadní posuny na celostátní politické scéně lze jenom velmi obtížně.
Přesto však volby ukázaly několik podstatných trendů a výsledků k diskusi. Rozdělení společnosti i politické scény zůstává jasné, hnutí ANO ale není takovým zásadním hegemonem české politiky, jak nám různí komentátoři do omrzení opakují a straší diktaturou a ohrožením demokracie. Je významnou, ale nikoliv dominantní silou, ve třech největších městech neuspělo a zřejmě v nich vládnout nebude, relativně v řadě důležitých měst oslabilo a pravděpodobně bude z koaličních jednání o řadě radnic vyšachováno.
V konstelaci vytvořené těmito volbami má malý koaliční potenciál, neboť jeho vládní koaliční partneři neuspěli. Opírají se o radikálnější elektorát, který ve velkých městech buď chybí nebo k volbám nepřišel a mají slabé nebo žádné regionální struktury. Senát zůstane v rukou opozice, ANO sice staví do druhého kola nejvíce kandidátů, ale jeho voliči druhé kolo typicky ignorují, takže na rozložení sil v horní komoře se pravděpodobně podstatného nic nezmění. ANO zvítězilo v 6 krajských městech, ale posledně v 8, na venkově je sice mnohde silnější, ale o jasném úspěchu mluvit nemůže. Překvapivě vyhrálo v Plzni, ale porážka v Ústí nad Labem a především debakl v Praze, kde je až čtvrté, velmi bolí.
Hlavní poražení jsou dva – ODS a Piráti. ODS pod Martinem Kupkou připomíná německou CDU pod Friedrichem Merzem. Jejich předchozí vůdci Fiala a Merkelová tyto původně ideově konzervativní strany zbavily kořenů, identity i politických osobností a přeměnili je na součást bezbřehého progresivistického mainstreamu. Dnes za to platí ztrátou podpory u voličů a chmurnou perspektivou. ODS dělá dojem, že se nezadržitelně vydala na trajektorii její kdysi velké soupeřky ČSSD. Ztráta pozic na všech úrovních je evidentní, na všech rozhodujících místech pouze sekunduje.
Piráty jejich dekáda na výsluní moci zbavila kouzla, voliči se mohli dostatečně přesvědčit o jejich všeobecné nekompetenci, ideologickém neobolševickém fanatismu a praktické neschopnosti. Hororovou pražskou dopravu vzali jako důkaz a piráti v Praze klesli pod 10% hlasů. Lepší to nebylo ani jinde. Pirátský debakl by mohl umožnit zbavit vedení pražského magistrátu arogantních pirátských fanatiků. Stane-li se tak a pocítí-li nějaké zlepšení občan, je ovšem ve hvězdách. Progresivismem jsou prosáklí i všichni vítězové voleb, takže změny politiky lze čekat pouze kosmetické.
Jasným vítězem voleb je hnutí STAN, a to je smutný důkaz bezradnosti a vyprázdněnosti české politiky. STAN je podivně vzniklý konglomerát různých bývalých či současných komunálních politiků, na něž se nabalily různé další politické skupiny a proudy, uskupení, které postrádá ideologické ukotvení a čitelné směřování, což demonstruje i svým bezpohlavním názvem. V celostátní politice se profilovalo silně progresivisticky, ale ve skutečnosti se jedná o koalici parciálních zájmů skupin vázaných na veřejné dotace a přerozdělování, což dokumentují i skandály jako právě souzený Dozimetr. Nezdá se však, že by to dezorientovaní voliči příliš vnímali. Ty láká spíše apoliticky znějící název volebního subjektu, pod nímž si nelze nic příliš konkrétního představit, a také obliba a autorita obecních starostů jako takových.
STAN jasně uspěl na komunální a senátní úrovni, bude mít zřejmě pražského primátora, bude rozhodující silou v Senátu a celkově politicky výrazně posílí, především na úkor ODS. Je to další smutný důkaz bezradnosti, vyprázdněnosti a opouzdření české politiky, v níž k volebnímu úspěchu stačí docela málo. Skutečnost, že hlavní politické síly jak vládní koalice, tak v opozici jsou subjekty bez ideového ukotvení a jasného směřování jenom ilustruje krizi tradiční politiky, v níž se nacházíme.
Za hvězdu těchto voleb byl médii pasován lidovecký předseda a hejtman Grolich, který v kampani prorazil svými infantilními videy, jejichž slaboduchost vyvolala mediální kritiku. A tato mediální pozornost stačila ke spektakulárnímu vítězství lídra strany s celostátní dvouprocentní podporou v prvním kole senátních voleb a nové image nadějného lídra schopného prý dosud beznadějné lidovce politicky oživit. Jejich relativní úspěch na komunální úrovni ale mimo jiné potvrdil význam stabilní členské základny, kterou lidovci, byť klesající, stále na rozdíl od ostatních mají.
Ani ambiciózní hnutí jihočeského hejtmana Martina Kuby Naše Česko mimo Jihočeský kraj příliš nepřesvědčilo a jenom potvrdilo, že tento typ voleb je pro začínající politické subjekty velmi těžkým oříškem.
V záplavě komentářů, které se po skončení voleb okamžitě vyrojily, mě zaujal názor, který se pozastavil nad tím, jak se politika stále více vzdaluje občanům a stává se ke své i naší škodě doménou pouze určitých profesí – učitelů, lékařů a ve stále větší míře komunálních funkcionářů samotných (starostů, místostarostů atd.), mezi nimiž se zacyklovává. Právníky a ekonomy, kdysi základní profese, z nichž se politické struktury rekrutovaly a jejichž odbornost je pro správu věcí veřejných klíčová, mezi nimi dnes prakticky nenajdeme. Politika zkrátka netáhne, schopní a kvalifikovaní lidé ji nepokládají za příliš perspektivní kariéru ve srovnání s jinými způsoby profesního uplatnění. Ztráta soukromí, permanentní skandály a skandalizace, mediální štvanice, ataky na sociálních sítích, i nenávistná atmosféra na politické scéně odrazují schopné lidi do politiky vstupovat.
V minulosti od některých českých politiků, vystupujících jako majitelé jediné dokonalé demokratické pravdy, zaznívaly povýšené lekce jiným zemím, jak mají u sebe své poměry uspořádat. Při důkladném pohledu na naší politickou scénu i do jejího zákulisí by bylo spíše na místě se chovat skromně. Problémů máme dost, i s tou naší demokracií. Bizarní úvod těchto voleb v podání prezidenta Pavla a jeho marocké dovolenkové a volební anabáze charakterizoval naše současné politické poměry více než výstižně.
Jiří Weigl, 12.10.2026
Copyright © 2010, Václav Klaus. Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu není dovoleno další publikování, distribuce nebo tisk materiálů zveřejněných na tomto serveru.