V úterý 31. 3. proběhly na Hanspaulce již 19. tzv. Rozmluvy na Hanspaulce. Tentokráte na téma „Co se děje s českým školstvím a může s tím nová vláda něco dělat?“. Zúčastnily se jich zhruba dvě desítky aktivních účastníků. Vzhledem k původně neplánovanému, v tu chvíli probíhajícímu setkání zástupců české a slovenské vlády v Novém Jičíně se bohužel nemohli zúčastnit někteří pozvaní ministři. Jednání bylo pouze pro zvané a jediný vnější formální výstup z něj je tento můj zápis.

 

Diskuse byla mimořádně plodná a zajímavá. Navázala na podobné rozpravy v únoru 2024, ze kterých vznikl Newsletter plus s názvem „Kam směřuje české vzdělávání a co s ním dělat?“ Není to poprvé. Již v březnu 2014 jsme organizovali rozpravu s názvem „Je míra indoktrinace našich dětí v dnešních školách menší nebo větší než v pozdním komunismu?“ a v roce 2020 „Jak je na tom české vysoké školství?“.Tímto tématem se tedy zabýváme v podstatě stále.

 

Tentokráte nám šlo o celkovou ideu či přístup ke vzdělání v naší společnosti, nikoli o jednotlivosti problémů základního, středního či vysokého školství. Šlo nám o témata znalosti versus kompetence, o absentující řád ve školství, o rozpojování vazeb mezi rodinou a školou a o vliv nejrůznějších nevládních a neziskových organizací na náš systém školství a vzdělání.

 

Zamýšleli jsme se, co se dá změnit v nové politické konstelaci, která vnikla instalací nové vlády po říjnových parlamentních volbách. Znovu a znovu se nám vracelo téma znalostní (či vědomostní) školství versus školství kompetenční, které se snad nejlépe dá vyjádřit tezí, že „znalost nepravidelných sloves v angličtině se nedá nahradit kompetenčností“. Řadou účastníků bylo protestováno proti zrušení osnov a proti zrušení praktické výuky na základních školách. Navrhováno bylo zvýšení role ředitele, ale zároveň bylo oponováno, že za ředitelem musí někdo být, školství nemůže být školstvím ředitelů. Je to školství českého státu a ten tuto svou zodpovědnost musí vykonávat.

 

Kompetenční školství vede k vynulovávání základní báze vzdělání a současně hrozí nadměrná utilitárnost vzdělávání pod zdánlivě pozitivním heslem praktičnosti. To vynulovává společné intelektuální zázemí. Za problematické je považováno odnárodňování školství – ideálem školství je světoobčan a angličtina se proto od první třídy staví na úroveň českého jazyka. To souvisí i s tím, že je dějepis často nevyučován chronologicky, ale tematicky, a že zeměpis není o zemích, ale o aplikovaných přírodních vědách.

 

Znovu a znovu se vracelo slovo řád, které bylo od počátku základem našeho školství. První generace ministrů školství, kteří reagovali na komunistický školský systém jeho paušálním odmítáním a degradováním, výrazně přispěla k vytvoření dnešního systému. Stejně tak byl vyjadřován nesouhlas s apriorní pejorativností slovesa memorovat. Bez memorování to nejde.

 

Bylo zdůrazňováno, že jde o nadnárodní obecný trend a že schopnost ho odmítnout zatím nikdo z našich ministrů neavizoval. Polemika vznikla o žádoucnosti nebo nežádoucnosti důrazu na elitní školy. Skupina účastníků byla v tomto smyslu rozpůlena. Teď prvně v tomto zápisu používám svůj silný názor, který zásadně odmítá důraz na elitnost, ale na občanský charakter školství. Považuji důraz na elitní školy více méně za perestrojkovský způsob uvažování, kdy se nemá měnit podstata systému, ale systém se má zlepšovat.

 

My jsme na konci komunismu dobře věděli, že se systém zlepšovat nedá. Že se musí změnit. Jsem plně přesvědčen a dlouze jsme to včera diskutovali, že ve stejném tragickém stavu je i náš systém vzdělávání. I v konci komunismu mysleli naši zastánci komunismu s lidskou tváří, že je možné pouze vylepšovat naše slavné historické firmy a značky a že to je cesta vpřed. To by mohla být mírná cesta vpřed, kdyby nepadalo v úvahu změnit systém. S tím se v případě našeho školství nemůžeme smiřovat. Je tak nezměnitelné jako komunismus? Je vůči jeho změně stejný odpor? Nebo dokonce, není náhodou vůči jeho změně dnes – ve světě tzv. liberálních demokracií a Evropské unie – větší odpor, než byl vůči komunismu v osmdesátých letech? To všechno jsou vážné otázky, které naznačují, že nejde jen o školství jako takové.

 

Jako úplný konec s úsměvem poznamenávám, že až po dvou a půl hodinách diskuse padlo prvně slovo inkluze, což naznačuje nikoli smíření se s inkluzí, ale její apriorní odmítání. Stejně půvabná byla věta, že „pod záminkou zavádění informatiky do prvních ročníků základních škol se školy stávají hernami“. Ale musí být zmíněna zásadní věc. Naše školy jsou velmi rozdílné, někde se toto všechno projevuje v děsivé formě, některé školy se ještě drží.

  

 

Václav Klaus, 1. 4. 2026