Hlavní strana » Rozhovory » Václav Klaus pro…

Václav Klaus pro ParlamentníListy.cz: Útok na neziskovky je bezvadný. Nad Havlem jsme vyhráli, pak jsme ale ustoupili z pozic

Rozhovory, 1. 4. 2026

Pane prezidente, podívejme se nejprve na Spojené státy ve vztahu k postoji evropských národních konzervativců, kteří jsou při všech příležitostech bombardováni svými názorovými oponenty otázkami typu „kde dnes máte ty své trumpovské kšiltovky?“. Jak jste psal pro MF Dnes v pátek, s Trumpem byly spojovány velké naděje, že odstaví od moci americký Deep State. Jste po americko-izraelském útoku na Írán přesvědčen, že se to nestane a ta „druhá strana“ v USA vyhrála?

Mám sklon vám odpovědět, že ano, že druhá strana vyhrála. Špatně se to měří a vypočítává, ale pro mě je určitě zásadní věcí vymizení J. D. Vance z titulních stránek a ovládnutí všeho Rubiem. To je pro mě symbolem všeho. Vím, že se na jednom jménu nemá stavět nějaká velká teorie, ale Rubia jsem zažil na nějaké konferenci před 10–12 lety kdesi v Georgii a už tehdy jsem věděl, že je to někdo jiný. Má kubánskou emigrantskou mentalitu a tyto lidi známe u nás doma, kde stále ještě bojují se Sovětským svazem a Leonidem Brežněvem. 

Stejným způsobem Marco Rubio bojuje s minulostí svou a své rodiny na Kubě, čímž mu to trošku zatemňuje mozek. Vylekal jsem se, když začal hrát větší roli ve vyjednáváních kolem Ukrajiny, ale teď se to projevuje v řadě dalších oblastí. Není důvod házet ručník do ringu, to ne, ale dnes je americká administrativa evidentně jinde a tamní Deep State znovu projevil svou sílu.

Můžete jen spekulovat, ale nemůže současná absence viceprezidenta Vance ve veřejném prostoru být zapříčiněna tím, že se záměrně odtáhl, aby nebyl svými příznivci a táborem MAGA spojován s de facto porušováním slibů, že USA nebudou pod Trumpem války začínat, ale končit? Přece jen se od počátku spekuluje, že by mohl mít ambici Trumpa nahradit.

To nemohu vyloučit a má to svou logiku, ale na druhé straně si myslím, že jde o druhořadou věc. Je to vnitroamerické uvažování, které já nepotřebuji dělat. Nebyl jsem ten, který nosil trumpovskou kšiltovku, nicméně je naprosto evidentní, že jsem nad jeho volbou jásal. Najednou se ukazuje, že realita vládnutí je jiná a víc se projevují vnitroamerické vlivy a tlaky. Republikánská strana pořád ještě bojuje proti Trumpovi, protože ho jako celek za svého představitele nepřijala. Nešlo o autentický pocit uvnitř republikánské strany. 

Nastane podle vás v Evropě procitnutí, po kterém se ptáte v článku Jak rozumět izraelsko-americkému útoku na Írán a vůbec krizi na Blízkém východě? z konce minulého týdne? Máte za to, že útok na Írán, jehož důsledky v podobě skokového růstu cen pohonných hmot pociťuje každý z nás, povede v Evropské unii k vystřízlivění?

Neočekávám to. Tím, že tato situace donutí lidi sáhnout hlouběji do peněženek, bude hrát svou roli, protože cla se neprojevují tak silně, aby měl někdo pocit, že se ho to okamžitě dotýká. Na vystřízlivění moc nevěřím. Evropská unie není ani zdaleka jednolitá. Byl jsem nedávno na konferenci v Norsku, kterou pořádala bezvadná skupina norských Klimarealistů. To je ale relativně malá entita v relativně malé zemi a spíše promlouvá do vědecké debaty o globálním oteplování, příčinách klimatických změn a rezolutně odmítá, že je to způsobeno CO₂. 

Mám strach, že v EU zvítězí antitrumpové, kteří říkají: Měli jsme vždycky pravdu a říkali vám, že je Trump šílený, tak co od nás teď chcete? To nebude vystřízlivění. Různí Macronové, Merzové a Starmerové budou říkat, že jsme měli poslouchat je. Optimistou ohledně vystřízlivění v Evropě opravdu nejsem a musel jsem to v Norsku opakovaně vysvětlovat, protože tam mezi lidmi tohoto typu existuje představa, že se ledy hnuly. Ano, hnuly se, ale velmi málo. 

Do jisté míry se přece ledy hnuly. Donald Trump po svém nástupu změnil řadu věcí včetně návratu do normálu v otázkách pohlaví, odmítnutí genderismu, konec financování neziskovek, odstoupení od Pařížské klimatické dohody apod. Tím dal naději dalším, že tyto věci změnit a zrušit jdou, protože doteď jsme hlavně v EU slýchali, že to zkrátka nejde. Není to tak, že už tímhle Trump udělal hodně?

Tohle je určitě pravda a kdybych psal článek, přesně tímhle začnu a budu ho od toho odvíjet. Zmínil jste útok na neziskovky nejrůznějšího typu včetně zelených. Myslím, že to byl úžasný krok a částečně jistě inspiroval i naši dnešní vládu. Je fascinující, jak dostává obrovský prostor bývalá Fialova vláda a exministr zahraničí Lipavský, který říká, že vůbec nechápe, co bylo na těch neziskovkách špatného. To je téměř fascinující. Ti lidé se neprobudili a mají pořád ještě obrovskou moc, u nás zejména mediální. 

Lidé tohoto typu se nejenže neprobudili, ale naopak vedou téměř až jakýsi džihád proti snaze vládní koalice jednak přestat financovat politické neziskovky a jednak zprůhlednit systém jejich zahraničního financování a vazeb. 

Útok na neziskovky je bezvadný a začal to Macinka, což udělal strašně dobře. I když na spoustu jeho dalších kroků se mračím, tak tu s námi léta neseděl zbytečně. Vítám to a považuji to za naprosto zásadní. Nejde ale o izolované jedince typu Lipavského, který je pirát, nepirát, ODS nebo cokoli. Nejde o jedince, ale o myšlenková schémata. Pořád spousta lidí sdílí věc, kterou nám sem nejvíc ze všech přinesl Václav Havel. Zkratkovitě řečeno, že politické strany jsou zlo a neziskové organizace jsou dobro. Někteří možná řeknou, že takto neformulovaný slogan přímo u Havla nenajdou, ale za prvé, kdyby hledali, tak by ho našli a za druhé, jeho celkový přístup byl jednoznačně v tomto směru. Jestli se s tím podaří trošku zatřást, byla by to velká věc. Myšlení lidí a většinové společnosti to ale pořád nebude proměňovat tak, jak by bylo třeba. Spoustě lidí se stále zdá, že zeleným jde jenom o broučky a čistotu našich lesů a vod. To si myslí drtivá většina lidí a indoktrinace ve školách jim dává za pravdu.

Neviděl bych to tak černě. Bavím se s docela dost lidmi, nejen v Praze i daleko mimo ni a výrazná část lidí nemá o těch různých zelených žádné iluze a spojují s nimi velmi negativně Green Deal a daleko horší věci. Možná to ve svém tažení přehnali takovým způsobem, že výsledek je opačný. 

Jak u koho. To jste optimista. Jak se v němčině říká, optimismus ist pflicht, optimismus je povinností, ale nejsem si tím v tomto případě jist. Děti jsou od malička dneska zblbávány, a to nejen ve školách, ale už od předškolní výchovy. Ani za komunismu to snad nebylo takhle děsivé, protože pořád ještě žily generace, které znaly něco úplně jiného. 

Učím na vysoké škole a pořád dělám takovou chybu, když studentům řeknu: To vy nemůžete pamatovat, to tak vaše rodiče. A pak se zarazím a řeknu: vaše prarodiče. Narodili se v tomto tisíciletí a jejich rodičům zpravidla v roce 1989 bylo 15 let a možná ani to ne. Nemohou si tedy pamatovat věci, které my považujeme za samozřejmé. Můžeme jim za to úplně nadávat, nebo ne? Někdy se můžu zbláznit při zjištění, že studenti neví tohleto a tohleto. Na straně druhé připouštím, že se to stalo například před 50 či více lety a uvažuji, že když jsem se já narodil v roce 1941 a v tom roce „před padesáti lety“ bylo v roce 1891, také si musím přiznat, že neznám všechno, co se v té době dělo. Hovořil jsem někde třeba o tom, že by bylo dobré si letos připomenout 70. výročí maďarského povstání z roku 1956. Mluvím s generacemi nikoli teenagerů, ale dnešních čtyřicátníků a oni se ptají, co bylo v roce 1956 v Maďarsku. Říkám to z jednoho důvodu. Děsím se pošlapávání, zapomenutí a nevyučování historie.

Vrátím se ještě k Havlovi. Ten totiž alespoň na rovinu říkal, že systém politických stran mu nevoní a raději by viděl něco jiného. Zatímco dnešní podporovatelé a protagonisté systému politického neziskovkářství svou politickou agendu prosazují často skrytě. Má-li vláda, jak se zatím zdá, odvahu ten systém zastavit a změnit, dějí se hrozné věci a kampaně, že jde o autoritářství po ruském vzoru. Co si z toho celého vzít?

Nechci pořád mluvit o Václavu Havlovi. Moje rodina mi říká, že to vypadá, že s ním vedu zásadní boj i po jeho smrti, ale on to sem opravdu vnesl. Devadesátá léta byla soubojem o jeho dědictví a my jsme to v devadesátých letech vyhráli. Havel začal vyhrávat v momentě, kdy jsme my naopak z hlavních pozic ustoupili a považuji to za naprosto zásadní. Ať mi nikdo neříká, že se nemám pořád vztahovat k Havlovi. Kdekdo se přece vztahuje k Brežněvovi a Husákovi, a to je o desítky let před tím. Proč bychom se my nemohli vztahovat k Havlovi a tomu, co určovalo naši současnost? 

Souhlasím ale s tím, že nové generace si tento systém s Havlem už nespojují a pouze pro nás je to tvrdá vzpomínka. Ano, přijalo se navýsost havlovské, že politické strany jsou špatné, že společenské dělení na pravici a levici je nesmysl atd. Produkt toho dneska sklízíme. Trošku jsme propásli evropská i americká 60., 70. a 80. léta a při vstupu do svobodného světa v listopadu 1989 jsme mysleli, že západní kapitalismus je pořád tím normálním kapitalismem a že politický pluralismus je tím standardním politickým pluralismem parlamentního typu založeným na dobře definovaných politických stranách. Při nakukování přes železnou oponu jsme trošku podcenili, že se západní svět proměnil a po roce 1989 jsme spadli do světa jiného, než jaký jsme si představovali.

Pane prezidente, bavili jsme se o Havlovské nepolitické politice, která se zhmotnila do moci politických neziskovek. Tento systém chce snad stále vláda zprůhlednit, aby bylo jasné, odkud berou peníze a kde pro stát pracují. Celý ten proces je spojen s šílenou kampaní, například v podobě hnusné kampaně proti poradkyni premiéra Natálii Vachatové. Jak ten mediálně-neziskovářský protiútok či obranu vnímáte?

Je to obrana formou protiútoku, který je nesmírně silný. Ti lidé jsou zavilí a nenávistní, protože se jim sahá na zoubek. Mysleli si, že po roce 1989 ovládli společnost, že je jejich a mohou si s ní dělat co chtějí. Proto byl takový odpor všech havlistů proti Klausovi, protože měli pocit, že jim ukradl jejich sametovou revoluci. Je to stále stejná historika. Společnost teď zhrubla, takže používá silnější výroky. Debata ale byla od počátku identická a přesně stejnou debatu jsme vedli v roce 1990 a dále. Je to pořád o tomtéž. O lidech, kteří chtějí být vyvolení, a ne zvolení. Jde o víru v oprávněnost intošů, intelektuálů a kulturtrégrů nejrůznějšího typu, aby vedli a řídili dnešní společnost. 

Když vidím, jak Milion chvilek bral za hlavní eso své akce na Letenské pláni Zdeňka Svěráka, musím dnešním lidem říkat, že pro někoho mého typu byl v posledních dvou desetiletích před rokem 1989 tento člověk symbolem komunistického režimu. Byl tím, kdo z bývalého režimu nejvíc profitoval a nejvíc ho de facto reprezentoval. Ano, někteří řeknou, že je to vtípek, protože režim nejvíc reprezentoval Husák a další, jenže ti byli mimo náš obzor. Věděli jsme, že na Husáka nemůžeme dosáhnout a zítra ho svrhnout. Pro nás byl symbolem a nepřítelem člověk, který se velmi výrazně promenoval v kultuře. Nešlo o nějakou hlubokou kulturu, ale jakousi popkulturu. Svěrákové byli vždycky popkultura a my, kteří jsme milovali filmové kluby, jsme žádného Svěráka nikdy nesledovali. Skutečnost, že se tento člověk odváží být tváří Milionu chvilek na pražské Letné, to je pro mě opravdu smutné.

Únik společnosti k cimrmanovštině byl něčím, co komunismus nemohl úplně považovat za likvidační, a proto je také nezlikvidoval. Proč se nikdo nezamýšlí nad tím, že je komunisté nikdy nezlikvidovali? To mě vyloženě uráží a považuji to za šílené. Tenkrát to byla forma úniku, aby lidé nemuseli sledovat produkty socialistického realismu, ale to už dneska není potřeba. Už jde pouze o amatérské divadlo nejpokleslejší úrovně. 

Svěrák není tváří akcí tohoto typu poprvé, dlouhodobě v posledních letech vystupuje na straně toho antibabišovského tábora. Na druhou stranu, ten stejný Milion chvilek před časem demonstroval na podporu prezidenta Pavla, který rovněž velmi profitoval z minulého režimu, vedl místní buňku KSČ, schvaloval sovětskou invazi, studoval na rozvědčíka atp. V tomto smyslu vlastně není tak překvapivé, že tváří takového hnutí je právě Svěrák, který největší kariéru zaznamenal před rokem 1989. Či ano? 

Jasně, za překvapivé to ani nepovažuji. Jedna věc je, že jim to nevadí, ale věc druhá je, že nemají historickou paměť a nezasazují si to do pro mě patřičného kontextu.

Když jsme zmínil Petra Pavla, evidentně dojde na dřívější slova Petra Macinky, že by současný prezident neměl reprezentovat Českou republiku na summitu NATO. Z druhé strany, jak to vidíte Vy jako bývalá hlava státu?

Macinka správně od začátku prohlašoval, že jde o kohabitaci dle tradičního užívání tohoto slova v literatuře k jinak politicky orientovanému prezidentovi a jinak politicky orientované vládě. Jde o terminus technicus v politologii a Macinka to hned jako první vystřelil a řekl to naprosto správně. Tento souboj je logický a považuji ho za politicky přirozený. Muselo k němu dojít. 

Jde samozřejmě o pikantní téma. Od začátku 90. let panovala implicitní a nikde nepsaná dohoda, že prezident republiky jede do takových orgánů, které jsou slavnostnější, typu například OSN, a premiér jede do Bruselu, kde se něco faktického vyjednává. NATO se tehdy zařadilo do první skupiny a považoval jsem to za hotovou a respektovanou věc. S Václavem Havlem jsem to tak přežíval a vůbec mě nenapadlo se mu montovat do NATO, jehož členy jsme se tenkrát měli stát. Jako premiéra mě samozřejmě zajímala Evropská unie, protože tam šlo o zásadní věci. To bylo obecně přijato a považovalo se za nemožné to bourat. Začal jsem to bourat v jednom případě, když se předsedou vlády stal Gross a vůbec se neodvažoval jet do Bruselu na summit EU a dohodli jsme se, že tam jako prezident budu jezdit já. Šlo nicméně o výjimku, později už to tak nebylo. Pokud se premiér Babiš odvážil otevřeně říci, že na summit NATO nepojede prezident, to je skutečně průlom a tak to i beru.

V těchto dnech uplyne 100 dní od jmenování nové vlády a bývá zvykem se dívat na to, co již udělala a co naopak neudělala, ač slibovala něco jiného. Jak těch 100 dnů vidíte Vy, pane prezidente? I když vím, že Vy sám jste neměl ani před volbami velké iluze, že by přinesly zásadní změnu.

Vy jste jediný novinář, který ví, že jsem neměl iluze. Ne však kvůli konkrétní vládě, ale neměl jsem iluze, protože vím, že podstata dnešního problému je v daleko hlubších věcech a jakékoliv změny jsou proveditelné jenom at the margin, jak my ekonomové říkáme, tedy jenom na kraji, a nikoli ty, které by směřovaly do podstaty. Nějaká velikánská očekávání jsem opravdu neměl a děkuji za to, že si to pamatujete, protože každý chce tvrdě slyšet, co na vládu říkám atd. 

Vláda trošku ztratila čas soubojem o Filipa Turka. To je realita, a můžeme si o tom myslet cokoliv. Prostě se to stalo a vláda ztratila určitý čas. Škoda. Vláda v něčem vypadá, že se pokouší o něco novátorského. Macinka vklouzl velmi dobře do role ministra zahraničí, což skoro nikdo neočekával. Pohybuje se tam jako ryba ve vodě a snad i jeho největší nepřátelé to musí uznat. Na druhé straně, Petr Macinka správně říkal, že ideologickým klíčem současnosti je ministerstvo životního prostředí. Tam se vede zásadní ideologický boj o charakter země, o charakter ekonomiky i politického systému. Je to boj se zelenou ideologií a ten se primárně odehrává tam. Proto je strašná škoda, že Macinka není ministrem životního prostředí, protože tam by byla jeho největší síla. Ten nakonec vybraný ministr je úplně mimo tuto věc. Macinka správně říkal, že jde o ideologické ministerstvo par excellence, a na to se perfektně hodí. Souhlasím s ním. Tento člověk, který je tam dneska (Igor Červený, pozn. red.) podle mého názoru nikdy v životě nepřišel s ideologií do styku, a proto hrozí, že bude pouhým nezkušeným bojovníkem o detailech přípravy těch či oněch předpisů a zákonů zeleného typu. To považuji za velkou škodu.

Nesmírně mě trápí i to, že ministerstvo školství dostal Robert Plaga, který je evidentně spolunositelem rozvratu, který na ministerstvu školství kdysi zahájila Petra Buzková, a mohl bych jmenovat další představitele až k ministru Bekovi. Považuji to za obrovský problém. Mužem na svém místě není ministr kultury. Je snadným terčem hlavních „kulturníků“ minulé éry, nahrává jim celou řadou svých výroků, a je to také škoda. Vím, že ministerstvo kultury nedefinuje naši každodennost, ale také se to propáslo. Velikým dlouhodobým problémem je zdravotnictví, které chtělo člověka, který bude mít odvahu do systému sáhnout koncepčním způsobem. Považuji to za obrovský dluh, který se nám v 90. letech nepodařilo vyřešit. Skoro bych si ale troufal říct, že kdyby naše vládnutí nebylo přerušeno Sarajevským atentátem, směřovali jsme k výrazným změnám i ve zdravotnictví. Dnešní ministr, zřejmě chráněnec pana premiéra, se zdravotnictvím není schopen udělat nic. Takto bych mohl pokračovat po jednotlivých ministrech a ministerstvech a byl bych samozřejmě kritický.

Vrátil bych se k ministerstvu životního prostředí. Tam přece není jen ministr, který sám říkal, že jeho nominace byla náhradním řešením za Pavlem odmítaného Filipa Turka. A Turek na ministerstvu sedí a pracuje jako vládní zmocněnec. Ministr Červený ve spolupráci s Turkem jistě bude schopen myšlenky Motoristů naplnit. Nebo ne? 

Nevím, jsem konzervativní člověk a vždycky jsem byl proti třetím cestám. Ministerstvo má řídit ministr, a ne vládní zmocněnec. To se samozřejmě Motoristům nebude líbit, ale musím to říct zcela jednoznačně. 

Prvních 100 dnů má vláda za sebou, ale dalšího tři a půl roku ještě před sebou. Po předchozí kritice řady ministrů, dovedete najít či vidět naopak něco pozitivního? 

Našinec se raduje nejen soubojem vlády s neziskovkami, protože to je podstata našeho současného systému, ale samozřejmě celá řada dalších věcí je pozitivní a nadějná. Souboj o velvyslance není triviální, ale významná definiční charakteristika naší doby a je důležité, kdo nás jako zemi reprezentuje. Dále se tato vláda evidentně nebojí jaderné energetiky a dává to všeobecně najevo. Docela dobře vypadá ministr dopravy, který dopravu nebere jako ideologii, a dalo by se pokračovat. Chcete ode mě na závěr pozitivní věci, ale řekl bych, že mě bolí hlavně to, že vláda uvěřila keynesiánskému myšlení a myslí si, že deficity veřejných rozpočtů jsou v pořádku. Jako bývalý ministr financí a zásadní odpůrce tohoto způsobu myšlení nemohu souhlasit. To mě trápí nejvíc. Je to asi v genech politického hnutí ANO a nedá se mu to zřejmě rozmluvit. Přesto jim to budu rozmlouvat, co budu žít.

Radim Panenka, 23. 3. 2026