Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus pro Echo24.cz:…

Václav Klaus pro Echo24.cz: Vážná diskuse o naší zemi neexistuje

Články a eseje, 1. 4. 2026

Už více než deset let dostávám, a částečně i čtu, švýcarský čtrnáctideník Zeitfragen (otázky dne, otázky času), který by naši milovníci EU, Ameriky a progresivismu – kdyby ho četli – označili za nový marxismus, za obhajobu Ruska, za nedostatek pochopení hrůzy plynoucí z islámu a z arabských zemí Blízkého východu, z nedocenění zla a teroru, atd.

Je to však složitější. My to ale nechápeme (a chápat nechceme), resp. stačí nám, že se zabýváme našimi „malými“ českými souboji a spory. Nechce se mi připustit, že jde o Havlovo čecháčkovství. Spíše mám pocit, že má pravdu Daniel Kaiser, že teď jde o naše američánkovství.

Časopis vychází v němčině, dvakrát měsíčně, v novinovém formátu. Je sice německý, ale je tam autorsky bohatě zastoupena i francouzská část Švýcarska, a neméně bohatě a rozmanitě i „zbytek světa“. V posledním čísle, které mám v ruce (z 18. března), např. píše prezident iránského Červeného kříže o útocích na civilisty v Iránu a žádá Mezinárodní červený kříž, aby je přezkoumal. Známý americký novinář, který byl dlouhá desetiletí hlavním komentátorem International Herald Tribune, tam uveřejnil článek „Irán jako zlo“ a posmívá se v něm tomu, jak dnes američtí tří- a čtyřhvězdičkoví generálové vysvětlují americkým vojákům a námořníkům, že jsou na „boží misi“ a že Irán představuje „přímé ohrožení národní bezpečnosti USA“.

R. M. Boueran, občan Demokratické republiky Kongo žijící v Norsku, plynně mluvící několika evropskými jazyky a sedmi jazyky africkými, diskutuje falešnost „skleněné budovy“ v New Yorku, v níž sídlí OSN. Mluví o novém rasismu „v obleku a s kravatou“ a říká nám, že „mír není slabost. Mír je jediné východisko. Jednání nejsou kapitulací, rozhovory jsou jedinou cestou…“ Budeme-li pokračovat tak jak dosud, otázkou podle něho nebude „kdo vyhraje?“, ale „kdo přežije?“ To nám říká někdo z bývalého Zairu, dnes Demokratické republiky Kongo.

Původně Kubánec, od roku 1968 Američan, Alfred de Zayas ve svém „Epigramu pro březen 2026“ kritizuje iránské dobrodružství Trumpa a Netanyahua jako porušení systému, tradic a standardních procesů, které se pomalu a postupně vyvíjely od neandrtálců a kromaňonců až do dnešních dnů. Hezky, a poučeně historií, o tom píše, ale vychází z iluze, že to tak donedávna skutečně bylo, což je naprostý omyl. Vždy to bylo jen přání. Americký novinář Patrick Lawrence to vidí úplně jinak. Vztahuje americké války k protestantské ideologii Ameriky, kterou teď Trump znovu křísí, a cituje amerického ministra obrany Hegsetha, který připomíná 12. století a křižácké války a přitom říká: „američtí křižáci musí i dnes najít odvahu bojovat s islamisty“. To není kazatel v presbyteriánském kostele, ale ministr obrany.

Za nejpozoruhodnější považuji článek Silvie Nogardi, Švýcarky, o Heinrichu Heinem, který žil v období 1797-1856 a který je všeobecně považován za největšího německého lyrika. Kromě toho ale napsal spoustu pamfletů a filosofických pojednání, což je méně známé. Já jsem vůbec nedocenil (a asi nikdy a nikde nečetl), že jako nepřítel Německa byl v roce 1831, tedy už ve věku svých 34 let, vytlačen z Německa a do své smrti – dalších 25 let – žil v daleko svobodnější Francii.

Je považován za lyrika, ale on ve svých textech zásadně protestoval proti romantickému blouzení a v jedné své básni ze sbírky „Německo. Zimní pohádka“ říká ironicky: „nebe přenechme andělům a vrabcům“, protože „my chceme být šťastní na zemi a nechceme třít bídu“. To nepíše lyrik.

Heine kritizoval německé, „od reality zcela vzdálené tehdejší elity (byl populista?), vlivné kruhy a mocenské pozice“, ale i „slepotu a naivitu dobře to myslících“. Fascinuje mne jeho tehdejší věta na stěně jednoho „klubu myslících“, která zní „mlčení je první zákon této vznešené společnosti“. Do jedné své oblíbené pražské restaurace jsem před lety přinesl plakát z první světové války, který je v němčině a neomylně říká: „Politische Gespräche verboten“. Je to skoro totéž.

Když bylo v roce 1844 krvavě potlačeno známé povstání slezských (tehdy samozřejmě německých) tkalců, psal Heine: „Německo, my ti tkáme pohřební rubáš“ (což jsou mé neumělé překlady). A každá sloka básně opakuje: „Wir weben, wir weben“, my tkáme. To psal Heine v migraci, v podstatě už úplně ochrnutý, ve své „Matratzengruft“ (matracové hrobce). Není náhodou, že ho zakázal i Hitler.

Nedalo by se něco podobného říci i o dnešním Merzově Německu? I my bychom měli brát vážně širší kontext, v čase i v prostoru. Jedině tak se vyhneme ničivému čecháčkovství a američánkovství. Naše diskuse jsou strašlivě ploché. Nedovedu si představit dnešní český časopis s takovými texty, a to jsem ani zdaleka nevyjmenoval všechny z tohoto jednoho náhodného čísla švýcarského čtrnáctideníku. Nezmiňoval jsem např. text kardinála Pietra Parolina, kardinála sekretáře Vatikánu, „Místo spravedlnosti nastoupilo násilí“, text amerických novinářů Casona a Brookse „Americké sankce způsobily za 50 let 38 milionu mrtvých“, články „Neutralita znamená žádná cizí vojska ve Švýcarsku“, „Nordstream jako výzva novinářům“ a několik dalších.

Je to nesporně levicový časopis, ale jeho levicovost je hlavně v sociálně-ekonomické oblasti, ne v ostatních věcech. My diskutujeme Babiše a Turka, ale vážná diskuse o naší zemi neexistuje. Nevím, jestli jsme schopni to změnit. Neplatí i pro nás báseň „Varování“ Heinricha Heineho, v níž ironicky říká, že se musíme „podřídit a přikrčit“? Psal to o Německu skoro před 100 lety a varoval jednoho vydavatele, že bude ztracen, jestli bude beze změny pokračovat, protože „knížata mají dlouhé ruce, kněžouři dlouhé jazyky a lidé dlouhé uši“. Dívejme se i my pozorně do naší minulosti a snažme se v ní najít poučení.

31. 3. 2026