Hlavní strana » Články a eseje » Dva roky po podpisu Ústavy EU

Dva roky po podpisu Ústavy EU

Články a eseje, 31. 10. 2006

Když před dvěma lety tehdejší předseda vlády Stanislav Gross odjel do Říma, aby 29. října 2004 reprezentoval Českou republiku při podpisu takzvané Smlouvy o Ústavě pro Evropu, nemohl tušit, jaký ji čeká osud. Tento dokument byl za velkých ovací a fanfár slavnostně podepsán ve městě, které před dvěma tisíciletími dalo název jednomu z největších evropských impérií a které bylo před půl stoletím místem zakládající smlouvy Evropského hospodářského společenství, které se v průběhu času přerodilo v dnešní Evropskou unii. 

Tento dokument nadřazuje evropský právní řád vnitrostátním právním řádům členských zemí a do Bruselu přesouvá další oblasti rozhodování, což je obvyklé ve federálním státě (obranná a zahraniční politika, zavedení povinné a sankcionovatelné loajality členských zemí společné politice, položení občanství EU na roveň občanství členských států, plošná a sankcionovatelná povinnost přijmout jednotnou měnu euro).

Slovo “federální” však nebylo v návrhu Ústavy použito ani jednou. Autoři se podstatu změn snažili zamaskovat slovem „komunitární“ a všechna slova s kořenem „federál“ tímto slovem nahradily, jak se v roce 2004 v rozhovoru pro televizní stanici BBC – možná nechtěně – přiznal předseda Konventu, který text Ústavy připravoval, Valéry Giscard d´Estaign.

Propagandistická kampaň pro přijetí návrhu Ústavy EU nebyla rozsahem své demagogie, fanatismu a mírou odporu k těm, kteří návrh smlouvy odmítali, příliš odlišná od kampaní „za mír a proti jaderné válce“, které čas od času pořádaly totalitní země komunistického bloku. Už hlavní heslo agitátorů vyráželo svou arogancí dech: „Ten, kdo podporuje tento návrh Ústavy, je pro Evropu.“ Ten, kdo tento konkrétní návrh nepodporuje, je tedy „proti Evropě“. Buď - anebo, v černobílé schematické šabloně.

Ti, kteří se přikláněli k jiným zásadám spolupráce evropských států, než té, která byla vnucována evropskému vývoji po přijetí maastrichtské smlouvy (a kterou já označuji jako unifikace), pochopili, že to nejsou oni, kdo určuje, jak by měla Evropská unie vypadat, ale že jsou to úředníci této supranacionální organizace, kdo určuje, co si demokraticky zvolení politici členských zemí mohou dovolit a kam až smí zajít v kritice fungování orgánů Evropské unie.

K dnešnímu dni ratifikovalo smlouvu jen 15 ze 25 členských států. Dvě země ji neratifikovaly, u osmi zemí ratifikační proces nebyl ukončen. Návrh Ústavy EU tedy zatím ratifikovaly jen tři pětiny členských zemí, a nikoliv čtyři pětiny, jak zní politická vůle autorů Ústavy k dalšímu jednání v případě neschválení textu. Není tedy správné tvrdit, že je Ústava mrtvá. To by mohla být jen tehdy, kdyby se předtím alespoň nějakou dobu těšila životu, kdyby tedy vstoupila v platnost. To se však nestalo.

Nejlepším způsobem, jak s návrhem Ústavy naložit, je vůbec se jím nezabývat. Jakékoliv vyřezávání jednotlivých částí z nikdy neobživlého těla, jak navrhuje například německá kancléřka Angela Merkelová, nebo francouzský ministr vnitra Nicolas Sarközy, je zcela nelegitimním využíváním dokumentu, který vznikl za jiným účelem.

Má – li mít někdy v budoucnu Evropská unie dokument, který by byl podobný již odmítnuté ústavní smlouvě, bude jej muset připravit a navrhnout úplně jiný typ shromáždění, než autokratickými metodami řízený a svým složením nereprezentativní Konvent, o jehož produkt – jak se ukázalo – zájem není.

Václav Klaus, Lidové noviny, 31.10.2006