Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus pro lidovky.cz:…

Václav Klaus pro lidovky.cz: Podivná společnost hojnosti. Lidé při určité úrovni příjmů nechtějí více pracovat

Články a eseje, 7. 7. 2025

V závěru šedesátých let minulého století se připravovala k vydání naše první Ekonomická encyklopedie. Vznikla z iniciativy generací o jednu až dvě starší, než byla ta moje (která právě v tu chvíli založila své, tehdy velmi originální generační seskupení KMEN, Klub mladých ekonomů).

Tato encyklopedie měla odrážet změnu myšlení, zkratkovitě řečeno odmítnutí rigidního marxismu, ke které v té době docházelo. V roce 1968 se zjistilo, že v připravované knize leccos chybí a byli proto požádáni „mladí“ (jako já), abychom chybějící hesla rychle dopsali. I já jsem proto několik hesel tehdy s chutí napsal. Vzpomínám, že se nikdo nechtěl pustit např. do hesel švédská ekonomická škola a John Kenneth Galbraith. Mimochodem, dnešní mladí budou překvapeni, co všechno jsme i za komunismu znali, studovali a hlavně učili se z toho. Mne například zajímal Knut Wicksell, v jistém ohledu sofistikovaný předchůdce Keynese (o více než půl století), tak jsem toto heslo rychle napsal.

Další z hesel, které na mne „zbyly“, byl John Kenneth Galbraith, jeden z velikánů tehdejší ekonomie, který přežil svou dobu a v roce 2006 se dožil 98 let. Byl to výrazně levicový ekonom, dlouhá léta spojený s Harvardskou univerzitou (prezident Kennedy ho v 60. letech dokonce jmenoval americkým velvyslancem v Indii). Nebyl ekonomem technického typu – žádné matematické rovnice, ani ekonometrie. Byl však všeobecně čteným autorem, který vydával bestsellery. Jednou jsem ho dokonce i viděl. Byl nesmírně vysoký. Považoval jsem za obrovské ocenění, že si někdy v závěru devadesátých let přišel sednout jako řadový posluchač na mou přednášku na Harvardu. Byl v sále jako jeden z prvních, dlouho před začátkem, a ve svých tehdy zhruba devadesáti letech byl prvním, kdo mi po přednášce položil otázku.

Byl ekonomem, který se více snažil ovlivnit myšlení vzdělané a kultivované veřejnosti a politiků než svých profesionálních kolegů (jak to o něm hezky píše Eric Roll ve své knize „A History of Economic Thought“), což je postoj, pro který mám pochopení.

V šedesátých letech (kniha byla vydána v roce 1959) Galbraith šokoval svět svou knihou „The Affluent Society“ (u nás překládáno jako Společnost hojnosti), která reagovala na tehdejší nové jevy v nejvyspělejších a nejbohatších zemích, zejména v USA, kde – podle Galbraithe – zboží je už moc a ne málo, jak tomu bývalo vždy v dosavadní minulosti, což nevyhnutelně mění chování celé společnosti i fungování ekonomiky.

Galbraith nebyl hloupý a věděl, že se to v realitě týká jen malé části světa, a navíc zdůrazňoval, že se to týká jen „private goods“ (soukromých statků) a že je to v Americe vyvažováno obrovským opomíjením „public goods“ (veřejných statků). Právě v tom stát podle Galbraithe nesmírně selhával. Tehdejší komunismus ho měl i neměl rád. Kritika zanedbávání veřejných statků v USA se komunistickým ideologům líbila, popis nadbytku a hojnosti v této zemi nikoli.

Já žádný pocit hojnosti ve svém životě v tehdejší době, když jsem Galbraithe četl, samozřejmě neměl, a navíc jsem věděl, že se komunismus o veřejné statky stará ještě méně než Galbraithem kritizovaný kapitalismus. Přesto stálo za to Galbraithe číst. Jestli se nemýlím, už v šedesátých letech u nás vznikaly neoficiální překlady jeho knih. Že ona hojnost – či relativní nadbytek – mění chování lidí, se mi od počátku zdálo být téměř samozřejmým postřehem, ale jen jeden člověk o tom dokázal napsat celosvětový bestseller.

Pro nás to však v době komunistické „nedostatkové ekonomiky“ a nízké životní úrovně nebylo v žádném smyslu relevantní. Pouze zbytkoví marxisté se radovali z toho, že i někdo jiný říká, že dojde k – jimi ohlašovanému – překonání éry vzácnosti a tím i ke zbytečnosti trhu a cen, a že na pravdu toho jejich Marxe přece jenom dojde. Ekonomové ale už v té době oprávněně kritizovali Galbraithovo opomenutí role technického pokroku a fenoménu nepřetržitého generování nových „potřeb“ člověka. Proto takové závěry jako Galbraith nedělali. Za zmínku stojí, že tato diskuse byla u nás v tehdejších poměrech relativně bohatá a bouřlivá. Opakuji, za komunismu a u nás.

Ekonomové vždycky věděli, že křivka nabídky práce vůči příjmům člověka není ani lineární, ani exponenciální, ale že se v nějaké chvíli – po dosažení určité úrovně příjmů (nebo Galbraithovy hojnosti) – začíná „lámat“ a zpomalovat svůj růst. Lidé při určité úrovni příjmů nechtějí více pracovat. Preferují volný čas před zvýšením příjmů. Dnešní údajný nedostatek pracovních sil téměř v každém typu zaměstnání je toho důkazem. Nezájem o brigády a druhé zaměstnání také. Nejkřiklavějším projevem těchto tendencí je pro mne zkracování pracovního týdne a – v minulosti neznámý jev – home office. (Co to dělá se školstvím a vzděláním vůbec je mimo rámec tohoto krátkého textu.)

Tento oslabený zájem o zvyšování příjmů je – zdánlivě paradoxně – doprovázen všeobecným nárůstem nárokovosti public goods a všeho, co z private goods poskytuje stát. V paralelně vznikajícím textu píše Jiří Weigl o náhlém vzestupu obliby výdajů na zbrojení jako o cestě, jak vysávat stát pro velmi privátní zájmy a výhody (a roztáčet kola inflace).

Není to nekonečná cesta. Někdy samozřejmě musí přijít konec. Ten mnozí radši nechtějí ani domýšlet. Tímto koncem je, ostatně jako vždy, budget constraint, rozpočtové omezení, a možnost státu tyto veřejné statky, resp. poskytování těchto veřejných statků, financovat. Tím se nemakroekonom Galbraith tolik v Americe v závěru 50. let trápit nemusel. My v České republice se tím ve dvacátých letech 21. století – po ničivých letech po Fialova vládnutí – bohužel zabývat musíme. Nejen zabývat. Rychle to řešit.

 Václav Klaus, 23. června 2025