Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Přežije parlament 21. století?


Přežije parlament 21. století?

Články a eseje, 16. 8. 2006

Příchod 21. století vyvolal na celém světě nespočet debat o proměnách společnosti a jejích institucí, o vlivu nových technologií a technického pokroku na naše životy a o působení prohlubující se globalizace a mezinárodní integrace na uspořádání lidské společnosti. Mám ale strach, že to podstatné diskutováno není.

Tím podstatným je zastupitelská demokracie, která patřila a patří k základním systémovým charakteristikám svobodné společnosti. Rozmach a prosperita Západu jsou s jejím vznikem a přetrváváním neoddělitelně spojeny. Přesto má mnoho nepřátel. Přesto je od svého vzniku z různých stran předmětem neutuchající kritiky jako mechanismus nedokonalý a komplikovaný a jako mechanismus, který neumožňuje bezprostředně a dostatečně silně uplatnit názor každého jednotlivce ve společenském rozhodování. Mnohými je považována za mechanismus, který na společenská selhání reaguje až se zpožděním, který je manipulovatelný a zneužitelný politiky i médii a jehož zastupitelská podstata v sobě implicitně obsahuje určitý, a to evidentně nenulový distanc veřejné moci od občana.

Na zuřivé kritice a negaci parlamentní demokracie stavěly i obě totalitní ideologie – nacionální socialismus a komunismus – které tak tragicky poznamenaly celé uplynulé dvacáté století. Historie naštěstí více než přesvědčivě prokázala, že jak vůdcovský princip, tak diktatura proletariátu, jimiž se dvě ideologie pokoušely nahradit zastupitelskou demokracii, byly pouze zakrýváním tyranie, totality, teroru a útlaku občanů státní mocí. Do 21. století proto parlamentní demokracie vstoupila jako jediný životaschopný, historií prověřený systém organizace politické moci, který zaručuje občanské svobody a vládu práva a který umožňuje, aby se společnost vyvíjela, aby bez vyhrocených společenských konfliktů reagovala na libovolné předvídatelné i nepředvídatelné události a aby prováděla potřebné změny.

Přesto ani po této tragické historické zkušenosti neustávají snahy a pokusy zastupitelskou parlamentní demokracii nahradit jinými – údajně dokonalejšími – mechanismy, které mají umožnit lidem, nárokujícím si privilegované postavení, obejít se bez nepohodlného systému zprostředkování vůle občanů politickými stranami na půdě parlamentu.

Jednou z  iluzí o možnosti či vhodnosti nahrazení soudobého parlamentarismu něčím jiným jsou vize založené na rozvoji informačních technologií a s nimi spojeném umožnění tzv. přímé demokracie, kdy by občané sami – pomocí počítačových sítí a přímo – rozhodovali o věcech veřejných. Druhou představou o eliminaci standardních mechanismů zastupitelské demokracie je eliminace parlamentní demokracie cestou referend, nadužívaných či, lépe řečeno, zneužívaných k nejrůznějším rozhodnutím na celostátní i místní úrovni. Nahrazování standardních mechanismů a institucí zastupitelské demokracie těmito metodami mnohonásobně zvyšuje riziko manipulace občanů a posiluje nebezpečí zneužití moci těmi, kteří společenské otázky předložené k rozhodnutí formulují, a těmi, kteří ovládají prostředky masové komunikace. Rizika, která z toho pro svobodu občanů plynou, jsou mnohonásobně větší, než v systému standardní parlamentní demokracie.

Další nebezpečí, které hrozí systému parlamentní demokracie, pochází ze strany různých nátlakových skupin, lobby či aktivistických uskupení, které buď mají podobu korporativistických profesních sdružení nebo se skrývají pod označením tzv. nevládních organizací. Ty se snaží – mimo standardní demokratické procedúry a na jejich úkor – získat nadproporcionální vliv na veřejné rozhodování, zpochybňují legitimitu rozhodnutí zvolených zástupců občanů v zastupitelských sborech a nátlakovým způsobem usilují o přednostní prosazení svých parciálních zájmů na úkor většiny. Tyto nikomu neodpovědné a nezodpovídající se nátlakové skupiny získávají moc na úkor občany zvolených a občanům zodpovědných zastupitelů a agresivně se snaží přímo se zmocnit některých veřejných agend a diktovat rozhodování o nich zbytku společnosti. Mají-li zůstat zachovány smysl a obsah parlamentní demokracie, je nezbytné se těmto tendencím, které jsou dokonce často vydávány za přínos a pozitivní charakteristiku moderní demokracie, bránit.

Funkční parlamentní demokracie navíc může existovat pouze tehdy, existuje-li politický „démos“, lid, který spojuje společná historická zkušenost, společné základní zájmy a řada dalších jednotících prvků, vytvářejících vědomí sounáležitosti a společné identity. Nikoliv náhodou moderní parlamentní demokracie a svobodná společnost vznikly až poté, kdy se historickým vývojem v Evropě zrodily „politické národy“. V současné době ale Evropa prožívá vývoj, který tuto skutečnost nechce respektovat. Proces evropské integrace nastoupil velmi nebezpečný směr, který je v rozporu s dlouholetým fungováním demokracie. Neustále se oslabuje úloha národních parlamentů ve prospěch bruselského centra, postrádajícího demokratickou legitimitu. Parlamenty se mění na pouhé pasivní přejímače norem, které vznikají bez demokratické kontroly a odpovědnosti v evropských institucích. Ztrácejí schopnost zodpovídat se za vývoj věcí veřejných svým voličům a jsou nuceny zbavovat se dalších a dalších kompetencí ve prospěch evropských orgánů.

Vzhledem k tomu, že dosud neexistuje a v dohledné budoucnosti žádný evropský národ v politickém smyslu ani nemůže existovat, jsou snahy nahradit evidentní demokratický deficit v Evropské unii posilováním úlohy Evropského parlamentu naprosto iluzorní. Bude-li tento vývoj pokračovat, hrozí, že Evropský parlament čeká osud parlamentů většiny mnohonárodních států historie, které byly buď zcela nefunkční, nebo se staly místem nacionalisticky motivovaných střetů a přispívaly nikoliv ke sjednocení, ale naopak ke vzdalování se národů v těchto státních celcích žijících. Stejně nebezpečné jsou snahy oslabovat členské státy a jejich demokratické instituce umělým prosazováním regionalismu, který má vést k obcházení státních institucí a k vytváření přímých vazeb mezi regióny a evropskými orgány. Motivace touto cestou uměle urychlovat politické sjednocení Evropy je v rozporu s potřebami upevňovat a rozvíjet parlamentní demokracii a svobodu občanů, bez nichž evropská integrace ztrácí smysl.

Ze všech těchto důvodů ani 21. století nebude v historii výjimkou. Nadále bude obdobím boje za obranu parlamentní demokracie a jejích institucí, které jsou podmínkou zachování občanských svobod. Jejich ohrožení na sebe však berou nové podoby a využívají nové, mnohdy velmi líbivé způsoby argumentace, ale jejich úspěch by pro svobodu této a budoucích generací byl stejně fatální, jako triumf již překonaných známých protidemokratických ideologií v minulosti. Eroze parlamentní demokracie, často velmi nenápadná a skrytá, je jednou z nejvážnějších globálních hrozeb současnosti. Je o to nebezpečnější, že si je mnozí – na rozdíl od jiných mediálně přitažlivých rizik dneška – málo uvědomují.

Proto musí být cílem všech, kterým skutečně jde o svobodu a demokracii, aby národní parlamenty ani v 21. století nic neztratily na svém významu a autoritě a aby i nadále tvořily základ politického systému. U nás, v Evropě i ve světě.

Václav Klaus, příspěvek do sborníku: „Parlamenty a jejich funkce v 21. století“ (Sborník příspěvků k 10. výročí ustavení Senátu ČR)

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu