Hlavní strana » Články a eseje » Pan Priessnitz, věda a…

Pan Priessnitz, věda a léčitelství

Články a eseje, 29. 11. 2001

Dopisy a e-maily, které každodenně ve velkém množství dostávám od občanů prakticky z celé naší země, velmi často přicházejí v různých „clusterech“, jinak řečeno, hromadí se k určitým tématům. V poslední době to byly (a stále ještě jsou) kampeličky, nedávno se objevil zákon o myslivosti a teď nastal problém léčitelství. Spor je to zásadní, i když se vlastně jedná o jednu větu vládního návrhu zákona o zdravotní péči, který právě přichází do sněmovny a který je jedněmi interpretován jako likvidace léčitelství (to říkají zástupci léčitelů), zatímco obhájci vládního návrhu to tak nevidí.

Nechci tvrdit, že vím, jak to opravdu je. Nepochybně existují dvě možné interpretace důležitého § 2 odstavce 5 návrhu tohoto zákona. První je striktní a vysvětluje to tak, že „poradenství k ochraně, podpoře a upevnění zdraví pacientů“ nelze provádět mimo zdravotnická zařízení, druhá je volnější a podle ní to možné je. Mám za to, že je to třeba v zákoně jasně vyřešit a jsem připraven eventuálně v tomto smyslu podat pozměňovací návrh, který by tomuto dvojímu výkladu mohl zabránit a tak zvýšit míru svobody člověka při volbě péče o své vlastní zdraví. 

Nejsem žádným velestoupencem léčitelství, ale když jsem se o víkendu díval do servisu ČTK na kulatá výročí tohoto týdne (zda tam nenajdu nějaké vhodné téma pro tento svůj pravidelný článek), objevil jsem, že je to 28. listopadu přesně 150 let od chvíle, kdy zemřel lidový léčitel Vincenz Priessnitz, zakladatel moderního způsobu vodoléčby a léčebného ústavu v Jeseníku. Když jsem si tuto formulaci přečetl, začal jsem si klást zdánlivě nedůležitou otázku: byl Priessnitz opravdu „lidový léčitel“, nebo byl „zakladatel moderního způsobu vodoléčby“? Myslím, že se odpověď na tuto otázku přímo či nepřímo dnešního zákona o zdravotní péči a sporů o léčitelství týká.

V minulosti byla hranice mezi lékařskou vědou a léčitelstvím nepochybně plynulá a neostrá, moderně bychom řekli, že byla „fuzzy“. To by asi dnes nikdo nepopřel a v době Priessnitze to platilo určitě. Platí to i dnes? Bojovníci za léčitelství si myslí, že to platí, odpůrci léčitelství si ale asi myslí, že to už dnes neplatí. Já bych plynulost přechodu od jednoho k druhému pravděpodobně obhajoval i v dnešní době, i když bych k tomu dodával, že je léčitelství nesmírně heterogenní obor a že jde strašně moc o to, zda si výběr péče o  sebe sama provádí dospělý, svéprávný jedinec (který ví, nebo může vědět, co dělá) nebo zda tento výběr dělá někdo o někom jiném (např. dospělý o dítěti).

Léčitelství také zahrnuje velmi různé metody - od homeopatie, tradičních čínských metod či akupunktury až k bylinkářství a masážím. Troufl bych si tvrdit, že mnozí velikání lékařské vědy - třeba právě Vincenz Priessnitz - začali původně jako léčitelé nebo že by za ně byli z dnešního pohledu považováni. To se mi zdá důležité.

Říkám-li toto, není to z mého pohledu zastávání se léčitelů jako hlasité zájmové skupiny, usilující o určitý podíl na výdajích systému zdravotního pojištění. Jde mi spíše o to, že i léčitelé - jako každý jiný - musí mít nejen svá práva, ale i svou odpovědnost. A to odpovědnost trestněprávní i občanskoprávní. Je proto zjevnou chybou, že bylo léčitelství vyřazeno ze živnostenského zákona a že ztratilo statut legálního podnikání. Dnes díky tomu není činnost léčitelů ani zakázána, ani povolena a vzniklo jakési právní vakuum. Např. mi není jasné, jak léčitelé ze svých příjmů odvádějí daně.

Činnost léčitelů bych na rozdíl od ministra zdravotnictví nedémonizoval a nechoval bych se k nim tak štítivě jako on. Tím vůbec neříkám, že významná část kritiky vůči léčitelství není oprávněná. Ale ptal bych se normativní otázkou, zda má mít člověk i v tomto ohledu svobodu volby a ptal bych se i empiricky, zda v realitě člověk chodí dříve k lékaři nebo k léčiteli? Mám pocit, že v drtivé většině případů jde k lékaři a teprve následně - když tam neuspěje - jde k léčiteli. Myslí si snad pan ministr Fišer, že je to opačně?

Nevím, jsem-li typickým pečovatelem o své zdraví či nikoli. Ale na prvním sněhu jsem minulý týden na ulici uklouzl a bolí mne koleno. Udělal jsem si sám „priessnitzový“ obklad. Dal jsem tím na radu lékaře či léčitele? Nevím. V Jeseníku mi kdysi dali do ruky nějaké texty o panu Priessnitzovi a zdálo se mi, že byl spíše léčitelem. Ale vím i to, že založil celý léčebný obor.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 29.11.2001