Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Úvodní vystoupení na II.…

Úvodní vystoupení na II. ideové konferenci ODS, Praha, 11. června 2000.

Projevy a vystoupení, 11. 6. 2000

Vycházím z toho, že pro nás druhá celostátní ideová konference znamená jednu z vrcholných akcí ODS v letošním, politicky tak důležitém roce. Zkusme ji proto maximálně využít – nejen k setkání s řadou přátel, ale i k velmi seriózní diskusi řady vysoce konkrétních a vysoce aktuálních témat. Dovolte mi říci v úvodu pár slov. Svůj projev jsem si nazval „Nenechme se pohltit každodenností“ a byl bych rád, kdyby právě o tom byla naše dnešní konference.

Důvodů k našemu dnešnímu setkání je nepochybně více než dost. Sešli jsme se totiž uprostřed právě probíhajícího čtyřletého volebního období a zároveň v předvečer letošních podzimních voleb. Je proto zcela logické, že – jak naše stranická, tak naše voličská – veřejnost od nás chtějí slyšet jasné, inspirativní a neotřelé ideové postoje, že chtějí provést jistý meziúčet fungování naší stínové vlády a že chtějí být informováni o tom, jak jsme ideově (či programově) připraveni na naše další aktivní působení v české politice. To všechno je více než legitimní a i proto jsme dnešní konferenci svolali. Nové je to, že se všem těmto úkolům chceme věnovat převážně v rámci diskuse nad předloženými materiály členů naší stínové vlády, která by se postupně měla více a více stávat naším ideovým předvojem.

Jsem si vědom toho, že ideovou diskusi v ODS potřebujeme a že dokonce leckomu z našich členů schází. Naše politická scéna navíc žije velmi zrychleným tempem a nám (ale nejen nám) bývá někdy vyčítáno, že díky tomu zapomínáme na vlastní obsah politiky, že zapomínáme na programy, hodnoty, ideje, zásady, principy. My sice víme, že to není pravda, my dobře víme, že je „kompas v nás“ velmi pevný, ale tím spíše se tato naše ideová konference musí stát dalším důkazem toho, že tomu tak opravdu je. Musíme předvést, že naše každodenní politické postoje mají svou pevnou hodnotovou základnu, že se o ni staráme a že se o ni hodláme starat i v budoucnu.

Hned v úvodu bych chtěl říci několik poznámek o naší stínové vládě, vlastně pár slov na její obranu. Při hodnocení její práce nesmíme zapomínat, že jsme vůči dnešní socialistické vládě v opozici, a i když jako nejsilnější opoziční strana jistou míru spoluzodpovědnosti máme, není na nás, abychom na sebe brali více, než nám přísluší. Veškerý mocenský výkon je v rukou českých socialistů a my žádnou výkonnou moc – s výjimkou radnic – nedržíme. Je to sice banální a samozřejmé tvrzení, ale je třeba ho připomenout i teď, protože se někteří lidé snaží vykládat to jinak. My děláme jen to, co je vlastní opozici: snažíme se brzdit ambice vlády a nabízet svou alternativu. Právě o tom byla, je a bude stínová vláda, která za rok a půl své existence nalezla základní metody svého chování a která samozřejmě vyprodukovala více dokumentů než naznačují krátké teze, které byly připraveny výlučně pro tuto konferenci.

Díky Opoziční smlouvě a Tolerančnímu patentu máme v rukou určité nástroje tlaku na současnou vládu a snažíme se je co nejlépe využívat. Žádný rozumný člověk snad nepochybuje o tom, že právě tyto nástroje zabránily úplné realizaci už trochu pozapomenutého volebního programu, na jehož základě ČSSD převzala v zemi vládu. Programu, který by se stal realitou, kdyby se po volbách roku 1998 podařilo vytvořit původně zamýšlenou koalici ČSSD – KDU-ČSL. Jak dnes víme, lidovci tehdy svou šanci promarnili a já bych dodal, že – ač to neměli v úmyslu – České republice tím hodně pomohli. Podle hlasování v Parlamentu lze totiž snadno předvídat, jak by dnes vypadala naše země, kdyby proti vládě stála zcela osamocená ODS, která by – proti vládou spojeným socialistům a lidovcům – měla z opozičních lavic jen nepatrnou šanci dění v naší zemi pozitivním způsobem ovlivňovat. Víme i to, že se tak stalo i díky nechuti tehdejšího vedení Unie svobody jít do takovéto koalice. S o to většími rozpaky dnes pozorujeme hlasování všech těchto stran v Poslanecké sněmovně.

Chci zdůraznit, že se stále jasněji ukazuje, že u nás dnes napravo od přetíženého, a výrazně socializujícího politického středu zůstává už jen Občanská demokratická strana. To nás nutí k ideové jasnosti a k co nejsrozumitelnější formulaci našich idejí a záměrů a to hlavně směrem k široké veřejnosti. Právě v tom vidím těžiště práce naší stínové vlády. Nejen našim sympatizantům, ale i nerozhodnutým voličům a dokonce i momentálním sympatizantům jiných stran, musí být zřejmé jak a s jakými myšlenkami bude pracovat vláda ODS, až po příštích parlamentních volbách vytvoří nový kabinet.

Pozice ODS (a pravice vůbec) je nesmírně ztížena tím, že platí známý axiom, který říká, že  pravicová politika nemůže být nikdy tak líbivá jako levicové sliby. V dnešní době je to bohužel ještě složitější. Naše sociální demokracie, jak se zdá, našla neopakovatelný způsob jak financovat své volební sliby. Objevila ho, paradoxně, v privatizaci. Připomeňme, že socialisté dělali v době naší vlády všechno pro to, aby privatizaci brzdili a aby podniky co nejdéle zůstaly v rukou státu. Jistě si všichni dobře vzpomínáme jak naše občany varovávali před privatizací vůbec a před výprodejem ekonomiky do zahraničí zvláště. Dnes jsou titíž sociální demokraté nadšenými a navíc zcela bezelstnými a zcela nezodpovědnými privatizátory. A my víme proč.

Sociální demokraté po svém vstupu do vlády rychle pochopili, že privatizace přinese peníze, které je možné použít k plnění předvolebních slibů. Jen a jedině proto privatizují. Zatímco pro ODS byla privatizace východiskem pro možnost rozvíjení českého soukromého podnikání, pro sociální demokracii je privatizace cestou k naplnění státní pokladny. Chtěl bych dodat i to, že konec konců i jako obranu proti zbytečnému zneužívání či prostě proti špatnému používání výnosů privatizace státem jsme volili některé nestandardní privatizační metody.

Specificky českým problémem – a to nejen v současnosti – je pocit jakési neustále se vracející, nesamozřejmosti naší státní a národní existence a z tohoto pocitu plynoucí podivná, skoro bych si troufl to nazvat „protektorátní mentalita“, která se projevuje nejen sebepodceňováním a sebeobviňováním na straně jedné a podlézáním velmocem a silným spojencům na straně druhé, ale i obviňováním domácích politických protivníků z nedostatku příchylnosti vůči zahraničí i jejich denuncováním z téhož tamtéž.

Vyjasnit si tyto věci je důležité vždycky, ale je to naprosto klíčové právě v okamžiku přibližování se, resp. snad i výhledového připojení se České republiky k Evropské unii. Všem našim občanům musí být – v neposlední řadě prostřednictvím výkonů naší stínové vlády a našich aktivit v Parlamentu a na jiných fórech – srozumitelně sděleno, že jedině ODS je připravena zájmy České republiky a jejích občanů hájit a uhájit. Naši spoluobčané musí vidět a slyšet, že – na rozdíl od jiných – nejsme spolkem kavárenských intelektuálů, pro které je vstup do EU dráždivým tématem k akademickým řečnickým cvičením či k formulaci spasitelských vizí o naší údajně světodějné roli v tzv. „globalizujícím se světě“.  Naši spoluobčané musí mít možnost přesvědčit se o tom, že na rozdíl od jiných – jako náhražkou za chybějící skutečný politický program – nemáváme romanticky pozdviženými modrými fábory se žlutými hvězdičkami. My chceme do Evropské unie vstoupit se svými suverénními zájmy a postoji. Nechceme se stát Euročechy, ale ani Euroněmci, Eurofrancouzi či Euroitaly, chceme vstoupit do společenství, v němž budeme schopni – jako suverénní občané České republiky – hájit vlastní představy o svých životech, zvycích, zájmech i o národní prosperitě.

Dnešní, uměle nám očkované „huráevropanství“ má hodně společného s někdejším „hurávlastenectvím“ a s neméně siláckým, proletářským „huráinternacionalismem“, který si jistě – alespoň někteří – dobře pamatujeme z komunistické éry. Strašně důležité je nebát se říkat to nahlas. Vyžaduje to však od nás – kromě argumentů – i schopnost utkat se i se strachem v nás samotných. To je totiž právě to, co v dnešní době cítím z postojů některých našich členů či sympatizantů. Vyjadřují svou úzkost a své obavy, aby se našim politickým protivníkům – ať těm v politických stranách či těm, kteří se schovávají v médiích a v různých nepolitických seskupeních a sdruženích – nakonec přece jen nepodařilo vytěsnit ODS někam na okraj našeho politického spektra. Doporučují nám proto, abychom se začali tvářit přátelštěji, abychom se nesnažili chodit s našimi protivníky do otevřených střetů, abychom na veřejnosti působili co nejpříjemněji. A já bych dodal, abychom zapomněli na sebe sama.

Jsem přesvědčen, že tyto postoje musíme odmítnout, a to hlavně proto, že už máme jistou zkušenost. Víme, jak před dvěma lety odpověděla veřejnost na naši výzvu k nehrbení se, a to téměř před všemi, jak odpověděla na naše sebevědomé zvednutí hlavy a na náš ideově jasný, pevný a zásadový postoj. Touto odpovědí byl výsledek posledních parlamentních voleb a konec konců i to, co následovalo po nich. Tento náš postoj se nám tehdy vyplatil a jistě se nám vyplatí znovu. Chci tím říci zejména to, že se nesmíme bát jít svou vlastní cestou.

Jsme  demokratickou stranou občanů České republiky. Právě proto se před vyslovením libovolného, jen trochu samostatného názoru nepotřebujeme dlouze ohánět posvátnými „evropskými zájmy“. Nejsme tu také od toho, abychom v roli osvícených učitelů přicházeli – našim domněle zabedněným občanům – kázat o tzv. „výhodách a nevýhodách našeho členství v EU“. My říkáme jasně a bez jakýchkoli teatrálních gest, že naše přibližování k EU nemá rozumnou alternativu, ale říkáme i to, že nás občané volili, volí a budou volit ne proto, abychom jim organizovali Dny pro Evropu a podobné zbytečné akce. Volí nás proto, abychom se starali o jejich zájmy a to i nebo dokonce právě v otázkách, které před naše – znovu svobodné a suverénní – národní společenství staví aktuální, a v mnohém nejednoznačný vývoj na našem starém kontinentě. Musejí si být jisti, že se o tyto jejich zájmy naše vláda postará. V této chvíli – či do příštích parlamentních voleb – ještě vláda stínová, ale už teď vláda s jasnou koncepcí, a proto vláda silná. Jen o takovou vládu má smysl usilovat.

Očekávám, že naše dnešní ideová konference bude věrným obrázkem situace a diskuse v naší politické straně, že bude svědectvím zpětné vazby naší každodenní politiky s naším programem a s našimi ideovými východisky a že nás bude inspirovat k novým politickým postojům a iniciativám. Přál bych si, aby ideová konference – jako jedna z nejdůležitějších metod hledání vnitrostranického konsensu – přispěla i k tomu, aby ODS v klíčových věcech a v klíčových okamžicích zněla jedním hlasem. Jedině tak bude mít veřejnost jistotu, že i ODS je jistota.

Máme před sebou řadu nelehkých úkolů. Musíme bránit naši zemi proti politicky motivovanému negativismu, musíme rehabilitovat pohled na naši nedávnou minulost i současnost a musíme bojovat proti dnešnímu nefunkčnímu a ničemu nepřispívajícímu rozdělení naší politické scény a za rehabilitaci standardní politiky.

Přirozené politické prostředí, tvořené odvěkou polaritou socialistického a konzervativně-liberálního bloku, bylo u nás rozrušeno dlouhodobou snahou elitářských skupin získat ve státě – a to za jakoukoli cenu – mocenskou kontrolu, případně i bez ohledu na výsledky voleb a na uplatňování dalších základních demokratických procedur. Těmto, názorově velmi heterogenním silám, které spojuje jen a jedině jejich mocenská ambice, se podařilo udržet si mimořádný vliv v médiích a pomocí tohoto mocného nástroje se snažily a snaží využívat a provokovat občanskou deziluzi a negativismus a v očích veřejnosti diskreditovat politiku jako takovou.

Součástí toho je permanentní snaha líčit orgány státní moci – vzniklé standardními a zcela demokratickými mechanismy – jako instituce a priori nedůvěryhodné, protilidové, prosazující pouze parciální politické zájmy, a proto snaha žádat, aby byly vliv, působnost a autorita těchto orgánů v co největší možné míře nahrazeny převedením jejich působností na různé, tzv. „nezávislé“ struktury – na „osobnosti“, spolky, církve, občanská sdružení, různé rady atd. Nikde, nikdy a nikým nedefinovaná „nezávislost“, znamenající ve skutečnosti ničím nekorigovanou a z logiky věci nekorigovatelnou závislost na individuálním nebo skupinovém zájmu, nepodléhající žádným demokratickým procedurám a kontrolním mechanismům, je veřejnosti vnucována jako hodnota sama o sobě a jako bezpečná záruka proti chybám komplikovaného, mnohdy chaotického, přirozeně zdlouhavého, ale ničím nenahraditelného demokratického postupu. Dnes a denně jsme konfrontováni s pokusy převést maximální množství pravomocí do rukou samozvaných osobností, údajně nespojených s politikou, ve skutečnosti však tvořících velmi silnou a dobře organizovanou neformální politickou stranu, jakousi třetí sílu, která se snaží ovlivňovat či dokonce rozkládat formální politické struktury, aniž by svou existenci, cíle či ambice otevřeně proklamovala a aniž by byla ochotna nést za ně obvyklou politickou odpovědnost. Je to pokus o aplikaci jakéhosi „vůdcovského principu s lidskou tváří“, vyznačujícího se odporem k politickým stranám, k jejich soutěži a obtížné koexistenci, je to pokus spoléhající na osvícenost a vyvolenost příslušníků tzv. elity. S tím se jako Občanská demokratická strana nemůžeme smiřovat.

To všechno se v poslední době promítá do zřetelné inflace parciálních „práv“ nejrůznějšího druhu, která jsou právě těmito lidmi vymýšlena, absolutizována a prosazována na úkor obecných a univerzálních občanských svobod. Vzniká tím jakési nové náboženství neustále rozšiřovaných „práv“ či nároků, která jsou nám – v řadě případů i pod nemalým mezinárodním nátlakem – vnucována bez ohledu na to, zda odpovídají zájmům, tradicím, možnostem či stupni rozvoje naší země. Např. dnes tak aktuální levičácko-anarchistické tažení proti globalizaci, které nabírá často velmi násilných forem, jasně ukazuje, jaké jsou ambice těchto lidí, a jaké prostředky jsou k prosazování svých představ ochotni používat.

Úkolem dneška – a ODS to cítí velmi silně a máme trochu strach, že jako jediní – musí být obrana tradičních hodnot a tradičních společenských struktur, jako je na prvním místě rodina, tvořící přirozené vztahy mezi lidmi, mezi muži a ženami, mezi rodiči a dětmi. Úkolem je bránit se vizi atomizované společnosti izolovaných jedinců, navzájem komunikujících a spolupracujících pouze prostřednictvím fetišizovaného internetu. Úkolem je bránit se vizi frustrované společnosti rozdělené hradbou nepřekročitelných parciálních práv, která lidi nikoli spojují, ale fakticky oddělují.

O tom všem a o mnoha dalších věcech jistě bude probíhat diskuse na naší dnešní ideové konferenci. Za sebe říkám, že se na to velmi těším.

Václav Klaus, Úvodní vystoupení na II. ideové konferenci ODS, Praha, 11.6.2000.