Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Po sedmi letech opět v Baku


Po sedmi letech opět v Baku

Články a eseje, 20. 6. 2022

Do Ázerbájdžánu, přesněji do Baku, mne přivedlo již deváté, tzv. Globální fórum, kterého jsem se zúčastnil již v roce 2015. Tuto zemi, která má stejný počet obyvatel jako Česká republika a ze které dovážíme zhruba pětinu naší ropy (z Ruska polovinu), známe strašně málo. Každá návštěva je proto cenná. 

Země se nachází v jižní části Kavkazu mezi Černým a Kaspickým mořem. Zrodila se jako my po skončení 1. světové války, v roce 1918 se zbavila carského Ruska, aby však byla v roce 1920 Ruskem brutálně napadena a o dva roky později se stala součástí Sovětského svazu. V letech 1988-89 znovu propukly masové protesty Ázerbájdžánců. V Baku byly – v éře Gorbačova – milionové demonstrace. Brutální moskevská moc znovu zasáhla a výsledkem byla spousta lidských obětí. Období, které pro nás bylo koncem komunismu, bylo pro ně koncem nadvlády Ruska. Dekomunizace našeho typu tam však neproběhla. Transformace byla neúplná a až příliš gradualistická. Určitě až dosud chybí v politické oblasti. Ekonomický vzestup je – zejména díky ropě – obrovský.

Baku začalo svůj vstup na mezinárodní scénu v polovině 19. století, kdy se tam začala těžit ropa. (Mimochodem, ropu má, ale benzín dováží.) Ropa, a zejména období vysokých cen ropy, je hlavním zdrojem bohatství země, která je jinak suchá, vlastně je to – mimo území Kavkazu – typ polopouště. Návštěvník má po příjezdu pocit, že je kdesi v Dubaji či Kuvajtu, ne v postsovětské zemi. Modernost Baku je zajímavá. Není to prázdné přejímání dnes moderní světové architektury. Je to Blízký Východ se svou vlastní tradicí, která tu do minulosti sahá hlouběji než u nás. Sedmdesát let komunismu ji nevyvrátilo.

Tohoto fóra se letos zúčastnili zástupci z více než 50 zemí, a to nejen z této části světa. Toto místo a tato účast dává diskusi problémů dnešního světa úplně jinou perspektivu. Člověk si musí přiznat, že by se výlučně svou „domácí“ perspektivou neměl nechat zcela pohltit. Rusko-ukrajinskou válku tu vidí jako válku „in the heart of Europe“, zatímco my víme, že se tato válka v srdci Evropy neodehrává, i když ono hypotetické srdce Evropy a tedy nás, kteří si myslíme, že jsme „im Herzen Europas“, tato válka tragickým způsobem ovlivňuje a pozměňuje. 

Odlišnost perspektivy ukazuje i to, že ve svém úvodním vystoupení ázerbajdžánský prezident Alijev asi 80 % svého dlouhého projevu věnoval válce, slovo válka bylo stále opakováno, ale bylo to o ázerbajdžánsko-arménské válce v Karabachu (dříve Náhorní Karabach) na podzim roku 2020. Také stále hledá „peace agreement“ (mírovou dohodu).

Tón debaty o Ukrajině udávají Gruzínci a Poláci, jiní jsou zdrženlivější. Ázerbájdžán ruskou agresi odsuzuje a pomáhá Ukrajině – i bezplatnými dodávkami ropy – ale v OSN o sankcích nehlasoval (a Arménie se zdržela hlasování). Jasné pozice zastávají pobaltské státy a Amerika. Za freudovské přeřeknutí považuji rozhořčený projev jedné ex-političky, která pateticky řekla: „Ruská invaze do Polska … promiňte, vlastně na Ukrajinu…“. To nebylo čisté přeřeknutí se.

Obsah diskuse vyjadřují názvy částí konference:
˗ nový světový řád
˗ bezpečnost
˗ potravinová krize
˗ energetická krize, atd.

Promluvil jsem na panelu o energetice, můj anglický projev je na www.klaus.cz. Zatímco všichni mluví o energetické krizi v souvislosti s ukrajinskou válkou, já jsem řekl, že krize a s ní spojený růst cen energií začal dávno před ukrajinskou válkou a je více než s válkou spojen s ideologií údajně lidmi způsobeného globálního oteplování a se Zeleným údělem EU. Jako jediný jsem měl zřetelný potlesk (z devíti řečníků v této sekci), i když musím férově říci, že většina netleskala. 

Přišel za mnou po mém vystoupení jeden ze saudsko-arabských princů a zeptal se, jestli může projev otisknout v Saudské Arábii. To mne potěšilo. Propadnutí ideologii klimatického alarmismu je však na těchto fórech téměř absolutní. Sny některých z nás, že Covid na straně jedné a ukrajinská válka na straně druhé tuto ideologii odstrčí stranou, byly a jsou naprosto mylné.

Byla tu řada bývalých kolegů v politice – prezidentů, premiérů, málo akademiků. Výrazně se prezentovala dcera Roberta Kennedyho Kerry Kennedy se svou Foundation for Human Rights. Míra – jak říkával Charles Dickens „telescopic philanthropy“ (teleskopické dobrodějnosti) a propagandistického elánu byly zcela neuvěřitelné. Zaujala mne i gruzínská prezidentka, která promluvila „evropsky“ a já si teprve uvědomil její křesní jméno – Salome. A vzpomněl jsem si, že si Gruzínci pozvali na prezidentský úřad velvyslankyni Francie s gruzínskými kořeny. Ještě že jsme něčeho takového byli ušetřeni.

Baku je zcela moderní město, pyšní se i slavnou stavbou Zahy Hadid, ale řada mrakodrapových staveb je prázdná. Mám strach, že u nás také. Asi hodinu autem od Baku je kilometry dlouhá písečná kosa, která tvoří Abšeronský národní park. Ten má želvy, zmiji levantskou (daleko jedovatější než naše zmije), plameňáky i tuleně. Je to nejvýchodnější bod Ázerbájdžánu a – jak oni říkají – i Evropy. Můj syn – geograf – mne opravil, že je Ural daleko více na východ.

Dnešní moderní Ázerbájdžánci se považují za Evropany, myslí si, že hranicí Evropy je Kaspické moře. A oni jsou před ním. Dalším kritériem je, že hrají mistrovství Evropy ve fotbalu. Ale nevím. Zahalených žen je tu minimum. Říkají, že jsou nábožensky stejně vlažní jako Češi, překvapilo mne, že to vědí. Ale u nich jde o islám.

Václav Klaus, 20. 6. 2022 

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu