Hlavní strana » Články a eseje » Postcovidové a ukrajinské…

Postcovidové a ukrajinské Marmara Forum v Istanbulu

Články a eseje, 11. 6. 2022

V Istanbulu jsem byl naposledy před sedmi roky. Město zůstává pořád stejné, už stovky, ne-li tisíce let. Dnes už funkční mešita (nedávno ještě jen muzeum) Hagia Sofia byla – jak mi tady někdo řekl – postavena již v době, kdy u nás praotec Čech vystoupal na Říp. Všechny státní a náboženské převraty přežila.

Hlavní istanbulský bazar je také určitě stejný jako před staletími. Jenom tam asi dříve neprodávali desítky variant moderních mobilů. Koberce, šály a koření jsou pravděpodobně stejné. Marmarské moře a lodě proplouvající Bosporem také. Stejné je i obrovské množství lidí na ulicích v dnes již 20 milionů obyvatel majícím městě. Doprava je složitá, nekonečné fronty aut berou ale řidiči v naprostém klidu. Jet na večeři z místa konference do restaurace v centru, v šest hodin večer, minimálně hodina (a to jedině díky blikajícímu a troubícímu policejnímu doprovodu).

Nejvíce ze všeho mne překvapili místní psi. Ve městě, v parcích, u moře jsou jich bez dozoru spousty. Nikomu nepatří, ale někdo se o ně musí starat. Nejsou hladoví, klidně leží, na nikoho neštěkají, mají svůj „mediteránní“ klid, není třeba se jich bát. Naši psi tak klidní nejsou. Že by to byla spíše otázka klidu a neklidu jejich pánů?

Istanbul není Turecko, je to specifická entita a nemělo by se z krátké návštěvy usuzovat na zbytek Turecka. Nevím ani, jak se liší průměrný příjem na hlavu v Istanbulu od zbytku Turecka, čili jaká je ve zbytku země životní úroveň. Ale měna je jen jedna – turecká lira. V každém případě je v této chvíli v Turecku inflace 70 %, něco pro nás nepředstavitelného. Na straně jedné je Turecko – stejně jako my – zcela bez ropy a zemního plynu, ale to by takovou inflaci nevytvořilo. Turecko je tradiční inflační zemí, inflace 15 – 20 % není výjimkou, lidé v tom „umějí chodit“, ale ten klid – na první podhled – nechápu. Pro návštěvníka se inflace nedá poznat. Prý ale rodina s dětmi přijde do restaurace, dá si jen čaj a sedí tam několik hodin. Nevím, pád životní úrovně musí být veliký. Ale někteří i v inflaci umí vydělávat. 

Argumentují, že jsou vůči inflaci odolní. Že funguje velká rodina a proto existuje solidarita. Nevím, inflace na rozdíl od recese ničí všechny. Studentka ekonomie, dcera ředitele česko-turecké obchodní komory (vystudovaná v Americe), mi říká, že vláda preferuje ekonomický růst před inflací. Že ji to učí ve škole. Nevím. Ředitel zastoupení Škoda v Turecku, Turek, mi říká, že je to islámské bankovnictví, které z náboženských důvodů neuznává úrok. Proto prý není možné bojovat proti inflaci zvyšováním úrokových sazeb. (Snad to noví členové bankovní rady slyší!) Ve firmě má několik set zaměstnanců, kvůli inflaci zvyšuje mzdy jednou za dva měsíce, ale odbory protestují a chtějí, aby to bylo každý měsíc. Tomu se říká vznik inflační spirály: „ceny-mzdy-ceny“. Od listopadu 2020 má Turecko již třetího ministra financí a třetího guvernéra centrální banky.

Příští rok budou v červnu volby, i prezidentské. Stejně jako u nás. Pokus o puč v roce 2016 radikálně změnil politickou situaci v zemi. Věrní stoupenci prezidenta Erdogana zůstali na jeho straně a budou ho volit, odpůrců jeho způsobu „silového“ vládnutí však přibylo. Stoupenci turecké verze pražské kavárny a Milionu chvilek ho volit nebudou, řada lidí ale nevidí alternativu. 

Na čaji, dobrém tureckém, jsem byl ve slavném hotelu Pera, který byl postaven koncem 19. století pro cestující Orient-expresu. Je tam druhý nejstarší výtah v Evropě, po pařížské Eiffelovce. Často tu bydlívala Agatha Christie a prý tam napsala Vraždu v Orient-expresu.

Konference, na které jsem byl, byla 25. Euroasijským ekonomickým summitem. Sálu vládla 6-7 metrová obří fotografie Atatürka (na letišti, kde to píši, je v každém VIP salonku jeho fotografie nejméně metrová). Konference je skutečně euroasijská. Byli tam Poláci, Rakušan, Čech, Francouz, Belgičan, bohatě byl zastoupen Balkán (jehož chce Turecko být patronem), Ukrajinec a Rus (ale nechtěli si spolu sednout ke stolu), spousta Turků a jednotlivci ze zemí Blízkého východu a zemí severní Afriky.

Témata diskuse prozrazují nadpisy částí konference:

• Lidstvo je jen jedno
• Nová energetická ekonomika
• K digitálnějšímu a zelenějšímu světu
• Potravinová krize
• Zatlačí válka Pařížské dohody do pozadí?

Ode mne je to všechno strašně nalevo. Projevy neanalytické, pouze proklamativní. Projev à la Zelenskyj pronesl polský senátor, bývalý ministr obrany. Bezcenně promluvil rektor ruské diplomatické akademie. Neřekl vůbec nic. Turecko kritizuje Rusko za válku na Ukrajině, ale chce hrát roli zprostředkovatele, a proto si nezavírá dveře. Pěkně promluvil bývalý rumunský prezident Constantinescu, tuniský prezident Marzouki, bývalý prezident Bosny a Hercegoviny (za srbskou část) Mladen Ivanic. Trochu moc neutrálně můj dobrý přítel, bývalý turecký prezident Gül. Můj projev je na www.klaus.cz.

To jsou mé stručné zápisky hlavních dojmů. Určitě jsem něco zapomněl. Turecko je velká země, má desetkrát více obyvatel než Česká republika. Je to země sebevědomá a podle toho se chovající. Nejméně v posledním tisíciletí nepodléhala ani Vídni, ani Berlínu, ani Moskvě, ale ani Bruselu. Neví, co je „sdílená“ suverenita. Nepovažuje se ani za Západ, ani za Východ, i když od nás na východ je. Stojí za vidění, nejen za ležení u moře.

Václav Klaus,10. 6. 2022