Hlavní strana » Ekonomické texty » Má smysl ještě dnes…
Ekonomické texty, 20. 10. 2021
Blíží se jedno z výročí kupónové privatizace, tohoto zcela mimořádného, v rámci celé lidské historie nikde jinde neuskutečněného pokusu umožnit rychlý přechod z centrálně plánované, na státním vlastnictví založené zcela nefunkční ekonomiky k ekonomice tržní, opírající se o soukromé vlastnictví. Nahromaděných dezinterpretací tohoto originálního, námi vymyšleného, od nikoho neopsaného procesu je mnoho a pravda je proto zcela zadupána do země. Je nás také stále méně, kdo o tom může po třech desetiletích ještě něco smysluplného říci. Ani to ale není to nejhorší – nejvíce ze všeho chybí ochota naslouchat. Ta je vzácným zbožím.
Odborná ekonomie žije jinými tématy. Tehdy „nestíhala“, musela být obejita, zareagovat na společenskou poptávku nebyla při rychlé změně poměrů připravena. V učebnicích to proto popsáno nebylo, vážná debata o tomto tématu fakticky neexistuje. Proti kupónové privatizaci je veden nepřetržitý politický (a ideologický) útok těch, kteří skutečný trh nikdy – na počátku 90. let, ale ani teď – nechtěli a kteří to tehdy zakrývali útokem na kupónovou privatizaci. Dnešní vítězné tažení levice u nás, v Evropě a na celém Západě vede k tomu, že se zájem o pravdu o těchto věcech zcela ztrácí. Nad trhem vítězí zeleno a sociálno, a ty pravdu nehledají.
Realita komunismu je navíc už dávno zapomenuta (a stále šířenými dezinformacemi zcela karikována), už jen menšina lidí zažila komunismus v dostatečně dospělém věku. Vzpomínám, že jsem někdy v roce 1990 nebo 1991 řekl jednomu známému ze Západu, že v okruhu jednoho kilometru od našeho bytu na pražském Proseku, kde jsme tehdy večeřeli, není jeden jediný soukromý obchod, restaurace, kadeřnictví, prádelna, autoopravna, atd. To se dnes zdá být nepředstavitelné.
Rychle se to však tehdy změnilo. Vyžadovalo to nejen spontánní vznik soukromého vlastnictví „na zelené louce“, ale i organizovanou privatizaci. Ta byla průlomem. Nechtěla ji nejen postkomunistická levice, ale ani disidentská intelektuální elita a svět umělců a novinářů, ani komunističtí „kapitáni“ našeho průmyslu. Proto hluboký ideový střet tehdy, ale i nyní.
Klíčová byla rychlost. Neprivatizace (a tzv. předprivatizační agonie) byla strašlivě nákladná – měřeno ekonomickým pádem a stagnací. „Náklady“ tohoto typu byly mnohonásobně větší a hrozivější než jakékoli privatizační problémy (nehody, chyby či dokonce krádeže), což mediální svět nechtěl a nechce pochopit. Malá privatizace (malých či středně velkých firem) byla proveditelná standardními metodami, privatizace větších a velkých firem by byla nesmírně pomalá (a brzdila ji hrozba obviňování z politicky nepřijatelného „výprodeje“ rodinného stříbra, jak se tehdy říkalo, do ciziny, zejména do Německa a Rakouska). Musel proto přijít nestandardní krok. Tím se stala kupónová privatizace, i když jejím prostřednictvím byla privatizována jen jedna čtvrtina ekonomiky, což je dodnes nepochopeno. Nevím, zda záměrně.
Podrobně o tom píšu ve své učebnici pro VŠE „Transformace v ČR: Cesta ke svobodě a prosperitě“ (nakladatelství Oeconomica, Praha, červen 2021). Zde proto jen pár klíčových tezí – nikoli o technice kuponové privatizace, ale o jejích předpokladech:
Kupónová privatizace byla středovým bodem pokusu o tzv. českou cestu privatizace, o vyhnutí se nebezpečí předat prakticky zadarmo kontrolu nad významnou částí české ekonomiky (a bankovnictví) do zahraničních rukou. Toto předání uskutečnila až netransformační vláda Miloše Zemana po roce 1998 a vlády následující. Důsledkem je dnešní rozsáhlé odplývání dividend zahraničních bank a firem do ciziny. Proto se nekoná (resp. koná jen pomalu) zavírání příjmových nůžek vůči západní Evropě, i když česká ekonomika v HDP na hlavu předstihla už řadu zemí bývalé EU (včetně Španělska) a blíží se Itálii a Francii. Z České republiky touto formou odchází nejvíce ze všech postkomunistických zemí (a protože jsme nejbohatší postkomunistickou zemí, dostáváme také nejméně eurodotací).
Kupónová privatizace byla významnou složkou transformačního procesu české ekonomiky a výrazně zasáhla do společenských poměrů i do celkové transformace české společnosti. Uspěla, ale byla svými odpůrci významně poškozena. Byli to hlavně
Kupónová privatizace nebyla jen o ekonomice, ač ekonomicky nevyhnutelný úkol její privatizace byl jejím základem (a hlavním smyslem). Dotkla se mnoha zájmů, velmi hmatatelných. Jako po každé válce či fundamentální změně politického, ekonomického či společenského systému se zrodili noví vítězové. Neřekl bych, že vznikli noví poražení, ale nahlas začali křičet nesmírně závistiví nevítězové. Jako obvykle vyhráli ti schopnější (i všehoschopnější), rychlejší, ale i pracovitější, nápaditější, odvážnější, více riskující, někdy prostě jen šťastnější. Často i méně líní, méně se flákající. Takoví lidé vždy dělají dějiny, dělali i kupónovou privatizaci.
Inspirací ke kupónové privatizaci bylo více, ale klíčem ke všemu byl pragmatický postoj skupinky lidí kolem mne na mém ministerstvu financí v roce 1990, která to všechno vymyslela a provedla. Zmínit musím zejména Dušana Třísku, přínos dalších byl až v druhé řadě. Úspěch by se nemohl dostavit bez politického prosazení této ideje, což mi pomohla udělat „stará dobrá“ ODS, která tehdy ještě byla pravicí a nehledala spolupráci s Piráty, Zelenými a o generaci dřívějšími Maláčovými.
Václav Klaus pro měsíčník Xantypa, 6.10.2021
Copyright © 2010, Václav Klaus. Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu není dovoleno další publikování, distribuce nebo tisk materiálů zveřejněných na tomto serveru.