Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Václav Klaus pro Slovenské…


Václav Klaus pro Slovenské národné noviny

Rozhovory, 3. 2. 2021

Ako uznávaného ekonóma Vás 10. decembra 1989 odchádzajúci prezident Gustáv Husák ako člena revolučného Občianskeho fóra menoval za federálneho ministra financií vo vláde Mariána Čalfu. Jednou z Vašich hlavných priorít bola privatizácia štátneho majetku a prechod z centrálne plánovej ekonomiky na trhovú. Do akej miery ste boli spokojný s dosiahnutými výsledkami?

Jednoznačně říkám, že byla naše transformace nesporným úspěchem. Chtěl bych upřesnit, že nešlo jen o privatizaci, ale o naprostou změnu ekonomického systému. Změnit systém se nám podařilo velmi rychle a za minimálních nákladů – ve srovnání s dalšími podobnými zeměmi. Naše míra nezaměstnanosti byla a je dosud nejnižší ze všech srovnatelných zemí, naše míra inflace byla o řád nižší než v sousedních zemích, naše rozpočtová rovnováha (neexistence deficitů státního rozpočtu) byla naprosto mimořádná a naše „nezadluženost“ vůči cizině je až dosud v postkomunistickém světě také výjimkou. Nevidí to pouze zcela zaujatý člověk. 

Okrem demokratizácie česko-slovenskej spoločnosti sa vo veľmi krátkom čase otvorila aj otázka svojbytnosti slovenského národa v spoločnom štáte. V ktorom období ste si uvedomili, že Česká a Slovenská Federatívna Republika smeruje k postupnému zániku?

Signály byly – k mé nelibosti – od počátku. Začalo to onou, pro většinu Čechů nečekanou pomlčkovou válkou, ale dlouho jsem věřil, že se to „ustojí“. Že to tak dopadnout nemusí, jsem si začal uvědomovat někdy v dubnu 1992 po setkání s premiérem Čarnogurským (během konference v německém Bad Godesbergu). Rozhodující byl výsledek voleb v červnu 1992 na Slovensku – žádný důsledný obhájce společného státu se na Slovensku nedostal do parlamentu. V následných jednáních jsem byl v podstatě konfrontován výlučně s politiky, přesvědčenými o nezbytnosti slovenské samostatnosti.     

Krátko po voľbách 1992 ste ako predseda víťaznej strany ODS rokovali o vytvorení novej federálnej vlády s predsedom HZDS Vladimírom Mečiarom. Ako by ste s odstupom času zhodnotili ich samotný priebeh?

Jednání byla naprosto přátelská, férová a korektní. Byla to „kooperativní hra“ s pozitivním součtem – zájmem bylo nalézt východisko ze vzniklé situace. Zájmem nebyla konfrontace pro konfrontaci.

Po dohode s Vladimírom Mečiarom, že spoločný štát zanikne ku koncu roku 1992, prišlo na rad Federálne zhromaždenie. Dôležitým legislatívnym aktom spoločne s prijatím ústavného zákona o delení federálneho majetku, bolo aj prijatie ústavného zákona o zániku Českej a Slovenskej federatívnej republiky 25. novembra 1992. Nebol to však ľahký proces. Ako si spomínate na toto náročné obdobie?

Hlasování ve Federálním parlamentu bylo z formálního hlediska samozřejmě velmi důležité, ale bylo jen jedním z dílčích (podtrhávám dílčích) postupných kroků. Byl to moment právnicky významný, ale dynamika společensko-politického vývoje byla už daleko dále. Eventuální opačné hlasování by rozdělení státu nezastavilo. Zajistit nekonfliktní vývoj považovaly obě strany za hlavní cíl.

Počítali ste ako česká strana s alternatívou, že by poslanci Federálneho zhromaždenia neschválili vyššie spomenuté ústavné zákony zabezpečujúce pokojný zánik Česko-Slovenska?

S tím jsme nepočítali. Odpůrci klidného rozdělení na obou stranách, jak v České republice, tak na Slovensku, se nedostali do parlamentu. Neumím hodnotit situaci na Slovensku, ale u nás to byli zejména představitelé Havlova Občanského hnutí.  

V tomto roku si pripomíname dvadsiate ôsme výročie existencie dvoch samostatných republík. Ako hodnotíte ich vzájomné vzťahy?

Vztahy jsou daleko lepší, než jaké by byly, kdyby zůstala federace, v níž by si obě části nedůvěřovaly. To byla hrozba dne.

Ako prezident samostatnej Českej republiky ste nesúhlasili s politickým smerovaním Európskej únie. Verejne ste kritizovali aj obsah Lisabonskej zmluvy. Bola práve Charta základných práv EÚ tým najväčším problémom?

Charta základních práv EU nebyla tím hlavním problémem. Byl to jen jeden z detailů celého procesu evropské integrace. Tento proces je založen na tragickém omylu, kterým je úsilí o likvidaci národního státu v Evropě. Zárukou pro udržení demokracie v Evropě je systém národních států, tzv. europeizace je naprostým omylem.

V čase Vášho druhého funkčného obdobia (2008-2013) postihla Európsku úniu veľká ekonomická a hospodárska kríza. Do akej miery dokázali európski lídri zmierniť jej dôsledky?

Tato krize byla produktem chybné ekonomické politiky a tato chybná politika s námi – v ještě zesílené podobě – zůstala. Krize byla „léčena“ obrovským zadlužením států EU, vedla téměř k rozpadu eura a ke zcela neproduktivní a nedemokratické centralizaci Evropské unie. 

Pred nedávnom sme boli svedkami aj obrovskej migračnej krízy. Čo bolo jej hlavným spúšťačom?

Migrační krize je důsledkem mylné evropské multikulturální politiky, boje s národním státem, rušení hranic, politiky evropských elit v čele s A. Merkelovou. Tuto krizi nezpůsobili migranti, tu způsobili evropští politikové. Vydal jsem – spolu s kolegou Jiřím Weiglem – už před pěti lety na toto téma knížku s názvem „Stěhování národů“ (nakl. Olympia), která byla přeložena do osmi evropských jazyků. Mám strach, že nebyla čtena na Slovensku, i když jsem v Bratislavě tiskovou konferenci a podpisovou akci v době jejího vydání uspořádal. 

Jedným z veľkých problémov súčasnej európskej integrácie je aj snaha niektorých politických predstaviteľov postupne transformovať Európsku  úniu na akési Spojené štáty európske. Akým spôsobom môžeme zabrániť  týmto procesom?

Tomu se dá bránit jedině politicky, je třeba říci rezolutní NE. Zkusit i v České republice i na Slovensku dělat alespoň to, co dělá Maďarsko a Polsko. Že toho nejsme schopni, je smutným výsledkem české i slovenské politiky. A zejména našich hlavních politických stran, které zcela propadly víře v pozitivnost dnešní formy evropského integračního procesu.

Na základe výsledkov ľudového hlasovania Veľká Británia ako prvá krajina vystúpila z Európskej únie. Prekvapilo Vás to?

Výsledek referenda ve Velké Británii mne nepřekvapil, překvapilo mne, jak zoufale a bezkoncepčně to v následujících letech britské vlády řešily. Byl to důkaz naprostého chaosu v Konzervativní straně. Ukazuje se, jaké nešťastné důsledky má v zemi absence skutečných politických osobností typu Churchilla a Thatcherové.

Na zmierenie ekonomických dopadov spôsobených súčasnou koronakrízou prijali predstavitelia vlády členských štátov Únie tzv. fond obnovy. Jeho čerpanie je však podmienené dodržiavaním zásad právneho štátu a rešpektovaním legislatívy EÚ. Na základe toho sa Maďarsko a Poľsko rozhodli vetovať toto rozhodnutie. Sú ich argumenty skutočne oprávnené?

Tzv. fond obnovy nikdy neměl vzniknout. Je to nesmysl ekonomický (znamenající obrovské zadlužení nejen nás, ale i našich dětí a vnuků), je to ale i omyl politický. Je to další významný krok ke vzdání se národního státu. Nikdy předtím nebylo možné, aby se Evropská unie zadlužovala. Toto byl záměrně vytvořený průlom, bylo to zneužití covidové epidemie k prolomení dosavadní legislativy EU. Česká republika peníze z tohoto fondu nepotřebuje, kdyby si chtěla půjčit, může si půjčit i bez fondu obnovy.

Myslíte si, že Európska únia dokáže politicky prežiť toto náročné krízové obdobie?         

Na tuto otázku odpovím – možná překvapivě – ANO. Dodávám, že bohužel ano. Cena za to bude veliká, jak ekonomická, tak politická. Bude to za cenu ztráty demokracie a vytvoření postdemokratické Evropy.

Matej Mindár, Slovenské národné noviny, 1. února 2021

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu