Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Poznámky k vystoupení na…


Poznámky k vystoupení na Husitské teologické fakultě

Projevy a vystoupení, 25. 4. 2017

1. Děkuji za pozvání, jsem u Vás po téměř 20 letech. Za tu dobu se toho u nás i ve světě hodně událo. Témat k naší dnešní debatě je proto určitě více než dost, třeba letošní 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Vždy se snažím navazovat na své předchozí vystoupení, ale svůj text z října 1998 se mi najít nepodařilo, dokonce ani jeho název. Zůstal ve mně však z návštěvy u Vás dobrý pocit. Vašeho nového pozvání si opravdu vážím.

2. Byl jsem trochu zmaten názvem cyklu těchto Vašich přednášek (či besed), ve kterém je – jako dominantní – slovo spravedlnost. Nevím, co k tomu říkali jiní řečníci, ale mám strach, že já k tomu nemám co zásadního říci. Nevím, jak tento pojem uchopit, jak ho strukturovat. Krasořečnit o tom neumím. A nechci. Naši předkové věděli, že se na tomto světě spravedlnost najít nedá, a proto nalezení spravedlnosti nechávali na Pánu Bohu, soudícímu lidské skutky na onom světě. Když to chtěli lidi zkoušet sami, vznikaly z toho náboženské války.

Ptáte se: Hledejte spravedlnost! Ale jak? Tato otázka implikuje, že víte, co je spravedlnost, a že proto stačí ji hledat. Já bohužel nevím, co je spravedlnost. Její definici neznám. Poměrně snadné je zkoušet ji popisovat pomocí podobných slov jakými jsou např. férovost, stejné zacházení, nefavorizování, nenadržování, přístup „padni komu padni“, neprivilegovanost, nestrannost, zásluhovost, atd., určitě je možné přijít na řadu dalších.

To mne – jako teoretika z oboru společenských věd, nikoli jako politického aktivistu – neuspokojuje. Chtěl bych substanciální vymezení, ale to nemám.

Máme sice Ministerstvo spravedlnosti, ale to se tím určitě nezabývá. To se zabývá, nebo spíše by se zabývat mělo, řešením případů chování lidí, lišícího se od platného právního řádu. Je právě to „spravedlností“? To by, za prvé, bylo velkým zúžením slova spravedlnost, za druhé by to ztotožňovalo lidský výtvor – právní řád, politickými ambicemi a zájmy formulovaný – se spravedlností. Tudy určitě cesta nevede.

Naprostá většina lidí zaměňuje spravedlnost s rovností, ale to sem radši ani nebudeme zavádět.

Ptáte se „jak“ hledat spravedlnost, nevím, jestli skutečně máte na mysli jak ji hledat nebo spíše jak ji provádět. Zase tisíce variant odpovědí a nezbytného varování: v historii vedlo hledání spravedlnosti k mnoha hrůzám. Nemohu opomenout nahrazení nespravedlivého trhu „spravedlivým centrálním plánováním“. Zmínil jsem Říjnovou revoluci, Marxova argumentace byla také opřena o jedno pojetí spravedlnosti: domníval se, že jedna třída vykořisťuje třídu jinou.

Určitě Vás netěší, že hledám odpovědi na otázky tohoto typu ve zdravém rozumu (a v selské moudrosti) na straně jedné a ve společenských vědách na straně druhé. Nejsem schopen spokojit se s tím či oním náboženským normativním pohledem obsažený v desateru nebo v podobných textech. Tam jsou formulovány nesmírně důležité, a v mnohém nezpochybnitelné prvky obecnějších pohledů, ale definice to není.

3. Co k tomu říká ekonomie? Disciplína, která se vyhýbá hodnotícím soudům, resp. snaží se jim vyhýbat. Explicitně se spravedlností – pokud se nemýlím – nezabývá. Není o tom kapitola v žádné učebnici ekonomie.

Přesto je toto téma v ekonomii obsaženo, minimálně ve dvou oblastech – v teorii směny a v teorii rozdělování. Ekonomie vymezuje podmínky ekvivalence směny. Její slavná formulace, že je třeba, aby se mezní přínos (efekt) z uskutečněné transakce pro oba – či všechny – účastníky směny rovnal, je pozitivní (či deskriptivní) tezí, čili výrazem přesvědčení ekonomů, že se v realitě účastníci směny, snaží – při úsilí o maximalizaci svého užitku – právě takto chovat. Samozřejmě pokud to ekonomický systém umožňuje. Je to tedy výrok o realitě.

Na straně druhé je to výrok normativní – je to výraz přesvědčení ekonomů, že se při tomto chování maximalizuje celkový efekt, proto se tak subjekty na trhu mají chovat. Právě toto by ekonomie považovala za asi ne spravedlivé, ale za správné a efektivní. Např. cena, která takto na trhu vznikne, je považována za správnou, neboť je rovnovážnou. Nemluví se – zcela záměrně – o ceně spravedlivé.

Ekonomie se v teorii směny a asi ještě více v teorii rozdělování před mnoha staletími fatálně rozešla s pojmem spravedlivé ceny. Předscientistní ekonomie středověku, spojená s náboženskou scholastikou, zejména s Tomášem Akvinským, operovala s pojmem „just price“, spravedlivá cena, a právě tento koncept moderní ekonomie rezolutně odmítla.

Podobně se uvažuje v teorii rozdělování. Podle ní se má odměna (za výdaj práce či kapitálu či jiného výrobního faktoru) rovnat – a ekonomie si opět myslí, že v průměru (v čase i prostoru) se rovná – meznímu produktu toho či onoho použitého výrobního faktoru. Opět současně pozitivní i normativní pohled. I tady je tedy odmítán koncept spravedlivé mzdy. Ale to by chtělo vážný výklad mikroekonomie. Proto aspoň tyto úvodní poznámky.

4. V každém případě si myslím, že je nemožné, resp. málo přínosné hodnotit jako spravedlivé či nespravedlivé reálné společenské situace. Nejsem schopen – na rozdíl od řady jiných komentátorů – říci, že je dnešní společenská situace v České republice, či v dnešním světě jako celku, nespravedlivá, že je současný svět nespravedlivý, že je spiknutím těch či oněch. Spíše jsem schopen uvažovat v pojmech efektivní-neefektivní, přínosný-nepřínosný, produktivní-neproduktivní, vylepšující-nevylepšující výchozí stav. Čili je třeba to snést z nebe na zem. Mluvím-li o lidském chování, spíše používám slova jako diskriminace či solidarita, než spravedlnost.

5. Zmínil jsem reálné společenské situace. Zajímají mne primárně entity, ve kterých se pohybuji, které tvoří základní rámec mého života ve společnosti (tedy nikoli v soukromí) a těmi jsou Česká republika a EU. Identifikuji se s tou první. Ta druhá je umělá, cizí, neautentická, vnucená. Děsí mne, že význam a role té první upadá a že se dominantní – pro naše životy – stále více stává ta druhá. To by mělo být tématem našich diskusí, diskusí vážných, analytických, neaprioristických, diskusí nikoli politicky korektních, nikoli papouškujících oficiální – za povinnou a jedinou přípustnou považovanou – doktrínu evropeismu přicházející z Bruselu.

6. Když jsme před 4 roky, tedy v roce 2013, zakládali IVK (resp. transformovali náš původní CEP v IVK), řekli jsme si, že pro důrazné zahájení své aktivity napíšeme kolektivní dílo. Bylo to v momentu naší, už řadu let trvající ekonomické stagnace. Byli jsme v té chvíli jedinou ze – s námi sousedících – zemí, která se ještě nedostala na úroveň před krizí let 2008-2009, byli jsme zemí, která evidentně stagnovala ekonomicky, a nejen ekonomicky. Knihu jsme nazvali Česká republika na rozcestí. Nebudu opakovat její hlavní argumenty a závěry. Podotýkám, že nebyly pouze ekonomické (měli jsme tam kapitoly „Krize rodiny jako jeden z projevů i důsledků hluboké krize společnosti“, „Eroze společnosti a rozpad společných hodnot“, „Krize výchovy a vzdělání“, „Paralýza vládnutí“, atd.), protože mi jde o zdůraznění něčeho jiného. Byla to kniha primárně o České republice.

Letos jsme začali psát druhý takový kolektivní text. Nemá ještě název, ale bude to něco jako Evropa (nebo možná Západ) na rozcestí. Není to proto, že by nás Česká republika přestala zajímat, ale více a více dospíváme k názoru, že je míra autonomnosti vývoje naší země velmi omezená. Můžeme si sice leccos sami zhoršovat (a děláme to vytrvale a důsledně), ale „počet stupňů volnosti“, který máme ve svěrací kazajce Evropské unie – a já tento pojem nepovažuji za nadsázku – je malý. To není výzva k pasivitě a přijetí protektorátní mentality, to je „pouze“ uvědomění si reality, kterou mnoho lidí u nás nechce akceptovat. Dominuje rozhodování v Bruselu (o tisíci konkrétních věcí), dominuje povinné přebírání evropské aktivistické neliberální legislativy, dominuje přenos idejí, ideologií a behaviorálních vzorců zvnějšku k nám, přesněji řečeno, směrem ze Západu k nám.

Tento směr onoho toku idejí chci zdůraznit. Někteří lidé u nás jsou stále posedlí údajnou hrozbou přicházející z Východu. Jsou to lidé, kteří se sami v sobě ještě nevypořádali s komunismem, proto s ním ještě dnes musí bojovat. Uniká jim ale při tom elementární pravda, že dnešní hrozba přichází ze Západu. A že my nejsme schopni (a ochotni) se jí bránit.

7. Tuto hrozbu vidím v těchto tendencích a záměrech:

- pomocí ideologie multikulturalismu a pomocí uměle vyvolané a v mnoha ohledech organizované (nejen tolerované) masové migrace změnit etnickou i hodnotovou strukturu evropské společnosti a pomocí těchto procesů vytvořit nového evropského člověka (nazývám ho již delší dobu homo bruxelarum);

- pomocí totalitarizujícího konceptu politické korektnosti (která není ničím jiným než obhajobou lži a orwellovského ministerstva pravdy) vytvořit manipulovaného člověka, který se bude velmi blížit postavám z Huxleyho Brave New World;

- pomocí feminismu, genderismu, homosexualismu a dalších podobných konceptů zvrátit lidskou přirozenost a tím zásadním způsobem změnit tradiční řád světa, ve kterém s elementárním respektem k dědictví našich předků přes všechny pokusy ho změnit stále ještě žijeme.

Nástrojem k tomu všemu je Evropská unie (a další nadnárodní instituce) a její bojový předvoj, kterým jsou nechvalně známé „neziskovky“, tedy NGOs. Byl jsem na mnoha zasedáních těchto institucí, kde před vystoupeními předsedů vlád a prezidentů dostanou slovo nikým nezvolení, bez jakéhokoli mandátu vystupující příslušníci této agresivní menšiny, příslušníci tzv. občanské společnosti. Jsou to „vyvolení“ (často sami sebou) exponenti soudobého progresivismu, dnešního všezahrnujícího pokrokářství, které je vlastně reinkarnací komunismu v nové podobě. To je Vám asi stejně protivné jako mně. Spolu s Hayekem mám obavu, že jsme pod heslem pokroku na „slippery road to serfdom“. Přispívá k tomu falešné úsilí o dobro a rovnost, a skoro se bojím říci i o spravedlnost. Ta musí být výsledkem, ne aprioristickým, do společnosti normativně vnášeným imperativem.

Václav Klaus, projev v rámci cyklu přednášek na téma „Hledejte spravedlnost! Ale jak?“, Husitská teologická fakulta, Praha, 25. dubna 2017.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu