Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor Václava Klause pro…

Rozhovor Václava Klause pro deník Blesk

Rozhovory, 31. 10. 2016

Na Staroměstském náměstí se v den předávání státních vyznamenání sešlo až 10 tisíc lidí, soudě podle odhadů. Jaký na to máte názor?

Je to realita. Je to realita, která vznikla dlouhou nešťastnou souhrou okolností. A jsou mezi námi lidé, kteří chtějí za každou cenu destabilizovat poměry v naší republice. To je jejich jediný cíl. Myslí si, že při té destabilizaci najednou vznikne nějaký prostor pro ně samotné.

Je to věc, kterou známe. Já ji znám čtvrt století, opakuje se pod různými názvy a hesly, ale v podstatě je to stále stejná historka. Je to bezohledný pokus destabilizovat naši zemi, ať to stojí, co to stojí. Ať na to naše země doplatí jakkoliv.

Ve zdravici jste mluvil o tom, že je to politická a mediální kampaň. Souhlasíte tedy, předpokládám, s názorem Hradu, že jde o předvolební kampaň Michala Horáčka...

Nesleduji výroky Hradu. Jestli to je výslovně kampaň pana Horáčka nebo někoho úplně jiného, nevím, ale je to každopádně antikampaň vůči prezidentu Zemanovi a v každém případě je to antikampaň vůči normálním spořádaným poměrům v naší zemi.

Není to ale také zpětná vazba? Kdyby se toto stalo během vašeho prezidentského mandátu, nevzal byste si z toho nějaké poučení? Instrukci od občanů?

Nezlobte se, ale já nechci nikomu radit. Na druhé straně jsem k 28. říjnu a k vyznamenaným žádnou takovou příležitost těmto lidem nenabídl a neumožnil jsem jim, aby toto dělali. Bohužel jim to umožněno bylo a je to velká škoda.

Mluvíte o kauze Jiřího Bradyho? O návštěvě tibetského dalajlamy, která s tím souvisí?

Jsou to kapičky, které v tom hrají roli. Považuji za naprosto směšné bojovat o to, abychom dnes patřili na Západ. Na Západě už jsme a neznám žádného člověka od nejextrémnějších komunistických minulých osobností po dnešní radikální pravici, který by se chtěl jakkoliv spojovat s Ruskem nebo Čínou.

To je směšná hra. Jde jedině o to, abychom s těmito obřími světovými velmocemi udržovali jako malá země přiměřeně přátelské a kooperativní vztahy. Myšlenka, že bychom chtěli nadbíhat Číně a Rusku, je lež a nevěřím, že se ti lidé nestydí, když ji používají.

Mluvíte o přiměřené míře náklonnosti, přátelství. Vám ale prohlášení čtyř – kdy nejvyšší ústavní činitelé písemně odsoudili přijetí dalajlamy ministrem kultury Hermanem – přišlo přiměřené?

Ten dopis čtyř přiměřený byl. Já jsem od prvopočátku měl svoje názory na existenci Tchaj-wanu a Tibetu. Vzpomínám, že jsem před více než 20 lety přijel do Číny jako předseda vlády a suverénně jsem řekl čínskému premiérovi: „Pane premiére, vždyť vás je miliarda dvě stě milionů. Pro vás ten malý Tchaj-wan přece nestojí za řeč. Vy s tím máte tolik problémů, všichni vás za to kritizují, to vám za to nestojí.“

Byl jsem ale okřiknut tehdejším ministrem zahraničí Zielencem, údajně superpravicovým člověkem. Řekl mi: „Ne, stejně jako všechny ostatní vyspělé země respektujeme jednotu a územní celistvost Číny.“ A to, že čtyři nejvyšší ústavní činitelé měli nutkání tuto elementární pravdu, na níž je založena naše zahraniční politika 27 let, jenom zopakovat a zdůraznit, není nic extrémního ani mimořádného. To, co z toho dneska někteří lidé dělají, je dětinské a směšné.

Pane Klausi, komu věříte v tom duu Daniel Herman – Miloš Zeman. Kdo koho vydíral? Jak to podle vás celé vzniklo?

Nevím. Já žádné interní informace k této věci nemám. Pouze musím říci, že jako prezident republiky jsem 10 let uděloval vyznamenání, a vím, že jsem měl stovky návrhů od institucí i jednotlivců. Strašně jsem se vztekal, když Sněmovna či Senát zveřejnily, koho oni navrhují, čímž vytvořily nepříjemná očekávání u těchto lidí.

My jsme samozřejmě řadu těch navržených vyškrtli, nepřipadali v úvahu. A nám se stalo, že najednou, týden před vyznamenáními, zavolal na Hrad – a dostal to do ruky pan Forejt – někdo z těch navržených Poslaneckou sněmovnou či Senátem s otázkou, kdy si mají přijít pro to vyznamenání. Čili já musím říci, že tím se do toho dal také určitý chaos. Samozřejmě nevím, jak detailně toto vzniklo, ale my jsme se podobné chyby nikdy nedopustili.

Vera Renovica, Blesk, 30. října 2016.