Hlavní strana » Dokumenty » Příspěvek Václava Klause do…

Příspěvek Václava Klause do Festschriftu k sedmdesátinám Ivana Kočárníka

Dokumenty, 28. 11. 2014

Je neuvěřitelné, že se Ivan Kočárník dožívá 70 let. Vždycky jsem ho považoval za viditelně mladšího než sebe, ale ukazuje se, že mne rychle dohání.

Ivana jsem znal už v hloubi komunistické éry. Nejsem si vědom, že bychom se znali z Vysoké školy ekonomické, kde studoval několik let po mně (a kdy si – jak zlí jazykové tvrdí – na studium vydělával hraním mariáše, který moc dobře uměl), ale brzy potom jsem si tohoto mladého pracovníka Ministerstva financí začal všímat. Nebyl řadovým úředníkem ministerstva. Celá desetiletí se snažil být nedaleko ekonomické a finanční teorie. Měl obrovský vliv – a pro nás, kteří jsme v 70. a 80. letech byli v nemilosti – i obrovský význam, protože jako výkonný redaktor měsíčníku Finance a úvěr po celých 20 let normalizace do časopisu propašovával naše texty. Byla to zajímavá hra. Články (neboli statě) musela schvalovat celá oficiální redakční rada časopisu (patřičně ideově hlídaná) a jiné texty – přehledy, recenze, informace – měl plně v ruce sám výkonný redaktor. To vedlo k tomu, že jsme mnoho našich textů převáděli do jednoho z těchto tří formátů a Ivan Kočárník je „na své triko“ vytiskl. Takové poměry už se dnešní mladé generaci zdají jako něco naprosto nepochopitelného, i když my staří začínáme mít strach, že se do podobného systému obloukem navracíme.

V druhé polovině osmdesátých let byl Ivan Kočárník jedním z oficiálních tvůrců perestrojkovských reformních pokusů, které ve sféře financí a bankovnictví byly velmi pozitivní – zejména oddělení centrálního a komerčního bankovnictví. Řada z nás se na tom tehdy z různých jiných institucí také podílela. Tím se vytvářel ekonomický tým, který po listopadu 1989 vedl naši ekonomickou transformaci. Určitě k tomu přispěl i můj seminář na bankovní ČSVTS, na kterém Ivan opakovaně vystupoval.

Když jsem byl 10. prosince 1989 jmenován ministrem financí, strávil jsem několik hodin u Kočárníků v jejich čimické vilce a on mi kreslil strukturu ministerstva a popisoval, co má kdo na starosti. Hned v prvních dnech ve své funkci jsem ho jmenoval prvním náměstkem Federálního ministerstva financí. V této roli za dva a půl roku vykonal obrovské množství práce. V tehdejším reformním týmu byli ministři a jen jeden náměstek ministra, který si vydobyl rovnocennou pozici s ostatními členy vlády. Bylo naprosto logické, že v okamžiku, kdy jsem se stal předsedou české vlády, se právě on stal ministrem financí. Popisovat detailně jeho práci v těchto letech nejde, to by byl rozsáhlý text, ale byl významným spolutvůrcem a tvůrcem prvních státních rozpočtů, organizátorem změn daňového systému, sehrál i velkou roli při dělení Československa. Jeho výhodou byla i blízkost k podnikové sféře a ke světu bankovnictví. V květnu 1997 se stal obětí naší „měnové krize“, kterou tak účinně spolu se všemi našimi ideovými odpůrci zorganizoval tehdejší guvernér ČNB Josef Tošovský.

Od té doby, od tohoto jeho nedobrovolného odchodu z funkce, jsme ho už tak často neviděli. Trochu jsem se na něj mračil, že se až moc stáhl do svých Vonoklas, odkud jsme ho na různé akce do Prahy „tahali“ jen velmi obtížně.  Třeba si to teď po sedmdesátce změní. Třeba už bude mít méně chuti na svůj oblíbený tenis, který celý život s takovou radostí a elánem hrál. Rádi ho mezi sebou budeme vždycky vítat.

Václav Klaus, 21. října 2014.