Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor Václava Klause pro…


Rozhovor Václava Klause pro deník Blesk k 25. výročí 17. listopadu 1989

Rozhovory, 4. 11. 2014

Proč slýcháváme, že před revolucí bylo lépe?

Ti lidé jsou hloupí, ti lidé mají zavřené oči, ti lidé jsou zaujatí. Nic jiného věcného v tom nemůže být. Něco úplně jiného je říci, jestli to, co se dneska děje, je úplně v souladu s tím, co si ten či onen představoval. To mohl mít očekávání obrovská.

Měl jste se tehdy v něčem vy lépe?

Určitě ne. Mě vyhodili z Akademie věd jako údajného vůdce nemarxistických a antisocialistických sil, takže já jsem těch posledních dvacet let prožil v docela přiškrcené rovině na nedůležitých místech v bance. Nedovedu si představit, v čem jsem se měl lépe. Možná že jsem byl mladší.

Vaše manželka tvrdí, že jste byl v mládí dlouhovlasý rebel, který chodil na rokenrol a měl kolem sebe houfy děvčat. Je to fakt?

Tak to manželky přehánějí o těch houfech děvčat. Ale samozřejmě, my jsme byli generace vyrostlá v 60. letech, to byla hudba, kterou jsme měli rádi, to byla délka vlasů nebo vousů a styl oblékání, které jsme měli rádi. Já jsem sice nebyl žádný extrém, ale na druhé straně nikdy nezapomenu na chvíli, kdy mě můj tatínek, nechtějící přijmout modernosti, potkal na Václavském náměstí a on byl v hovoru s nějakým pánem, tak jsem k němu přišel a nic. Večer mi říkal: »Já jsem tě nechtěl představovat kvůli těm tvým vlasům«.

Co historka o tom, že jste měl nejdelší vlasy v zemích Varšavské smlouvy?

Já jsem měl obrovskou výsadu, že jsem vojnu jako prvoligový basketbalista prožil tady v Dukle, takže jsem na vojně nikdy nevystřelil z žádné zbraně, jedině na koš. A pak poslední měsíc vojny tady bylo nějaké cvičení Varšavské smlouvy a já jsem nominálně dělal pomocníka proviantního náčelníka. No a najednou ten náčelník si zlomil nohu, tak donutili mě, abych tři týdny jezdil po republice štábní cvičení Varšavské smlouvy. A oni měli pocit, že ještě nikdy neviděli takhle dlouhé vlasy u nikoho. Takže to je historka reálná.

Havel kdysi pojmenoval paneláky »králíkárnami«. Vy jste v tomhle symbolu totality na Proseku dlouho žil. Co říkáte na jeho názor?

Já jsem nebyl princátko z velmi bohaté rodiny, které by žilo někde na Barrandově v překrásných vilách. Já jsem žil s rodiči v miniaturním bytě na Vinohradech v pátém patře činžáku. Ten byt byl menší než ten panelákový, neměl tekoucí teplou vodu. Takže pro mě ten přechod do toho paneláku na sídliště nebyla taková urážka, jaká by asi byla pro Václava Havla. Proto se na něho za to slovo »králíkárna« i nadále velmi zlobím.

Kdy jste začal nejpalčivěji vnímat, že nežijete v ideálním světě?

My už jsme ta šedesátá léta prožívali velmi intenzivně, takže já jsem všechny slavné antikomunistické autory přečetl tehdy. Tam nastal můj absolutní rozchod s komunismem. Spousta lidí svůj rozchod dává až k datu 21. srpna 1968, což pro mě bylo jen potvrzení všeho, co jsem si o tom komunismu myslel. Považuji za směšné, když celá řada lidí říká: »no tam jsem já prozřel«. A já říkám: To brzy.

Emigraci jste nezvažoval?

Já jsem měl pocit, že se život odehrává tady, mám ho dodneška a nikdy jsem si nemyslel, že bych chtěl zůstat někde v zahraničí. Udělal jsem určitě dobře. Určitě bych mohl být nějakým profesůrkem na americké univerzitě, takovým panem Švejnarem…

Co jste říkal na článek Prognostika a přestavba Miloše Zemana, když vyšel v srpnu 1989?

Ten článek byl dobrý. Ale my jsme se v té době znali se Zemanem od konce 60. let a vedli jsme spolu stejné nesouhlasné hovory, jaké vedeme dneska. On s námi v tu dobu »nejel«. Nebyl ve stejných seskupeních lidí, s kterými jsem se stýkal tehdy já. Musím přiznat, že jsem to ocenil méně než drtivá většina lidí. Pro mě to nebyla až taková událost.

Co ho k publikaci, myslíte, vedlo? Musel vědět, že ho vyhodí z práce.

On jistou zarputilost a jistou formu neuvěřitelného sebevědomí má. Ale on nebyl žádným bojovníkem za kapitalismus. On přeci jen byl sociálním demokratem, původně členem Komunistické strany. My jsme už tehdy měli obří spory o tom, co bude dál.

Nepodepsal jste chartu, nepodepsal jste Několik vět. To se ale dnes u politiků docela cení…

Ale kdo to cení? Já ne. Chartu jsem tehdy považoval, zejména některé jejich produkty, za věc spornou a vrtěl jsem nad tím hlavou. Nejsem podepisovač takových dokumentů.

Co jste si těsně před revolucí myslel o Havlovi, jádru disentu?

Já se slovem disent neumím pracovat. Já jsem měl blízko k jiné skupině, než byla Charta, což byla Demokratická iniciativa. Také jsem v té době zkoušel vlastní iniciativy a v rámci Československé vědecko-technické společnosti, která nebyla tolik sledována režimem, pořádal kritický seminář, kam chodilo desetkrát více lidí než na schůzky takzvaných disidentů. Rozehnali nás roku 1986 a člověk také kvůli tomu zažil různá vyšetřování. Takže já odmítám, aby jedna skupina si pro sebe ukradla slovo disent a všechny ostatní označovala za kolaborující šedou zónu. Tento názor já odmítám.

Kde jste byl v pátek 17. listopadu 1989?

V Rakousku, kde jsem se v té opět volnější době zúčastnil takové talk show a měl tam ještě dvě přednášky. V pátek večer jsem přijel vlakem na hlavní nádraží. Neexistovaly ani internety ani mobilní telefony, takže sedíte-li ve vlaku, nemůžete nic vědět. Metrem jsem dojel na Prosek a potkal svého syna, který byl účastníkem Albertova i Národní třídy, zeleného, vylekaného. Popisoval mi, co se stalo, a řekl větu, která si zaslouží být připomenuta a není dodatečně přikrášlena: »My děti jsme udělaly, co jsme mohly, teď musíte vy, tatínkové«. Ihned jsem se pak zkontaktoval s dalšími lidmi i s Havlem, který byl součástí nově vznikajícího Občanského fóra.

Očekával jste, že bude rok 1989 takhle velký?

Ano, že režim už je naprosto prázdná skořápka, je slabý, není ani schopen, ani ochoten se hájit a že stačí jakékoliv drcnutí do něj, aby se sesypal jako domeček z karet – já bych řekl, že to jsme víceméně věděli. Jen nemohl nikdo předpokládat, které to drcnutí tu poslední věc způsobí.

Kolem listopadu se prý dívky dělily na »havlovky«, »dienstbierovky« a dokonce »klausovky«. Byl jste si vědom tohohle zájmu?

Samozřejmě, že existoval klub fanynek Václava Klause a tak dále. Já jsem se s nimi i setkal několikrát. To byly nejrůznější dámy nejrůznějších věků z nejrůznějších prostředí. Asi dvakrát jsme udělali setkání v nějaké restauraci, kde řada z nich doma i napekla. Bylo to milé a samozřejmě si toho člověk vážil.

Máte ještě někde ty mohutné brýle, kterými jste na začátku kariéry proslul?

Brýlí jsem měl od té doby padesát, takže asi ne. A už nenosím žádné, jak vidíte.

Po revoluci jste se zapsal, u některých negativně, jako jeden z autorů kuponové privatizace pro Československo. Nevzal byste to zpátky?

Kuponová privatizace byla nezbytným a potřebným doplňkem naší privatizace. Já bych každému připomněl, že privatizace se dělala různými cestami a metodami a tou kuponovou prošla tak pětina našich podniků. Zbytek se dělal úplně jinými metodami. Takže jestli se někdo pokouší démonizovat kuponovou privatizaci, není dost informovaný. Já myslím, že na té kuponové privatizaci nikdo neprodělal.

A co investiční fondy? Tunelování? Viktor Kožený?

Potkáte spoustu lidí, kteří do kuponové privatizace dali nákupem té takzvané kuponové knihy jeden tisíc korun československých. Je spousta lidí, kteří z té privatizace vydělali mnoho desetitisíců, takže nevím, kdo prohrál. Neprohráli ani ti, kteří tu svoji kuponovou knížku prodali panu Koženému nebo někomu jinému. Oni do toho dali tisíc korun a dostali deset tisíc. Dostali devět tisíc bez další zásluhy. Ale to bych musel napsat knihu o kuponové privatizaci, už mě to nebaví.

Tak zabrousíme jinam. Proč lidé dodnes volí komunisty?

Komunistická strana byla dlouho symbolem, podivným, jakéhosi anti-establishmentu. Ona byla strana, která všechno, co se dělo, považovala za špatné. Někteří lidé volí nostalgicky, někteří protestně. Ale myslím, že to už končí, že teď začíná chvíle, kdy bude komunistická strana velmi klesat. Vzniklo totiž tolik protestních seskupení a stran, že nevidím důvod, proč by někdo volil komunisty, když může volit pana Babiše.

Vera Renovica, publikováno v deníku Blesk dne 3. listopadu 2014.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu