Klaus.cz






Hlavní strana » Dokumenty » Předmluva Václava Klause ke…


Předmluva Václava Klause ke sborníku IVK "Sto let od počátku první světové války"

Dokumenty, 18. 8. 2014

Sto let od vypuknutí první světové války je kulatým výročím, které vybízí k hlubší reflexi. První světová válka představuje nejen první krutý globální světový konflikt, nýbrž i civilizační předěl, který nenávratně změnil svět i naši zemi. Mezinárodní systém se ocitl v rozvalinách. Mnohé staleté říše, které fungovaly jako pilíře evropského velmocenského uspořádání, se rozpadly. Deziluze z první světové války otevřela dveře novým ideologiím komunismu a nacismu. Institut Václava Klause vzpomíná na tyto události novým sborníkem.

V části A přinášíme texty ze semináře „Sto let od počátku první světové války“ z 16. června 2014. Výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl argumentuje, že první světová válka otřásla veškerými autoritami tehdejší společnosti. Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů zkoumá systémové příčiny první světové války a její význam pro současnost. Ladislav Tajovský ukazuje, že první světová válka nastartovala proces marginalizace Evropy, který se do dnešních dnů nepodařilo zastavit ani zbrzdit. Vedoucí katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Stanislav Balík vykládá první světovou válku jako počátek války kulturní.

V části B uveřejňujeme další zajímavé doplňkové texty. Publicista Václav Vlk st. ve svém obsáhlém textu rozebírá průběh první světové války a pád austroslavismu. Profesor Filozofické fakulty UK Robert Kvaček zkoumá vývoj české společnosti po Sarajevu 1914. Přetiskujeme i pastýřský list arcibiskupa pražského a primase českého Dominika Duky o první světové válce z 22. června 2014. Josef Tomeš z Masarykova ústavu Akademie věd diskutuje českou politickou realitu v předvečer první světové války. Profesor medicíny z Ostravy Rajko Doleček připojuje vzpomínku na Gavrila Principa a sarajevský atentát.

V části C najde čtenář důležité historické přílohy. Prvním dokumentem je rakousko-uherské ultimátum Srbsku z 23. července 1914. Druhým dokumentem je provolání Františka Josefa I. „Mým národům“ z 28. července 1914, v němž Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Srbsku. Třetím dokumentem je Manifest českých spisovatelů ze 17. května 1917, který vyzývá české poslance Říšské rady, aby přestali být loajální s Rakousko-Uherskem a podporovali práva českého národa.

Při výběru řečníků i doplňkových textů jsme se v tomto sborníku pokoušeli prezentovat co nejširší spektrum názorů. Jak ale vidíme, autoři se spíše doplňovali, než že by byli mezi sebou ve velkých interpretačních rozporech. Žádná výrazná polemika nenastala. V jistém slova smyslu to není překvapením, protože přece jenom je to už dlouhých sto let. Některé věci jsou považovány za nesporné, jiné jsou zapomenuty.

Přesto mám pocit, že jedna věc – specificky německá – zdůrazněna nebyla. K jejímu připomenutí mne inspiroval článek australského historika Mervyna F. Bendleho „Beyond Good and Evil: The German Mind, August 1914“, publikovaný v australském časopise Quadrant (červenec-srpen 2014). První světovou válkou se tento autor zabývá intenzivně, jak ukázal i jeho červnový článek ve stejném časopise: „The Imperialist War That Wasn’t“.

Většinovým názorem – konec konců prezentovaným i v našem sborníku – je připomínat Rakousko-Uhersko a Srbsko a spolu s nimi Gavrilo Principa a jeho atentát v Sarajevu na straně jedné a pokus o změnu rozložení sil ve světě rychle rostoucím Německem oproti pozice ztrácející Velké Británii na straně druhé. Australský historik se na to dívá trochu jinak. Připomíná specifickou roli Německa a zejména v něm skrytou „German Mind“, což je výraz, který se netroufám překládat. Připomíná roli – v Německu již dlouho před válkou se rozvíjejícího – myšlení, které je v naprostém rozporu s liberální demokracií (což se následně tak silně projevilo v třicátých a čtyřicátých letech, ve vzestupu Hitlera, který samozřejmě „nespadl z nebe“ a nebyl naprostou singularitou).

M. F. Bendle tvrdí, že v nedávných letech „probíhající diskuse o Velké válce stále více ignoruje klíčovou roli, kterou v ní hrála tato specificky německá ideologie“ (str. 66). Připomíná její zrod a expanzi dávno před první světovou válkou a upozorňuje na dva anglické texty z roku 1914, které si tohoto fenoménu povšimly ještě před Sarajevem. Měly velmi symbolické názvy: „Inspirátoři německé války Nietzsche a Treitschke“ a „Nietzsche a Treitschke: zbožštění síly v moderním Německu“ (tyto dvě knihy byly opravdu vydány již v roce 1914, nikoli někdy později!). To vede Bendleho k formulaci, že „dávno před Hitlerem, dávno před Versailles, vznikala v Německu hluboká národní frustrace a nezastavitelně narůstající kulturní nespokojenost. To inspirovalo nacionalistické fantazie a utopie, které následně našly takový souhlas německých elit“ (str. 67).

M. F. Bendle připomíná vazby tohoto myšlení na německý romantismus a na Fichteho a Wagnera, později na Spenglera (a na jeho odlišování unikátní německé kultury a materialistických civilizací Anglie a Francie), na Sombarta (a jeho důkaz na konflikt „mezi komerční civilizací Anglie a heroickou kulturou Německa“), na Treitschkeho (a jeho „věčnou válku mezi germánskými a slovanskými národy“) a samozřejmě na Nietzscheho. Nikdy mne nenapadlo, že si němečtí vojáci, když šli v roce 1914 do války, „sebou brali Bibli, Goethova Fausta a Nietzscheho Tak pravil Zarathustra“ (str. 72). Je pozoruhodné, že je nám to připomínáno až z Austrálie.

Druhá inspirace přišla z Ameriky. V Cato Policy Report (č. 3/2014) byl zveřejněn článek Jima Powella s názvem „Woodrow Wilson’s Great Mistake“, který hodnotí politiku Woodrowa Wilsona a jeho zatažení Ameriky do první světové války jako kolosální omyl. Autor je přesvědčen, že v roce 1918 už byla válka tři roky ve slepé uličce. Že žádná strana vojensky už nemohla vyhrát. A že změnu udělal až vstup USA do války.

„Kdyby USA zůstaly mimo, je vysoce pravděpodobné, že by mezi válčícími stranami muselo dojít k nějaké dohodě“ (str. 6). Taková – nepochybně nesnadně vznikající – dohoda by podle něho určitě dala lepší výsledek než to, co se nakonec stalo. Tím bylo naprosté ponížení poražených. Byl to právě Wilson, kdo chtěl potrestat Německo, prosadit výjimečnou pozici USA a celosvětovou demokracii. Podle Powella to bylo chybou.

Významnou vojenskou roli USA vidí Jim Powell pouze v posledních šesti měsících války, ale „to stačilo, aby byl svět změněn – k horšímu“ (str. 6). Americký vstup do války a podmínky ukončení války – dovršené smlouvou z Versailles „vyvolaly nebezpečné nacionalistické reakce“ (str. 7). Jakákoli dohoda válčících stran by byla lepší než to, co následovalo: „vzestup Hitlera, druhá světová válka a holokaust“ (tamtéž).

Autor se také domnívá, že bez amerického vstupu do války a bez tlaku na to, aby Rusko dále bojovalo s Německem, by nedošlo k vítězství bolševiků v Rusku! „Až když na podzim 1917 ruská armáda zkolabovala, mohli bolševici získat moc“ (str. 7). Bez rozpadu ruské armády se podle něho mohla prozatímní vláda ubránit. I to stojí za zamyšlení. My vítězství Leninových bolševiků obvykle vykládáme jinak.

Václav Klaus, publikace IVK č. 13/2014.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu