Klaus.cz






Hlavní strana » Dokumenty » Přepis tiskové konference…


Přepis tiskové konference Institutu Václava Klause k uvedení nové knihy Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí

Dokumenty, 12. 10. 2013

Moderátor: Dámy a pánové, vítám vás na představení nové knihy Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí. Dovolte mi, abych předal slovo řediteli Institutu Václava Klause Dr. Jiřímu Weiglovi.

Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause: Dobré dopoledne vážené dámy, vážení pánové. Jsem velmi rád, že mám dnes příležitost vás po nějakém čase opět přivítat zde na zámečku Hanspaulka, v sídle Institutu Václava Klause, na představení výsledku naší práce za několik posledních měsíců.

Když jsme se zde viděli poprvé, Institut zahajoval svoji činnost a já jsem Vám sliboval, že se hodláme vedle organizování seminářů, debat, diskusí a konferencí, zabývat rovněž činností výzkumnou a aplikační. Jsem velmi rád, že jsem vám tehdy nelhal a že vám mohu ukázat důkaz naší práce v tomto prvním období.

Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí je kniha, která se zabývá žhavou současností. Zvolili jsme si toto téma nikoli proto, že bychom tušili, že nás v tomto křiklavém podzimním období právě čekají předčasné parlamentní volby, ale začali jsme na této knize pracovat někdy v květnu a toto téma jsme si zvolili, protože nás - tak jako asi většinu z vás a většinu občanů České republiky - trápí situace, ve které se naše země nachází.

Trápí nás dlouhodobý pokles našeho hospodářství, který je zdánlivě obtížně vysvětlitelný. Trápí nás, že se tato krize, která se nejsnáze manifestuje na ekonomických datech, týká především celé naší společnosti, celé naší země a především České republiky. Tématu, co je u nás špatné a co s tím dělat, kudy ven z pasti, ve které se nacházíme, ujali docela komplexně.

Zabývali jsme se jak ekonomickou, tak i společenskou a politickou stránkou. Hledali jsme nejen popis jevu, ale i jeho příčiny a také jsme se pokusili nastínit východiska. Že se nám to všechno povedlo v docela krátké době, je zásluhou nejenom samotných spolupracovníků institutu a těch, kteří zde přímo pracují, ale také jeho sympatizantů a spolupracovníků mimo náš organizační rámec. Je to také zásluha vydavatelství Fragment, které se se svojí tradiční operativností, chutí a schopností dokázalo o náš text postarat a v tak rekordním krátkém čase vydat a uvést na trh.

To je několik mých úvodních slov, jimiž prozatím skončím, ale budu připraven se podílet na zodpovězení případných otázek. Děkuji.

Moderátor: Děkuji. Poprosím, zda by neřekl pár slov také ředitel vydavatelství Fragment Ing. Eisler.

Jan Eisler, ředitel nakladatelství Fragment: Dámy a pánové, děkuji za slovo. Ode mě se určitě čeká, že v souvislosti s knihou budu mluvit o tom, jak je to krásné čtení a že by si ji všichni měli koupit. Je to malinko jinak, myslím si, že by si ji všichni měli hlavně přečíst, protože to, co v ní je napsáno, vůbec není krásné čtení. Není to tím, že by kniha nebyla dobře napsaná - ona je napsaná skvěle - a není to ani tím, že by v ní chyběla nějaká zápletka nebo napětí, toho je tam až moc. Je to proto, že to není román a nejde o fikci. To, co autoři bezchybně popsali, je realita a bohužel je to naše realita.

Kdyby se skutečně podařilo, aby si knihu přečetli všichni, nebo aspoň drtivá většina nás, možná by se našla - jak v knize autoři trefně nazývají - ta kritická masa. Kdyby se tato pak vydala tím správným směrem, určitě bychom na tom vydělali všichni, a to nejen finančně.

Minulý týden jsem četl první vyjádření k té knize – rozhovor Václava Klause pro Mf Dnes. Když jsem potom (v podstatě okamžitě) slyšel neuvěřitelně rychlé kritiky od všech možných politiků a jiných chytrých hlav, jak se ten Klaus zase zbláznil, co to zase vymyslel, tak mi bylo smutno. Byly to kritiky nepromyšlené a automatické, protože dneska je moderní Klause kritizovat v podstatě za všechno, co řekne a udělá.

A proto bych chtěl vás novináře požádat o to, abyste si tu knihu přečetli pozorně celou. Abyste potom o všech i radikálních návrzích, které jsou v závěru knihy uvedeny, informovali veřejnost jako o celku. Protože jen jako celek mají smysl, logiku a potenciál opravdu něco vyřešit.

Pište a mluvte o tom, že je třeba odregulovat trh, změnit zákoník práce, změnit daňové zákony, ne jenom daně zvyšovat. Že je třeba změnit volební systém, aby vlády byly stabilní, ať už bude vládnout kdokoliv, abychom nechodili každou chvíli k volbám. Aby se nevyplácely čím dál větší podpory v nezaměstnanosti - vždy si v této souvislosti vzpomenu, jak kdysi premiér Špidla řekl, že podpora v nezaměstnanosti má být tak vysoká, aby se z ní dalo důstojně žít. Nemá! Kdyby totiž taková byla, tak už by nikdo pracoval. Má být jenom taková, aby se z ní dalo nějakou dobu důstojně přežít, než si aktivně najdu práci. Aby se zastavila nesmyslná utrácení za pole posetá skleněnými panely a ošklivými větrníky a jinými „ekologickými nesmysly“. Ano, a nakonec i o tom, že bude nutné případně odejít ze spolku, který se nevyvíjí tak, aby nám v něm bylo dobře, přestože má vznešený název Evropská unie.

V knize je spousta radikálních návrhů, a proto se jich všichni bojí. Je to přirozené. Toto své povídání bych rád zakončil krátkou příhodou, kdy před třinácti lety v naší firmě přestaly fungovat zásadní, ale jednoduché procesy. Všechno bylo špatně a nikoho už nebavilo pracovat. Nevěděli jsme co s tím, báli jsme se to řešit, báli jsme se s tím cokoliv udělat, protože co kdybychom to vyřešili špatně? To by pak mohlo být ještě hůř.

Pak přišel jeden náš přítel, byl to doktor psychologie, který po podrobném rozboru našich problémů řekl jednu důležitou větu: „Dělejte to tak, jak byste to udělali, kdybyste se nebáli.“ Ten strach nás zlomil, udělali jsme to tak, a přestože prvního půl roku dvě třetiny až tři čtvrtiny kolegů brblali, mračili se a nelíbilo se jim to, tak pak začali zjišťovat, že i jim je líp, že je práce baví a že nakonec jsou rádi, že pracují právě v naší firmě.

Prostě se to povedlo a já věřím, že pokud by se naše společnost pustila do realizace více či méně radikálních návrhů, které v této knize jsou, že by se to taky povedlo. Takže přečtěme si tu knihu a udělejme to tak, jak bychom to udělali, kdybychom se nebáli. Děkuji.

Moderátor: Děkuji, pane řediteli. Poprosím také o pár slov pana prezidenta.

Václav Klaus: Musím předně poděkovat mým oběma předřečníkům, že řekli všechno podstatné. Mám strach, že už se budu opakovat, ale když tady vystupují a střídají se ředitelé vydavatelství Fragment, myslím - a už jsem jednou řekl - že je škoda, že jsou pouze vydavatelé a ne spoluautoři. Tady pan ředitel by se do autorského kolektivu určitě hodil.

To mě vede k první poznámce. Všude slyším slova „Klausova kniha“. Chtěl bych to velmi rezolutně a radikálně popřít. To není Klausova kniha, je to kniha devítičlenného kolektivu. Tato slova mne to mrzí zejména proto, že to vypadá, že si knihu přivlastňuji. To však není pravda.

Tady v této místnosti se nás od května scházelo devět. Tři, když si to troufnu říci, už příslušníci nikoliv té nejmladší generace. Nejstarší jsem samozřejmě já, ale musím určitě zmínit Slávku Janáčkovou a Dušana Třísku, který se určitě urazí, protože se stále považuje za mladého. To byla jedna generace. Druhou generaci zastupovali doktor Weigl, Láďa Jakl a Otakar Vychodil, no třetí generace jsou ti nejmladší - Martin Slaný, Honza Skopeček a Marek Loužek. Knihu psala tato devítičlenná skupina a opravdu není žádná kapitola, která by měla jednoho autora. Jak už jsem někdy včera řekl, podepsaná je pouze krátká předmluva, kterou jsem napsal já.

Druhá poznámka, kterou bych chtěl říci, je ta, že jsme tuto knihu nepsali jako volební agitku. Když jsme se zde v květnu letošního roku začali vážně scházet, nikdo z nás nevěděl, co udělá pan Ištván a Šlachta. V červnu nikdo nevěděl, že padne vláda, nikdo nevěděl, že budou předčasné volby. Nepsali jsme žádný volební manifest, jak někdo v novinách napsal po mém rozhovoru v MF Dnes. To je skutečně hloupost, něco takového by nás vůbec nikdy ani nenapadlo.

Nicméně jsme to stejně chtěli vydat na podzim, takže jsme poprosili nakladatelství, aby se to stihlo do začátku října. Máme pocit, že kdybychom knihu vydali dva dny po volbách, už by to moc velký smysl nemělo. Kniha totiž obsahuje témata, která by měla podle našeho názoru být tématy i těchto předčasných voleb.

Musím zrekapitulovat tři základní části té knihy. První je analýza. Analýza je nejsnadněji měřitelná právě ekonomickými ukazateli, méně už pak v těch světech politických nebo sociálně-společenských. Nicméně i přes to je část první analýzou naší reality ekonomické, politické i společenské.

Druhá část je zamyšlení se nad příčinami. Jsme přesvědčeni, že tyto příčiny jsou systémové, nikoli krátkodobé, nikoli náhodné, nikoli třeba cyklické, jak bychom my ekonomové řekli. Je to něco hlubšího a vyžaduje to opravdovou změnu. Jednoznačně říkáme, že za drtivou většinu problémů, které máme, si můžeme sami.  

Podotýkám zcela jasně, že minulý týden vznikl naprostý chaos vyvolaný vytrhávanými větami z mého rozhovoru v MF Dnes. Rád bych, aby bylo naprosto jasné, že tato kniha je o tom, co my děláme špatně a co bychom měli sami změnit. Převedl-li si někdo toto celé na debatu o vystoupení či nevystoupení z Evropské unie, je to bohužel mystifikace a s touto knihou to opravdu nemá nic společného.

Třetí poznámkou, kterou mám, je to, že jsme se museli dotknout našeho vnějšího prostředí, což není Bolívie, Madagaskar nebo nějaká země v Asii. Naším vnějším prostředím je primárně dnes a denně nás ovlivňující Evropská unie svými tisíci rozhodnutími, svojí legislativou, kterou musíme povinně přijímat, i tím jak se jí (a zejména eurozóně) nedaří.

To je naše nejpřirozenější vnější okolí, které na nás působí. Křik, který vyvolaly naše úvahy o tom, co s naším vztahem k Evropské unii udělat, vyjadřuje pouze jednu věc – nepochopení, nedocenění, nedomyšlení obřích souvislostí, které pro nás jak naše členství, tak vůbec fakt, že jsme v sousedství zemí Evropské unie, má.

V závěru naší knihy se zabýváme třemi variantami, co udělat s naším vztahem k EU. První variantou je pokračovat dál, jako by se nechumelilo, i když nám vše naznačuje, že se chumelí, a očekávat, že nastane nějaký zázrak a že to všechno bude fungovat lépe. Máme hrůzu, že k této variantě bude docházet a že ani tato knížka nevyburcuje nikoho k nějaké radikální změně.

Druhá varianta, kterou popisujeme, je pokus o nalezení spřátelených lidí, skupin, seskupení, institutů, eventuálně politických stran v Evropě, které si myslí něco podobného a říkají, musíme tu Evropskou unii zásadním způsobem změnit. To je pro nás varianta B a o tom se pokoušíme mluvit.

Když jsme dopsali tyto dvě varianty, museli jsme si položit otázku, co bude, když se ani to první ani to druhé nebude dařit? Usoudili jsme proto, že je třeba zlikvidovat ten strach, o němž zde hezky hovořil pan ředitel, a férově se odvážit říci nahlas to, co spousta lidí říká potichu. Tedy že další variantou je Evropskou unii opustit.

Touto variantou se ovšem v knize zabýváme na pouhých pěti nebo šesti stránkách z celkových 230. Prosím tedy, aby to ve vašich komentářích dostalo váhu patřičnou, ne nesmyslnou, jaká byla rozpoutána během čtvrtečního dopoledne a odpoledne vytrháváním vět z kontextu mého rozhovoru pro MF Dnes.

To je asi to hlavní, co bych chtěl říci. Závěrem vám přečtu jednu větu, kterou považuji za vážnou (str. 209): „Naše návrhy často míří proti hlavnímu proudu myšlení naprosté většiny našeho mocenského i mediálního establishmentu. Jejich akceptování přemýšlející části naší veřejnosti však vidíme nadějněji, i když očekáváme, že budou karikovány jako politicky nekorektní nebo dokonce jako extremistické. Přesto cítíme, že musí být v této chvíli takto ostře a takto nekompromisně prezentovány. Toho jsme si vědomi, a proto jsme šli na trh docela riskantně, ale s pocitem, že něco takového je opravdu zapotřebí.“

Poslední dvě připomínky. Kniha není reaktivní, s nikým nebojuje. Až si to přečtete, objevíte, že tam téměř není zmíněno jméno žádného našeho politika. Myslím, že je tam několikrát napsáno „Nečasova vláda“, abychom neříkali vláda od roku 2010 do roku 2013, ale o politicích tato kniha není. Všimněte si také toho, co dělají všichni ostatní. Bojují pouze se jmény, ale podstata věci mizí a vůbec není zmiňována. Tady nemluvíme vůbec o jménech, tady mluvíme o podstatě věci, o tématech, o problémech. To je strašně důležitá věc, zkuste se nad tím zamyslet.

Poslední věc je poděkování. Rád bych poděkoval celému kolektivu devíti autorů, kteří na knize i v tom parném létě bez klimatizace pracovali a strašně se na mě mračili, když jsem je nutil sem přijíždět ze svých chalup. Chtěl bych moc poděkovat našim dvěma asistentkám Karolině a Blance, které tento materiál tisíckrát donekonečna přepisovaly. Opět v tom krásném létě. Chtěl bych moc poděkovat nakladatelství a tady dvěma pánům ředitelům, ale zejména Romaně Homonické, která byla takovým tím agentem, který nás popoháněl. Je, myslím, dobře, že jsme tu knihu vyrobili tak, jak je. Děkuji za pozornost.

Moderátor: Děkuji, pane prezidente, nyní je zde prostor pro Vaše dotazy. Prosím první – ČTK.

ČTK: Dva dotazy. První se týká toho, že říkáte, že za většinu těch problémů, ve kterých se nacházíme, si můžeme sami. Jak se k nim tedy postavit a kde vzít odvahu k tomu je řešit a jak je řešit? Druhá otázka se týká té Vaší třetí varianty. Hovoříte o vystoupení z EU. Zajímalo by mne, co by se dělo první den po vystoupení z EU? Kam se nasměřovat, kterým směrem se vydat?

VK: Kam se nasměřovat? Myslím, že dostatečně by stačilo nezaměřovat se nikam a zůstat sami sebou a neustále za někým neutíkali, jako jsme to již v dějinách mnohokráte udělali. Že by pro naši zemi byla hrůza, kdybychom najednou zůstali sami, nebo že by nám neveleli z Moskvy, z Vídně, z Berlína či z Bruselu? To by naopak bylo obrovské vítězství. O tom jsme velmi silně přesvědčeni. A co by se stalo druhý den? Opravdu nic. Myslím, že by tramvaje jezdily, voda by tekla, elektřina by svítila.

V momentu, kdy se Československá republika rozdělila na dvě části a zejména když se 6. února rozdělila její měna, měli všichni představy o tragických následcích, které nás čekají. Dobře všichni víte, že se vůbec nic nestalo a že jsme okamžitě v tentýž den žili v naprosté pohodě. Jsme plně přesvědčeni, že kdyby došlo k té třetí z našich variant, myslím, že organizované opuštění EU by bylo určitě realizovatelné a možné. Strašit tím není vůbec třeba.

JW: Mohu-li to jen doplnit, připadá mi, že diskuse na toto téma probíhá stejně, jakoby probíhala před 30 lety, kdyby se někdo odvážil navrhnout naše vystoupení z RVHP. Také by se všichni zděsili, co se stane druhý den, co s námi bude, atd. Ve skutečnosti se domníváme, že EU nesmírně potřebuje diskusi na téma „Jakým způsobem vystoupit z EU, jakým způsobem vystoupit z eurozóny?“, mít připravené scénáře, nejen na straně těch zemí, který se to týká, ale i na straně celku, na straně unijních orgánů. Tudy bude asi EU nakonec stejně nucena jít, protože ve tvaru, v jakém se nachází a v jakém tu krizi prožívá, není schopna donekonečna fungovat.

To není žádný děsuplný scénář vyskočení z okna ve smyslu - teď najednou se nás všichni zřeknou a všichni budou naši nepřátelé. Evropa bude nucena řešit problém vystoupení některého svého člena. A my si nyní pouze říkáme, proč to diskutovat na tom nejkatastrofičtějším scénáři – Řecka, kde hrozí již bankrot země – proč nepřemýšlet jak rozvolnit unii způsobem, který se týká člena relativně stabilního, ale nikoliv prosperujícího.

VK: O tom bychom mohli dlouho diskutovat, ale aby to bylo jasné – my si ani nijak moc nepřejeme, aby Česká republika opustila EU. Jestli chcete nějaký trhák do nadpisů – my si strašně přejeme, aby EU opustila celá Evropa.

Vaše první otázka byla „Co myslíte, že máme dělat doma, jak o tom přesvědčovat apod.?“ Tady je kapitola, začíná stranou 207, jmenuje se „Nástin domácích transformačních změn“. Zde přinášíme celou řadu konkrétních návrhů v oblasti ekonomiky, politiky, sociální oblasti, školství. Zde jsou myšlenky, na které je potřeba se podívat. My jako malý institut, který má jen málo pracovníků, nemáme sílu, abychom je vnutili této zemi, ale byli bychom velmi rádi, kdyby si tyto myšlenky přečetli ti politici, kteří dnes usilují o to, aby vyhráli říjnové předčasné parlamentní volby. Kéž by si z nich vzali za své co nejvíce.

ČTK: Vy si tedy představujete, že bychom měli být třeba na takové pozici jako je Švýcarsko a Norsko?

VK: Nepředstavujeme si nic takového, to už je zbytečný detail. Jak se bude Evropa vyvíjet, to, myslím, všichni uvidíme. Pan Dr. Weigl to jasně posadil do širšího kontextu. Opravdu si myslím, že dříve či později celá Evropa EU opustí, nechá pana Barrosa s Rompuyem sedět samotné v Bruselu a ten kontinent se bude vyvíjet úplně jinak.

Moderátor: Děkuji, druhý dotaz – Česká televize.

ČT: Většina domácích politiků přišla s určitou kritikou Vaší knihy ještě předtím, než ji zřejmě viděli. V zahraničí na ta poměrně ostrá slova nebyla reakce skoro žádná. Nemrzí Vás ta kritika doma a jistý nezájem v zahraničí?

VK: Nevím, co bych k tomu dodal jiného, než tady řekli oba kolegové. Kritika, která byla založená na tom, že tu knihu nikdo nečetl, ta nás opravdu nemrzí. Zajímavá bude kritika, až si kritikové knihu přečtou. Pak budeme moci vážně diskutovat o jednotlivých věcech. Diskuse o knize, kterou nikdo neviděl, nedává smysl. Nás mrzí, že se k tomu někteří snižují.

Institut Václava Klause, Praha, 7. října 2013

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu