Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Zamyšlení nad knihou…


Zamyšlení nad knihou Nicholase Wapshotta “Keynes – Hayek”

Ekonomické texty, 2. 10. 2013

Každá velká ekonomická porucha vyvolá diskusi, při které se připomenou minulé spory na stejné téma. Cílem je maximálně se z nich poučit, i když – jak dokazuje i tato kniha – lidé poučitelní nejsou. Krize let 2008 – 2009 nemohla mít osudy jiné. Anglický žurnalista a historik Nicholas Wapshott (ale i mimořádně kvalitní ekonom) využil této chvíle k napsání čtivé, prameny velmi dobře podložené, v každém případě kvalitní knihy o sporu Keynese a Hayeka, sporu, který – jak je uvedeno v podtitulu – „definoval moderní ekonomii“.[*] Toto téma mu umožnilo velmi plasticky vylíčit ekonomickou historii posledních devadesáti let a roli, kterou v ní sehráli Keynes a Hayek, resp. jejich myšlenky. Čtenář jistě ví, že Keynes obhajoval roli státu, Hayek roli trhu.

Kniha je napsána tak, že ji může číst „poučený laik“, ale s chutí si ji přečte nejen obecný ekonom, ale i ten, kdo se zabývá stejným tématem – úlohou trhu či státu v zabezpečování ekonomické stability a růstu. Pro mne je právě toto celoživotním tématem, ale i já jsem si v ní našel věci, které jsem neznal, resp. kterým jsem nevěnoval dostatečnou pozornost. Kdo chce opravdu pochopit makroekonomii, nejen její učebnicové zúžení na několik grafů a matematických rovnic, ten se z knihy dozví mnoho užitečného. Dozví se z ní něco i zaslepení stoupenci Keynese i Hayeka. Ti se z ní dozví i leccos, co by o svých idolech raději snad ani nevěděli.

Kniha je psaná nikoli tematicky, ale postupuje s časem. Každá z jejích 18 kapitol odráží určité, jasně definované historické období, jeho hlavní ekonomická témata a vliv Keynese i Hayeka právě v té či oné chvíli. Hayek byl o 16 let mladší než Keynes (narodil se v roce 1899, Keynes v roce 1883) a přežil ho o 46 let (Keynes zemřel v roce 1946, Hayek v roce 1992). Hayeka jsem krátce viděl v roce 1968,[1] Keynese jsem nejenom vidět nemohl, ale ani neznám nikoho, kdo by se s ním setkal (možná Josef Goldman či Jaroslav Habr, moji starší kolegové v Ekonomickém ústavu ČSAV v 60. letech).

Třetím velikánem ekonomie 20. století byl nepochybně Milton Friedman. I o sporu Keynes–Friedman by se dala napsat neméně zajímavá kniha, což konec konců i N. Wapshott naznačuje tím, že v závěrečné kapitole cituje hlavně Friedmana, který Hayeka přežil o 14 let (zemřel v roce 2006).[2]

Keynes s Hayekem byli asi stejně mimořádní, stejně ambiciózní, ale i stejně nedůtkliví. Po většinu jejich životů byl úspěšným a slavným člověkem jen daleko barvitější Keynes a ne šedivější a uzavřenější Hayek. Ten žil převážně mimo centrum společenského dění a mimo pozornost médií, což není žádnou náhodou. Hayek psal ekonomickou teorii pro ekonomické teoretiky a vždy se držel daleko od politiky, Keynes vytvářel snadno čtivou a snadno aplikovatelnou teorii a v politice byl nepřetržitě. Už v roce 1918 byl v Paříži na Versaillské mírové konferenci a jeho velmi kritická kniha o výsledcích a potenciálních důsledcích této konference „Ekonomické důsledky míru“ byla během dvou let přeložena do deseti jazyků. Hayek naopak strávil rok 1918 ještě jako důstojník rakousko-uherské armády na italské frontě. Hayek uměl anglicky (ač mu to dlouho dělalo potíže) a Keynese četl, Keynes neuměl německy a Hayekovy práce dlouho vůbec neznal, stejně jako – „po anglicku“ – neznal žádné další kontinentální autory a už vůbec ne „rakouskou školu“. Oba velcí ekonomové se prvně setkali v roce 1928 v Londýně, ale nerozuměli si (i díky špatné Hayekově angličtině). Wapshott mluví o „rudimentary spoken English, albeit of a fractured nature“.

Své ekonomické názory začali oba budovat již ve 20. letech. Keynes nejdříve bojoval s Churchillem, když ten chtěl vrátit libru na její úroveň z roku 1914 a když tento souboj prohrál, napsal svůj největší bestseller „Ekonomické důsledky pana Churchilla“ (1925), v němž ukázal deflační účinky tohoto kroku. Wapshott píše, že ve 20. letech byl „kurs libry centrálním bodem ekonomické diskuse“ (str. 31). Dnes tomu tak v Evropě už není. Dnešní euro, resp. evropská měnová zóna, není ničím jiným než pokusem zbavit se „na věčné časy“ měnových kursů, této snad nejvýznamnější ekonomické veličiny vůbec.

Hayek v té době zformuloval první verzi své teorie hospodářského cyklu s důrazem na odlišení „přirozené úrokové míry“ a „tržní úrokové míry“ (což Rakušané přejali od Wicksella) a chtěl, aby shoda velikosti obou těchto úrokových měr vedla k neutralitě peněz a k nevyvolávání hospodářského cyklu ze strany peněz.

Keynes stačil napsat „Tract on Monetary Reform“ (1924) a „A Treatise on Money“ (1930), kde začal odlišovat mechanismus utváření dvou klíčových ekonomických veličin – úspor a investic. Hayek rozvíjel svou teorii peněz a na Keynese ostře zaútočil, když v roce 1931 recenzoval jeho „Treatise“, jeho Pojednání o penězích. Šlo o osobní útok, v němž se to hemžilo výroky typu „je to tak nejasné, že si člověk nikdy nemůže být jist, že ví, co měl pan Keynes na mysli“. Keynes odpověděl stejně prudce: „Hayek nečetl mou knihu s dostatečně dobrou vůlí, aby ji mohl pochopit“. Tak to více méně zůstalo, až do Keynesovy „Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ (1936), která obletěla svět a přehlušila všechno předcházející.

Všichni čekali na Hayekovu odpověď, ale ta nepřišla. Jedinou Hayekovou odpovědí – píše Wapshott – bylo „mlčení“ (str. 153). Přiznám se, že právě to pro mne bylo nejzajímavější částí knihy. To bylo něčím, co jsem nedoceňoval, co jsem si tak silně neuvědomoval. Hayek si byl svého mlčení vědom a až po desetiletích přiznal, že to byla jeho největší životní chyba. Nikdy ale neřekl, proč se to stalo. Z Wapshottovy knihy (zejména kap. 12) vyplývá, že Hayek k dispozici žádné silné argumenty neměl, zůstal-li by na půdě Keynesovy makroekonomie. Hayek proto udělal krok vedle. Argumentoval, že celá makroekonomie je omyl (což – spěchám dodat – je názor, který nesdílím, a v tom se v tomto trojlístku velikánů ekonomie přikláním nejvíce k Friedmanovi) a myslel si, že stačí, když odpoví nepřímo, když odpoví nějakým svým velkým průlomem v oboru mikroekonomie.

Pomalu a s přestávkami pracoval na rozsáhlém díle „The Pure Theory of Capital“, které však při svém vydání v roce 1941 žádnou velkou „díru do světa“ neudělalo. Milton Friedman o této Hayekově knize dokonce řekl, že „se nedá číst“. Klíčovým přínosem Hayeka se stalo něco jiného – jeho práce o nezastupitelné roli cen v ekonomice, zejména „Economics and Knowledge“ (1936) a hlavně „The Use of Knowledge in Society“ (1945), které – zejména pro nás – při naší snaze pochopit důsledky pokusů o eliminaci cen (a o jejich manipulování) za komunismu byly zcela zásadní. Hayek však ustoupil ještě dále „vedle“, tedy mimo ekonomii, svou knihou „The Road to Serfdom“ (1944), která se – jako pamflet proti totalitární společnosti – velmi rychle stala světovým bestsellerem.

Z neznámého profesora se stal slavný autor, ale ekonomická akademická sféra ho díky tomu na zbytek života fakticky odmítla. Hayek sám přiznal, že ho – zejména v Americe – „tato kniha profesionálně zcela zdiskreditovala“. (Keynes knihu v osobním dopise Hayekovi pochválil, ale trval na tom, že v „jeho“ Anglii státní intervencionismus k otroctví vést nemusí.) Diskreditace Hayeka byla tak veliká, že ho slavná University of Chicago neudělala profesorem na katedře ekonomie, ale pouze na katedře „společenských a morálních věd“.

Hayek mezitím – v zoufalství nad poválečným nástupem socialismu – založil Montpelerinskou společnost a začal psát obecnější společensko-vědní texty, ale celá následující desetiletí byla „Érou Keynese“ (kap. 15). Přesto nakonec, v roce 1974, dostal Hayek Nobelovu cenu za ekonomii.

Hayek se – spolu s Friedmanem – a v politice s Goldwaterem, Reaganem a Thatcherovou – znovu dostal do centra diskusí až po roce 1970, v období stagflace, která vypadala jako definitivní popření Keynese. Definitivním nebylo. Do hry se znovu vrátil po krizi let 2008–2009.

Wapshott nesmírně zajímavě popisuje spousty detailů, dalších osobností a témat, ale výrazně nikomu nefandí. Na str. 285 cituje Friedmana (z roku 1966), že „v jednom ohledu jsme už dnes všichni keynesiánci, v druhém už keynesiáncem není nikdo“ a na str. 287 ho cituje znovu (z roku 2000), že „není sporu, kdo vyhrál intelektuální argument … Spornější je, kdo vyhrál argument praktický. Svět je dnes daleko socialističtější než byl v roce 1947“. Čili první vyhrál Hayek, druhé Keynes. Wapshott přesto končí tím, že „dva roky po Obamově stimulačním balíčku [keynesiánského typu - VK] není sebemenší důkaz, že byl tento balíček úspěšný (str. 283).

Kniha za přečtení stojí, jejích 382 stran se dá přečíst jedním dechem. Přinesla mi spoustu podnětů k dnešním diskusím.

Václav Klaus, Kontexty 4/2013, 2. října 2013.

[*] Nicholas Wapshott, Keynes Hayek: The Clash that Defined Modern Economics, W. W. Norton, New York – London, 2011, 382 stran.

[1] Viz můj letošní projev o Hayekovi na University of Richmond, „Hayek and My life“, Conference on Friedrich von Hayek, Richmond, Virginia, USA, 12. dubna 2013, https://www.klaus.cz/clanky/3345.

[2] Viz můj projev na smuteční mši na University of Chicago, “Remarks at Milton Friedman Memorial Service“, Rockefeller Chapel, Chicago, Illinois, USA, 29. ledna 2007, https://www.klaus.cz/clanky/133.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu