---

Hlavní strana » Rozhovory » Vystoupení prezidenta…

---

Vystoupení prezidenta republiky Václava Klause na TV Prima v pořadu Nedělní partie

Rozhovory, 20. 11. 2005

Moderátor (Petr Šimůnek):
Dobrý den, vítám Vás u Nedělní partie. Před třemi dny jsme si připomněli výročí události, bez které byste se na nás teď určitě nedívali. Nebyla by totiž žádná soukromá televize a určitě by nebyl ani žádný svobodný diskusní pořad, jako je tento. A téma svoboda bude taky jedním z ústředních témat dnešní speciální Nedělní partie, kde máme jediného, speciálního a vzácného hosta - prezidenta ČR Václava Klause. Dobrý den, pane prezidente.

Moderátor:
Než se dostaneme k našemu prvnímu tématu, chtěl bych se zeptat, když jsme zmínili téma svoboda, Vy jste ve svém projevu k výročí založení Československa řekl, že se nemůžete smiřovat s trendem dirigismu, zákazů, regulací, příkazů atp. Podle Vás ohrožují tyto věci svobodu, kterou jsme si vydobyli před šestnácti lety?

Václav Klaus, prezident České republiky:
Skoro mám strach říci, že dnes ano. Nejsou to věty, které bych říkal při prvním výročí 17. listopadu, při druhém, při třetím, při pátém. Ale při tom šestnáctém je to na místě, protože to, co se tehdy událo, byl obrovský dar, který jsme dostali.

Moderátor:
Teď ho někdo ohrožuje.

V. K.:
Mám pocit, že se na nás zase valí nová vlna nejrůznějších omezení lidské svobody a to určitě není dobře.

Moderátor:
Pojďme se podívat na naše první téma.

Ve čtvrtek si lidé v celé zemi připomněli, že už 16 let žijeme ve svobodné společnosti, ve společnosti, která jistě není zcela ideální a ve které nefunguje úplně všechno přesně tak, jak bychom si přáli, ale máme možnost s tím svobodně něco udělat a také nám už nikdo nepřikazuje, co si musíme myslet a koho musíme povinně milovat a co si nesmíme myslet a koho je nutné povinně nenávidět. Letošní oslavy výročí sametové revoluce proběhly v atmosféře, kdy si podle některých průzkumů řada lidí myslí, že se za 16 let nic nezměnilo. Jiní lidé se ale obávají rostoucího vlivu komunistů a strachují se, že prostor svobody, který se nám otevřel před šestnácti lety, se zvolna začíná povážlivě zužovat. Jsou tyto obavy o budoucnost svobody v naší zemi jen malováním čerta na zeď, nebo je v nich něco nebezpečně reálného?

Vy jste jako prezident nebo spíš jako politik hrál zásadní roli v těchto 16 letech na různých funkcích. Podle Vás, pane prezidente, dá se označit uplynulých 16 let za úspěch a jak Vy osobně vidíte zásadní události uplynulých 16 let?

V. K.:
Slovo úspěch je podle mého názoru na místě. Zaznělo v úvodu, že svět není ideální. Pokud se nemýlím, nikdo nesliboval ideální svět. Nikdo nesliboval vytvoření nové Utopie. Nikdo neříkal, že bude ráj na Zemi. Prostě jsme se těšili na to, že budou zrušeny spousty omezení, zákazů, příkazů, které nás brzdily, limitovaly, sešněrovávaly v komunistickém režimu, leckdy i ničily, v nejrůznějším významu tohoto slova. A nyní se nadechněme a zkusme se v tomto svobodném světě každý uplatnit, každý nalézt. A to je ten největší dar, tedy žádný ráj. Jsme tu my, nejsou tu jiní lidé, nemohli jsme se vyměnit. Jsme tu zase jen my a děláme, co umíme. Zda by to mohlo být lepší, to je úplně jiná úvaha.

Moderátor:
Proč se tedy podle Vás spoustě lidí zdá, že jsme dosáhli málo, že jsme mohli a měli být dál, že se nenaplnila třeba jejich nějaká představa po roce 89?

V. K.:
Nevím, jestli měli dobré představy, jestli nečekali automaticky, že svět pro ně bude čekat s otevřenou náručí a jen je vyzve k tomu, aby do něj vstoupili. Doufám, že toto rozumní lidé neslibovali. Já jsem nic takového určitě nesliboval. Říkal jsem: Máme šanci, využijme tuto šanci, pusťme se do toho. Jestli dnes někdo má pocit, že osobně neuspěl tak, jak si přál, jak o tom snil, je to do značné míry jeho osobní problém a není to problém systému, který je nastolen v ČR.

Moderátor:
Spousta lidí má právě frustraci z toho, že si myslí, že to je tím systémem, že to je vládou, že to je politiky, že to je spoustou okolností, které nezávisí na nich.

V. K.:
To je vždy snadné. Každý člověk se rád vymlouvá na okolnosti. Každý rád svede svůj neúspěch na něco jiného a nejinak tomu bude v budoucnu. Nemyslím si však, že to je ta hlavní věc. Prostor je zde vytvořen a nechal bych to na každém z nás.

Moderátor:
Kdybych chtěl těch uplynulých 16 let trochu personifikovat, protože Vy jste naším dnešním hostem v Partii, tak se dá těch 16 let rozdělit na dvě osmičky - prvních osm let, kdy jste byl v exekutivních funkcích ministra financí a premiéra, pak na dalších osm let, kdy jste byl šéfem opoziční strany, kdy jste byl předsedou sněmovny a poté prezidentem. Jak Vy vidíte rozdíl v těch dvou polovinách těch 16 let?

V. K.:
Rozdíl samozřejmě vidím a v té základní věci, o které mluvím, je to rozdíl zásadní. V první polovině tohoto období bylo u nás narůstání lidské svobody, provádění základních, zásadních reforem, které bylo třeba po pádu komunismu udělat. Druhá polovina už je něco jiného. Drtivá většina základních kroků byla již udělána a přišla jiná životní filosofie, jiná ideologie, jiný světový názor. Výměna pojetí liberálního světa k sociáldemokratismu a novému druhu socialismu, to je přeci tak jasné dělítko, že je shoda okolností, že je to tak rozděleno na těch osm a osm let. Je to spíše náhoda, ale vidím to velmi zřetelně.

Moderátor:
Jak se cítíte, když potom o sobě čtete, že jste reprezentantem temných 90. let?

V. K.:
Ti lidé si buď nevidí na špičku nosu nebo je jejich zloba tak veliká. Jestli mohou tu šťastnou chvíli, která se tady urodila po listopadu 89, označit za temné období, tak já bych je moc prosil, aby si to slovo temné období nechávali na dobu předcházející, před listopadem 89.

Moderátor:
90. léta byla mj. také charakterizována častým a hlubokým sporem mezi Vámi a Václavem Havlem. Přesto se mi zdá, a byl to taky vlastně spor prezident - premiér jednu chvíli, že tam nikdy nebyl tak velký konfrontační tón, jako je teď ve sporu prezident - premiér. Proč tomu tak podle Vás je?

V. K.:
V minulosti to byl skutečně do značné míry souboj světonázorový, byl to souboj o ideje, bylo to odlišné vidění světa, byl to odlišný pohled na svět. Dnes je to trochu jinak. Dnes je to konfrontace pro konfrontaci, dnes je to střet pro střet. Pokud se nemýlím, i když světonázorové pohledy s dnešním panem premiérem máme také velmi odlišné, spor se o těchto odlišnostech nevede vůbec. Na takový spor jsem připraven a vždycky jsem ochoten se ho zúčastnit. Ale ten spor je jen střetem, konfrontací, přetahováním se za každou cenu o různé věci. A to mě nebaví. Myslím, že to nebaví také nikoho z naší veřejnosti. Je to nedůstojné.

Moderátor:
Myslíte, že si Vás premiér Paroubek vybral jako terč, jako ten největší, nejviditelnější, nejsilnější terč, na kterém se může vymezit?

V. K.:
Nechci se vymezovat v tomto rozhovoru proti panu premiérovi. To by nebylo dobře. Navíc by to Vaše posluchače nebavilo a nezajímalo. Nemám důvod přidat další výrok, silné slovo, které bude zítra v nadpisech našich deníků. To je samozřejmě snadné udělat, ale mně to za to opravdu nestojí.

Moderátor:
Aniž bych chtěl rozpitvávat ty osobní spory, na Vaši adresu z mnohých úst padá, že se nechováte jako nadstranický prezident, ale že jste prezidentem, který má jasně na sobě dres ODS, že se chováte jako čestný předseda ODS víc než jako nadstranický prezident.

V. K.:
Slovo čestný předseda je něco jako čestný doktorát, který jsem před týdnem dostal v Indii. Neboli, z toho pro mě neplynou ani žádná práva, ani žádné povinnosti a já je také žádným způsobem nevyužívám a nezneužívám. Kdybyste se asi ptali ODS, tak by leckdo měl pocit, že se dokonce málo chovám jakoby v tom jejich tričku a že na ně až moc zapomínám. To, že zastávám některé své názory, které ve mně jsou a byly minulá desetiletí, byly ve mně před 17. listopadem, tak ve mně nepochybně zůstanou až do té poslední chvilky, pokud budu mluvit a přemýšlet. Neměl jsem důvod po 17. listopadu v sobě nic měnit. To není žádné tričko ODS, to jsou mé názory, které se ve mně postupně skládaly za minulá desetiletí. A komunismus byl paradoxně docela vhodnou chvílí pro to, aby si člověk všechny tyto věci dobře ujasňoval, dobře promýšlel.
Moderátor:
Vy jste byl teď na sjezdu lidovců, popřál jste jim úspěch ve volbách, chystáte se na sjezd ODS. Jestli si dobře vzpomínám, tak sociální demokracii jste úspěch ve volbách nepopřál. Dá se z toho vyvozovat, že přece jenom spíše straníte pravicovým vládám, které by mohly vzejít z voleb?

V. K.:
Nevím, jak bych ze sebe odpáral, že jsem člověk pravicového smýšlení. Není možné, abych tomuto principiálně nefandil. Byl jsem na sjezdu KDU- ČSL, příští sobotu hodlám jít – na stejnou chvíli, jako na ten lidovecký sjezd – na kongres ODS. Letos na jaře jsem nebyl na sjezdu sociální demokracie, nicméně, zdravici jsem tam poslal. V posledních dnech jsem se na ni dokonce podíval a myslím, že byla férová a přející této straně. Sociální demokracie se tehdy natolik bála, že bych tam mohl říci něco výrazně progrossovského nebo protigrossovského, že si moc přáli, abych na tom sjezdu nebyl fyzicky přítomen.

Moderátor:
Pozvali Vás vůbec, nebo ne?

V. K.:
Myslím, že jsem pozvání dostal, i když nevím přesně, jak to pozvání znělo, nechci se o to přít.

Moderátor:
Pane prezidente, na jednu stranu jsme zapomněli, když jsme vyjmenovávali ty strany, kde jste byl nebo nebyl. Jel byste na sjezd, jestli se to tak jmenuje pořád, KSČM, kdybyste byl pozván?

V. K.:
Nevidím důvod, abych jel na sjezd KSČM. Přece jen je to strana jiná a strana s jinou minulostí. A ta minulost mě – stejně jako milióny dalších lidí u nás – natolik poznamenala, že ji musím dávat do jiného šuplíku.

Moderátor:
Když mluvíme o komunistech, dnes právě u příležitosti 16. výročí se zmnožují a zesilují hlasy, jestli bychom neměli teď znovu uvažovat o tom zakázat propagaci, a tím v podstatě i činnost komunistické strany. Jak Vy vidíte tuto snahu?

V. K.:
Zejména si myslím, že komunismus byl poražen 17. listopadu roku 89 a týden předtím pádem Berlínské zdi. Mohli bychom vyjmenovat další atributy. Tehdy však byl poražen. Bojovat dnes s komunismem jako takovým je trochu bojování na jiných bitevních polích, než na jakých se dnešní souboj, střet idejí, střet ideologií, střet vizí, střet světonázorů odehrává. Vycházím z toho, že dnes máme dvě levicové strany - KSČM a sociální demokracii – které se přetahují o své voliče. Nehrozil jsem se, když jistou chvíli rostly preference komunistů, protože to považuji za spojitou nádobu. U nás se již prokázalo, že když je silný vůdce ČSSD, preference komunistů klesají. Když je slabší předseda ČSSD, preference komunistů rostou. Toto je úplně jasný cyklický pohyb. Teď se nacházíme – při razantním a brutálním vstupu premiéra Paroubka do politické hry – v té druhé fázi, teď jasně rostou preference sociální demokracie a klesají preference KSČM. To je pro mě docela logický vývoj. Bál bych se jediné věci, kdyby se spojily, kdyby ta jedna udělala malý úkrok doleva, druhá malý úkrok doprava a najednou zjistily, že už je to podobné.

Moderátor:
Pane prezidente, co když se spojí přímo, či nepřímo po volbách? Co když Vy jako prezident budete muset po volbách v příštím roce jmenovat premiéra, který bude očividně podporován KSČM?

V. K.:
Velmi bych prosil, abychom nespekulovali, co by se stalo kdyby a co hypoteticky udělám, když dojde k nějakému rozložení voličských hlasů v červnu příštího roku. Myslím, že je teď úkolem všech politických stran, aby se pokusily uspět ve volbách, aby byli jasní, srozumitelní, čitelní, věrohodní, aby získali co nejvíc hlasů. Já bych o tom dnes nespekuloval.

Moderátor:
Nebudeme spekulovat, ale ještě jednou zpátky k tomu zákazu. Zakazovat propagaci komunismu, zakazovat potažmo činnost strany s takovým názvem. Jste úplně proti tomu?

V. K.:
Ne, myslím, že to dnes není žádná výhra. Trochu bych obviňoval ty, kteří s touto myšlenkou přicházejí za prvé pozdě a za druhé, že s ní přicházejí trochu nefér způsobem. Dokonce zakrývají, že by mohlo vstoupit do hry něco úplně jiného, což je přesně to, co oni chtějí dosáhnout a co chtějí prosadit. Nepovažuji to za upřímné návrhy. Těm lidem nevěřím a mám pocit, že tudy cesta nevede. Vždy jsem se snažil porazit komunisty v politickém souboji. Věřím, že se to bude dařit i nadále.

Moderátor:
Na jednu stranu je pěkné, že jste všem popřál úspěch ve volbách a že musí bojovat o to, aby uspěli. Na druhou stranu tady podle průzkumů veřejných mínění hrozí patová situace i po dalších volbách tak, jako jsme byli svědky podobných patových situací i v těch minulých volbách. Jaké je z toho podle Vás východisko, protože i příští vláda nemusí mít vůbec žádnou většinovou podporu, i příští vláda může být velmi křehká?

V. K.:
Rozumným pokusem, který zabraňuje, aby něco takového vznikalo v celé řadě zemí, je přechod k jinému volebnímu systému. Myslím, že dobře víte, že jsem se o to před lety pokoušel. Dobře víte, že to prošlo dokonce parlamentem. Dobře víte, kým to bylo zablokováno.

Moderátor:
Ústavním soudem.

V. K.:
Ústavním soudem na něčí návrh. Je naprosto jasné, že síly, které chtěly zablokovat tuto změnu volebního systému, chtěly, abychom byli věčně v těchto patových situacích, aby u nás nikdy nebylo rozhodnuto kudy směřovat, aby to stále bylo na vážkách, aby oni svou silou mohli tu ťuknout do jedné misky těch vah, tu do druhé misky vah a aby se všechno vlastně odehrávalo podle nich, i když ta jejich skutečná váha je strašně malá. Ta jejich váha vcházela do hry jenom v momentu, když ty misky byly zhruba vyrovnané. To bohužel zůstává i teď a mě to mrzí. Musím trvat na tom, že to souvisí s volebním systémem. Máme spoustu zemí, kde jedna strana má zřetelně větší počet členů parlamentu než ta druhá, ač počet voličů, kteří ji zvolili, byl součtem velmi podobný.

Moderátor:
Cítíte ale, že je tady vůbec nějaká politická vůle toto změnit, změnit volební systém na většinový?

V. K.:
Myslím, že rozum velí, aby se to změnilo. Věřím, že nastane jistá konstelace, která něco takového může umožnit.

Moderátor:
Podle Vás ty příští volby, které jsou v příštím roce, jsou něčím zásadní? Bude v tu chvíli ČR na nějaké křižovatce? Bude volba tam, či onam zásadní, nebo je to běžný volební rok v tom čtyřletém volebním období?

V. K.:
V jednom smyslu je to běžný volební rok, jsme vyspělou parlamentní demokracií. Jsme zemí s pluralitou politických názorů. Vynechám-li jakékoliv své fandění, když mně pořád někdo předhazuje mé tričko, vyhraje-li, v tomto obecném smyslu ta či ona strana, tak to budu samozřejmě respektovat. Nebude to konec světa. V druhém, hlubším smyslu si samozřejmě myslím, že když Vy sám jste nadhodil dělení předcházejícího období na dvě období, kdy v prvním jsme se pohybovali nahoru – vezmeme-li svobodu jako základní kritérium, v druhém jsme se pohybovali ke spoustě omezení, blokací, tak bych si přál, aby ten cyklus pokračoval. To říkám vědomě a záměrně jako druhou poznámku. Opakuji, že jsme natolik vyspělá parlamentní demokracie, že sneseme, v dobrém slova smyslu ten i onen výsledek.

Moderátor:
Vy jste tady a dokonce i při projevu k 28. říjnu zmínil, že se změnil styl vládnutí, že teď jsme svědky razantního, jak jste říkal, brutálního nástupu premiéra Paroubka?

V. K.:
To jsem řekl teď, to jsem snad neřekl v projevu k 28. říjnu.

Moderátor:
To jste řekl teď, ano. Posledním Vaším střetem bylo jmenování ministra Ratha ministrem zdravotnictví, hned poté následovalo uvalení nucené správy na VZP. Vy jste řekl, že na takováto uvalení nucené správy může ČR těžce doplatit. Čím by na to mohla ČR doplatit podle Vás?

V. K.:
Střet podle mého názoru o jmenování pana Ratha ministrem nebyl. Pro mě to nebyl žádný střet. Pouze jsem dodržoval Ústavu a kontroloval, zda nedochází ke střetu zájmů, který by ohrozil možnost jmenovat pana Ratha ministrem. Myslím, že všichni přijali, že jsem měl pravdu, že není možné, aby ministr zdravotnictví byl šéfem lékařské komory. To každý soudný člověk ví a také to tak dopadlo. Tuto podmínku jsem nastolil hned první den, kdy vůbec toto vzniklo. Neměl jsem o čem a v čem se střetávat. Názor na první výrazný krok tohoto ministra, kterým bylo uvalení nucené správy na VZP, to je jiná úvaha. To je názor nad tím, nakolik uvalení nucené správy může destabilizovat systém našeho zdravotnictví.

Moderátor:
Jak by tedy ČR mohla doplatit na tento krok?

V. K.:
Náš systém zdravotní péče a jejího financování je ve velmi křehkém stavu, je velmi zranitelný. Jakékoliv drcnutí do něj může vyvolat řetězové reakce a mám velkou obavu, že řetězové reakce může vyvolat i tento krok, tzn. nastolení nucené správy. V historii těch našich 16 let máme dva takové velké případy. Jeden byl případ Agrobanky, kdy jsem absolvoval celonoční debatu na vládě, zda to udělat, nebo neudělat. Byl jsem tehdy proti. A vyvolalo to celý krizový řetězec, který se spustil v roce 1997. Zažili jsme také IPB a stamiliardové ztráty, které díky tomu vznikly. Musím trvat na tom, že jsme na ně dost doplatili. Jako ekonom proto říkám, že mám z tohoto kroku vůči VZP také obavu.

Moderátor:
Aniž bych chtěl dlouho zůstávat u tohoto tématu, nebyly ale ty nucené správy jak u IPB, tak u VZP naopak kroky k tomu, aby k těm stamiliónovým ztrátám dále nedocházelo?

V. K.:
Bohužel ne stamiliónových, ale stamiliardových.

Moderátor:
Stamiliardových.

V. K.:
Myslím, že ne. Bylo to to nejhorší možné řešení, které bylo v případě IPB zvoleno. Dnes už to vidí každý a kdo si přečetl knihu bývalého premiéra, dojde k závěru, že se on na ten krok dnes dívá jinak, než se na něj díval, když k němu před pěti lety došlo.

Moderátor:
Druhé téma, které otevřeme, je vzpomínkou na jedno výročí, kterého si skoro vůbec nikdo nevšiml.

V. K.:
Zatímco na výročí 17. listopadu si vzpomněl alespoň nějakým způsobem snad každý člověk u nás, výročí jiné události, kvůli které bylo v celé Evropě ještě před několika měsíci velmi mnoho rozruchu, zaznamenali teď asi jen jednotlivci. Touto takřka zapomenutou událostí bylo nedávné první výročí podpisu evropské ústavy. O té jsme před rokem měli možnost slyšet, že se jedná o zcela zásadní dokument pro budoucnost EU, bez kterého se rozhodně neobejdeme, že bez evropské ústavy by celá sjednocená Evropa nemohla dále fungovat a brzy by se rozpadla. Po prohrách euroústavy v referendech ve Francii a v Holandsku ale jako by byla evropská ústava pomalu zapomenuta a Evropa poměrně normálně funguje dál i bez ní.

Moderátor:
Pane prezidente, dovolím si jednu otázku z trochu jiného soudku než tak, jak jsme viděli teď v tom úvodním filmu. Vy jste při své návštěvě Španělska dostal nabídku stát se členem čestného výboru oslav 400. výročí vydání Dona Quijota. Je to tak?

V. K.:
Ano.

Moderátor:
Přijal jste tuto nabídku?

V. K.:
Nabídku jsem přijal.

Moderátor:
Jaká bude Vaše role?

V. K.:
Myslím, že čestná asi tak jako role čestného předsedy ODS.

Moderátor:
Ptám se proto, jestli si nepřipadáte při té Vaší kritice centralizované Evropy a kroků, které k tomu vedou, taky trochu jako Don Quijot, který nemá moc úspěchů.

V. K.:
Donquijotsky ve smyslu osamocenosti se necítím vůbec. Před časem jsem o tom vtipkoval na konferenci v Rakousku, když se tam všichni pustili do jedné eurokomisařky. Tak jsem se usmíval a říkal: Vždycky jsem radši na straně menšiny, paní komisařko, a když vidím, jak jsou tady všichni proti Vám, tak já už snad budu tu EU hájit, mně už to nedá. Opravdu musím říci, že se atmosféra změnila. Jde mi o ty hluboké otázky, co v té ústavě bylo zakukleno a poschováváno, ne o povrchní hříčky. Mám strach, aby zamítnutí ústavy nebylo takové Pyrrhovo vítězství, kdy sice ústava nebude, ale potichounku všechny ty procesy poběží dál, jakoby se vůbec nic nestalo a jakoby ten signál, který vydali francouzští a holandští voliči, zmizel do ztracena. To je dnešní nebezpečí. Bojovat s evropskou ústavou dnes se mi zdá skoro zbytečné. Je třeba bojovat s názorem, který je skrytý za evropskou ústavou, jehož je evropská ústava ztělesněním a dokonce pokusem, aby tyto názory byly legislativními akty přijaty jako zákon. V tomto smyslu považuji za velmi šťastné, že ta ústava má osud, jaký má. Ale ta podstata, ta je skryta v ideologii, které říkám evropeismus. Ta tady bohužel kolem nás je i nadále a donquijotsky myslím, že s tím mlýnem – ne moc větrným – je třeba bojovat.

Moderátor:
Možná si vyberu jednu povrchní maličkost, ale která možná symbolizuje podstatu sporů o EU. Tento týden chtěl Michael Kocáb vyvěsit vlajku EU na Pražském hradě a nepovedlo se mu to. Podle Vás, pane prezidente, má vlát na Pražském hradě modrá vlajka se žlutými hvězdičkami, jak jsme je viděli před chvilkou v tom filmu?

V. K.:
Nepovažuji tuto hříčku pánů Kocába a Šípka za moc důstojnou a musím říci, co správně prohlásil můj tiskový mluvčí pan Hájek, že tito dva pánové udělali něco, co kdyby udělal naprosto nahodilý občan, tak je odvlečen policií na vyšetřovnu a nikdo se s ním nepárá.

Moderátor:
Na vyšetřovnu policejní?

V. K.:
To předpokládám. Nechci teď vtipkovat, to vtipkujte Vy, protože to já nemohu. Ale nechme tento akt, který moc důstojný není. Nevidím důvod, abychom měli permanentně na Pražském hradě vlajku EU. V pátek byl na Pražském hradě předseda Evropské komise pan Barroso a vedli jsme spolu dlouhý rozhovor, dlouhý dialog, a samozřejmě tam ten den vlála vlajka EU. Ale nevidím důvod, aby tam byla každodenně. Pořád si ještě myslím, že jsme ČR a že nejsme nějakou provincií EU. V tomto smyslu je pro mne česká vlajka dominantní, nezastupitelná, nemá být nejenom zastupována, ale ani zastiňována nějakou jinou vlajkou. Včera jsem někde četl rozbor, že zdaleka není pravda, že ve všech zemích EU vlají vlajky EU. Mé uvažování není tímto ovlivněno, to jsem si přečetl dodatečně. Ale je celá řada zemí, kde by to nikoho nenapadlo.

Moderátor:
Zmínili jsme tu, že evropská ústava je v podstatě mrtvý dokument, přesto však Evropa stále stojí na nějaké křižovatce a musí se rozhodnout, jakým směrem se vydá. Sám jste zmínil také to, že tady je předseda Evropské komise pan Barroso. A v Praze – nevím, jestli kvůli Vám, kvůli euroskepticismu, kterým jste proslulý, nebo eurorealismu, jak tomu říkáte – odstartoval akci dialog D, která má ukázat cestu. Je to podle Vás cesta začít takovouto akci, kterou začal předseda Evropské komise Barroso?

V. K.:
S panem předsedou Barrosem se poměrně dobře známe a potkávali jsme se v našich nejrůznějších minulých rolích po celé to minulé období. Znám ho do té míry, že znám i jeho manželku. Náš dialog je vždy velmi otevřený a velmi přátelský a myslím, že s ním bych se dovedl domluvit. Kdyby bylo více Barrosů v Evropské komisi, bylo by to pro nás žijící v Evropě a členy EU docela dobré. Ten symbol, to písmenko D, které on dal do názvu svého plánu, je smysluplné. Písmenem D začíná slovo demokracie. Jestli opravdu jsou všichni tito pánové ochotni si vážně přiznat, že v Evropě je obrovský deficit demokracie, a že s tím chtějí něco udělat, tak myslím, že je to jen dobře. To D je také první písmeno slova debata, dialog, diskuse. Jestli nemá být monolog, kdy je jen jedna pravda, jakákoliv jiná pravda v podstatě v evropských diskusích nebyla povolena, jestli nemá být každý okřikován nálepkami euroskeptiků, kdo vznese konkrétní pochybnost o konkrétní věci, jestli to berou vážně, jestli pan předseda Barroso to D myslí v těchto dvou významech skutečně vážně, tak já mu fandím.

Moderátor:
Když jsme u dialogu, Vy jste 1. července vyzval subjekty na české politické scéně, aby zahájily dialog na téma EU, role ČR v EU a budoucnost EU pro nás. Zahájil se ten dialog, nebo ne? Já jsem se marně díval, jestli se nějaká schůzka na Váš popud uskutečnila, nebo ne.

V. K.:
To bylo ještě před plánem D a ten plán D nepřijaly ani naše politické strany a nechtěly diskutovat, takže diskuse u nás vedena nebyla. Nicméně myslím, že diskuse na různých fórech se přece jen rozběhla. Dnes jsme někde úplně jinde. V Evropě jedna takováto akce stíhá druhou. Ve středu letím na podvečer do Londýna pronést přednášku na téma Evropy, EU a evropské ústavy. Z Londýna letím druhý den ráno do Vídně a večer mám zase německy projev na téma dnešní stav EU, neexistence evropské ústavy a jaký to má vliv na euro jako společnou měnu.

Moderátor:
Kam se tedy podle Vás má Evropa vydat v tuto chvíli, když je na té křižovatce a říkáte, že se zahájil dialog, kdy už neexistuje jediná pravda a jediná cesta?

V. K.:
Myslím, že dialog znamená, že svůj názor dávám napospas a že mohu být přesvědčen o tom, že ten můj názor je špatný. Pevně věřím, že ti, kteří podle mého názoru nedomyšleně, nepromyšleně, nadšeně aplaudovali té jedné pravdě, přece jenom dospějí k závěru, že to nebylo pravdou, ale omylem.

Moderátor:
A Vaše cesta, kterou byste Vy doporučil Evropě?

V. K.:
Určitě nepřidávat toho, co posouváme z Prahy do Bruselu, myslím to rozhodování, které tam posouváme, nepřidávat homogenizování, standardizování, prostě glajchšaltování evropského ve smyslu něčeho sjednoceného a jednotného. Toto nejen nepřidávat. To je minimální plán nepřidávat proti dnešnímu stavu, proti statu quo dnes 20. listopadu 2005. Plán větší, ambicióznější je s něčím couvnout a něco vrátit zpátky.
Moderátor:
Co byste například vrátil zpátky z Bruselu do Prahy?

V. K.:
Ve čtvrtek například v Evropském parlamentu diskutovali o legislativě, která podle názoru mnoha znamená naprosto nezodpovědný útok na veškeré chemické...

Moderátor:
Je to program Reach.

V. K.:
Ano, Program Reach. Prostě nevidím důvod, aby o tomto diskutovali evropští poslanci. Jsem pro, abychom si to uhádali tady sami mezi sebou.
Moderátor:
Když zůstanu v Evropě, ale obrátím trošku list, jak si vysvětlujete bouře ve Francii, kde hoří auta, kde jsou dokonce zranění a mrtví, v civilizované zemi s velmi silným sociálním cítěním, s velmi silnými programy pro asimilaci imigrantů? Jak si vysvětlujete to, že došlo k něčemu takovému v takovém státě?

V. K.:
Nemyslím si, že to vytvořil islám. Opravdu ne. Nemyslím, že to vytvořili teroristi tam či onde a Al-Káida. Nemyslím si, že to vytvořila kvalita nebo nekvalita různých sociálních služeb ve Francii. Vytvořilo to něco jiného. Vytvořila to ideologie multikulturalismu, vytvořila to idea sociálního státu v Evropě, který nemotivuje lidi pracovat, který uvolňuje nejrůznější pracovní příležitosti a de facto vede k tomu, že jsou vsakováni, absorbováni lidé z jiných zemí, z jiných kultur, z jiných náboženství, s jinými pohledy na svět. To je umělý jev, to není individuální migrace, to není individuální stěhování se. To je masový jev, který byl vyvolán tragickým evropským omylem a asi nejvíce ve Francii, a proto shodou okolností tam dochází k tomuto jevu. Nesrovnával bych křesťanství a islám, jak se někteří pisálkové pořád pokoušejí.

Moderátor:
Ale i v ČR a v celé Evropě naopak sílí tendence, říká se: Proto, abychom zachránili sociální stát, abychom zachránili náš důchodový systém, musí přijít další imigranti, aby nám pomohli tento problém se stárnutím populace vyřešit.

V. K.:
U nás to začal první hlásit pan Špidla. Děsil jsem se toho od první vteřiny, kdy tyto věci zazněly. Myšlenka, že bychom si demografický vývoj naší vlastní země chtěli řešit dovozem, je něco tak nepředstavitelného, to je takové sociální inženýrství těch, kteří chtějí stát nad námi a dirigovat, co máme dělat. To je produkt té druhé poloviny těch šestnácti svobodných let. V té první polovině by to určitě nikoho nenapadlo.

Moderátor:
Když zůstaneme ještě v Evropě a půjdeme do jiné země, do Německa, kde po volbách je pat, který říká mj. také to, že vzdát se sociálního státu nechce velká spousta lidí a bojí se, co by mohly přinést reformy, jak si myslíte, že se z toho Evropa může dostat ven a jestli nebudou podobné paty hrozit všude kolem?

V. K.:
Mohou hrozit. Nemám důvod se vměšovat do německé politické scény. Němci si to zvolili a vybrali k obrazu svému, v Polsku si to zvolili a vybrali k obrazu svému, my to nepochybně uděláme v červnu příštího roku. A nechme to na každou tuto zemi. Že to slovo sociální stát bychom si měli přesně definovat, co pod tím myslíme, je jedna věc - je to vsugerování lidem, že mají nárok na dnešní míru bohatství, blahobytu a dokonce na stále rostoucí bohatství a blahobyt bez ohledu na to, jaké jsou ekonomické výsledky země, a bez ohledu na to, kolik oni sami k tomu přidávají. Toto je moje definice sociálního státu jen tak ad hoc vyslovená. Ale tento sociální stát je šílenství, tento sociální stát je samozřejmě nejen dlouhodobě, ale ani střednědobě nemožný. Špidlovsky bych řekl: Zdroje tu jsou. Zdroje nikdy nemohou být na sociální stát, protože to vždy vychází z toho, jaký je ekonomický výkon. Tomu může odpovídat nějaká míra sociálních dávek, podpor, pomocí, zajištění blahobytu, důchodů, zdravotní péče, bezplatného školství. Opačně to nejde, Evropa vsadila na falešnou kartu. Ona říkala dlouhou dobu, že to možné je. Není to možné.

Moderátor:
Tak a my se můžeme jít podívat na naše divácké dopisy, vlastně Vaše divácké dopisy. Přichází Vaše téma, téma diváckých dotazů a připomínek. Pište a mailujte nám na adresu televize Prima. Rádi zveřejníme Vaše otázky politikům a připomínky k jejich práci nebo naopak pochvalu jejich výkonu. Politici jsou našimi zaměstnanci, a proto pište, mailujte, kritizujte i chvalte, a to vše slušně, otevřeně, neanonymně. Scénář tohoto tématu pište Vy sami, toto téma je pouze Vaše. Teď budu citovat z dopisů, které jsme dostali. František Hůla z Plzně nám napsal hned dvě otázky pro pana prezidenta. První - jestli budete kandidovat i v příštím volebním prezidentském období.

V. K.:
Zatím jsem ještě relativně při síle a nemohu říci, že by mě tato moje práce a funkce nebavila. Z mého hlediska tedy nevidím žádný důvod, abych vyhlašoval, že odcházím do důchodu pěstovat kytičky nebo na zahrádce zeleninu. V tomto smyslu nevidím sebemenší důvod říci, že ne.

Moderátor:
Čili budete kandidovat?

V. K.:
Ale že za 2,5 roku se leccos stane, to je věc druhá.

Moderátor:
A v této chvíli byste řekl ano?

V. K.:

V této chvíli bych řekl, že nemám důvod, abych odešel do ústraní.

Moderátor:
Druhý dotaz, vím, že ho nemáte rád, protože se opakuje docela často a že možná vycházejí ti pisatelé a čtenáři a diváci z dezinterpretace Vašeho výroku, nicméně: Zeptejte se pana prezidenta Klause, kde jsou ty dvacetitisícové platy, co je sliboval před volbami v roce 98. Nějak takovou výplatu nemohu na své výplatní pásce najít.

V. K.:
Tehdy jsem neříkal, že je bude mít každý. Říkal jsem, že to bude průměrný plat. To je jedna věc, kterou bychom měli dodat. Druhá věc: Říkal jsem to v jisté chvíli, a vůbec se nehádám o čísla, říkal jsem dvojnásobek a někdo z toho udělal dvacet. To je jedno, tehdy to bylo asi 8,5 tisíce a já jsem řekl dvojnásobek. Podstatné je, že mezi tím, co jsem to říkal, a dobou, která už taková měla být, u nás nastal rok 1997, který znamenal vyvolání ekonomické krize - umělé, zbytečné, nenutné – ekonomika se na několik let zastavila. A platy prostě takové nejsou. Pouze bych trval na tom, že to nebylo nutné a určitě to nebylo mnou zorganizované.

Moderátor:
Na samý závěr se ptá Jaroslava Králová z Prahy - tři otázky, které jsou ale na jedno téma: Jak chodí prezident nakupovat vánoční dárky? Co by si sám přál? A zda letos stráví Vánoce v nové prezidentské vile.

V. K.:
Vánoce jsou pro mne ještě docela daleko, ale budeme asi v Lánech. O dárky se stará spíše manželka než já. Teď, jestli to poslouchá, tak mi bude nadávat.

Moderátor:
Ale sama pro sebe si je asi nekupuje.

V. K.:
To ne, ale bude mně nadávat, že jsem se z toho chtěl nějak ulejt. Přiznám se, že jsem ještě v obchodě s vánočními dárky nebyl. A mám hrůzu, že to bude zase na poslední chvíli. Nějak pyšný na sebe v této věci být nemohu. Současně si ale myslím, že Vánoce nejsou jenom dárky. Vánoce jsou vytvořením jisté atmosféry. Vánoce je chvíle zastavení, Vánoce je chvíle zamyšlení se nad rokem, který uplynul, rozhlédnutí se, nespěchání. A to si musíme všichni v naší zemi i letos naordinovat a dát pod stromeček.

Moderátor:
Aby paní Králová nebyla zklamaná, že jste jí neodpověděl na jednu z těch otázek, co by Vy jste si sám přál? Třeba Vám to chce koupit.

V. K.:
To ne, to já nebudu nikoho ponoukat. 16 let mám vzpomínku, kdy jsem řekl v televizi, že jsem tak rychle odešel ze svého předchozího pracoviště na ministerstvo financí, že jsem si nestačil vzít ani hrneček na kávu, svůj oblíbený hrneček na kávu. V následujících dnech a týdnech pršely balíky hrnečků na kávu od nesmírně milých a zlatých lidí. Já vím, že už takovouto větu nikdy nesmím nahlas vyslovit.

Moderátor:
Tak to bylo v dnešní Partii vše. Děkujeme, pane prezidente, že jste k nám přišel.

V. K.:
Děkuji pěkně. Poprvé jsem tady u Vás byl prezidentsky.

Moderátor:
Děkujeme i vám, že jste se dívali. A mějte se prima.

Petr Šimůnek, Nedělní partie, Televize Prima, 20.11.2005