Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení prezidenta…

Vystoupení prezidenta republiky na setkání s českými velvyslanci

Projevy a vystoupení, 29. 8. 2012

Vážený pane ministře, paní velvyslankyně, páni velvyslanci,

rád Vás opět vítám na Pražském hradě, na pravidelném setkání vedoucích zastupitelských úřadů s prezidentem republiky. Je to pro mne – v této mé funkci – setkáním v tomto formátu posledním.

Do konce prezidentského mandátu mi zbývá o něco více než půl roku, a i když – doufám – budu ještě mít příležitost s některými z Vás se setkat, dnešního setkání bych chtěl využít i k jistému ohlédnutí se za uplynulým desetiletím, a tak jako každý rok říci několik obecnějších poznámek k české zahraniční politice.

Mé zahraniční cesty byly v posledních deseti letech poměrně četné. Nejčastější byly schůzky s prezidenty sousedních a evropských zemí. S výjimkou Malty jsem navštívil všechny členské země Evropské unie a NATO. Často jsem byl ve Spojených státech amerických. Díky Vaší pomoci se konala i řada mých návštěv Ruska, Číny, zemí Balkánu, významných zemí blízkého Východu, jižní Ameriky, Asie a Afriky.

Jako prezident republiky jsem dbal na to, abych v zahraničí zastupoval Českou republiku a její zájmy, abych naslouchal našim partnerům, a abych s nimi mluvil i o tématech, která považujeme za problematická. Jsem přesvědčen, že to je povinností nejen prezidenta, členů vlády a parlamentu, ale i Vás velvyslanců. Česká zahraniční politika stojí a padá s každodenní komunikací se zahraničními partnery, s naší dovedností jim naše postoje vysvětlovat, s naší schopností prosadit se v obtížné konkurenci. K tomu je nezbytné být si vždy vědom toho, koho zastupujeme a čí zájmy máme hájit.

Mezi nevýznamnější zahraničně-politické události, ke kterým došlo během mé prezidentské éry, patří vstup naší země do Evropské unie, jednání o takzvané Evropské ústavě, referenda ve Francii a v Nizozemsku, přijetí Lisabonské smlouvy, jednání o umístění amerického radaru v České republice, vlna revolucí v některých zemích arabského světa a v neposlední řadě finanční a ekonomická krize v USA a v Evropě. Jejím důsledkem je to, že se dnes v Evropě nehovoří již jen o záchraně Řecka nebo Španělska, ale o krizi celého konceptu evropské integrace.

Pro mne osobně bylo cennou zkušeností zastupování naší země při jejím předsednictví Rady Evropské unie, pořádání a účast na summitech osmnácti prezidentů zemí střední, východní a jižní Evropy, stejně jako každoroční setkání prezidentů V4. Významnou událostí pro naši zahraniční politiku, díky níž se Praha opět zapsala do historie, byl také podpis „Smlouvy mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací o podmínkách dalšího snížení a omezení strategických útočných zbraní“ v dubnu 2010.

Zahraniční politika země musí být předvídatelná, ale i předvídavá. Musíme vědět, co chceme nechat být tak, jak je, co chceme udržet a co chceme změnit. To by mělo být naznačeno v koncepci zahraniční politiky. O kvalitě či spíše nekvalitě její poslední verze z dílny MZV jsem zde mluvil loni.

Když jsem se nedávno v italském městě Stresa účastnil mezinárodní konference ke 30. výročí Institute of International Finance, mezi diskutovanými tématy byly „klíčové události, které ovlivní budoucí hospodářský a finanční vývoj“. Jeden z účastníků správně poznamenal, že před třiceti lety, když Institut vznikal, by nikdo nebyl schopen předvídat žádnou z klíčových událostí, ke kterým za posledních třicet let došlo. Nikdo nevěděl, kdy dojde k pádu Železné opony. Nikdo nepředvídal rozpad Jugoslávie a Sovětského svazu, ale ani Československa, vznik eura či boj s klimatem. Stejně tak je dnes obtížné předvídat vývoj v budoucích letech.

Naše diplomacie by však měla být schopna identifikovat rozhodující trendy. Považujme za svou povinnost zabránit překvapením, která by mohla být pro naši zemi nepříjemná a mohla by nás poškodit.

Aniž bych si činil nárok na úplnost, mezi významné ambice naší zahraniční politiky řadím úsilí o

• rovnoprávné vztahy se sousedy a s dalšími členskými zeměmi EU a NATO;
• smysluplnost našeho členství v EU;
• rozvíjení vztahů s důležitými neevropskými zeměmi jako jsou zejména Rusko, Čína, Brazílie a další země asijského a amerického kontinentu;
• úspěšnou ekonomickou diplomacii;
• zajištění energetické bezpečnosti a o systematickou obhajobu jaderné energetiky.

Za trendy a jevy (události), které mohou a pravděpodobně i budou mít vážné důsledky pro budoucí vývoj na mezinárodní scéně, považuji:

• neschopnost zemí EU racionálně reagovat na „krizi“ eura a neschopnost zastavit prohlubování demokratického deficitu uvnitř EU. V obecnější rovině jde o neschopnost vyrovnat se s faktem, že nastoupená cesty byla chybná a o neschopnost rozhodnout se včas pro cestou jinou nebo se umět otočit zpět;
• deformaci evropského i domácího trhu v důsledku dotačních programů EU;
• upadání tradičně prosperujících zemí do krizových pastí a vznik nových center prosperity;
• neudržitelně štědrou sociální politiku evropských států a s ní související imigrační pohyby;
• problematické důsledky Schengenu, před kterými jsem varoval už dávno;
• uznání nezávislosti Kosova;
• nedávné kroky maďarského parlamentu, které zneklidňují střední Evropu;
• rizika, která vyplývají z nových bezpečnostních hrozeb.

Jako prezident republiky jsem se snažil, aby zahraniční politika naší země byla politikou suverénního, sebevědomého státu, nikoliv vůči vlastní zemi nezodpovědným přitakáváním velkým zemím.  Snažil jsem se, aby naši politiku nepředurčovaly iluze a zbožná přání, ale ani snadný konformismus bez ohledu na naše skutečné zájmy.

Snažil jsem se, aby naše politika byla realistická, aby vycházela z historické zkušenosti minulých generací a abychom, často z malicherných vnitropolitických důvodů, nevedli zbytečné minulostní spory, které pak komplikují naše zahraničně-politické vztahy.

Vždy jsem usiloval o zachování naší samostatné zahraniční politiky. Nedůvěřuji iluzím, že práci českého velvyslanectví a diplomatů může nahradit a zájmům naší země a jejích občanů a firem plnohodnotně sloužit nějaká “služba vnější akce”, či zastupitelský úřad jiné země EU. Mizivá míra vlivu, kterou jsme si byli v evropských strukturách schopni prosadit, mé obavy jenom potvrzuje.

Vždy jsem bojoval proti iluzím o konci historie a o nové evropské nirváně. Současný vývoj, který nedává naději na dobrá východiska, to ukazuje více než jasně. Otázky o postavení naší země, o způsobech udržení její samostatnosti a suverenity, o vztazích k potenciálně nebezpečným mocnostem kolem nás řešíme a budeme řešit vždycky. Musíme si však zachovat právo, abychom je mohli řešit my, tedy aby je za nás a možná na náš úkor řešil někdo jiný.

Před několika lety se zdálo, že jsou naše prosperita a mezinárodní zajištění naší bezpečnosti navždy dány naším členstvím v EU a v NATO. Dnes víme, že se svět dramaticky mění a že některé nebezpečné krize současnosti vznikají v – pro nás donedávna neotřesitelných – pevných bodech bohatství, prosperity a stability na západ od nás. Přicházíme k poznání, že nám pouhá orientace na trhy EU prosperitu nezajistí. Jsme nuceni rehabilitovat myšlenku promyšleného budování efektivní sítě ambasád na netradičních teritoriích, či se znovu vracet tam, odkud jsme před nedávnem odešli. Možná pozdě, ale přece.

Budoucí EU bude s největší pravděpodobností ještě více než dosud kolbištěm protikladných zájmů. Musíme na to být připraveni. O co se necháme připravit, to budeme velmi těžko získávat zpět. Cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci.

Z takového přístupu žádná výhodná situace pro naši zemi nikdy v minulosti nevzešla a těm, pro které je v české zahraniční politice primárním vodítkem heslo „být v hlavním proudu“, ať směřuje kamkoli, bych rád připomenul dnes již viditelné výhody, které pro naši zemi plynou z toho, že nepatříme mezi země eurozóny, máme svou vlastní měnu a svou měnovou politiku. Chtěl bych jim také připomenout svůj podpis pod Lisabonskou smlouvu a skutečnost, že se za něj naší zemi žádné vděčnosti od zahraničních partnerů nedostalo. Já vděčnost nečekal, ale očekával jsem potvrzení právní platnosti výjimky, kterou jsem svůj podpis podmínil a která není ratifikovaná dodnes.

V evropské politice existují tendence, které prostor pro naši diplomacii zužují a státnost a suverenitu naší země mohou do budoucna výrazně oslabit. Mám tím na mysli např. množství návrhů, které jsou na úrovni Evropské unie schvalovány tichou procedurou nebo které jsou předkládány jen krátce před samotným jednáním, a proto často schvalovány, aniž by byly důkladně čteny a analyzovány.

Česká diplomacie nesmí do budoucna podléhat takovým tichým procedurám a nesmí se nechávat umlčet těmi, kteří nám říkají, že se prosazováním našich zájmů dostaneme do izolace. Nedostaneme. Pouze nebudeme chváleni těmi, kteří tvrdě prosazují zájmy své vlastní.

Dovolte, abych závěrem připomněl své nadcházející zahraničně-politické akce. V září se tradičně zúčastním zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, v listopadu summitu ASEM v Laosu a v lednu summitu EU-Latinská Amerika v Chile. Z připravovaných bilaterálních akcí závěru svého funkčního období považuji za významnou říjnovou státní návštěvu německého prezidenta u nás a své chystané státní návštěvy v Itálii, Polsku, Rakousku a event. i Izraeli. Připravujeme také návštěvu na Slovensko a do Maďarska. Jistě dojde i k celé řadě dalších menších akcí.

Rád bych Vám závěrem poděkoval za veškerou spolupráci v uplynulých deseti letech. Většinu z Vás jsem osobně jmenoval. Mnohé z Vás jsem poznal a vnímám jako zdatné profesionály. Občas se mi na práci některých z Vás něco nelíbilo, ale i to určitě víte. Přál bych si, abyste vždy považovali své působení v diplomacii za službu své zemi a jejím občanům a abyste dokázali úspěšně obhajovat jejich zájmy v zahraničí.

Václav Klaus, Rudolfova galerie, Pražský hrad, 29. srpna 2012