Hlavní strana » Články a eseje » Zápisky z cesty do…

Zápisky z cesty do jihovýchodní Asie č. 5 – Jakarta

Články a eseje, 10. 7. 2012

Jakarta – po 18ti letech – vypadá úplně jinak. Město je plné obřích výškových budov, které tady tehdy vůbec nebyly. Náměstí před naším hotelem je křižovatkou pětiproudých ulic, které byly plné i v jednu hodinu v noci. Změna je viditelná na první pohled. I když je logické, že celá země nevypadá jako hlavní město, ministr průmyslu mi říká, že v zemi je již 50-60 milionů lidí střední třídy. To je hodně.

Indonésie je ale velká, rozmanitá a složitá. V roce 1945, v počátku vlády prezidenta Sukarna, byla zformulována – a dosud je respektována – doktrína pančasila, založená na pěti hlavních principech:

- víra v jednoho jediného Boha
- spravedlivé a civilizované lidstvo
- jednota Indonésie
- demokracie, vedená vnitřní moudrostí vycházející ze vzájemného rokování státních představitelů
- sociální spravedlnost.

I současný prezident Yudhoyon (od roku 2004) je stoupencem této doktríny, ale ta postupně získává stále více odpůrců – z nejrůznějších úhlů a stran. V zemi je tento prezident, který strávil 30 let v armádě, velmi populární, je dokonce autorem tří popových CD.

Den zahajujeme česko-indonéským podnikatelským fórem za účasti indonéského ministra průmyslu a reprezentantů jejich hospodářské komory. V Indonésii probíhá rychlý hospodářský růst (loni 6,5%). Země je pro nás perspektivním trhem, a kdysi i byla významným trhem, ale náš vývoz do Indonésie je v poslední době na úrovni pouhé jedné čtvrtiny našeho dovozu z této země. (Ještě že máme opačný poměr se zeměmi EU!) Přesto náš export roste a v loňském roce to bylo dokonce téměř o polovinu.

Potom přejíždíme do pro jihovýchodní Asii mimořádné instituce, do Freedom Institute, což je liberální think-tank, který v souvislosti s touto návštěvou vydal mou knihu Modrá, nikoli zelená planeta v indonéštině. Je to již 18. vydání této knihy v zahraničí. Nevím, jak se bude kniha líbit panu prezidentovi, který je na mezinárodních fórech velkým obhájcem doktríny globálního oteplování, ale diskuse po mé přednášce v tomto institutu byla – za účasti dvou členů indonéské vlády – velmi otevřená a přátelská. Musím ale přiznat, že řekli, že někteří z přítomných něco takového ještě neslyšeli. A že zejména ještě nikdy neslyšeli od politika tak otevřenou debatu o vysoce kontroverzním tématu.

Odpoledne proběhla oficiální návštěva v prezidentském paláci, slavnostní ceremoniál a jednání delegací. Prezident je velmi otevřený, velmi přemýšlivý a pozitivní. Zajímá ho situace v eurozóně a má pro mé názory pochopení. Zítra ráno přijímá šéfku MMF paní Lagardeovou, odpoledne německou kancléřku Merkelovou. Naše dnešní dlouhá diskuse byla pro tyto návštěvy dobrou přípravou. Přijal mé pozvání k návštěvě ČR a věřím, že jsme tady vyslali jasný signál o našem zájmu o prohlubování našich vzájemných vztahů, zejména ekonomických.

Následuje cesta k Národnímu hřbitovu hrdinů Kalibata, na kterou si i s manželkou dobře vzpomínáme z předchozí návštěvy v roce 1994. Zaujala nás tehdy vážnost ceremonie, která přetrvala dodnes. Státní návštěvy jsou v lecčems dost absurdní. Dlouhá cesta hřbitovem vojáků (na každém hrobě je helma) asi 200 metrů byla nejdelší „procházkou“ jakou jsem za celý týden udělal.

Večer je velká státní večeře v paláci Istana Negara (můj projev je na www.klaus.cz), i večeře i odpolední setkání se zúčastňuje celá vláda. To by se u nás nikdy nestalo, naši ministři (a to si dovolím pozvat jednoho či dva) se pravidelně omlouvají.

Ráno máme ještě krátkou návštěvu parlamentu, cestu na letiště a celodenní let do Prahy. Opět s mezipřistáním v Dillí.

Václav Klaus, Právo, 10. 7. 2012