Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Jak dochází k pádům režimů a…


Jak dochází k pádům režimů a jak se vrátit ke svobodě?

Projevy a vystoupení, 28. 5. 2012

Pane rektore, členové Montpelerinské společnosti, dámy a pánové, rád bych Vám poděkoval za pozvání. Být zde je pro mne velmi inspirující a motivující. V Maroku a v této části světa jsem ještě nikdy nebyl a již první hodiny mého pobytu naznačují, že to bude nezapomenutelná návštěva. A rovněž zdroj poučení.

První regionální setkání Montpelerinské společnosti (MPS) v Africe je velkou, téměř revoluční událostí. Dovolte mi využít této příležitosti i k tomu, abych Vás informoval, že budeme v září tohoto roku v Praze hostiteli celosvětového setkání Montpelerinské společnosti. Doufám, že alespoň některé z Vás tam uvidím. MPS potřebuje nové tváře a nové generace, které by reagovaly na nová nebezpečí a nové výzvy, které přináší současná éra. Nemůžeme očekávat, že se zopakuje velká éra MPS, jako tomu bylo před půl stoletím. Nemáme už mezi sebou taková velká jména jako v minulosti, ale viditelní a slyšitelní být musíme. Když jsem si začal připravovat poznámky pro své dnešní vystoupení, přemýšlel jsem, kdo asi navrhl jeho název, protože působí velmi neskromně a příliš ambiciózně. Já to nebyl. Pravděpodobně jsem udělal chybu, že jsem takto formulované téma přijal. Žádná věda o transformaci, žádná transformologie neexistuje a jsem si jist, že ani existovat nemůže. Proto také neexistuje žádný obecně uznávaný způsob, jak toto téma racionálně strukturovat.

Jednou věcí je obtížnost tématu, nemenším problémem je druhá polovina názvu, který se ptá, „jak se vrátit ke svobodě“. Je však vhodné hovořit o „vrácení se“ v této části světa? Nemělo by se spíše hovořit o tom, „jak jít kupředu“? V případě naší země to bylo v okamžiku pádu komunismu jiné. Přinejmenším ve20. a30. letech dvacátého století jsme žili ve vysoce rozvinuté demokracii, která v té době patřila mezi vyspělé evropské demokracie. Měly by se Egypt, Tunisko nebo třeba Sýrie vrátit ke svobodě? Zažily někdy tyto země politickou svobodnou a demokratickou éru, kterou by teď mohly obnovit? Nejsem si tím jist a pochybuji o tom. K tomu se ještě vrátím.

Mým východiskem pro debatu o tomto tématu je osobní zkušenost s pádem jednoho totalitního režimu, komunismu, avšak nejsem si jist, zda je tato zkušenost dostatečná nebo právě zde plně relevantní. Nemyslím si, že je v této části světa správné hovořit o totalitních režimech. Nezdá se mi, že byly nedávné revoluce v Tunisku a Egyptě namířeny proti totalitním režimům, jako tomu bylo v našem případě. Zde by bylo zřejmě vhodnější hovořit o často velmi represivních, autoritářských, lidskou svobodu likvidujících a lidskou důstojnost ponižujících režimech, spíše než o režimech totalitních. Totalita vyžaduje sjednocenou (a jednotnou) ideologii, naprostou politickou kontrolu, všezasahující systém teroru, absolutní kontrolu nad ekonomikou, a já nejsem přesvědčen o tom, že tomu tak bylo (či je) ve zmíněných zemích.

Má druhá poznámka se týká příčin zdejších změn. Západní země se snaží – obvykle velmi neskromným, nepokorným a necitlivým způsobem – vyvážet svoji demokracii do světa. Když někde demokracie zvítězí, snaží se to západní země interpretovat jako své vítězství a připisují si za to zásluhy. Tomu nevěřím. Naše zkušenost říká, že změny režimů jsou častěji motivovány výlučně z domova a že jsou častěji domácího původu, než že by byly dovezeny zvenčí. Západní země a jejich politici to samozřejmě neradi slyší, ale musíme jim to takto říkat. Platí to pro pád komunismu a předpokládám, že to neméně platí i v nedávném případě změn režimů v některých arabských a afrických zemích. Úloha „vnějšího světa“ je při těchto změnách obvykle velmi malá, ne-li zanedbatelná.

V předcházející době existující přátelské vztahy mezi některými západními demokraciemi a některými autoritářskými a totalitními režimy obvykle nepomáhají. V evropském kontextu nám nepomohl tzv. helsinský mírový proces, jenž byl dílem evropských sociálně demokratických vlád v 70. a 80. letech dvacátého století. Pomohly nám jenom pevné postoje Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. V listopadu 2009 na konferenci v prezidentské knihovně Ronalda Reagana v Kalifornii, která se pořádala u příležitosti 20. výročí pádu berlínské zdi, jsem si dovolil říci, že je podle mých zkušeností při všech různých změnách režimů vždy přítomna směs domácích a zahraničních vlivů a že komunismus padl především kvůli svým již neudržitelným vnitřním slabostem, kvůli hlubokému oslabení jeho síly, kvůli zřetelné prázdnotě a postupnému mizení jeho ideologie, kvůli jeho neschopnosti přinášet lidem jakékoli pozitivní výsledky a kvůli tomu, že obyčejní lidé přestali mít strach.

Zdá se mi, že se ve Vaší části světa odehrálo v roce 2011 totéž nebo něco velmi podobného. Přinejmenším takto to – nepochybně velmi nedokonalým způsobem – chápu já.

Možná je na místě říci, že v okamžiku pádu komunismu nebylo naší snahou změnit pouze politický režim, nýbrž změnit celý systém. To obnáší mnohem více. Museli jsme od základů změnit celý ekonomický systém – z centrálně plánovaného hospodářství s výhradně státním vlastnictvím v tržní systém a soukromého vlastnictví. Proto se jednalo o systémovou změnu, nikoli o pouhou změnu režimu.

V naší části světa soukromé vlastnictví v okamžiku pádu komunismu prakticky neexistovalo, avšak v arabských a afrických zemích je situace jiná. Trhy u nás byly zcela potlačeny. Předmětem privatizace nebyl jen Telecom nebo největší banky a ocelárny, nýbrž i ty nejmenší obchůdky se smíšeným zbožím, pekárny a kavárny. Byl to koncepčně a administrativně obtížný úkol, mnohem obtížnější než politická – v našem případě „sametová“ – revoluce. Česká republika měla tu výhodu, že jsme – přinejmenším naše starší generace – zcela nezapomněli na zkušenosti s demokracií a s trhy z předkomunistické éry a že jsme měli relativně vysokou životní úroveň (výrazně převyšující subsistenční úroveň), obyvatele s dobrým vzděláním a stabilní a nápomocné sousedy v tehdy ještě stále v podstatě dobře fungující Evropě.

Ve Vaší části světa nebude ekonomická transformace skutečnou systémovou změnou, bude to změna kvantitativní, nikoli kvalitativní – více trhů, méně vlád. Doufejme, že dojde i k určité deregulaci a liberalizaci trhů. Vládnoucí ideologie u Vás v minulosti trhy a soukromé vlastnictví nezakazovala.

Možná u Vás dojde k systémové změně v jiné oblasti. Rozdíl mezi komunistickými a kapitalistickými zeměmi v Evropě nebyl kulturní, civilizační, ani náboženský. Na obou stranách jsme žili ve víceméně sekularizovaném světě. Úloha náboženství v komunistickém Československu a v kapitalistické Francii nebyla příliš odlišná.

Zdá se mi, že arabské (a africké) země stojí před jinou výzvou. V průběhu posledního půlstoletí autoritářské režimy v tomto regionu oslabily některé kulturní a náboženské tradice. Povede svržení jejich vůdců k jakési éře osvícenství (a radikální sekularizaci) jako kdysi v Evropě nebo k zavedení starých náboženských doktrín a životních stylů v ještě fundamentalističtější verzi než dosud? V každém případě to bude systémová změna, kterou jsme my procházet nemuseli.

Pochopili jsme, že bylo snadnější provést rychlou změnu v politické sféře než v jiných oblastech. V době naší sametové revoluce byl komunistický systém již tak slabý, že staré politické elity nebyly schopny klást vážný odpor. Vzdaly to a nesnažily se prodloužit svoji existenci na špičce starého režimu. Některé ze svých spoluobčanů provokuji tvrzením, že komunismus nebyl poražen, ale že se více méně sám rozpadl. Následkem toho bylo z politického hlediska naším úkolem liberalizovat vstup na politický trh. Téměř nic jiného nebylo v politické sféře zapotřebí.

Velice brzy u nás vznikly a byly založeny nové politické strany (na počátku jich bylo 42) a z nich 5 bylo zvoleno do parlamentu. Jednou z nich byla i mnou založená Občanská demokratická strana (pohybující se jasně napravo od středu, nebyla to středopravá strana). Těchto pět politických stran bylo ideologicky „dobře definováno“ a tato politická struktura přetrvala až do posledních parlamentních voleb, které se konaly v červnu 2010. Jejich jasný ideologický profil se začal částečně měnit následkem široce pojatého útoku na tradiční politický systém parlamentní demokracie, který je nyní v západním světě tak rozšířený a který považuji za velmi nebezpečný. Evropa vstoupila do post-demokratické éry, politické strany ztrácejí svůj ideologický obsah a k tomu, aby se toto opět změnilo, by byla třeba další sametové revoluce. K mé velké lítosti si mnozí Evropané tento problém stále ještě neuvědomují.

Naprosto zásadní byla naše ekonomická transformace. Instituce starého systému zmizely téměř okamžitě. Zdědili jsme však velmi deformovanou strukturu trhů, semiautarkní ekonomiku, nízkou produktivitu a žádné soukromé vlastnictví. Neměli jsme žádný domácí kapitál a žádné kapitalisty, avšak měli jsme dostatek lidí, kteří chtěli využít nově získané svobody k tomu, aby se pustili do nejrůznějších ekonomických aktivit. Byli k tomu připraveni. Nebylo zapotřebí je učit, jak to mají dělat. Lidé – vždy a všude – jsou „homo economicus“. Potřebují jen dostat možnost využít tyto své vrozené schopnosti.

Vybudovat nový a podstatně odlišný ekonomický systém je složitějším úkolem než liberalizovat politický systém. To je obecně pravda, avšak členové a příznivci MPS v této souvislosti mají nemalý problém ohledně způsobu, jak to provést. Většina z nich patří ke stoupencům Hayeka. Věří proto ve spontánní řád a jsou proti politickému konstruktivismu jakéhokoli druhu. Misesovský a hayekovský výrok, že „svět je utvářen lidským činem, nikoli lidským úmyslem“, je pro mnohé z nás naprosto zásadní. Nicméně, jak jsem již řekl, systémová změna je zcela nevyhnutelně směsicí spontánnosti a konstruktivismu, přičemž poměry složek této směsi jsou na jednotlivých místech a v jednotlivých historických případech různé. Příznivci Hayeka a zejména příznivci Euckena by nepochybně dodali, že pravidla hry musí být stanovena ve velmi rané fázi transformačního procesu.

Je to sice téměř samozřejmé, ale je třeba zdůraznit, že přechod z jednoho systému do jiného je procesem, nikoli změnou, kterou lze uskutečnit přes noc. Trvá určitý čas a je spojen s nemalými náklady, což je něco, co lidé nemají rádi a co neočekávají.

Úkolem politiků je náklady transformace minimalizovat a vysvětlit lidem onu nepříjemnou pravdu, že náklady transformace nemohou být nulové. Země provádějící tyto změny musí projít specifickou křivkou ve tvaru J, přestože lidé očekávají, že průběh ekonomického růstu bude odpovídat lineární, ne-li dokonce exponenciální, vzhůru směřující křivce.

Je také třeba minimalizovat nevyhnutelně vznikající mezeru mezi očekáváními a realitou. Když tento rozdíl dosáhne velkých rozměrů, vede to k nezvládnutelným politickým problémům. Případy toho můžeme ve svém okolí nalézt v hojném počtu. Jedna věc je proto důležitá: politici by měli slibovat „jen“ svobodu a šanci na prosperitu. Nic více. Neměli by slibovat výsledky. Měli by dát jasně najevo, že výsledky nejsou v rukou reformátorů a politiků, ale že jsou v rukou samotných lidí.

Souhrnně řečeno, politici musí provádět tři důležité věci, a to současně:

1. Musí mít jasnou a přímočarou vizi budoucnosti, což znamená, že musí být schopni zcela jasně a srozumitelně formulovat kam chceme jít;

2. musí prokázat znalosti základních technických aspektů transformačního procesu, musí tedy vědět, jak se tam dostat; a v neposlední řadě

3. musí umět vysvětlit tyto myšlenky lidem ve svých zemích, protože bez jejich aktivní účasti se tento proces nemůže pohnout kupředu.

Celá tato trojice je naprosto zásadní, přičemž všechny tři body jsou stejně důležité. Mnohé země a mnozí politici ztroskotali na tom, že zapomněli (nebo nebyli schopni) splnit jeden z těchto bodů.

Otázka „kam jít“ není jednoduchá. Dnešní situace v některých zemích arabského světa je pravděpodobně podobná naší situaci v jednom důležitém ohledu. Reformní politici mají většinou velmi silnou podporu pro odmítání, opuštění a demontování starého politického režimu, ale už nemají stejnou podporu v tom, kam směřovat. Lidé u nás nechtěli komunismus. Chtěli svobodu a politickou demokracii, avšak nebyli si jisti, zda chtějí kapitalismus a volné trhy. Podařilo se nám je přesvědčit, že to je jediný způsob, jak svobody a prosperity dosáhnout.

Obávám se, že v arabských a afrických zemích zřetelné formulace toho „kam směřovat“ nejsou. Jasně formulované názory na toto téma neznám. Znamená svoboda, o které lidé hovoří, plnohodnotnou parlamentní demokracii? Je svoboda ve smyslu MPS skutečným cílem reformních politiků v této části světa? Existují v zemích severní Afriky, kde lidé protestovali proti „starým režimům“, „reformní politici“? Není výstižnějším výrazem termín „revoluce bez vůdců“? Chce mlčící většina lidí opravdu svobodu? Nejsou náboženské síly organizovanější než jakékoli jiné uskupení ve společnosti? Atd. Odpovědi na tyto otázky neznám, ale mám své pochybnosti.

Otázka „jak se tam dostat“, není o nic méně důležitá. Sofistikovaní, avšak osobně nezainteresovaní pozorovatelé a komentátoři našich reforem nebo revolucí rádi spekulují o tzv. otázce řazení reformních kroků.

Na začátku, v prvních letech po pádu komunismu, jsme byli konfrontováni s umělým sporem mezi „gradualismem“ a „šokovou terapií“. Lidé jako já byli obviňováni z toho, že vůči obyvatelům našich zemí uplatňujeme šokovou terapii. Nebyla to pravda. V reálném světě žádné takovéto dilema neexistovalo. Reformátoři musí dát dohromady určité „kritické množství“ reformních opatření a realizovat je musí kdykoli, kdy je k tomu sebemenší možnost. Není zapotřebí žádné sofistikované vymýšlení řazení těchto opatření. Není důvod na cokoli čekat. Lidé čekat nechtějí, rychle začnou být nespokojeni. Křivka ve tvaru J má pak více nepříznivý průběh a reformy nemohou být zastaveny. Obávám se, že se arabský svět dostává právě do takovéto fáze.

Jak jsem řekl na počátku, je snadnější zbavit se starého režimu, než vybudovat nový. Přeji zemím v tomto regionu, aby úspěšně zvládly oba úkoly.

Václav Klaus, Úvodní projev na regionální konferenci Montpelerinské společnosti, Velká síň prefektury Batha, Fès Medina, Maroko, 21. dubna 2012

Překlad z angličtiny, publikováno v květnovém Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu