Hlavní strana » Ekonomické texty » Žofínské fórum 2012: V naší…

Žofínské fórum 2012: V naší zemi i v Evropě musí nastat radikální změna

Ekonomické texty, 10. 4. 2012

Děkuji organizátorům za opětovné pozvání na Žofínské fórum. Nevím, kolikáté mé vystoupení zde na Žofíně to už za ta dlouhá léta je, ale vím, že jsem zde byl naposledy v březnu 2010, tedy před dvěma roky. Během této doby se toho u nás doma, ale i v Evropě a ve světě událo mnoho. Stejně tak ale platí, že se mnohé potřebné věci neudály a že mnohé zůstalo při starém. Chce se mi dodat, bohužel. Stále je – nesmírně populisticky – propagováno, že je třeba změnit lidi, zatímco je třeba změnit systém. Že je třeba změnit lidi a ne systém hlásal už komunismus.

Pozorně jsem si pročetl text svého minulého vystoupení a mám dojem, že bych z něj měl leccos zopakovat. Snad nikoli z důvodu absence nových nápadů, či z důvodu strnulosti a nepružnosti mého myšlení, ale spíše proto, že svou aktuálnost v mnohém neztratil. Tehdy jsem např. řekl, že „dnešní finanční a ekonomická krize nebyla způsobena selháním trhu, jak se nám různí politikové snaží namluvit, ale selháním chování některých ekonomických subjektů pohybujících se v rámci systému státem, resp. právě těmito politiky velmi podvázaného, pokřiveného a deformovaného trhu“. Na tom nemám co měnit, platí to pořád a nedávná (nebo snad ještě i dnešní) vajíčková krize to jenom potvrzuje. Mnoho lidí tomu však stále nechce rozumět.

Před dvěma lety jsem řekl i to, že „naším skutečným ekonomickým problémem je stav veřejných financí, rychlý růst zadlužení státu a naprostá nemožnost tuto situaci změnit, či dokonce vyřešit pouhým znovunastartováváním ekonomického růstu, v což bohužel někteří naši ekonomové a politikové stále doufají. Jestli potřebujeme něco, pak je to vymanění se z dluhové pasti.“ Dnes snad ví už i naše parlamentní opozice, na rozdíl od opozice neparlamentní, že je naše žití na dluh neúnosné a že ho neodstraní pouhé zrychlení ekonomického růstu, nemluvě o tom, že žádné takové, tolik potřebné zrychlení růstu u nás není na pořadu dne a že nemáme žádné nástroje, jak ho vyvolat.

Evropská unie při současných plánech na přetvoření sebe sama v unii fiskální najednou v lednu objevila, že se máme zabývat nikoli celkovým, ale tzv. strukturálním deficitem státního rozpočtu. Nebylo náhodou, že jsem zde před dvěma lety řekl, že „tzv. strukturální, čili nikoli cyklický deficit státního rozpočtu u nás existuje minimálně od roku 1998, kdy došlo k uvolňování laviny rozpočtových deficitů naší první socialistickou vládou“ a že se situace sama od sebe v dalších letech zlepšit nemůže. I to platí dodnes.[1]

V závěru svého vystoupení jsem varoval, že se nemůžeme spoléhat na to, že jsou v některých zemích západní Evropy rozpočtové schodky a státní dluh vyšší než u nás, neboť „otevřenost naší ekonomiky, její relativně malý rozměr a její geografické umístění ji činí vysoce zranitelnou, jakmile by světové finanční trhy ztratily důvěru v naše státní finance.“ Tyto věty je možné rozvíjet, doplňovat, kvantifikovat, ale na jejich podstatě se tím nic nezmění.

Své minulé vystoupení jsem zahájil větou, že „o Evropské unii zde dnes mluvit nehodlám, neboť Žofínské fórum má být o nás.“ To je určitě pravda. O Evropě jsem mluvil např. předevčírem v Paříži, ale více a více si uvědomuji, že je stále legitimnější otázkou, co znamená námi téměř podvědomě používaný obrat „o nás“. V současnosti existující velmi rozsáhlé přesunutí pravomocí z České republiky do Evropské unie znamená, že se fakticky nacházíme ve stavu jistého „dvoustátí“, neboť se o nás rozhoduje na dvou místech, ne na jednom. To vede – nevyhnutelně – k rozmazání jednoznačné odpovědnosti a tato specifická ne-zodpovědnost je jedním z charakteristických rysů dnešního evropského uspořádání. Proto má smysl mluvit o EU i zde.

V listopadu loňského roku jsem na toto téma vydal knihu s názvem „Evropská integrace bez iluzí“. Při jejím představování jsem řekl, že je to kniha aktuální, ale nikoli „aktualistická“. Nepovažuji to za slovní hříčku. Chtěl jsem tím říci, že obsahuje úvahy natolik obecného typu, že je příští summit EU nebo nové ratingové hodnocení toho či onoho státu eurozóny nijak neovlivní. Věřím, že knihu nebudu muset přepisovat.

Nejde mi v ní o jednotlivosti, ale o celek, protože jsem přesvědčen o tom, že se žádnou změnou jednotlivostí tolik potřebný obrat v Evropě dosáhnout nedá. Tento obrat, nikoli malý posun, je však nezbytný. Chtěli-li bychom ho docílit, plyne z toho i něco důležitého pro každého z nás. Měli bychom si uvědomit, že nejsme a zejména nesmíme být pasivními figurkami na šachovnici jakéhosi objektivně se prosazujícího historického procesu, ze kterého není vyhnutí. To, co se dnes v Evropě děje, žádný nevyhnutelný proces není. To děláme my, lidé žijící v Evropě, občané jednotlivých evropských zemí. Proto se i my musíme co nejrychleji stát „figurkami“ aktivními, aby za nás na evropské šachovnici netahal někdo jiný – jako je tomu dosud.

Trápí mne, že si lidé u nás, ale i jinde v Evropě, dostatečně neuvědomují téměř každodenně probíhající zesilovaní, resp. prohlubování evropské integrace, ke kterému dochází neustále. Zkratky EHS, ES, EU, které etapy jejího vývoje poměrně výstižně popisují, jsou velmi výmluvné samy o sobě a leccos z toho naznačují.

Nyní se nacházíme ve velmi nestabilním mezistavu Evropské měnové unie (EMU), který – jak už dnes snad chápou téměř všichni – dlouhodobě existovat nemůže. Mnozí jsme to věděli už dávno. Před několika dny jsem ve svých starých výpiscích hledal jakýsi pozapomenutý odkaz a objevil jsem přitom svůj výrok na Světovém fóru v americkém Beaver Creek v červnu 1997, kde jsem tehdy, tedy před 15 lety, řekl, že přijetí společné evropské měny bude vést k „nevyhnutelné cestě od EMU k EFU a nakonec k EPU“. Právě to se dnes děje. V současnosti připravovaný tzv. fiskální pakt je velkým krokem k EFU (k Evropské fiskální unii) a lucemburská eurokomisařka Vivian Redingová, viceprezidentka Evropské komise, v polovině letošního března veřejně představila svůj plán jak do roku 2020 vytvořit Evropskou politickou unii s celoevropskou vládou. Tento její návrh u nás nikdo nekomentoval. Ani jeden politik, ani jeden novinář.

Nejviditelnějším symbolem dnešní nestabilní mezifáze evropského integrování se stalo Řecko. Opakovaně protestuji proti tomu, abychom si to zjednodušovali a za viníka potíží EMU označovali jednu relativně malou zemi. Řecko EMU nevymyslelo a nezkonstruovalo. Řecko do EMU také nejen vstoupilo, ono tam bylo i lákáno a přijato. Řecko si nejen za nepřiměřeně výhodných podmínek nadměrně půjčovalo, Řecku i bylo půjčováno. Vina, je-li vůbec toto slovo správné, je tedy daleko složitější (a rozloženější). To, co se dnes děje – jak říká velmi trefně viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík – není pokusem o záchranu Řecka, je to „spíše zvláštní pokus na Řecku“ (Newsletter CEP, březen 2012). To se mi zdá nesmírně výstižné. Řecko je obětováno, aby byl zachráněn projekt EMU.

Otevírání se zemí a integrování se v ekonomickém smyslu je nepochybně pozitivem, nikdy jsem neřekl opak, ale evropští politikové se dopustili omylu v příliš optimistickém odhadu potenciálních ekonomických přínosů takovéto teritoriální integrace a v tom, kolik toho slibovali voličům svých zemí. Řekněme to jasně a nekompromisně. Výhody liberalizace evropského ekonomického (a nejen ekonomického) prostoru jsou zřejmé a nikdo je nezpochybňuje, ale proti tomu stojí stejně nezpochybnitelné náklady, tedy nevýhody centralizace, násilné homogenizace a standardizace velmi různorodého kontinentu. Výhody plynoucí z toho prvního již byly navíc do značné míry tzv. „zkonzumovány“, nevýhody toho druhého na evropský kontinent teprve (a stále více) doléhají. Ekonomické parametry jednotlivých evropských zemí jsou objektivně existujícími veličinami, nikoli plánovacími čísly v rukou evropských komisařů, které je možné podle potřeby měnit.

Vyvrcholením ambicí násilné unifikace kontinentu bylo vytvoření jednotné měny pro 17 velmi různorodých států, která se pro ně zcela nevyhnutelně stala nepříjemnou „svěrací kazajkou“. Jako hlavní argument ve prospěch volby tohoto měnového uspořádání byl opakovaně uváděn pozitivní efekt tzv. usnadňování transakcí díky jedné měně, ale nikdo nechtěl slyšet o negativních efektech jednotného měnového kursu, jednotných úrokových sazeb, jednotné měnové politiky. Ekonomické subjekty, ale i celé státy díky tomu ztrácely (a ztrácí dodnes) nepostradatelné a ničím nenahraditelné ekonomické signály.

Chybou bylo i mylné chápání údajných pozitiv denacionalizace Evropy, resp. potlačení úlohy států v ní a její tzv. komunitarizace. Mimo standardní demokratické procesy, jako produkt nebezpečné ideologie globálního (v našem případě kontinentálního) vládnutí, vznikající supranacionální evropský stát je nutně vládnutím bez občana, pohrdáním demokracií, vlastně postdemokracií. To se dnes eufemisticky (a jakoby to vlastně ani moc nevadilo) odbývá slovem demokratický deficit, aniž by bylo jedním dechem dodáváno, že je deficit tohoto typu neméně fatální než deficit státních rozpočtů a že tento deficit není odstranitelný, protože na úrovni kontinentu žádná demokracie být nemůže. Demokracie může být maximálně na úrovni státu, výše ne.

Toto nedoceňovat, resp. si neuvědomovat je umožňováno dosud úspěšným, ale strašlivě mylným útokem dnešních eurokratů a eurofilů (a jak říká John Fonte „transnacionálních progresivistů“) na všechno národní či nacionální, aniž by si tito lidé uvědomovali, že bez národa, bez této důležité složky uspořádání jakékoli větší lidské společnosti, to nejde. Jistý pocit identity a z ní plynoucí elementární sociální koheze je základním tmelem jakékoli komunity, i státu. Tento tmel v Evropě chybí a není ničím umělým či abstraktním nahraditelný. Určitě ne zvětšováním počtu úředníků v Bruselu či zvětšováním rozsahu celoevropské legislativy.

Jsem přesvědčen, že musí dojít k fundamentální změně paradigmatu jak ohledně evropského integrování, tak ohledně evropského ekonomického a sociálního modelu. Nebude-li to provedeno jako organizovaná politická změna, dojde k vývoji spontánnímu, anarchickému a ten bude všemi svými důsledky horší. Je třeba provést natolik hluboké změny, které nemohou být tématem jednání a rozhodování vrcholného summitu evropských politiků v Bruselu či jinde. Jde o něco úplně jiného. Jde o systémové změny, které vyžadují – prostřednictvím politického procesu (nikoli jednoho zasedání) – změnit základní paradigma našeho chování a našeho myšlení. Pokusím se je shrnout do šesti bodů:

1. Osvoboďme se od dosud nedotknutelné doktríny evidentně neproduktivní, protože příliš paternalistické sociálně-tržní ekonomiky, která je navíc ekonomicky čím dál tím více neúnosná narůstáním role, kterou v ní hraje zelená ideologie.

2. Smiřme se s tím, že ekonomické přizpůsobovací procesy trvají nemalý čas a že netrpěliví politici svým překotným aktivismem situaci většinou jenom zhoršují. Nechme trh fungovat. Politika se má eventuálně pokoušet pomáhat vytvářet dlouhodobé předpoklady pro fungování trhu a pro zdravý ekonomický růst, nemá se snažit svými zásahy ekonomický růst přímo zabezpečovat.

3. Připravme radikální plán na snížení státních výdajů – což není možné beze změny sociálního systému – a přestaňme s pokusy řešit existující deficity státních rozpočtů zvyšováním daní. To je dlouhodobě, ale i krátkodobě zcela iracionální. Plán snižování státních výdajů se musí primárně orientovat na snižování mandatorních výdajů, neboť na první pohled zdánlivě snadnější omezování výdajů tzv. „ostatních“ je z dlouhodobého hlediska v podstatě nevýznamné a z krátkodobého pro ekonomiku evidentně škodlivé.

4. Zastavme sice plíživý, ale o to trvalejší nárůst zelené legislativy. Zabraňme, aby „zelení“ (poschovávaní v různých politických stranách) do svých rukou převzali celou naši ekonomiku pod praporem tak nesmyslných názorů, jako je doktrína globálního oteplování.

5. Skončeme s centralizací, regulací, harmonizací a standardizací evropského kontinentu a po půl století cesty tímto směrem začněme s decentralizací, deregulací a desubsidizací ekonomiky a celé společnosti.

6. Usilujme o návrat demokracie do Evropy s vědomím toho, že demokracie může existovat pouze na úrovni států, nikoli na úrovni kontinentu. Z výletu k supranacionalismu se pokorně vraťme k intergovernmentalismu, na němž byla Evropa po staletí založena.

Celá tato změna musí být postavena na radikálním omezení úlohy státu v ekonomice a v celé společnosti. Dnešní stát – u nás i jinde v Evropě – vlastní, řídí, reguluje, povoluje nebo zakazuje, dotuje, subvencuje, „grantuje“ a to všechno je zdrojem lobbistického hledání výhod a zvláštních přístupů k politikům a jejich úředníkům, to všechno je ideálním podhoubím pro vznik korupce. Bojovat s ní se dá jedině zmenšováním role státu (a všech jeho odnoží).

Říkám-li stát, myslím tím i stát evropský. Za příklad velmi aktuálního korupčního systému musím uvést systém evropských dotací, v němž naši a bruselští úředníci – tedy vůbec ne politici – bez jakékoli odpovědnosti přerozdělují peníze evropských daňových poplatníků na velmi měkké, a často velmi málo potřebné projekty. Není lepšího příkladu objektivně existujícího korupčního prostředí než právě tento systém.

Nemyslím, že je s tím vším možné dlouho čekat. Musí se to začít dělat hned. Jak už jsem dnes jednou řekl, neprovede-li se to organizovaně, nastane to samo. Samozřejmě s daleko horšími důsledky pro stamiliony obyvatel Evropy, včetně obyvatel naší země.

Václav Klaus, vystoupení na Žofínském fóru, Žofín, Praha, 4. dubna 2012

Ve zkrácené verzi publikováno v týdeníku Euro dne 10. dubna 2012.