Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…

Projev prezidenta republiky na vzpomínkovém shromáždění k 60. výročí února 1948

Projevy a vystoupení, 25. 2. 2008

Vážení vzácní hosté, vysocí ústavní činitelé, vážený pane arcibiskupe, ale zejména vážení členové Konfederace politických vězňů, Sokola, Orla a dalších organizací, kteří jste symbolem i obětmi událostí, jejichž 60. výročí si dnes připomínáme,

cením si toho, že jste dnes na Pražský hrad, k soše našeho prvního prezidenta, přišli právě Vy. Přesně před šedesáti lety vyvrcholil v tehdejším Československu protidemokratický převrat, který znamenal konec – válkou i poválečným obdobím sice oslabené, ale přesto – demokracie. Na následujících 41 let nás tento převrat uvrhl do nesvobody, železnou oponou nás oddělil od svobodného a vyspělého světa, způsobil ničím neobhajitelný zmar životů či životních osudů obrovského počtu lidí a znemožnil nám svobodně žít, jednat i myslet.

I když byla míra tragédie lidských osudů velmi nestejná, obětí února 1948 jsme byli skoro všichni. Těch, kteří díky tomu, co se tehdy stalo, vítězili, resp. si namlouvali, že vítězí, bylo málo. Že konec konců i mnozí vítězové byli obětmi, není žádná hříčka se slovy či protimluv.

Někdo v důsledku toho, co se stalo před šedesáti lety, ztratil „jen“ kariéru, možnost seberealizace, svobodu nahlas mluvit, psát, cestovat, pracovat ve svém oboru, uplatnit se podle svých schopností. Jiní nenávratně ztratili léta života v krutých věznicích a pracovních lágrech. Bylo i nemálo těch, kteří ztratili to nejcennější – život. Na popravištích, ve věznicích, nebo na útrapy, které nebylo možné vydržet.

Někdo komunistickému režimu věřil a aktivně mu sloužil. Někdo mu sloužil, ač mu nevěřil. Někdo mu nevěřil a snažil se na něm nepodílet. Někdo mu nevěřil a nejrůznějším způsobem mu vzdoroval. Absurdní, ale v podstatě symptomatické je však to, že byli tvrdě perzekvováni všichni: lidé, kteří režimu věřili i nevěřili, ti, kteří mu vzdorovali, ti, kteří se jen potichu vezli, ale i ti, kteří mu aktivně pomáhali.

Ztráty individuální, ale i ztráty pro národ jako celek byly nesmírné, i když je žádné statistiky nikdy nemohou vyjádřit. Dá se o nich mluvit, psát, bádat, ale i z toho vzniká jen velmi nedokonalý obraz tragické skutečnosti poúnorové komunistické éry.

Mým sebemenším úmyslem teď není pokoušet se k deskripci či analýze tohoto období cokoli přidávat. Jde mi o něco jiného. Již více než 18 let prožíváme éru, kdy je toto všechno – naštěstí – již minulostí. Musíme pomáhat těm, kteří byli komunismem nejvíce postiženi, ale naším neméně důležitým, a pro generace pamětníků nezastupitelným úkolem je přispět k pochopení toho, jak k celé té tragédii došlo.

Přežívá názor, že byl zrod komunismu něco jako přírodní pohroma, která se stala, kterou nikdo nezavinil a jestli ji někdo zavinil, pak to byl Stalin a imperialistické ambice Sovětského svazu, za aktivní pomoci našich tehdejších komunistů. Pro izolovaného jednotlivce a zejména pro vnějšího povrchního pozorovatele to možná tak vypadat může. Národ jako celek z toho ale tak snadno vyjít nemůže.

Souhlasím s těmi, kteří se domnívají, že v únoru 48 chyběl jakýkoli silný, organizovaný a proto akceschopný odpor, a že chyběl politický vůdce, který by se s předvídavostí a schopností ho řídit postavil do jeho čela. Souhlasím i s tím, že levicovost našich kulturních a intelektuálních elit (či pseudoelit) svými názory a postoji únorový zvrat vědomě či podvědomě předpřipravovala a, zdá-li se toto příliš tvrdým soudem, že přinejmenším radikálně snižovala odolnost celé společnosti vůči komunistické ideologii.

Námitkou proti této argumentaci bývá, že i jiné východoevropské země, ač tam tento faktor tak silně nepůsobil, dopadly stejně a že od akceptace této ideologie nebyly daleko ani některé západoevropské země, které v té době zamířily také hodně doleva. To je sice pravda, ale pro nás to nemůže být žádnou výmluvou. Dá se proto říci, že to měli v únoru 1948 komunisté v Československu relativně snadné a že i proto první větší pokus o revoltu proti totalitě na sebe u nás nechal čekat 20 let, tedy o desetiletí déle než v Polsku, Maďarsku a východním Německu.

Všechny tyto skutečnosti jsou důležité zejména tehdy, vycházíme-li z toho, a já z toho vycházím, že je naším úkolem zabránit v budoucnu vzniku dalších obdobných „únorových událostí“. Ty určitě nepřijdou z té samé ideologie, která způsobila únor 48. Budou s ní však mít – i přes jiný název a některé odlišné vnější znaky – shodnou podstatu: budou mít líbivou, patetickou, jednotlivce přesahující, na první pohled ušlechtile znějící, ve jménu dobra člověka či pokroku vystupující myšlenku, a její stoupenci budou mít sebevědomí tvrdit, že je pro její realizaci oprávněné člověka a jeho svobodu obětovat.

Některé kandidáty na tuto myšlenku a na její realizaci známe, i když pro uši mnohých jejich dnešní slova zatím neznějí dostatečně hrozivě. To se však v roce 1948 generacím mých rodičů a prarodičů zdálo také.

Právě proto jsme povinni tuto naši zkušenost stále znovu a znovu připomínat. I proto je potřebné toto dnešní setkání s Vámi, jejichž obětí i prožitků, ale i dnešní angažovanosti si tolik vážím. Věřím, že právě Váš život je pro všechny nepozorné a neopatrné tím skutečným poučením. Poučením, které způsobí, že všechny oběti a ztráty nebyly nadarmo.

Václav Klaus, Rothmayerův sál, Pražský hrad, 25. 2. 2008