---

Hlavní strana » Dokumenty » Prezident podal další…

---

Prezident podal další vyjádření v kompetenčním sporu u Ústavního soudu

Dokumenty, 15. 8. 2007

Vážená paní soudkyně,

předkládám svoje vyjádření k „Doplnění návrhu k vyjádření prezidenta republiky ze dne 18. 4. 2007“, které navrhovatelka JUDr. Iva Brožová podala dne 3. května 2007. Toto její procesní podání mi bylo doručeno dne 3. srpna 2007, svoje vyjádření k němu zasílám v nejkratší možné době.

S pozdravem      

Václav Klaus

Vážená paní
JUDr. Dagmar Lastovecká
soudkyně zpravodajka
Ústavní soud
ke sp. zn. Pl. ÚS 87/06

I.

Písemnost ze dne 3. května 2007, doručená prezidentu republiky dne 3. srpna 2007 a označená jako „Doplnění návrhu k vyjádření prezidenta republiky ze dne 18.4.2007“, nereplikuje toto citované vyjádření, protože nereaguje na žádný z argumentů ve vyjádření prezidenta republiky uvedených. Naopak jen s úpravami reprodukuje větší část textu z jejího původního návrhu z 22.11.2006, jímž bylo toto řízení zahájeno. Rovněž sám návrh na rozhodnutí Ústavního soudu zůstává nezměněn.

Přesto toto druhé navrhovatelčino podání považuji za užitečné tím, že sumárním způsobem odkrývá její skutečný pohled na celou věc. Tento její pohled považuji za naprosto účelový, což vůči straně ve sporném řízení nelze vytýkat.

Tím spíše je ale potřebné v řízení objasnit, v čem všem je ryze osobní přístup dr. Brožové k věci jmenování dr. Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu nesprávný.

1) Především navrhovatelka v prvním odstavci značně nekoherentně uvádí, že

- její návrh má principiální význam z hlediska dělby moci,

- přitom současně se nejedná o teoretický, abstraktní spor o kompetencích prezidenta republiky,

- nýbrž je zcela konkrétním sporem na pozadí zcela konkrétních skutečností.

Že spor není teoretický, nýbrž konkrétní, je zřejmé. Navrhuje se prohlásit jmenovací akt prezidenta republiky za neplatný, což jistě konkrétní je, a teoretické spory ostatně ani v kompetenci soudů nebývají. Toto sdělení navrhovatelky je tedy bez jakéhokoliv významu.

Není správné tvrzení navrhovatelky, že její návrh by měl nějak principiální význam z hlediska dělby moci. Je pochopitelné, že tímto eufemismem navrhovatelka usiluje o to, aby její návrh byl vnímán jako nikoliv její osobní zájem ústavní stěžovatelky (která ovšem jinde, aby zdůvodnila aktivní legitimaci k ústavní stížnosti v odmítnuté ústavní stížnosti vedené pod sp.zn. IV. ÚS 822/06, zas naopak tvrdí, že jde o porušení jejích vlastních listinných práv,).

V návrhu jde prostě o to, že navrhovatelka si nepřeje, aby dr. Bureš byl místopředsedou Nejvyššího soudu. Pravdou ovšem je, že vyhoví-li Ústavní soud i tomuto návrhu navrhovatelky stejně jako dvěma jejím předchozím návrhům, význam pro chápání ústavního mechanismu dělby moci to skutečně mít bude. Význam to bude mít proto, že by se tím dále potvrzovalo, že podle názoru Ústavního soudu výkonná moc nemá a nemá mít žádné jmenovací pravomoci vůči moci soudní. Podle Ústavy a zákonů České republiky moc výkonná vůči moci soudní žádnou jinou pravomocí než pravomocí jmenovací nadána není . Jestliže by takto svou judikaturou moc soudní odebrala moci výkonné i tuto její jedinou pravomoc vůči moci soudní, a jestliže moc zákonodárná současně podle Ústavy vůči moci soudní žádnou pravomoc nemá, pak by takové rozhodnutí Ústavního soudu znamenalo, že moc soudní by napříště reprodukovala sama sebe, bez možnosti zásahu zvenčí. Takové rozhodnutí by bylo zásadní v tom směru, že by dělbu moci neochránilo, ale naopak popřelo a nastolilo v České republice režim, ve kterém by zbylé dvě složky moci, tedy moc zákonodárná a moc výkonná, byly fakticky podřízeny moci soudní. Jsem přesvědčen, že právě možnost exekutivy vybírat, kdo se má stát soudcem a eliminovat tak předem z moci soudní a z vedoucích postů v ní osoby, které osobnostně nejsou způsobilé nést obrovskou odpovědnost, kterou justice již nyní má, je jedinou pojistkou proti nekontrolovatelné nadvládě justice nad legislativou i exekutivou.

2) Dále navrhovatelka v prvním odstavci na počátku poněkud revolučně uvádí, že „v demokratickém právním státě si nelze s pouhou legalitou vystačit“, a asi návazně na to na začátku druhého odstavce uvádí, že jakýsi princip materiálního nazírání na právo vylučuje, aby prezident republiky za nějakých okolností použil svoji pravomoc danou mu Ústavou.

Tomuto názoru nelze přisvědčit, ale naopak je třeba jej výslovně odmítnout jako každý takový přístup, který popírá důvěru v normované psané právo.

Psané právo je jednou ze záruk právní jistoty občanů a tím i pojistkou proti nekontrolovatelné moci státních orgánů, a jako takové tedy je i jedním ze základních pilířů demokratického právního státu. Navrhovatelčin přístup by tento pilíř nejen oslabil, ale zcela popřel. Navrhovatelčin přístup, že „si nelze s pouhou legalitou vystačit“, by měl své opodstatnění pouze ve státě, který demokratickým právním státem není. Česká republika však demokratickým právním státem je, a to již 18 let. Pokud by tedy Ústavní soud dal stěžovatelce v tomto za pravdu, fakticky by prohlásil celý vývoj od listopadu 1989 za nedemokratický a neprávní. Demokratický právní stát je ten, kde si s pouhou legalitou vystačit lze.

Navrhovatelka se v podstatě domáhá takovéhoto přístupu k dané právní normě: Prezident má sice pravomoc ze soudců jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu [čl. 62 písm. f) Ústavy], neměl však pravomoc dne 8. listopadu 2006 jmenovat místopředsedou Nejvyššího soudu dr. Bureše, a to proto, že si to navrhovatelka nepřála.

3) Dalším obsahem druhého odstavce je prohlášení, že výkon pravomoci prezidenta republiky „předpokládá splnění podmínky dobré víry, zásady přiměřenosti a zákazu libovůle“.

3.1. Dobrá víra je známa z oblasti soukromoprávní, a to zejména z práva obligačního. Může znamenat míru důvěry jednající strany v subjektivní právní stav vlastní a druhé smluvní strany, míru upřímnosti úmyslu způsobit právě ty právní následky, které jednající strany deklarují, míru jejich přesvědčení o objektivním právním stavu, tzn. o tom, že jejich právní úkony podle v tu kterou dobu platného práva způsobí deklarované a zamýšlené právní následky. Stupeň dobré víry pak má vliv na to, do jaké míry je úkon pro tu kterou jednající stranu závazný, její nedostatek může způsobovat neexistenci závazku. Není tak dalece známo, že by koncept dobré víry byl užíván v právu veřejném, snad s výjimkou ochrany práv nabytých v dobré víře (iura quaesita) – což je ovšem něco zcela jiného než právní úkony činěné v dobré víře. Spojení „výkon pravomoci v dobré víře“ se ale jeví do té míry unikátní, že je nelze chápat jinak, než jako expresivní analogii k zavedené soukromoprávní doktríně. Není důvod na tento způsob připodobňování nepřistoupit. Pak ovšem nelze než uzavřít, že pokud by bona fides zde význam měla, pak nemůže mít jiný význam než analogický tomu významu, který má v právu soukromém. To vede k závěru, že prezident jednal zcela bonae fidei: Jeho úmyslem bylo, aby se dr. Bureš stal místopředsedou soudu, a nic jiného. Byl a stále je přesvědčen, že jeho ústavněprávní úkon jmenování může mít jediný právní následek, a to ten, že dr. Bureš místopředsedou NS bude. Současně ani eventuálně nezamýšlel, aby jeho jmenovací akt měl jakýkoliv jiný právní následek než tento, nebo aby vedle toho měl ještě nějaký další právní následek, ani aby zůstal bez právního následku. „Dobrá víra“ u posuzovaného úkonu prezidenta republiky tedy je zcela mimo pochybnost.

3.2. Zásada přiměřenosti, též proporcionality, samozřejmě naopak uznávaným konceptem veřejného práva jest. Její význam je v tom, že orgán veřejné moci je povinen k dosažení cílů ukládat jen taková opatření, která co nejméně zasahují do právního postavení toho, o jehož práva a povinnosti jde, a přitom dostačují k dosažení cíle (= postačí-li povinnost strpět něco na vlastním pozemku, musí se uložit jen omezení vlastnického práva, a nelze rovnou odejmout vlastnictví). Navrhovatelka nijak nenaznačuje, v čem by mělo být spatřováno porušení zásady přiměřenosti napadeným rozhodnutím prezidenta republiky. K odmítnutí této její výtky je proto třeba se spokojit s tím, že jmenování do funkce nezasahuje do ničího subjektivního právního stavu tak, že by se komukoliv nějaká práva odebírala, a zásada proporcionality tu prostě význam pojmově nemá. Mluvit o zásadě proporcionality při jmenování do funkce místopředsedy NS postrádá smyslu přesně stejně, jako kdyby někdo třetí napadal vydání řidičského průkazu na auta s tím, že dotyčnému řidiči postačuje řidičský průkaz na motocykl.

3.3. Navrhovatelkou uváděný zákaz libovůle – takto doslovně formulováno – se samozřejmě v platných normách nevyskytuje, a vyskytovat asi těžko může. Jde o to, že slova jsou jazykovědně klasifikovatelná z hlediska jejich citových příznaků na slova neutrální, eufemismy a dysfemismy. Libovůle je dysfemismem, obsahuje pocit odsouzení takového počínání, proto je těžko použitelná v jakékoliv právní úpravě. S navrhovatelkou prezident republiky souhlasí potud, že i podle jeho názoru různá jednotlivá ustanovení, např. a zejména v Listině, ve svém souhrnu znamenají, že veřejná moc si nesmí počínat některým ze způsobů tam uvedených, a kdyby si tak počínala, označil by to v přiměřeném literárním útvaru i on sám některým z dysfemismů, například libovůle nebo zvůle. Nelze však vytknout, že by prezident republiky svým napadeným rozhodnutím porušil kterékoliv konkrétní ustanovení Listiny nebo vůbec ústavního pořádku: Kdyby navrhovatelka o nějakém takovém ustanovení věděla, jistě by je ve svém podání uvedla. Nemajíc právních argumentů, sahá navrhovatelka k použití dysfemismu „libovůle“.

Bylo-li by snad uznáno, že prezidentovo jmenování funkcionáře státní správy soudů, podle Ústavy a zákona, je neplatné, protože by bylo nikoliv uplatněním ústavní pravomoci, nýbrž projevem údajně zakázané „libovůle“, pak ani např. předseda Nejvyššího soudu nikdy nemůže dát souhlas se zařazením kteréhokoliv soudce k Nejvyššímu soudu, protože i každý takovýto souhlas by byl projevem zcela stejné „libovůle“.

4) Dále se ve druhém odstavci uvádí, že „navíc výkon pravomoci musí obstát z pohledu všech skutkových okolností posuzovaných jako celek“.

Toto prohlášení považuje prezident republiky za nepřijatelné, je-li používáno jako argument v řízení. Jinak s ním, jakkoliv je formulováno neobratně, může souhlasit v rovině politické: Může se jistě stát, že prezident republiky např. jmenuje vládu, které posléze bude zamítnut návrh na získání důvěry. Pak se dá jistě říci, že učinil rozhodnutí, které „neobstálo“. To ovšem jistě nebude důvodem k tomu, aby jmenování vlády, které takto „neobstálo“, bylo následně soudem z téhož důvodu zneplatněno. Navrhovatelka se tedy zde domáhá toho, aby každé ústavní rozhodnutí, nejen prezidenta republiky, bylo platné jen podmíněně, totiž za předpokladu, že následně obstojí z mlhavého „pohledu všech skutkových okolností posuzovaných jako celek“. Vyhovět tomuto požadavku navrhovatelky by bylo nesprávné, což jistě není třeba dále argumentovat.

5) Dále se ještě ve druhém odstavci uvádí, že „navíc výkon pravomoci musí obstát pod zorným úhlem času“ (odkaz na Wille vs. Liechtenstein, ESLP 28396/95). Navrhovatelka „zorným úhlem času“ snad může mít na mysli, že prezident republiky jmenoval místopředsedu NS příliš pozdě. To může být věcí názoru, není však zřejmé, co by k tomuto aspektu vypověděla citovaná věc Wille vs. Liechtenstein.

Dr. Herbert Wille byl předsedou Správního soudu Lichtenštejnska, jmenovaným v prosinci 1993. 16. února 1995 pronesl jakousi přednášku o ústavním právu, s jejímiž závěry principiálně nesouhlasilo kníže Hans Albert II., jež si obsah přednášky přečetlo v novinách. Kníže pak 27. února 1995 napsalo dr. Willemu, že jej z tohoto důvodu, roz. pro názory, jež dr. Wille zastává, nebude znovu jmenovat do veřejné funkce, i kdyby to parlament navrhl („ich möchte Ihnen rechtzeitig mitteilen, dass ich Sie nicht mehr für ein öffentliches Amt ernennen werde, sollten Sie mir vom Landtag oder sonst irgendeinem Gremium vorgeschlagen werden“). Spor se netočil o to, zda dr. Wille musí být jmenován nebo ne, a už vůbec ne o to, za jak dlouho. Předmětem sporu bylo jen to, jestli mu kníže smělo dva roky napřed napsat, jak by rozhodlo, kdyby na rozhodování došlo. Výsledkem bylo, že soud konstatoval na straně knížete porušení čl. 10 a čl. 13 Úmluvy. Dr. Wille se dále domáhal náhrad škod (25.000 CHF ušlého zisku z toho důvodu, že na rozdíl od svých předchůdců ve funkci po skončení svého funkčního období nedostal žádnou placenou funkci v soukromém sektoru („remunerated position in Liechtenstein industrial and business circles“), a dalších 30.000 CHF za to, že kníže poškodilo jeho dobrou pověst. Soud mu přiznal 10.000 CHF z ekvity za dobrou pověst, neřešil tudíž, jestli je skutečně nárokem bývalého předsedy Správního soudu, aby dostal funkci v soukromém sektoru. Jako přísudek soud přiznal náklady právního zastoupení CHF 91,014.05, v souladu s vyúčtováním advokátů, které si předseda správního soudu zvolil.

Jestliže navrhovatelka uvádí, že jmenování dr. Bureše “musí obstát pod zorným úhlem času“, implicitně tím říká, že neobstálo. Pokud navrhovatelka argumentuje věcí Wille vs. Liechtenstein, je nutno k tomu říci toto:

a) Neexistuje žádná analogie mezi nejmenováním dr. Willeho na jedné straně a jmenováním dr. Bureše na druhé straně. Ani z citovaného rozsudku ESLP proto neplyne nic, co by snad mělo předznamenat rozhodnutí Ústavního soudu v nyní rozhodované věci.

b) Věc Wille vs. Liechtenstein nevypovídá vůbec nic o „zorném úhlu času“. Podle naší odborné literatury se lze jen ztotožnit s tímto hodnocením případu: “Odůvodnění rozsudku "Wille" rekapituluje judikaturu, která přiznává osobám aktivně činným ve státní službě právo na veřejnou prezentaci i neloajálních názorů.” (Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,Veřejná správa 7/2000).

6) Závěr druhého odstavce je, že napadené rozhodnutí prezidenta republiky nesplňuje právě ty požadavky, které sama navrhovatelka v předcházející části téhož odstavce vyslovuje. V bezprostředně předcházejícím textu tohoto vyjádření podepsaného účastníka řízení jsou všechny tyto domnělé požadavky na rozhodnutí vyvráceny. Protože takové právní požadavky na rozhodnutí prezidenta republiky neplatí, nemá ani význam posuzovat, zda rozhodnutí prezidenta republiky splňuje nebo nesplňuje neexistující požadavky.

7) Na konci textu druhého odstavce je třeba se pozastavit nad navrhovatelčiným chápáním příčiny a následku, když navrhovatelka uvádí, že napadené rozhodnutí prezidenta republiky je příčinou současného stavu, který navrhovatelka popisuje takto: „Nejvyšší soud má místopředsedu, který – ač soudcem, není oprávněn soudit“. Podrobnější vyjádření podepsaného účastníka řízení k současnému právnímu stavu následuje níže sub III. tohoto podání; zde se jen předesílá, že sám podepsaný účastník řízení se s navrhovatelkou shoduje v tom, že současný právní stav není správný. Zde je důležité konstatovat, že napadené rozhodnutí prezidenta republiky z 8. listopadu 2006 není příčinou stavu, který nastal až 12. prosince 2006 rozhodnutím Ústavního soudu:

- dne 14. února 2006 se stal JUDr. Bureš soudcem,

- rozhodnutím ministra spravedlnosti byl přidělen ke dni 15. února 2006 k Nejvyššímu soudu;

- prezident republiky jej dne 8. listopadu 2006 jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu;

- Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2006 v kompetenčním sporu Pl. ÚS 17/06 tak, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. února 2006 se zrušuje.

V době od 14. února 2006 do 12. prosince 2006 tedy dr. Bureš jistě byl soudcem přiděleným k Nejvyššímu soudu. Právní situace se změnila až 12. prosince 2006, příčinou současného stavu jistě není jmenovací rozhodnutí, které předcházelo: Rozhodnutí prezidenta republiky zapříčinilo, že soudce přidělený k Nejvyššímu soudu se stal jeho místopředsedou, a teprve nález Ústavního soudu je příčinou toho, že místopředseda Nejvyššího soud přestal být soudcem přiděleným k Nejvyššímu soudu. Pravdou by bylo jen to, kdyby navrhovatelka napsala, že nebýt předcházejícího jmenování místopředsedou, nebyla by zde ani současná situace. To ovšem nelze označovat za příčinný vztah, stejně jako nelze říci, že příčinnou současného stavu je např. to, že dr. Bureš svého času vystudoval právnickou fakultu a složil soudcovské zkoušky.

8) Ve třetím odstavci navrhovatelka zajímavě uvádí, že její nesouhlas s přidělením dr. Bureše vůbec není důsledkem nějakého jejího volního rozhodování, ale že je dán objektivně, tedy na ní samé nezávisle. Objektivně dán má být tím, co navrhovatelka označuje jako „profesionální mobilitu zpochybňující nezávislost na moci výkonné“.

Má tím zjevně na mysli to, že dr. Bureš po určitou část své profesionální dráhy vykonával funkce ve vládě a jejím aparátu. Profesionální mobilita bývá obecně vnímána jako věc pozitivní, zde je asi viděna jako věc negativní; to může být otázkou názoru. Otázkou názoru ale není to, že je-li něco objektivní, pak je to právě nezávislost daná Ústavou a dalšími právními předpisy. Domnívá-li se snad navrhovatelka, že právní předpisy o nezávislosti soudců působí jen nějak selektivně, že pro soudce, kteří někdy z profesních důvodů přerušili svou soudcovskou kariéru, by zde snad byla nějaká jiná a menší míra nezávislosti než pro ostatní, lze ji jen upozornit na to, že je na omylu. Tímto přístupem by bylo zpochybněno nejen postavení dr. Bureše, ale i všech soudců všech soudů, včetně Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, kteří před svým jmenováním soudci byli členy vlády, poslanci, advokáty, státními zástupci či úředníky. Při tom všem ale navrhovatelka sama dr. Bureše poněkud nekonzistentně označuje za nezpochybnitelného soudce (jímž jistě je), stejně jako to činí i ve svém původním návrhu (list 6 spisu), z nevyslovených důvodů pak ale současně projevuje to přání, že prezident měl jmenovat jiného nezpochybnitelného soudce než právě tohoto.

Prezident republiky k této věci uvádí, že skutečně zkušenosti dr. Bureše z vládních funkcí hrály roli při rozhodování o jeho jmenování do funkce vykonávající státní správu soudu. Tyto zkušenosti mluvily naopak z hlediska prezidenta pro jmenování dr. Bureše místopředsedou soudu, neboť v nich spatřuje faktor toho, že dr. Bureš je na výkon náročné správní funkce jen o to lépe připraven. Za tímto svým rozhodnutím prezident i nadále stojí.

9) V závěrečném čtvrtém odstavci navrhovatelka opakovaně pleduje pro to, aby bylo rozhodnuto, že prezident překročil svoji kompetenci jmenovat místopředsedu soudu. Ani navrhovatelka snad nepopírá, že Ústava tuto kompetenci svěřuje právě prezidentu republiky, a nikomu jinému. Jedná se navíc o kompetenci nepodléhající kontrasignaci. Protože o žádném překročení kompetence zde ve skutečnosti nemůže být řeči - ústavněprávní norma [čl. 62 písm. f) Ústavy] je v tomto ohledu jednoznačná, žádného výkladu nevyžaduje ani jej nepřipouští - vypomáhá si navrhovatelka tím, že údajnou potřebnost výkladu podsouvá. Potom navrhuje takový způsob výkladu, který by byl zcela v rozporu s elementárními principy právního státu, to jest takový, pro který „není určující, (zda) je v souladu s Ústavou a zákonem“.

Předmětem tohoto řízení u Ústavního soudu ovšem (jak shora konstatováno, tam patrně celkem ve shodě s navrhovatelkou) není výklad právní normy, nýbrž zrušení platného rozhodnutí prezidenta republiky. Až teprve teď, v závěru svého podání, navrhovatelka tento svůj skutečný návrh překrývá požadavkem na výklad kompetenční normy. Tento jí navrhovaný výklad je výkladem účelovým: Napadené prezidentovo rozhodnutí není nijak napadnutelné v meritu, když bylo vydáno orgánem k tomu oprávněným, způsobem stanoveným Ústavou, hmotněprávní předpoklady byly splněny. Proto se navrhovatelka snaží konstruovat samotnou pravomoc tak, jako že není dána normativně, tudíž stále, nýbrž že existuje jen za jakýchsi „konkrétních okolností“. Protože konkrétní okolnosti nebyly takové, za kterých podle domnění navrhovatelky jedině je pravomoc dána, požaduje zrušení rozhodnutí pro nedostatek pravomoci.

Celkově vzato, navrhovatelka zcela bezprecedentním způsobem a zcela účelově relativizuje platné právní normy, ohánějíc se přitom bojem za demokratický právní stát. Ve skutečnosti právě demokratický právní stát převrací v justiční libovůli, což je o to nezodpovědnější a nebezpečnější, že tak činí z pozice předsedkyně Nejvyššího soudu. Kdyby Ústavní soud přistoupil na takto zvrácenou konstrukci (tj. že pravomoc není dána zákonem, nýbrž okolnostmi), znamenalo by to zpochybnění veškerých pravomocí, které celý právní řád vůbec zná, resp. zpochybnění platného práva jako takového.

II.

V dosavadním textu sub I. shora bylo reagováno na ten text navrhovatelčina „Doplnění návrhu k vyjádření prezidenta republiky ze dne 18.4.2007“, který je svým obsahem shodný s původním návrhem. Argumenty sub I. uvedené tedy platí bez obměny jak pro návrh, tak pro jeho „doplnění“.

Pro úplnost je tedy vhodné uvést na tomto místě ještě odpověď na ten argument navrhovatelky, který není v doplnění návrhu opakován. To je ten, že Ústava předpokládá neurčený počet místopředsedů, ve skutečnosti však podle navrhovatelky může být jmenován jen jeden místopředseda, protože zákon o soudech a soudcích mluví o jednom místopředsedovi. Navrhovatelka tedy zde tvrdí, že prostý zákon může obsahovat úpravu omezující Ústavu. To je přesný opak toho, co tatáž navrhovatelka tvrdila (a Ústavní soud uznal) v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 18/06, v němž Ústavní soud zrušil ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. proto, že obsahovalo odvolávání a jeho způsob, když Ústava znala jen jmenování.

K tomu se vztahuje příslušný text už ve vyjádření podepsaného účastníka řízení ze dne 18. dubna 2007, v němž je vysvětlena geneze obou předpisů.

Prezident republiky považuje ustanovení § 15 zákona č. 6/2002 Sb., za protiústavní.

Citované ustanovení zákona, aby bylo v souladu s Ústavou, by muselo odkazovat na místopředsedy vždy v plurálu, a znít takto:

㤠15

(1) Nejvyšší soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a dalších soudců.

(2) Rozhodovací činnost Nejvyššího soudu vykonávají soudci. Předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu Nejvyššího soudu v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Předsedové kolegií kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost kolegií. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátů. “.

Proto prezident republiky samostatným podáním současně podává i návrh na zrušení § 15 odst. 1, a věty druhé § 15 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. Protiústavnost daných ustanovení je zřejmá, návrhu na jeho zrušení nemůže být nevyhověno.

Prezident republiky tento návrh činí odpovědně, jsa si vědom toho, že zrušením obou vět kvůli protiústavnosti pouhého slova „místopředseda“ v singuláru z právní úpravy vypadnou normy, které jsou věcně důležité – totiž popis celého složení Nejvyššího soudu, a zákonem stanovená pravomoc předsedy a jeho místopředsedů vykonávat státní správu Nejvyššího soudu.

Prezidentu republiky nezbývá než tento krok učinit. Nežádoucí následky pro výkon státní správy soudů jsou jistě menší, než je následek zrušení § 106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., k němuž Ústavní soud přikročil v nálezu vydaném ve věci Pl. ÚS 18/06. Tento nález způsobuje neodvolatelnost všech předsedů a místopředsedů všech soudů, i neodvolatelnost předsedů kolegií Nejvyššího soudu.

Zrušení citovaných dvou vět ze zákona č. 6/2002 Sb. se prezidentu republiky jeví jako nutné vzhledem k tomu, že Ústavní soud jistě jeho význam vnímá analogicky tomu, jak se vyslovil v nálezu II. ÚS 53/06: „Poté, co bylo ustanovení § 106 odst. 1 zákona o soudech soudcích opětovně nálezem Ústavního soudu zrušeno, dostalo se rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu do rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky dle čl. 21 odst. 4 Listiny.“ Zrušení zákona tedy způsobuje rozpor s Ústavou u rozhodnutí, které bylo vydáno ještě za platnosti zákona. V tomto případě by se tedy Ústavnímu soudu mohlo analogicky jevit, že trvající platnost citovaných ustanovení § 15 zákona č. 6/2002 Sb. naopak brání tomu, aby rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování dr. Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu bylo v souladu s Ústavou. Je proto třeba trvat na zrušení protiústavních norem § 15 odst. 1 a věty druhé § 15 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. tak, aby Ústavní soud mohl v analogii s citovaným nálezem II. ÚS 53/06 konstatovat, že odstranění protiústavního zákona nastoluje soulad předchozího rozhodnutí prezidenta republiky s Ústavou, a návrh na jeho zrušení zamítnout.

III.

Pokud bylo v tomto podání shora uvedeno, že prezident republiky se ztotožňuje s navrhovatelčiným negativním hodnocením současné situace u Nejvyššího soudu, znamená to jen tolik, že podle názoru prezidenta republiky je neúnosné to, že kvalitnímu soudci a místopředsedovi Nejvyššího soudu je dlouhodobě znemožňováno účastnit se rozhodovací činnosti soudu. Tento stav je zřejmě protizákonný, jestliže věta druhá § 15 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. stanoví, že „Předseda a místopředseda Nejvyššího soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu Nejvyššího soudu …“, tzn. že rozhodovací činnost je i u místopředsedů NS jejich hlavním posláním, a jen vedle toho vykonávají v potřebném rozsahu funkci správní.

Kdyby nebylo toho, že místopředseda Nejvyššího soudu má dlouhodobě znemožněnu rozhodovací činnost, nebyla by v ostatním situace nijak protizákonná. Předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou podle Ústavy jmenováni ze soudců, nikoliv snad ze soudců Nejvyššího soudu. Místopředsedou Nejvyššího soudu může být jmenován kterýkoliv soudce, ať je momentálně přidělen ke kterémukoliv soudu, anebo není přidělen k žádnému soudu. Pak následně musí jako soudce Nejvyššího soudu vykonávat to, co od něho zákon č. 6/2002 Sb. očekává a ukládá mu, tzn. především vykonávat rozhodovací činnost.

Právní stav, že existuje soudce nepřidělený k žádnému konkrétnímu soudu, je sám o sobě běžný, a nastává u každého soudce minimálně jednou v průběhu jeho dráhy: Je tomu tak v době od okamžiku jeho jmenování až do doby, než jej ministr příslušným rozhodnutím přidělí k soudu uvedenému v soudcově souhlasu ke jmenování soudcem; to se normálně stane krátce po jmenování soudcem. Právní stav, kdy soudce není přidělen k žádnému soudu, normálně trvá jen několik dnů. Na současné situaci dr. Bureše by tedy bylo atypické, a proto nepřijatelné jen to, že trvá dlouhodobě.

Vše ale nasvědčuje tomu, že JUDr. Bureš oprávnění soudit ve skutečnosti má.

JUDr. Bureš je od 8.11.2006 místopředsedou Nejvyššího soudu. Všechny soudy se podle zákona č. 6/2002 Sb. skládají „z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců“ (§ 26 odst. 1 pro vrchní soudy, § 30 odst. 1 pro krajské soudy, § 34 odst. 1 pro okresní soudy), jen u Nejvyššího soudu je tímtéž zákonem předvídán jediný místopředseda. Samo toto srovnání ještě jednou podpůrně dokladuje protiústavnost § 15 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., protože ukazuje na to, že úmyslem zákonodárce zde asi skutečně bylo omezit možnost aplikace normy obsažené v Ústavě, jež předvídá možnost jmenovat takový počet soudců, který se jeví jako potřebný a opodstatněný. Jestliže možnost jmenovat potřebný počet místopředsedů je podle zákona už u okresních a vyšších soudů, a to aniž by Ústava tuto funkci u obecných soudů vůbec zmiňovala, tím spíše je nutné takovou možnost respektovat u nejvyššího článku soudní soustavy. Je tedy jedině správné protiústavní omezení § 15 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. i za jeho platnosti neaplikovat, nýbrž postupovat podle Ústavy.

Zde je ale významný nikoliv počet místopředsedů, nýbrž to, že

a) místopředseda kteréhokoliv soudu, včetně Nejvyššího, je jmenován nikoliv ze soudců toho kterého soudu, nýbrž ze všech soudců,

b) jakmile je místopředseda kteréhokoliv soudu, včetně Nejvyššího, jmenován funkcionářem moci výkonné k tomu oprávněným, tzn. buď ministrem spravedlnosti nebo prezidentem republiky, pak se dotyčný soud podle zákona skládá i z tohoto místopředsedy.

Pro všechny soudy, navzájem plně obdobně, je zákonem stanoveno, že jejich předsedové a místopředsedové „vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu“ téhož soudu. Zákon tedy u místopředsedů soudů nepředpokládá nějaké jejich následné přidělení k tomu soudu, jehož se stali místopředsedou. Naopak jmenovaným místopředsedům soudů přísluší účast na rozhodovací činnosti soudu ex lege.

Lze tedy usoudit, že i dr. Bureš jako místopředseda Nejvyššího soudu je oprávněn a povinen vykonávat rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Jestliže se tak neděje, je zde patrně porušení zákona spočívající prostě v tom, že dr. Bureš není zařazen do žádného senátu (§ 36c OSŘ: „Nejvyšší soud jedná a rozhoduje v senátech.“)

Právě z toho důvodu je nepřijatelné počínání navrhovatelky ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu, která se domáhá zrušení rozhodnutí o jmenování dr. Bureše místopředsedou soudu i proto, že „soud má místopředsedu, který – ač soudcem, není oprávněn soudit“. Tím navrhovatelka podsouvá, jakoby snad nyní Ústavnímu soudu ani nezbývalo, než zrušit rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování dr. Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu.

Dr. Bureš, podle slov navrhovatelky, „není oprávněn soudit“. Je tomu tak

- buď proto, že sama navrhovatelka jej bezdůvodně nezařadila do žádného ze senátů Nejvyššího soudu; to je názor podepsaného účastníka řízení

- anebo proto, že zde je nějaký (a podepsanému účastníku řízení neznámý) zákonný důvod, pro který jmenovaný místopředseda soudu skutečně navíc ke svému ustanovení potřebuje ještě následné přidělení k soudu, a souhlas k němu navrhovatelka bezdůvodně odpírá.

V obou případech je ale příčina nezákonného stavu na straně samotné navrhovatelky, a odstranění nezákonného stavu je nyní v jejích rukou.

Pohled navrhovatelky je naprosto nesprávný, protože opět vede – v rozporu s principy dělby moci – k takové dezinterpretaci Ústavy, podle které by o obsazení funkcí místopředsedů rozhodovala sama moc soudní. Kdyby totiž navrhovatelce bylo Ústavním soudem dáno v tomto zapravdu, znamenalo by to, že prezident republiky sice může jmenovat místopředsedy Nejvyššího soudu, předseda Nejvyššího soudu však může jmenování odvrátit tím, že místopředsedovi NS jmenovanému ze soudců následně nedá souhlas s jeho přidělením k Nejvyššímu soudu jako soudce. To by fakticky vedlo k tomu, že prezident může předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu jmenovat jen ze soudců Nejvyššího soudu, a nikoliv ze soudců, jak stanoví Ústava.

Vzhledem k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06, kterým se zrušuje rozhodnutí ministra spravedlnosti, jímž je dr. Bureš přidělen k Nejvyššímu soudu, by to pak znamenalo i tolik, že i sám předseda Nejvyššího soudu může být jmenován jen ze stávajících soudců Nejvyššího soudu, anebo jinak se jím může stát pouze osoba, které místopředseda Nejvyššího soudu dá souhlas s přidělením k Nejvyššímu soudu. Místopředsedovi Nejvyššího soudu by se tak, v situaci, kdy funkce předsedy Nejvyššího soudu je neobsazena, v důsledku dávala možnost neústavně ovlivňovat, anebo vůbec blokovat jmenování předsedy Nejvyššího soudu.

Prezident republiky shrnuje, že podle jeho názoru

a) jmenování dr. Bureše místopředsedou soudu nebylo v ničem neústavní, protože ke jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu není zapotřebí, aby v okamžik jmenování místopředsedou zde byl i souhlas s jeho přidělením k Nejvyššímu soudu,

b) ani stávající stav není protiprávní v tom navrhovatelkou podsouvaném smyslu, že místopředsedou by nemohl být soudce, který není k Nejvyššímu soudu přidělen jako soudce,

c) protiprávnost současného stavu je v tom, že místopředseda Nejvyššího soudu neplní svoji podle zákona prvořadou činnost, tzn. vykonávat rozhodovací činnost; to však není řešitelné tím, že by mu ještě navíc byla rozhodnutím Ústavního soudu odňata i jeho ústavní způsobem založená pravomoc při výkonu státní správy Nejvyššího soudu,

d) především však jde o to, že vyhověním návrhu by byla omezena pravomoc moci výkonné jmenovat funkcionáře státní správy Nejvyššího soudu, tzn. jeho předsedu a místopředsedy, ze všech soudců.

Prezident republiky proto ze všech těchto naprosto principiálních důvodů musí trvat na tom, aby návrh vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 87/06 byl zamítnut.