Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…


Projev prezidenta republiky na Terezínské tryzně

Projevy a vystoupení, 20. 5. 2007

Vážení přítomní,

sešli jsme se – 62 let od skončení nejstrašnější války v lidských dějinách a 62 let od osvobození terezínského ghetta – abychom si připomenuli nezměrné lidské utrpení, které se na mnoha místech Evropy a koncentrovaně právě zde událo.

Na tomto symbolickém místě každoročně vzpomínáme na 155 tisíc mužů, žen a dětí, které tímto strašným táborem prošly. Na to, že 35 tisíc z nich, zde přišlo o život, a na to, že desetitisíce dalších, bylo odsud deportovány a zahynuly v jiných nacistických vyhlazovacích táborech.

Stojíme zde potichu, obklopeni krásou jarní přírody, vytrženi z našich běžných dní, ale neschopni a navíc neochotni přijmout a už vůbec ne pochopit onu hrůznou tragédii, která je s tímto místem spojena. Rozum se zdráhá uvěřit tomu, jak se lidé mohli chovat k lidem. Zdráhá se uvěřit tomu, že bylo možné organizované a plánované vyhlazování miliónů nevinných lidí ukrýt pod zvrácený eufemismus „konečného řešení“ a učinit jej součástí oficiální politiky evropského státu, dokonce jednoho z nejvyspělejších.

Právě zde, na tomto místě, jsme pocítili, jak tenká je slupka civilizace a kultury, která dává našemu světu řád a našim životům pocit práva a bezpečí. Pochopili jsme, že stačilo těžit z obav a nespokojenosti obyčejných lidí, že stačilo využít demagogie a popletených pseudovědeckých teorií, že stačilo opřít se o národní i osobní komplexy a předsudky a že se zlo, nečekané, nemyslitelné a nepředstavitelné, stalo skutkem. Stát se to samozřejmě nemuselo. Nemuselo se to stát, kdyby milióny normálních lidí nezůstaly v pasivitě, nepozornosti a bezstarostnosti a kdyby si nemyslely, že stačí přikrčit se a doufat, že se právě jim nic nestane.

Téma holokaustu, nacistického masového vyvražďování židů, právem zůstává v centru našeho úsilí o připomínání si minulosti a o její historické či umělecké uchopení. Je naší povinností v aktivitách tohoto typu pokračovat. Je naší povinností rezolutně odmítat všechny pokusy události II. světové války odsouvat do pozadí. V  poslední době mne trápí vytváření představy, jako by se ona tehdejší tragédie týkala jen někoho, resp. jako by se netýkala těch, na něž se protižidovské rasové norimberské zákony bezprostředně nevztahovaly. Jako by, v našem případě, židovská tragédie nebyla také a v obrovské míře tragédií českou. Akceptovat tuto představu znamená de facto akceptovat celou zvrácenou nacistickou rasovou logiku.

Židé deportovaní do Terezína byli našimi spoluobčany. Byli to sousedé, kolegové, známí či spolužáci našich rodičů a prarodičů. Byly to naše oběti. To nacisté je označili za podlidi a vydělili je ze společnosti, v níž až do té doby normálně žili. Toto vydělování nesmíme přijmout za své. Vycházejme z toho, že nacisté za války zavraždili několik set tisíc našich lidí. V případě svého vítězství byli připraveni podle podobných kritérií likvidovat statisíce či milióny dalších. Na to nikdy nesmíme zapomenout.

Nacismus programově odvrhl veškerou humanistickou tradici, k níž do poloviny XX. století dospěla lidská civilizace. Bylo celosvětovou tragédií, že těmito myšlenkami ovládl mysl miliónů a že rukama takto svedených lidí páchal na válečných frontách i v okupované Evropě nejstrašnější zločiny.

Dnes, 62 let po válce, se někomu může zdát, že zabývání se těmito záležitostmi už téměř není politicky korektní. Že sjednocující se Evropa vyžaduje společný pohled na dějiny, a že vinu a utrpení je třeba symetrizovat, neboť i na straně národů tehdejších agresorů existovaly milióny obětí a existovala spousta lidského utrpení, které bylo v individuálním prožitku obdobné utrpení příslušníků národů nacismem napadených.

Tento způsob uvažování považuji pro budoucnost společné Evropy i pro budoucnost naší země za velmi nebezpečný. Historie zbavená kauzalit přestává být historií a stává se nástrojem současné politické propagandy a manipulace. V ní už pak vůbec nejde o minulost, ale jen a jedině o budoucnost a o požadavky a nároky s ní spojené.

Právě na tomto smutném místě je nepřijatelnost pokusů o přepisování historie a o stavění obětí na roveň viníkům nepřijatelnější, než kdekoliv jinde. Tyto pokusy nemůže ospravedlnit ani žádný, sebevznešeněji se tvářící evropský projekt.

Pro generace těch, kteří hrůzy války a holokaustu nepoznali, je nezbytností tragickou historii poznat a pochopit v jejích – pro někoho leckdy nepříjemných – souvislostech. Je nezbytností poučit se z ní a i s prožitkem historických vin minulých generací chránit onu tenkou slupku civilizace, humanity a demokracie, které jsou jedinou zárukou před tím, aby zlo, skryté v člověku, již nikdy nemohlo dostat takový prostor, jako tehdy. K tomu nás zavazují nevinné oběti, nad jejichž památkou se zde dnes skláníme.

Václav Klaus, Terezín, 20. května 2007

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu