Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev předsedy ODS Václava…
Projevy a vystoupení, 4. 12. 1999
1. 10. řádný kongres Občanské demokratické strany se koná v již devátém roce její existence. Měli bychom si i dnes – nebo vzhledem k vyhrocené společenské atmosféře naší země právě dnes – připomenout, že ODS vznikla na počátku roku 1991 ve složité chvíli nebezpečné politické křižovatky s jasným posláním a s jasnou ambicí:
- uskutečnit transformaci naší země od komunismu ke svobodné společnosti, tržní ekonomice a standardní parlamentní demokracii, založené na soutěži politických stran
- a zabránit vydat se na úplně jinou cestu, na třetí cestu, která by nevedla ke svobodě, trhu a demokracii, ale
• k nepolitické politice,
• ke spoléhání se na nejasně definovaná občanská hnutí, fóra a impulsy,
• k prosazování utopických projektů ambiciózních intelektuálů,
• k jen málo obměněným formám starého známého státního dirigování, poručníkování a kontroly,
• k novým kolektivismům,
k novým způsobům omezování těžce vybojované svobody jednotlivce.
Sešli jsme se tu dnes, abychom jasně a všem srozumitelně řekli, že ODS byla, je a i nadále bude stranou, založenou na těchto idejích, že bude důslednou občanskou pravicí a že od těchto svých postojů nehodlá ustoupit.
2. ODS, stejně jako celá naše země, za dobu své existence prožívala úspěchy i neúspěchy, radosti i zklamání, okamžiky, na které může být pyšná i takové, na které by raději zapomněla. V lecčems se poučila, v lecčems nás jistě dopředu posune i tento kongres. V něčem se však asi ODS poučit nedá a myslím to opravdu dvojsmyslně – v něčem se poučit nemáme a nesmíme dát, v něčem by nám to naopak určitě prospělo. Sešli jsme se na kongresu, abychom zhodnotili sami sebe, abychom se do nelehké budoucnosti maximálně zmobilizovali a abychom se připravili na nemalé úkoly, které před námi stojí.
3. Náš poslední volební kongres (vynechám-li jistý mezikongres v Jihlavě na jaře roku 1998) se uskutečnil před dvěma lety v Poděbradech. Bylo to v okamžiku, kdy se ODS nacházela ve smrtelném nebezpečí. Moudrost, předvídavost, lidská poctivost i názorová pevnost delegátů, vyrůstající z jasné ideové ukotvenosti a ze správného zorientování se ve složité situaci, ODS tehdy zachránily. Zachránily dokonce více. Zachráněna byla nejen ODS, ale i ideje, jichž je v naší zemi největší zárukou. Dobře vím, že většina z nás dramatický charakter tohoto sjezdu nikdy nezapomene.
4. Dva roky mezi Poděbrady a Libercem nebyly pro nikoho z nás obdobím klidu, oddechu, odpočinku. Byly obdobím konsolidace, nabírání sil, hledání i nalézání nových tváří. Byly obdobím hledání myšlenek nových, ale i domýšlení těch myšlenek, které s námi jsou již od počátku. Byly též obdobím nepřetržité obrany našich postojů, byly obranou naší samotné existence, která - bohužel i nadále - zůstává solí v očích nemalého počtu účastníků politického života naší země.
5. Právě proběhlé dva roky obsahovaly mnoho důležitých momentů a událostí. Některé z nich byly pro nás bodem obratu směrem vzhůru, jiné působily spíše v opačném směru. Dovolím si připomenout alespoň některé z nich:
- odchod části naší členské základny, části poslaneckého klubu i části tehdejších členů vlády do Unie svobody;
- dosažení nejnižšího bodu našich volebních preferencí (leden - únor 1998);
- objednání si forenzního auditu financování naší strany;
- zahájení prací na nově koncipovaném volebním programu a nové volební strategii, důrazné zahájení naší politické protiofenzívy, heslo „Hlavu vzhůru“, důležitá podpora, které se nám dostalo z nepolitické sféry (L. Bílá, J. Jirásková, M. Knížák, Vl. Jiránek a řada dalších);
- nečekaně dobrý výsledek parlamentních voleb v červnu 1998, znamenající obhájení dosavadní pozice ODS v české společnosti a na české politické scéně;
- opoziční smlouva jako vynucená reakce dvou, podle voleb nejsilnějších stran na styl politiky, který nechce brát v úvahu volební výsledky a který nárokuje politickou moc na základě jiných kritérií. Opoziční smlouva nebyla naším cílem, ani předem připraveným krokem, ale byla důležitým politickým tahem, jehož smyslem bylo:
• zajištění alespoň základního politického postavení pro druhou nejsilnější stranu v zemi
• umožnění ustavení vlády bez dlouhotrvající vládní krize a bez ničím neohraničeného přežívání Tošovského, tzv. úřednické vlády, která však byla spíše vládou Unie svobody a KDU-ČSL než vládou skutečných úředníků
• možnost zahájit postupné vytváření nové politické architektury v naší zemi
• vymanění se z politické izolace, vyplývající z obtížnosti či dokonce nemožnosti dohody s našimi bývalými koaličními partnery v KDU-ČSL a s novou Unií svobody;
- vznik stínové vlády ODS jako zahájení systematické práce – a to personálního i programového typu – jejímž cílem bylo připravovat ODS na možnost úspěšně se podílet na budoucí vládě;
- komunální a třetinové senátní volby, které potvrdily naše dobré pozice v komunální sféře (dokumentované vítězstvím v drtivé většině velkých měst), které naznačily naše globální pozice v prvním kole senátních voleb, ale které znamenaly velmi nepříjemné ztráty v kole druhém;
- hrozba vzniku politické krize v okamžiku schvalování státního rozpočtu na rok 1999 a poněkud nečekané vyslovení podpory vládě sociálních demokratů ze strany lidovců (a komunistů). Zatímco my opoziční smlouvou vznik menšinové vlády ČSSD umožnili, toto byl krok, prodlužující její mandát o další rok;
- výrazné posuny volebních preferencí, z nichž nejdůležitějšími byly velké ztráty ČSSD jako důsledek kvality, resp. nekvality jejího vládnutí a hlavně jako důsledek jejího neplnění volebních slibů (svým vlastním voličům). Současně došlo i k návratu ODS na první příčku volebních preferencí, ale i k nebezpečnému posilování pozice KSČM;
- několik dní po našem historickém přijetí do NATO nastala vojenská akce NATO v Jugoslávii a její nejednotné a nejednoduché hodnocení nejen v celé české společnosti, ale i uvnitř ODS;
- uskutečnění ideové konference ODS, první za celou dobu její existence, na které byla zformulována řada jasných ideových tezí (a jsem rád, že je máme zde k dispozici ve formě hezké publikace, kterou každému doporučuji);
- o několik týdnů či měsíců opožděné dokončování návrhů na změny Ústavy a volebního systému, což bylo způsobeno zejména díky menšímu zájmu ČSSD o tyto změny, resp. její nejednoty v této věci, nicméně vznik těchto návrhů a jako jejich důsledek zesílená protireakce všech těch, kteří se jimi cítili a cítí ohroženi. I proto došlo ke vzniku Čtyřkoalice a Impulsu 99;
- obrovská ztráta ODS, způsobená nečekaným skonem senátora Václava Bendy, jehož jméno bychom zde dnes měli důstojně připomenout. Následoval úspěch senátní kampaně V. Fischera a neúspěch ODS, který byl způsoben velmi zvláštní kombinací faktorů objektivních i subjektivních, námi ovlivnitelných i námi neovlivnitelných, námi způsobených i námi nezpůsobených;
- výsledkem bylo nemalé zneklidnění naší členské základny a trochu nervózní volání po změně či změnách i při absenci alternativního uskutečnitelného řešení;
- vedení ODS hledalo ze vzniklé situace východisko, samozřejmě s nezbytným vědomím širších souvislostí a s vědomím nákladů (či důsledků) každého alternativního řešení, které byly, jsou a budou nenulové (měřeno zejména možností či nemožností uskutečnit některé z našich návrhů na změnu politické architektury naší země i možností zachování našeho politického postavení v zemi);
- urychlovačem politické situace se stala nezbytnost schválit státní rozpočet na rok 2000, resp. „vybarvit se“ při schvalování tohoto státního rozpočtu. Dospěli jsme k názoru, že v dosavadním politickém modelu není možné beze změny pokračovat, navrhli jsme poněkud nečekané a v jistém smyslu novátorské řešení a toto řešení jsme se snažili prosadit. Jádrem návrhu bylo rozšíření základny pro sestavení vlády o další politické subjekty a za nejlepší cestu jak toho dosáhnout jsme považovali a i nadále považujeme supervelkou koalici čtyř parlamentních demokratických stran jako překlenovací politické řešení do okamžiku dalších voleb. (Toto řešení jsme se pokusili prosadit – jako řešení zodpovědné a pro všechny nejméně ztrátové – i na námi iniciované schůzce čtyř demokratických stran dne 13. listopadu);
- 10. výročí pádu komunismu, které přineslo dlouho očekávaný pokus těch, kteří od počátku nesouhlasili s našimi postoji a s metodami standardní parlamentní demokracie, k destabilizaci politické situace a ke změně existujících politických poměrů v zemi.
6. Z jistého hlediska je dnešní situace téměř logickým vyústěním dlouhodobého úsilí levice a těch, kteří se staví mimo či nad ideologii, za každou cenu oslabit postavení ODS na naší politické scéně. Říkám za každou cenu, protože se to v tomto případě stalo i za nesmírně vysokou cenu pokusu – v očích veřejnosti, a to domácí i zahraniční – zdiskreditovat celý polistopadový vývoj. Nejde samozřejmě o to, že by v naší zemi neexistovaly nemalé problémy, ani o to, že bychom apriorně odmítali kritiku a hledání nových, lepších postupů. I my samozřejmě víme, že naše země řadu důrazných změn potřebuje a že dnešní stav dlouhodobě únosný není.
Naše země poměrně úspěšně zvládla první transformační fázi, a to s minimem ztrát, které jsou – jak dokazuje vývoj v celém postkomunistickém světě – s tak radikální změnou společenského systému nevyhnutelně spojeny. Naše země rychle nastartovala i fázi druhou, která se vyznačovala pokračováním hlubokých společenských přeměn a současně už i obnovením ekonomického růstu. I tehdy jsme věděli, že má tato fáze řadu křehkých a proto velmi rizikových momentů a prvků. Věděli jsme také, že to nemohlo být jiné z důvodů objektivních, ale i subjektivních, kterými byla – zejména od poloviny devadesátých let – relativní slabost a ochromená akceschopnost vnitřně rozporné koaliční vlády a její nepřetržité zpochybňování sílící opozicí parlamentní (i jinou), nemluvě o schopnostech a osobních charakteristikách každého ze zúčastněných, samozřejmě včetně nás.
Naše země však hlavně nezvládla fázi třetí – jinak řečeno, nezbytnou korekci disproporcí, plynoucích z narůstající vnější nerovnováhy. Právě tato chvíle vyžadovala velmi citlivou politiku státu a jeho jednotlivých institucí, ale pro tu nebyl klid, trpělivost, politická síla, částečně i znalosti, ale hlavně tolik potřebný společenský konsensus. Místo toho byl zahájen politický boj každého s každým. Necitlivá politika obnažila všechna slabá, zranitelná místa, která existují u nás (stejně jako kdekoli jinde) a vyvolala velmi nepříjemné kumulativní procesy, které vedly k měnové krizi, k ekonomickému propadu, k úvěrovému kolapsu a k obrovským problémům řady bank a firem. Zodpovědnost centrální banky v celém tomto procesu byla a je i dosud mimořádně vysoká a byli jsme to my, kdo to říkal od samotného počátku.
7. Menšinová vláda ČSSD vládne hůře než jsme očekávali, přestože jsme – na rozdíl od těch, kteří do poslední chvíle pošilhávali po středolevé koalici – o socialistech nikdy žádné iluze neměli. Vládne hůře z hlediska běžného řízení a spravování země, z hlediska výběru jednotlivců pro důležité státní funkce, z hlediska citlivosti v zahraniční politice, z hlediska mediální obratnosti a jistě i z hledisek dalších, ale současně je třeba říci, že se této vládě nepodařilo změnit ekonomický a sociální systém země, pracně budovaný v období let 1990-97. Doufám, že nikdo nezapomněl, že přesně takováto změna a takovýto posun systému jako celku byl základním cílem sociálních demokratů, s kterým šli do voleb roku 1996 i 1998. Nezdařilo se to jak proto, že k tomu ČSSD neměla dostatek síly, tak proto, že se sama v lecčems poučila. Stejnou pravdou je to, že už – naštěstí – neexistuje žádná snadná cesta jak systém jako celek změnit, což je hlavně proto, že jeho základní parametry a mechanismy byly minulými vládami nastaveny kvalitně a trvanlivě.
V každém případě je jasné, že fungování současné vlády představuje velmi nákladný krok naší země zpět. Nemenší pravdou je však i to, že si právě tento krok v loňských volbách voliči přáli, neboť zcela vědomě z ČSSD udělali nejsilnější politickou stranu země.
8. Členská základna ODS by ráda viděla naše pozitivní činy. Snad by se to dalo vyjádřit tak, že chce přidávat v systémových změnách, a to důsledně ve směru doprava. Musím trvat na tom, že toto – při síle 63 hlasů z 200 v Poslanecké sněmovně a 25 hlasů z 81 v Senátu – v opoziční situaci možné není. (Toto by spíše měly předvádět některé naše radnice, máme-li tam výrazně lepší postavení než v zemi jako celku.)
Naším cílem pro toto období bylo a je něco jiného: zabránit změně systému směrem doleva, což se nám do značné míry podařilo. Jsem si vědom vysokého stupně zobecnění, kterého se v tomto tvrzení dopouštím, vím o jednotlivostech, nad kterými jsme se radovali i při kterých jsme si zoufali, ale přesto si troufám tvrdit, že v celku k významnému posunu doleva nedošlo. Bylo to důsledkem jasného, jednoznačného a nekompromisního postoje ODS, který byl v řadě důležitých případů v uplynulých osmnácti měsících doplňován stejným směrem působícím postojem Unie svobody a KDU-ČSL. Je škoda, že se tyto obranné, brzdící postoje nepodařilo přeměnit v postoje konstruktivní a tvořivé.
9. Naším dnešním záměrem však není mluvit převážně o ostatních. Vraťme se proto k ODS. Aby mohla naše strana splnit svou historickou úlohu, musí být silná, jednotná, akceschopná, musí mít kvalitní členskou základnu pro politiku „malou“ i „velkou“, musí mít generály i pěšáky, musí mít schopné diskutéry do kotlů, sedmiček a partií, ale i ty, kteří odvedou potřebný kus práce i bez pozornosti televizních kamer. Máme v tom všem hodně co zlepšovat, ale myslím, že můžeme říci, že uplynulé dva roky znamenaly éru naší vnitřní konsolidace, že jsme překonali ztrátu části členské základny, že jsme získali velmi přínosné nové členy, že jsme vygenerovali nedávno ještě neznámé politiky mladší (či střední) generace, které nám leckdo závidí, že jsme uvnitř strany udrželi poměrně fungující manažerský systém, že jsme měli možnost prezentovat se v řadě poslaneckých i senátních funkcí, že jsme obhájili naše postavení v mezinárodní sféře, zejména v EDU, atd.
Dovolte mi, abych stručně zmínil některé jednotlivosti.
Před dvěma lety bylo zvoleno nové, značně obměněné grémium, ve kterém kontinuitu zajišťovala jen, s trochou nadsázky bych řekl, „stará garda“, reprezentovaná kromě mne Miroslavem Mackem. Věřím, že svou roli sehrála i v právě uplynulých dvou letech. Noví místopředsedové – L. Benešová, I. Langer a M. Beneš – se své příležitosti chopili s maximálním úsilím, s invencí, poctivostí i zodpovědností. Jsem přesvědčen, že ve svých funkcích obstáli a že se v české politice – každý podle své nátury – prosadili. Stejně tak si myslím, že se v ní prosadil předseda poslaneckého klubu Vl. Tlustý a oba předsedové senátního klubu – v prvním roce M. Kondr a v druhém M. Topolánek. Tato skupina – doplněná místopředsedou senátu P. Sobotkou – zajišťovala každodenní řízení ODS, absolvovala nesčíslné množství schůzek, porad a jednání a provedla také řadu nelehkých rozhodnutí. Tuto skupinu vrcholových politiků ODS budete na kongresu jistě hodnotit a svou volbou nového vedení ji – alespoň nepřímo – vyslovíte své ocenění. Teď si snad zaslouží alespoň uctivý potlesk.
Velmi blízko politickému vedení pracovalo vedení Hlavní kanceláře. V prvním roce velmi obětavě vypomohl poslanec O. Vojíř a ve druhém roce jsme konečně, po několika letech tápání, ve Václavu Menclovi našli plnohodnotného hlavního manažera, který svým přístupem k této funkci zásadně přispěl ke zlepšení chodu ODS jako celku.
Po jistou dobu blízko vedení ODS i HK pracovali šéfové volební kampaně M. Říman, V. Mencl a B. Kulhánek, kteří – spolu s volebními štáby – odvedli velký kus práce a jistě přispěli k našemu volebnímu výsledku.
Výkonná rada, zvolená na poděbradském kongresu a doplněná na kongresu jihlavském, byla po celé 2 roky – ve složitém období vývoje ODS – stabilní, konsolidovanou jednotkou naší strany. Je však třeba připustit, že se nám ne plně podařilo udělat z ní politický orgán, který by v ODS mezi dvěma kongresy skutečně dominoval. Je to pro nás důvodem k zamyšlení a to jak ohledně stylu práce a úkolů, které VR řeší, tak ohledně výběru politických osobností na našich regionech. (Z mé strany to v žádném případě není postesknutí si někoho, kdo by byl ve své aktivitě tímto orgánem nadměrně brzděn nebo nedostatečně podporován. Je to spíše pocit malého „šlapání na paty“ od této klíčové instituce naší strany).
I když je názor členské základny na naši stínovou vládu poněkud rozpačitý (použil-li bych poměrně jemný výraz) a i když bych ani já nemohl dát všem stínovým ministrům za jejich výkon jedničku, naše stínová vláda šanci prosadit se několika výrazným jednotlivcům dala. Jmenoval bych zejména M. Římana, P. Nečase a J. Zahradila, kteří této své nové funkce využít dokázali a kteří předvedli schopnost průkazně prezentovat sebe sama i politiku ODS. Prosadili se i Vl. Budínský a Vl. Tlustý. Někteří další ovšem musí zřetelně přidat.
Nelehké bylo v uplynulých dvou letech postavení obou parlamentních klubů, jejichž práci později zhodnotí oba jejich předsedové. Opoziční práce, navíc při existenci výrazně nejednotné opozice, je nesnadná, ale bylo při ní dosaženo řady úspěchů – jak jsem již řekl dříve, většinou ve směru blokace posunů našeho systému a politiky směrem doleva. Přiznejme si také, že je pro nás opoziční situace situací novou a je více než zřejmé, že ODS nevyužila všechny možnosti, které tato role poskytuje a vyžaduje. Ve své opoziční práci musíme být aktivnější, důslednější a viditelnější a říkám to i přesto, že vím dobře, o kolik je viditelnější populistické či skandalizující politické prohlášení než drobná, pečlivá parlamentní práce.
Do jisté míry se konsolidována v této chvíli jeví většina našich regionů, oblastí i místních sdružení, i když o řadě problémů víme a bylo by nesprávné líčit situaci příliš idylicky. Přetrvává i náš věčný problém, kterým je nedostatek členů a naše malá schopnost nové zájemce o členství přitahovat. Některé úspěchy v tomto směru však naznačují, že to možné je a že není na co se vymlouvat. Jde jen a jedině o naši schopnost, o naši vstřícnost, o naši otevřenost a o naše hledání. Nejlepší vizitkou jsme samozřejmě my sami a v tomto smyslu je relativní přírůstek nových členů (a teď nemluvím o některých velmi pochybných náborových akcích) dobrým měřítkem kvality práce členů toho či onoho místního sdružení. Takový žebříček úspěšnosti bychom si snadno mohli a snad i měli sestavit. Cítím také, že bude nezbytné i nadále zvyšovat či zlepšovat míru komunikace s regiony a oblastmi, i když vím, že členové grémia i Výkonné rady za uplynulé dva roky projezdili tisíce kilometrů a že absolvovali stovky návštěv a setkání.
Chtěl bych poděkovat všem našim funkcionářům, všem poslancům a senátorům, všem primátorům, starostům i členům místních zastupitelstev, všem členům, všem manažerům a dalším pracovníkům ODS, všem asistentům poslanců či senátorů, prostě všem, kteří vystupují pod visačkou ODS, za to, co v období od posledního kongresu vykonali a chtěl bych vyjádřit naději, že tomu bude stejně, nebo ještě lépe, v obdobích příštích.
10. Chtěl bych vyjádřit své nejhlubší přesvědčení, že jsme již uvedli do pořádku své finanční problémy, které pro nás znamenaly nejenom nemalé ztráty politické (v minulosti), ale které vedou i k dnešním ztrátám finančním (ve formě nejrůznějších daňových doplatků či pokut). Poté, co na svou funkci rezignoval B. Dvořák, odpovědnost za oblast financování na sebe vzala L. Benešová a za to, jak to zvládla, jí patří náš velký dík. Správným krokem se ukázal být i náš forenzní audit, který financování ODS projasnil více než je tomu u dalších politických stran. Žádná z nich se navíc nestala předmětem takové pozornosti jako strana naše. Důležité bylo i to, že jsme přijali a po celou dobu pečlivě dodržovali přesná pravidla pro přijímání sponzorských darů.
Změněné politické klima i současný hospodářský pokles vedly – mimo jiné – i k výraznému snížení rozsahu sponzorských darů, což přispělo k vytvoření značně napjaté finanční situace. To jistě cítí řadoví členové neméně naléhavě než kdokoli z vedení. Stabilizovat naši vlastní finanční situaci proto zůstává nemalým úkolem do budoucna a jak jistě všichni dobře víme, prvním krokem finanční stabilizace bývá restrikce. S některými jejími důsledky se již členská základna setkala a dobře vím, že je nepřijímala s žádným velkým nadšením.
Je evidentní i to, že ufinancování naší strany souvisí s její strukturou i s jejím chodem a i v tomto případě musíme být připraveni na některé změny. O některých z nich budeme jistě mluvit i na našem kongresovém jednání.
11. Nyní mi dovolte říci pár slov, týkajících se budoucnosti. Naše cíle jsou jasné:
- udržet – po listopadu 1989 vytvořený – politický, ekonomický a sociální systém bez jeho zvratu k nové vlně apolitické politiky, kolektivismu, státního ekonomického dirigismu a sociálního paternalismu;
- zajistit pokračování naší dnešní zahraničně politické orientace, posilování naší pozice v NATO a zabezpečení bezproblémového a pro nás co nejvýhodnějšího vstupu do Evropské unie;
- změnit atmosféru a náladu v zemi, přesvědčit občany o možnosti jít kupředu (a přestat přešlapovat na místě) a zase mít dobrou náladu a dobrý pocit ze sebe sama i z prostředí, ve kterém žijeme;
- pokusit se být u toho, kde se bude o všech těchto věcech rozhodovat, protože jsme přesvědčeni, že máme co říci a že tyto postoje naše země potřebuje.
Neznamená to, samozřejmě, že u toho chceme být „za každou cenu“. Právě toto vědomí je pro nás důležitým omezením při nelehkém hledání dnešních či budoucích politických řešení. Čisté, ideální, pro všechny výhodné řešení neexistuje. Každým se něco získává a něco ztrácí. Musíme se zbavit sklonu dívat se jen na jednu stranu těchto složitých rovnic.
Problémem je to, že vzniklá atmosféra v médiích i na politických kolbištích seriózní diskusi všech těchto věcí často téměř znemožňuje. Jakýkoli náš politický krok je předem považován za podvod, past či trik. V této situaci všeobecné nedůvěry opakujeme, že náš návrh na vytvoření supervelké koalice byl a je míněn naprosto vážně. Považujeme ho za řešení přechodné, nikoli trvalé, za nejmenší zlo, za variantu s nejmenším počtem nevýhod. Je zbytečné dodávat, že má i své nevýhody, protože to dobře víme. Jiná řešení jich však mají více.
Někteří z nás stále ještě s jistou nadějí hledí na možnost vytvoření tzv. středopravé koalice. Měla by své výhody, ale v dané situaci, při daném součtu hlasů, by šlo o nejméně stabilní a nejvíce rizikové řešení. Výhod tohoto řešení jsme si vědomi, rizik ale také. Studujeme-li výsledky hlasování ve sněmovně, vidíme mezi US a KDU-ČSL nemalé rozdíly. Zatímco mezi hlasováním ODS a US existuje poměrně velmi těsná korelace, KDU-ČSL má silnější korelaci hlasování s ČSSD než s námi. To nás sice netěší, ale vycházet z toho musíme. Každá z těchto stran má svou vlastní identitu, má svůj politický program, má svou členskou i voličskou základnu. To změnit nemůžeme a ani se o nic takového nepokoušíme. Pokoušíme se o něco jiného. Pokoušíme se nalézt nenulový, neprázdný průnik společného zájmu ODS, US a KDU-ČSL, který by bylo možné pozitivně využít v politice naší země. To není málo a já věřím, že nalézt tento průnik bude dříve či později možné. Za sebe k tomu dodávám, že toto hledání z naší strany není a nebude blokováno žádnými osobními pocity či předsudky. Podstatné je, aby byl tento záměr a zájem oboustranný.
Za nesmírně špatnou bychom považovali novou úřednickou či poloúřednickou vládu. Ta by představovala rezignaci na schopnost politických stran vyřešit situaci země vlastními silami – navíc na základě mandátu získaného svobodnými volbami. Byla by rezignací na programy politických stran a na jejich sliby voličům. Byla by kapitulantstvím.
Asi není možné, abychom se pokoušeli zformulovat nějaké jednoduché, jednotící poselství našeho Kongresu, převeditelné do několika vět či hesel. Přesto si přejeme, aby se naše vize budoucnosti – stejně jako tomu bylo na počátku devadesátých let – stala pro českou veřejnost tou nejpřitažlivější cestou do prvních let nového tisíciletí.
• Naše cesta je cestou prosperity, založené na tvořivosti a pozitivní motivaci suverénního a svobodného jednotlivce, neblokovaného státem;
• naše cesta je cestou nefňukání, ale velmi tvrdé práce;
• naše cesta je cestou nepopulistických kroků a činů;
• naše cesta je cestou odůvodněného optimismu a nikoli pasivity a rezignace.
Uskutečnění této cesty bude vyžadovat
- další důsledné změny legislativy i vlastního fungování jednotlivých orgánů a institucí státu;
- nový volební zákon a racionální změny Ústavy, směřující k novému vyvážení role jednotlivých ústavních institucí;
- snížit a nikoli zvýšit státní zásahy do ekonomiky, snížit a nikoli zvýšit daně, méně byrokraticky otravovat podniky a podnikatele a ne více a více kontrolovat každý jejich krok;
- zabránit zneužití tzv. reformy veřejné správy k nefunkčnímu parcelování naší země, ke zvyšování mezičlánků mezi státem a občanem, ke ztrátě integrity země, k zatížení občanů vyššími daněmi a poplatky, k oslabování obcí;
- ochraňovat integritu a nezávislost naší země před nebezpečím rozplývání se a ztrácení se v kontextu dnešního evropského integračního procesu.
Bude vyžadovat spoustu dalších věcí. Ale k tomu všemu je třeba, abychom si do čela strany zvolili ty skutečně nejlepší z nás a abychom jim dali silný mandát k vedení a reprezentaci ODS. Ze všeho nejvíce teď budeme potřebovat sílu, odvahu a důslednost, nebo snad – v jiném pořadí – odvahu, důslednost a sílu, abychom nově parafrázovali písmena ve zkratce ODS.
Nepřejeme si předčasné volby, protože by naši zemi zastavili právě v situaci, kdy potřebujeme k práci každý den, každou hodinu. Pokud by však k předčasným volbám mělo dojít, musíme na ně být připraveni a musíme v nich zvítězit.
Volbám se však v příštím roce nevyhneme. Jedna třetina senátu a dosti pravděpodobně i VÚSC projde ohněm voleb. Bude to vyžadovat obrovskou aktivizaci celé ODS. Bude to pro nás testem, zda nejnáročnější úkoly, které chceme zvládnout v naší zemi, umíme zvládnout nejprve v naší straně.
Volební rok 2000 před námi tak stojí jako první velká výzva. Udělejme naším Kongresem maximum pro to, abychom byli na tuto výzvu připraveni.
Václav Klaus, Liberec, 4. prosince 1999
Copyright © 2010, Václav Klaus. Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu není dovoleno další publikování, distribuce nebo tisk materiálů zveřejněných na tomto serveru.