Hlavní strana » Ekonomické texty » Teze k vystoupení prezidenta…

Teze k vystoupení prezidenta republiky na předvánočním EURO Business Breakfastu k finanční krizi a Lisabonské smlouvě

Ekonomické texty, 12. 12. 2008

1.                 Jsem-li dobře informován, poslední akcí pravidelného EURO Business Breakfastu byla říjnová snídaně s vicepremiérem Vondrou, který zde hovořil na téma „Evropě to osladíme“. Na toto vystoupení navazovat nehodlám, neboť Evropě určitě nic neosladíme, ani v přímém, ani v přeneseném významu tohoto slova. Toto heslo je příliš sebevědomé. Nic takového určitě nemůže být naší ambicí. Chci věřit, že to není ambicí ani naší vlády. 

2.                 Mé postoje vůči Evropské unii jsou často démonizovány a karikovány. Chtěl bych to trochu zjednodušit. Jednoznačně a po x-té opakuji, že naše členství v Evropské unii pro mne nemá (a ani nikdy nemělo) alternativu. Nebyla jiná cesta jak stvrdit to, že jsme – po půl století nesvobody – opět uznáni za normální evropskou zemi. Jiné „razítko“ tohoto typu neexistuje. Na druhé straně je a musí být zcela evidentní, že vnitřní uspořádání Evropské unie má alternativ obrovské množství. Jen jednou z možných je uspořádání, které by nastalo, kdyby byla přijata Lisabonská smlouva. 

Před dvěma dny jsem při přednášce na Univerzitě v Sofii říkal přeplněné aule, že je sporné vymezit, co znamená slovo Evropa, resp. co definuje Evropu. O jedné věci však spor být nemůže: Evropu definuje právo každého z občanů jednotlivých evropských států říci své ano nebo ne na tu či onu variantu evropského uspořádání, říci své ano nebo ne Evropské ústavě nebo Lisabonské smlouvě. Popřít toto právo by bylo popřením samotné podstaty Evropy, tak jak se utváří už nejméně dvě tisíciletí. Dnešní dočasní držitelé klíčů od Evropské unie nám nemohou toto právo odebírat.

My jsme si teď poněkud zúžili debatu o Lisabonské smlouvě na téma její ústavnosti, na její soulad s Ústavou České republiky, což je jen jeden dílčí pohled. Podstata problému však leží v dimenzi politické, nikoli právní. Politická debata o Lisabonské smlouvě by proto konečně u nás měla začít a vláda by nám ji neměla zakazovat s ohledem na to, co již slíbila nebo neslíbila některým evropských mocipánům. 

3.                 Jsme na setkání čtenářů našeho významného ekonomického týdeníku, a proto pár slov na ekonomické téma. Všichni si jistě klademe otázku, jak Česká republika obstojí v situaci světové finanční a ekonomické krize. Obdivuji všechny ty, kteří sebevědomě – na jedno desetinné místo –vyhlašují prognózy růstu našeho HDP v roce 2009. Jsou to naprosto bezcenná čísla a varuji před jejich používáním. Ministr financí musel již někdy v létě do návrhu státního rozpočtu vsunout nějaký předpoklad ohledně růstu HDP, ale to mu nezávidím. Dlouhou dobu jsem se zabýval ekonometrickým modelováním měnových a finančních toků v naší ekonomice a jednu věc mohu autoritativně prohlásit: příjmy i výdaje státního rozpočtu jsou – nepochybně s opačným znaménkem a s jinými parametry – velmi těsně korelovány s růstem HDP (v USA dokonce jeden ekonom nedávno formuloval specifický zákon, založený na půl století trvající konstantnosti podílu příjmů státního rozpočtu na HDP, který říká, že je tento podíl imunní vůči změnám daňových sazeb, což je revoluční názor, ale graf stability tohoto podílu od roku 1950 do dneška je téměř fascinující). Nekritizuji ministra financí Kalouska za to, že v létě nemohl vědět, jaký bude vývoj ve zbytku roku 2008 a už vůbec ne, jak bude vypadat rok 2009. Kritizuji však, že se vláda neodvážila návrh rozpočtu rozumným způsobem revidovat.

Ona prazvláštní krize české ekonomiky před deseti lety sice výrazně zbrzdila náš transformační proces a zpozdila naše dohánění vyspělých zemí západní Evropy, ale natolik otřásla našimi bankami a natolik je zneklidnila, že se od té doby banky chovaly velmi opatrně. Teď se to ukazuje být výhodou. Banky a další instituce našeho finančního sektoru (pojišťovny, stavební spořitelny atd.) nejsou příliš „exponovány“, a proto věřím, že se mohou – a s nimi celá naše ekonomika – finanční krizi vyhnout. 

Nemůžeme se však vyhnout dopadům prudkého oslabení ekonomik většiny zemí světa, zejména našich hlavních obchodních partnerů. To nepochybně bude oslabovat poptávku po našem vývozu a tím i celkovou agregátní poptávku v naší zemi. Data zahraničního obchodu za říjen to již naznačují. Nemyslím, že bude tento výpadek vývozu něčím nahraditelný. Proto očekávám výrazné zpomalení ekonomického růstu.

4.                 Nechci se pouštět do podrobné debaty příčin dnešní světové finanční a ekonomické krize. Příčinou však nebyl kapitalismus a neregulované trhy. Příčinou byl nedostatek kapitalismu a špatně regulované trhy. Příčinou byly i chyby v měnové politice USA, zejména nadměrná měnová expanze a uměle snižované úrokové sazby. 

Tržní ekonomika je ze své podstaty ekonomikou cyklickou a sny vyhnout se této cykličnosti se zatím vždy ukázaly být naprostými chimérami. I teď si světová ekonomika (tentokráte skutečně světová, protože globalizace působí) musí svou fází recese projít. Projde si touto fází bez ohledu na to, jestli bude prezident Sarkozy vícekrát týdně přelétávat Atlantický oceán, jestli bude více summitů G20, jestli štědrost – z peněz daňových poplatníků – pánů Paulsona a Bernankeho bude větší nebo menší. Stejně jako se nedá urychlit léčení chřipky návštěvou nebo nenávštěvou lékaře, stejně tak to bude s dnešní krizí. 

Proto jen dvě poznámky. Světová ekonomika naštěstí není homogenní a je možné, že země jako Čína, ale i Indie a další asijské země mohou částečně převzít roli tahounů světové ekonomiky. To dříve nikdy nebývalo. Jednoho důsledku této krize se však bojím. Už teď je vidět, že bude krize – bohužel tomu tak bylo zatím vždycky – zneužita k prudkému ataku na instituce kapitalistické ekonomiky, což bude znamenat dlouhodobé podvázání ekonomické prosperity. Dosud hrozil pouze atak na trh ze strany globálních oteplovačů, teď k nim s novými, recyklovanými argumenty přibyli socialisté všech odstínů. 

Václav Klaus, Restaurace Mlýnec, Praha, 12. prosince 2008