Hlavní strana » Články a eseje » Kupředu nebo zpátky?

Kupředu nebo zpátky?

Články a eseje, 8. 12. 2000

Každou chvíli, zejména v zahraničí, musím vysvětlovat náš nejednoduchý vztah k právě probíhajícímu evropskému integračnímu procesu. Nejde to vyjádřit jednou větou a ještě to předpokládá, že ten druhý chce poslouchat, že je připraven nesetrvat na svém apriorním postoji a že můj názor chce pochopit.

Ani v našich domácích diskusích to nebývá jiné. Už jsem se smířil s tím, že někteří lidé neumějí nebo nechtějí připustit, aby někdo kladl nějaké zpochybňující otázky, když přece každý z nás před jedenácti lety žádal jednoznačné a nezpochybňované: "Zpět do Evropy". Aby někdo hájil slovo národ či národní stát, když viděl, co v posledním desetiletí dokázal balkánský nacionalismus. Aby někdo preferoval prodlužování existence států, když zažil (nebo aspoň zná z literatury či filmu), co hrůz způsobila druhá světová válka. Aby někdo hájil malé evropské státy před obrovskými nebo lidnatými teritorii jako je USA, Japonsko, Čína, Rusko.

Na tyto otázky se dá odpovídat velmi dobře, ale musí se i poslouchat.

Trvám na tom, že "zpět do Evropy" je něco významově úplně jiného než "kupředu do Evropské unie". Heslo zpět do Evropy opravdu znamenalo jen a jedině sen o návratu z půl století komunismu. Znamenalo úsilí o návrat svobody, demokracie a úcty k jednotlivci, což jsme za komunismu neznali. Znamenalo návrat z říše, ve které se proletáři všech zemí chtěli navzájem spojovat (a pokud někdo nechtěl, bez váhání se použily metody, které ho k tomu přiměly) do země, kde by o sobě lidé rozhodovali skutečně sami. Znamenalo návrat od železných opon k normálním hranicím (které nevytvářejí nepřekročitelnou přehradu, ale vymezují doménu jednoho lidského společenství). Znamenalo návrat z internacionalismu, kde byl důležitější velvyslanec z Moskvy před - byť loutkově zvoleným - domácím politikem, do společenství lidí patřících k jedné národní komunitě na základě dobrovolně sdílené historie, zažité kultury, uznávaných hodnot, shodného jazyka.

Heslem zpět do Evropy jsme tehdy opravdu nemysleli nový internacionalismus, nové rušení hranic (které jsou důležitým definičním prvkem), nové všemocné velvyslance, emisary a komisaře, nové rozhodování o nás bez nás, nové glajchšaltování specifik, které vybočují v jakémkoli směru nad normu (nebo pod ni). Trvám na tom, že evropanství není totožné s Evropskou unií. Ta je utilitárním politickým seskupením. Není to nic daného shůry, nic zvláštně posvěceného.

Trvám i na tom, že adjektivum národní vyjadřuje něco úplně jiného než adjektivum nacionální a nemohu se smířit s tím, jak je v povrchní politické a mediální kultuře dnešní Evropy běžné zaměňování obou těchto slov. Navíc si nemyslím, že to i v těch Sarajevech a Kosovech bylo tak jednoduché, jak se nám někdo stále snaží namlouvat, resp. si myslím, že bývá zamlčováno, jakou roli v rozeštvávání tamních národů hráli politikové a v neposlední řadě politikové, kteří s těmito národy či národnostmi neměli nic společného - kromě jedné "maličkosti", kromě mocenských zájmů zemí, které reprezentovali. Téměř neuvěřitelné heslo, které v roce 1993 použila Evropská komise, že "matka Evropa musí chránit své děti", naznačuje, že jsou tyto vnější ambice dost okaté. Ona hypotetická matka Evropa žádné "ochranné" prostředky nemá, o použití vnějšího tlaku rozhodují její ambiciózní a mnohdy samozvaní zastupitelé, kteří jen mluví jejím jménem. Když už používám ty rodičovské analogie, moc se mi líbilo, když mi jeden z našich bývalých velvyslanců napsal, že veřejnost (a politikové) v zemích EU nechápe rozšiřování na východ "jako návrat ztracených synů, nýbrž jako okolnostmi vynucenou adopci cizích nevychovaných dětí, s nimiž budou jen potíže".

Trvám též na tom, že války nerozpoutávají národy či státy, jak se celé Evropě mnoho desetiletí pokoušel vnutit Helmut Kohl, když říkal, že je evropská integrace "otázkou války a míru". Nemyslím, že první nebo druhou světovou válku rozpoutal ten či onen národ či stát. Jsem přesvědčen, že války rozpoutávají diktátoři, císaři, někdy i prezidenti a že tu poslední světovou válku rozpoutali Hitler se Stalinem, když už dávno předtím oba rozpoutali "válku" uvnitř svých zemí a pak jenom vykročili za své hranice budovat nový spravedlivý světový řád i u sousedů. Válka byla u obou těchto diktátorů pokračováním politiky doma. Nebyla to válka národů, lidí. Prohlubovat evropskou integraci nadměrnými unifikačními tendencemi si - na rozdíl ode mne - může Helmut Kohl přát, ale nesmí k tomu používat argument o zabraňování válek. Násilí je v lidské společnosti bohužel přítomno stále a je tomu tak i dnes, a to i ve vyspělých zemích EU, např. mezi Basky či severními Iry.

Trvám také na tom, že je od základu mylný zdánlivě ekonomický argument, že jen sjednocená Evropa může obstát v globální konkurenci. V globální konkurenci, která úspěšně rozleptává nejrůznější protekcionistické bariéry, skutečně obstojí jen ti nejlepší a nejsilnější, ale konkurují si firmy a nikoli státy. Malý Singapur, Hong-kong, Tajwan jsou na tom daleko lépe než velká Indie, Indonésie nebo Čína. A nepotřebují k tomu žádnou integrovanou celoasijskou vládu, která by malým proti velkým pomáhala.

Zdá se mi, že všechno to, co říkám, jsou naprosté banality, které každý zná. Z nepřetržitých a opakujících se diskusí však vím, že tomu tak ani zdaleka není. S tím pohybem zpět a vpřed to leckdy nebývá úplně snadné.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 7.12.2000