Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Obranná politika, která musí…

Obranná politika, která musí sloužit českým zájmům - Projev prezidenta republiky na velitelském shromáždění Armády České republiky

Projevy a vystoupení, 2. 11. 2004

Dovolte mi, abych Vás dnes, stejně jako před rokem, pozdravil a abych se s Vámi – jako vrchní velitel ozbrojených sil – podělil o své názory na problematiku Armády České republiky, tak jak ji vnímám v závěru roku 2004. Vycházím z toho, že se Česká republika, a spolu s ní i její armáda, nacházejí v rychle se měnící mezinárodně-politické a bezpečnostní situaci a že na tyto její změny musíme všichni adekvátně reagovat. To je – v různé míře hloubky analýzy a přesvědčivosti argumentace – diskutováno v řadě dílčích dokumentů armády, Ministerstva obrany i vlády, ale obávám se, že konzistentní, vzájemně propojený, souhrnný dokument stále ještě chybí. Pokoušejme se k němu přibližovat. Pohybujeme se přitom v poměrně složitém prostoru, vymezeném celou řadou definičních charakteristik. Zmínil bych čtyři z nich, které považuji za zásadní:

ad 1) Česká republika v oblasti mezinárodní politiky, mezinárodní bezpečnosti a své vlastní obranné politiky není izolovaným subjektem. Je demokratickou zemí, je nezpochybnitelným prvkem západní civilizace, je blízkým spojencem Spojených států a je trvalou součástí Evropy. Tyto čtyři faktory ji jednoznačně zařazují. Ty ji také před téměř šesti lety dovedly do NATO a letos v květnu i do Evropské unie. Tento kontext je pro nás daný, víceméně až banálně jednoduchý, a určitě v něm v žádném ohledu nehodláme nic měnit. Současně musíme trvat na tom, aby ho také plně respektovali naši partneři.

Přesto je to kontext pouze rámcový a hrubý, kontext, který musí být nepřetržitě doplňován a rozvíjen. Naše armádní a širší obranná doktrína musí být stále znovu konkretizována a korigována a především musí být orientována na službu zájmům České republiky. Naším cílem nemůže být ani uspokojování zájmů našich evropských sousedů, ani uspokojování zájmů našich amerických přátel, ale ani propagace a prosazování těch či oněch více či méně vznešených abstraktních idejí a představ, prosazovaných různými parciálními zájmy. Mám strach, že jsme až dosud definovali naše zájmy a priority příliš široce a že jsme nebyli schopni jasně stanovit naše priority a současně i limity našich možností.

ad 2) Mezinárodní situace se v posledních 15 letech velmi rychle a dalekosáhle měnila a bylo by bláhové domnívat se, že tomu tak v budoucnu nebude. Její změny pokračují i dnes neméně rychle a neméně rychle pokračovat budou.

Skončila studená válka, skončila Varšavská smlouva, klíčovým prostorem potenciálního konfliktu se místo střední Evropy stal široce pojatý Blízký východ, a to jak díky nebezpečím plynoucím z postojů některých agresivních států tohoto regiónu, tak díky nebezpečím plynoucím ze státy přímo neorganizovaného, tedy individuálního nebo skupinového terorismu, který má v moderní době daleko nebezpečnější zbraně, než tomu bylo kdykoli v minulosti. Mezinárodní teroristické skupiny (což považuji za daleko vhodnější a přesnější slovo než tak často ve všech pádech skloňovaný mezinárodní terorismus) dnes mají vysoký akční rádius a spoléhání se na naši vzdálenost od ohnisek jejich aktivit by bylo omylem, který by se nám nemusel vyplatit. O to promyšlenější musí být naše zahraniční politika. Přátelské vztahy musíme systematicky budovat i se zeměmi, které k našim nejbližším spojencům či sousedům nepatří.

Se slovem terorismus zacházejme opatrně, opatrněji než dosud. Terorismus je fenomén moderní doby, spíše než jasně definovaný nepřítel, a právě tomu musí být podřízena naše politika i naše vojenská strategie. Nezůstávejme u starých představ, nebojujme – myšlenkově – v minulých válkách.

ad 3) Armáda České republiky nemůže dobře fungovat bez autentické podpory české veřejnosti a českých politiků. Té bude možné dosáhnout jenom za toho předpokladu, že jak veřejnost, tak politikové budou mít pocit, že je to jejich armáda a že je to armáda, která nežije svým autonomním životem. Parlament musí vážně diskutovat jak rozpočtový problém armády, tak všechna její nasazení mimo naše hranice. Musí je diskutovat předem, a ne když už jsou hotovou věcí. V naší veřejnosti musí převážit názor, že armádě rozumí a že se s ní právě proto identifikuje.

Nemůžeme pokračovat ve kdysi, samozřejmě neexplicitně zvolené strategii, kterou bych s nadsázkou a trochu zkratkovitě popsal asi takto: „Nebude-li více peněz, bude menší a horší armáda.“ To je příliš pohodlný, evidentně defétistický a trochu chytristický pohled. Z bludného kruhu tohoto typu musíme rychle vybřednout, protože nikam nevede. Není produktivní, je naopak velmi deprimující. Potřebné finanční prostředky je třeba před veřejností obhájit, ale současně je třeba výdaje racionalizovat a šetřit, a to daleko více než v minulosti. Neobávejme se jasně říci, že naše armáda musí mít dostatečně širokou a celostní bázi a že nemůže být budována jen jako doplňkový sbor do nějakých ad-hoc vznikajících mezinárodních koalic. Nikdy jsme sice sami nebojovali a nikdy asi sami bojovat nebudeme, ale na všechny představitelné a možné scénáře musíme být připraveni a musíme umět reagovat.

ad 4) Armáda České republiky prochází zcela bezprecedentní a vpravdě revoluční změnou, jejíž efekty – z hlediska bojové schopnosti, nákladů, motivace vojáků, vztahu veřejnosti k ní – dnes ještě není možné stoprocentně znát, protože se teprve utvářejí. Jejich znalost nám přinese budoucnost, budoucnost bezprostřední, ale i ta vzdálenější. Teprve ta nám ukáže, nakolik můžeme být na svou armádu hrdi a nakolik můžeme její vklad do naší bezpečnosti a do světového míru a pořádku hodnotit jednoznačně pozitivně. Dokončit tuto hlubokou transformaci armády je prvořadým úkolem.

Jako vrchní velitel ozbrojených sil Vám mohu slíbit, že Vám budu ve všech těchto věcech kdykoli nápomocný.

Václav Klaus, Velitelské shromáždění Armády České republiky, Hlavní sál Ministerstva obrany, Praha, 2.11.2004